ISLÁM, ZÁPAD A POTŘEBA PRAVDY V SOUČASNÉ KRIZI NAŠICH VZTAHŮ

Dnešní západní (při vší spornosti takového označení) společnost už, díky Bohu, nikterak nesankcionizuje, když budete oteveně hlásat svou pravdu. Postmoderní relativizující přístup, který zdejšímu diskursu nyní vládne, operuje s nevyřčenou premisou, že všechno je pravda, dokonce i v ožehavých tématech ostře rozdělujících veřejné mínění.

Použití tohoto slůvka všechno, jež by matematici označili za kvantifikátor, je ovšem ošemetné a lze říci, že tato nevyřčená premisa se snadno obrátí v tvrzení, že pravdou de facto není nic. Tvrzením, že vše je pravda, se jednak dopouštíme zrcadlově převráceného klasického logického klamu, známého již v antickém Řecku pod příkladem Kréťana tvrdícího, že všichni Kréťané jsou lháři, a druhak při pohledu na společenské kontroverze pod tímto postmoderním prizmatem popíráme jednu ze zásad výrokové logiky, dle které nemůže být pravdivý nějaký výrok a zároveň být pravdivou i jeho negace.

Navíc lež je vlastně jen jiné jméno pro nepravdu. Lež neexistuje sama o sobě. Lež je tím, co není pravdou, protože co jiného existuje mimo pravdu, nežli pouze a jenom lež? Pakliže neexistuje ani pravda, na základě které je možno odhalit lež jako lež, nemůže existovat ani tato lež, neboť existence lži, jakožto ne-pravdy implikuje existenci pravdy, kterou tato lež není, nebo které odporuje, resp. se kterou je v logickém sporu.

Na podobných premisách stojí celá moderní západní věda, společnost i svět kolem nás tak, jak o něm v Evropě či Severní Americe běžně uvažujeme. Zpochybníme-li tyto premisy, přivádíme, biologickým příměrem řečeno, základní buňky euro-americké civilizace v apoptózu, tedy řízenou smrt.

Pokud je nám navíc znemožněno ve společnosti odhalovat a sankcionovat lháře, ztrácíme možnost přesvědčit se o transparentnosti zájmů, motivací, postojů, plánů a cílů ostatních jejích členů, čímž se hroutí i základy vzájemné spolupráce a je ohrožena existence společenského uspořádání jakéhokoli.

 

Hlásáte-li ovšem v postmoderní společnosti pravdu, nikdo vám neskřiví ani vlásek, protože vlastně nic nehlásáte, respektive hlásáte to, co hlásají na tržišti potenciálních a přísně subjektivních pravd i všichni ostatní. Váš hlas pravdy zaniká v kakofonickém řevu ostatních rádoby-věrozvěstů na trhu. Problém ovšem nastává, jakmile ukážete na logickou nekonzistenci této základní postmoderní premisy a alespoň některé z těchto subjektivních „pravd,“ které jsou v postmoderních západních společnostech v oběhu, jasně označíte a logickou argumentací doložíte jako lži. V tom případě se stáváte veřejným nepřítelem a personou non grata. Mravnostní policajti politické korektnosti, kteří již dávno nahradili nezbytný a kdysi ctěný imperativ prosté mezilidské slušnosti a nyní fungují jako laciná náhražka individuálního i kolektivního svědomí, chápou pojem lež jako sprosté slovo. Pokud potom některému lháři do očí řeknete, že lže, jste obviněni z urážky na cti a označeni za intolerantní fanatiky, sektářské šovinisty, supremacisty a fašisty. Jste odsunuti na okraj, umlčeni a zlikvidováni, někdy jen obrazně a společensky a někdy, v nejzávažnějších případech, dokonce i fyzicky. Protože jste se rouhali proti posvátné krávě postmoderního věku, jíž je tvrzení, že všechno je pravda.

Velmi výstižně tento problém ilustroval svou životní zkušeností již imám Abú Ismá'íl 'Abdulláh ibn Muhammed al-Ansárí (zemřel roku 481 hidžry), kterého slyšel Ibn Táhir al-Makdísí říci: „Pětkrát mi položili meč na krk, ale nikdy mi neřekli: „Opusť své smýšlení,“ naopak, vždy mi bylo řečeno: „Pomlč ohledně těch, kteří s tebou nesouhlasí.“ A proto jsem si řekl, že mlčet nebudu.1 Nejde tedy pravděpodobně o jev ryze moderní a západní, ale všelidský. Jde o chorobu postihující velmi složité společnosti s velmi rozvinutou materiální i duchovní kulturou, žijící svým vlastním bohatým vnitřním životem. Pro společnosti, o kterých již Ibn Chaldún, muslimský praotec sociologie a filozofie dějin, tvrdil, že nadále jen nečinně cizopasí na úspěších svých dávných otců, dědů a pradědů. Navíc lidé mají stejné potřeby a prožívají shodné emoce bez ohledu na náboženství, které vyznávají, nebo kulturu, do které se narodí. Proto lze na tuto chorobu upozorňovat a hledat na ni lék i přístupem velmi transkulturním, například citací vhodných koránských pasáží. Jinak řečeno, muslim může nemuslimům odhalovat pravdy islámu právě proto, že i oni jsou v jeho očích lidmi se svobodnou vůlí a nikoli nerozumným dobytkem.

 

Tedy, smýšlím, že západní společnost, zakládající si na co nejširší svobodě slova a názoru, dospěla do stádia této choroby takového, jako žádná jiná společnost v historii a proto tak zoufale nepotřebuje nic jiného tolik, jako co nejúplnější svobodu odhalovat a označovat faleš a lež falší a lží, beze strachu z perzekuce a veřejného ostouzení s užitím nálepky intolerance. Potřebuje něco, co utiší její trýznivou žízeň po Pravdě, po Absolutnu a Transcendentálnu. A tím něčím je, jak jsem přesvědčen,duchovní odkaz islámu. Nepředstavuje nutně pro Evropu a Ameriku nesmiřitelného nepřítele či smrtelné ohrožení přicházející ničit a bořit, může být naopak novým impulzem a její potenciální záchranou, nabízející cestu z myšlenkové krize a snažící se budovat, opravovat a zlepšovat. Může opět navrátit této společnosti dávno ztracenou úctu, sebeúctu a respekt, protože úspěchy evropských a na ně navazujících společností v oblasti zejména vědy a techniky a do jisté šíře i míry respektu k člověku, jeho svobodám a nutným sociálním jistotám, si uznání zasluhují – a to i (a především) ze strany muslimů, neboť sama šarí'a takové snahy povzbuzuje a dláždí jim cestu. Avšakzápadní společnosti o tento respekt nyní právem a zaslouženě přicházejí tím, jak je devalvují ajak pasivně konzumují to, co jejich předkové svou pílí zbudovali.

Západ se stal společností, kde filozofie, původně u starých Řeků láska k moudrosti, zdegenerovala v různe filozofie praní prádla zastávané různými výrobci jednotlivých pracích prášků. Je to společnost umělecky nejlépe ztělesněná symbolicky obráceným, na střechu postaveným domem, jaký je vidět od roku 2007 v kašubském skanzenu v severopolském Szymbarku nedaleko Gdańska. Původní pomník mravní mizérii společností Východního bloku, zapuštěný do země střechou a se základy, čnícími k nebi, stavěný architektem Danielem Czapiewským čtyřikrát déle než běžný dům stejného typu, je vybaven dobovým zařízením ze 70. let, včetně černobílé televize, květináčů na parapetechi toalety a vše – visí ze stropu. Při jeho prohlídce návštěvník, vstupující střešním okénkem, prakticky leze po stropě jako moucha. Motá se mu hlava, dostavují se u něj závratě a pocity na zvracení, dokonce ještě chvíli poté, co z domu vyjde a octne se na pevné zemi. Tento pomník ale dobře symbolizuje i nynější společnost absolutizované svobody jedince, kde se nesluší hovořit o povinnostech, společnost, kde je pravda lží a tmářstvím, Bůh výmyslem a zisk božstvem, víra fanatizmem, nemravnost ctností, hřích sebevyjádřením, ctnost hloupostí, práce nutnou újmou, závazek tíživým břemenem, rodina přežitkem a násilí módou, kde je nahota a sex všem na očích, ale modlitba uvězněna mezi čtyřmi zdmi, kde se po rodičích chce, aby poslouchali své děti, kde se z žen stali muži a z mužů ženy. Taková společnost pak vzbuzuje stejnou bolest hlavy, nevolnost a návaly zvracení jako onen střechou dolů obrácený polský dům.

Je to společnost, kde pocity jako zdraví a štěstí, či hodnoty jako víra, láska nebo právě pravda jsou naprodej, a to doslova. Dvojice vykutálených pražských podnikatelů, známých jako Galaktická agentura, přišla s nápadem prodávat je v plechovkách poté, co je zřejmě omrzel prodej konzervovaného čistého kyslíku či pozemků na Marsu a Měsíci.2 Internetový obchod Tajné dárky na svých webových stránkách uvádí, že jedna taková konzerva pravdy se zárukou na 24 měsíců přijde na 159,- Kč.3 Lze namítat, že se jedná jen o recesi. Ovšem vnucuje se i otázka, kam až musela společnost klesnout, aby se předmětem recese stala i tak nedotknutelná hodnota, jako je pravda, přičemž tuto legraci šlo ještě i finančně zúročit. Taková společnost, takový systém a takové chování si respekt a úctu nezaslouží, pozbývá jeho posledních zbytků a nemůže ho znovu získat, dokud se zásadním způsobem nezmění.

 

Islámské hodnoty, stanovené pevnými a neměnnými imperativy Koránu a Sunny nejenže přinášejí do stojatých a zapáchajících vod západního myšlení svěží proud a impuls změny, ale jsou zároveň tím jediným, co má ještě i dnes v postideologické době potenci takovýpodnět poskytnout. Díky nim může i západní mysl, dnes uvězněná patem v šachové partii mezi kulturními fašisty a útlocitnými pseudohumanisty jako ptáček v kleci, opět vzlétnout a stoupat k výšinám tak, jako spousty jiných myslí dávno před ní. Věz tedy, že islám může tento impuls nabídnout právě proto, že je pro dosavadní západní smýšlení nestravitelný a toto se o něj doposud tříštilo jako příboj o skálu. A to právě proto, že na rozdíl od západního myšlení není pramenem islámského systému člověk a jeho mysl, ale Jediný, Absolutní a Transcendentální Stvořitel, zjevující Svůj Zákon autentickým poselstvím pravdomluvnému a důvěryhodnému Prorokovi صلى الله عليه و سلم. Islám je dynamickou a životaschopnou alternativou proto, že nabízí odlišné pohledy na tvrzení a principy, která Západ přijímá jako svého druhu dogmata bez existující alternativy.Západ pro vyrovnání se s islámem bude vyžadovat přehodnocení a přeformulování těchto svých dogmat. Zbytek již nebude tak obtížný a problematický, díky společnému základu a historii obou protagonistů této interakce v předešlých zjeveních.

Islám a jeho společenský a v konečném důsledku i státoprávní, systém je pro západní, sekulární světonázorové systémy, ať už prosazované nuceně diktaturou nebo svobodně demokratickou soutěží ve volebním procesu, nestravitelný, protože jednak dokáže s absolutní pravdou žít a zároveň dovnitř sebe umí pragmaticky inkorporovat elementární odlišnosti a protiklady, kterým zaručí pluralitní existenci rozmanitých a navzájem odlišných pod-společností a komunit lišících se třeba etnicitou nebo náboženským vyznáním, v rámci paradigmatu, které vytváří.

Tím islám jakožto zlatá střední cesta řeší jakýkoli extremizmus ve vztahu k pravdě, odchylující se buď do jedné krajnosti úzkoprsého prosazování jediného a pronásledování všech ostatních názorů, jehož dějinnými podobami jsou v Evropě inkvizice, fašizmus a diktatura proletariátu na straně jedné anebo na straně druhé do bezedné pasti hodnotově beztvarého bahna, jejímiž podobami je nesrozumitelná vřava soupeřících křesťanských denominací, filozoficko-politických proudů modernity a nakonec i postmoderní chaos znásilněných a vyprázdněných liberáldemokracií, které představují opačnou krajnost a protichůdný extrém. Řeší tak kolektivní psychózy imanentně přítomné v evropských dějinách, ono drtivé kyvadlo dějin oscilující mezi totalitní diktaturou a vše rozvracející anomií, onen ničivý vír historie, o kterém psal své bravurní eseje vídeňský psychiatr Hermann Broch, jenž musel pro svůj židovský původ uprchnout před nacismem do USA. I poválečná historie, tím spíše nejnovější dějiny nás, obyvatel někdejšího Východního bloku, dávají jeho Teorii masového šílenství za pravdu.

Islám je pro euro-americké a na něj navazující myšlení nestravitelný též proto, že představuje přímo konfliktní ideový a hodnotový pohled v ostrém protikladu k oběma hlavním západním myšlenkovým proudům dneška – moderně i postmoderně, pocitu západní nadřazenosti nad zbytkem lidstva, či, chcete-li, kulturnímu fašismu, na straně jedné, a západním postmoderním relativizmem, či, chcete-li, pokrytecky útlocitným pseudohumanizmem, na straně druhé.

 

Různost a protichůdnost mnohojakých podob falší a nepravd předpokládá i Korán. Vznešený Alláh v něm na adresu nevěřících říká:

 بَأْسُهُم بَيْنَهُمْ شَدِيدٌ ۚ تَحْسَبُهُمْ جَمِيعًا وَقُلُوبُهُمْ شَتَّىٰ ۚ ذَٰلِكَ بِأَنَّهُمْ قَوْمٌ لَّا يَعْقِلُونَ

Jsou-li mezi sebou, je statečnost jejich velká a ty je pokládáš za sjednocené, avšak srdce jejich jsou rozdělena. A to proto, že jsou to lidé, kteří nerozmýšlejí (Hašr:14)

 

První přístup si pravdu uzurpoval pro sebe a tím ji upřel komukoli a čemukoli nezápadnímu a druhý přímo popírá, že by vůbeckdy jakákoli pravda existovala. Oba proudy se tedy přímo či nepřímo shodují, na tom, že islám je falešný, nepravdivý, a pravda, pokud už nějaká vůbec existuje, pak není v Koránu a Sunně, není v nich všechna, anebo není Korán a Sunna jejím absolutním a nejzazším měřítkem, tedy pro duchovní nasycení člověka je třeba, aby následoval kromě (anebo namísto) Koránu a Sunny ještě i něco jiného, anebo aby naopak z Koránu a Sunny nenásledoval vše. Všechno toto vidění je z islámsko-teologického hlediska ve své podstatě jednoznačnou nevírou.

Západní světonázor, v předmoderní době formulovaný křesťanstvím, nekompromisní teologický absolutismus s islámem nejprve sdílel. Jenže západní křesťanství, ve své převažující podobě ustavené papežským stolcem, ztroskotalo na svém rouhání, když k božskému přidružilo lidské, k nadčasovému a transcendentálnímu přimísilo omylné, dobově a místně poplatné interpretace. Tím ztratilo svou nezávislost na proměnách času a neodvratně zastaralo. Nejprve se vznikem reformace a protestantizmu prakticky přišlo možnost nárokovat si absolutní platnost pro svůj výklad písma a poté definitivně podlehlo modernistickému, tzv. vědeckému (ateistickému, resp. sekulárnímu) světonázoru, který byl od prvopočátku namířen antiklerikálně a protinábožensky. Všeprostupující znechucení nad společností do té doby vedenou elitami náboženskými ji vehnalo v područí nových elit, ovládajících výdobytky vzmáhající se vědy a techniky, vládnoucích nad společností pomocí nenáboženské, resp. protináboženské interpretace vědy a s ní spjaté filozofie. Na tomto místě je pozoruhodné, že tento protináboženský světonázor také věřil na absolutní pravdu – „absolutní pravdou“ v jeho vidění pro něj byla teze, že Stvořitel neexistuje a všechna náboženství, v prvé řadě samozřejmě křesťanství, ale také islám, braný stále více jako antiteze pokrokové evropské společnosti, jsou nebezpečnou a amorální lží. Aby přežilo, muselo se katolické a do značné míry i protestantské křesťanství stáhnout do soukromí životů lidských jedinců a vyhovět požadavkům sekularizace. Přestat ovlivňovat společenské dění a správu věcí veřejných. Křesťanský tradicionalizmus tak zrodil sekulární modernu, aby tato následně zrodila postmodernu. V dějinách islámského myšlení ale nikdy k ničemu obdobnému nebo srovnatelnému nedošlo. Pokud již v islámském kontextu existuje jistá modernita nebo dokonce postmodernita, pak nikdy nenabrala protináboženského zabarvení.

 

První výše jmenovaný západní diskursní přístup, nazvěme ho moderní západní supremacizmus, zosobňuje arogantní a nafoukaný bílý západní křesťan, ateista či agnostik. Ve svém vidění je on sám měřítkem pravdy a to jen proto, že má v ruce hrozivý mocenský klacek, kterým nekompromisně anihiluje jakýkoli nesouhlas. Pravda v jeho podání je obdobou darwinovského zákona přežití nejsilnějšího, nejexpanzivnějšího a nejvitálnějšího. Svůj monopol na pravdu považuje za vrozené dědičné právo a je přesvědčen, že si inherentně zasloužil narodit se tam, kam se narodil a, jak často opakuje, „není vinen chybami svých otců,“ které proto nejen neřeší, ale i nadále opakuje stále dokola. Kýmkoli s jiným názorem, kam řadí v prvé řadě muslimy, nestydatě opovrhuje. Korán o takových hovoří:

فَالَّذِينَ لَا يُؤْمِنُونَ بِالْآخِرَةِ قُلُوبُهُم مُّنكِرَةٌ وَهُم مُّسْتَكْبِرُونَ

Ti, kdož nevěří v život posmrtný, mají srdce plno odmítání a jsou hrdopyšní. (Nahl:22)

وَإِذَا قِيلَ لَهُمْ آمِنُوا كَمَا آمَنَ النَّاسُ قَالُوا أَنُؤْمِنُ كَمَا آمَنَ السُّفَهَاءُ ۗ أَلَا إِنَّهُمْ هُمُ السُّفَهَاءُ وَلَٰكِن لَّا يَعْلَمُونَ

A když se jim řekne: "Uvěřte, jako již uvěřili tito lidé!", tu odpovídají: "Cožpak máme věřit tak, jako tito hlupáci?" Zdaž však nejsou právě oni hlupáci, jenže o tom nevědí? (Bekara:12-13)

وَقالَ الَّذينَ كَفَروا لِلَّذينَ آمَنوا لَو كانَ خَيرًا ما سَبَقونا إِلَيهِ

A říkají nevěřící o těch, kdož uvěřili: „Kdyby toto Písmo bylo vskutku dobré, nebyli by nás tihle v tom předešli!“ (Ahkáf:11)

Jejich příklad je jako příklad lidu 'Ád:

فَاستَكبَروا فِي الأَرضِ بِغَيرِ الحَقِّ وَقالوا مَن أَشَدُّ مِنّا قُوَّةً

pyšně po zemi chodili, aniž právo na to měli, a říkali: „Kdo silnější je než my mocí svou?“ (Fussilet:15)

Nebo příklad velmožů z lidu faraonova v příběhu o Músá/Mojžíšovi a jeho bratru Hárúnovi/Árónovi, mír s nimi, když řekli:

فَقَالُوا أَنُؤْمِنُ لِبَشَرَيْنِ مِثْلِنَا وَقَوْمُهُمَا لَنَا عَابِدُونَ

Máme uvěřit dvěma smrtelníkům stejným jako my, jejichž lid nám otročí? (Mu´munún:47)

Jeho příkladem je též boháč z lidu Izraelitů, nakonec potrestaný Všemohoucím, který na výtky svých bližních, že by za své bohatství měl být vděčen Bohu, reagoval slovy:

 إِنَّما أوتيتُهُ عَلىٰ عِلمٍ عِندي

Všeho toho se mi dostalo jen díky vědění mému vlastnímu! (Kasas:78)

A jeho příkladem je též první z obou vlastníků zahrad z příběhu v súře al-Kehf:

فَقالَ لِصاحِبِهِ وَهُوَ يُحاوِرُهُ أَنا أَكثَرُ مِنكَ مالًا وَأَعَزُّ نَفَرًا وَدَخَلَ جَنَّتَهُ وَهُوَ ظالِمٌ لِنَفسِهِ قالَ ما أَظُنُّ أَن تَبيدَ هٰذِهِ أَبَدًا وَما أَظُنُّ السّاعَةَ قائِمَةً وَلَئِن رُدِدتُ إِلىٰ رَبّي لَأَجِدَنَّ خَيرًا مِنها مُنقَلَبًا

A řekl druhu svému při rozhovoru: „Mám více majetku než ty a mocnější jsem i rodem svým.“ Pak do zahrady své vstoupil a sám sobě ukřivdil říkaje: „Že někdy toto zanikne, si nemyslím, a nedomnívám se, že kdy dostaví se Hodina; a věru i kdybych navrácen byl k Pánu svému, něco lepšího než toto naleznu tam výměnou.“ (Kehf:34-36)

Ve své povýšenecké hrdosti, zpupné nadutosti a slepém přesvědčení o tom, že jsou lepší než všichni ostatní a v prvé řadě než věřící, jsou tito lidé bratry zlořečeného Iblíse, který se vzepřel Božímu rozkazu poklonit se právě stvořenému Adamovi. Když mu poté Alláh vyčetl jeho nepokornost, tu pravil:

 أَنا خَيرٌ مِنهُ ۖ خَلَقتَني مِن نارٍ وَخَلَقتَهُ مِن طينٍ

Já lepší jsem než on, mne z ohně jsi stvořil, zatímco jeho jen z hlíny. (Sád:76)

Právě o takových hovoří Vznešený:

وَكَذٰلِكَ جَعَلنا في كُلِّ قَريَةٍ أَكابِرَ مُجرِميها لِيَمكُروا فيها ۖ وَما يَمكُرونَ إِلّا بِأَنفُسِهِم وَما يَشعُرونَ وَإِذا جاءَتهُم آيَةٌ قالوا لَن نُؤمِنَ حَتّىٰ نُؤتىٰ مِثلَ ما أوتِيَ رُسُلُ اللَّهِ ۘ اللَّهُ أَعلَمُ حَيثُ يَجعَلُ رِسالَتَهُ

A takto jsme v každém městě umístili velmože jako hříšníky, aby tam úklady chystali; však neobelstí nikoho leda sebe samé, aniž o tom mají tušení. A když se jim dostane znamení, říkají: „Neuvěříme, dokud se nám nedostane toho, čeho se dostalo poslům Božím.“ Leč Bůh ví nejlépe, kam umísťuje poselství Své! (An'ám:123-124)

O zatvrzelosti jejich nevíry a záměrně sveřepém následování přesně opačné cesty, než je cesta víry, hovoří koránský verš:

سَأَصرِفُ عَن آياتِيَ الَّذينَ يَتَكَبَّرونَ فِي الأَرضِ بِغَيرِ الحَقِّ وَإِن يَرَوا كُلَّ آيَةٍ لا يُؤمِنوا بِها وَإِن يَرَوا سَبيلَ الرُّشدِ لا يَتَّخِذوهُ سَبيلًا وَإِن يَرَوا سَبيلَ الغَيِّ يَتَّخِذوهُ سَبيلًا ۚ ذٰلِكَ بِأَنَّهُم كَذَّبوا بِآياتِنا وَكانوا عَنها غافِلينَ

Od znamení Svých odvrátím ty, kdož na zemi neprávem pyšně si vykračují. Spatří-li jakékoliv znamení, neuvěří v ně, a spatří-li cestu správně vedoucí, nedají se po ní; však jestliže spatří cestu bludnou, půjdou po ní! A to za to, že znamení Naše za lživá pokládali a lhostejni k nim byli. (A'ráf: 146)

Ve skutečnosti jsou ovšem vnitřně velmi nejistí a zevnitř je sžírá úzkost a pohlcuje strach ze ztráty jejich výsadního postavení, benefitů, kterých díky němu užívají a prospěchu, který jim z něho kane.

O trestu takových lidí hovoří Korán následovně:

إِنَّ الَّذينَ كَذَّبوا بِآياتِنا وَاستَكبَروا عَنها لا تُفَتَّحُ لَهُم أَبوابُ السَّماءِ وَلا يَدخُلونَ الجَنَّةَ حَتّىٰ يَلِجَ الجَمَلُ في سَمِّ الخِياطِ

Věru těm, kdož znamení Naše za lživá prohlašovali a pyšně se od nich odvraceli, nebudou otevřeny nebes brány a oni nevstoupí do ráje, dokud neprojde velbloud uchem jehly. (A'ráf: 40)

 إِنَّ الَّذينَ يَستَكبِرونَ عَن عِبادَتي سَيَدخُلونَ جَهَنَّمَ داخِرينَ

Ti, kdo se pyšně povyšují nad uctívání, ti věru vejdou do pekla, kde budou poníženi. (Gháfir:60)

وَيلٌ لِكُلِّ أَفّاكٍ أَثيمٍ يَسمَعُ آياتِ اللَّهِ تُتلىٰ عَلَيهِ ثُمَّ يُصِرُّ مُستَكبِرًا كَأَن لَم يَسمَعها ۖ فَبَشِّرهُ بِعَذابٍ أَليمٍ

Běda každému pomluvači hříšnému, jenž naslouchá znamením Božím, když jsou mu sdělována, však potom v pýše své setrvává, jako by je ani neslyšel! O trestu bolestném zvěst oznam jemu! (Džásíja:7-8)

O jejich postavení v porovnání s věřícími, hovoří verš:

فَأَمَّا الَّذينَ آمَنوا وَعَمِلُوا الصّالِحاتِ فَيُوَفّيهِم أُجورَهُم وَيَزيدُهُم مِن فَضلِهِ ۖ وَأَمَّا الَّذينَ استَنكَفوا وَاستَكبَروا فَيُعَذِّبُهُم عَذابًا أَليمًا

Ty, kdož opovrhují službou Bohu a kteří jsou pyšní, ty Bůh shromáždí u Sebe všechny. Těm, kdož uvěřili a zbožné skutky konali, těm Bůh dá plnou odměnu jejich a rozmnoží jim z dobrodiní Svého; a ty, kdož byli pyšní a opovrhovali službou Jemu, ty potrestá trestem bolestným. (Nisá:173)

 

Zastánci druhého přístupu mezi nemuslimy, nazvěme ho postmoderní relativizmus, bez ohledu zda se deklarují za křesťany, agnostiky nebo přímo ateisty, jsou v našem českém kontextu svými oponenty zastávajícími přístup první nejčastěji častováni jako tzv. pravdoláskaři. Samotný termín se mi líbí proto, že spadá v základní linii naší úvahy a ukazuje, jak je vznešený pojem pravdy a lásky vykraden a zrecyklován do formy invektivy. Lidé, které tento termín označuje, jsou sice na jednu stranu mnohem lepší, než zastánci prvního proudu, neboť jsou ochotni připustit vlastní omyl, nejsou arogantní a povýšenečtí vůči lidem mimo vlastní civilizační okruh (i když mohou být nepříjemně arogantní vůči jakýmkoli vlastním kritikům), jsou ochotni o věcech kriticky přemýšlet a pochybovat, jsou otevření a nechybějí jim lidské hodnoty altruistického soucitu, spravedlnosti vůči všem a nezištné pomoci bližnímu. Na druhou stranu jsou však také intelektuálně elitářští, přehnaně, až infantilně idealističtí, nemají skutečný kontakt s reálným světem, pro svůj spasitelský komplex, z jehož pozice chtějí zachraňovat svět, ignorují potřeby a obavy svého nejbližšího okolí, trpí názorovou roztříštěností, neboť jsou mezi sebou navzájem nejednotní, a oproti první skupině jsou v reálné konfrontaci také slabí a neschopní kolektivní akce vzdoru proti svým oponentům z první skupiny. Nenabízejí k nim vedle kritiky žádnou alternativu a nejsou s to oslovit další mimo své vlastní okruhy sympatizantů, pouze přesvědčují přesvědčené. Jediné co umí, je pochybovat o pravdách druhých a dekonstruovat je, aby je znovu poskládali podle vlastních pozitivně či negativně idealizovaných představ. Ani oni tedy neřeší problém, protože i oni pasují své omylné myšlenkové vzorce do role absolutního měřítka pravdy. Proto se i oni, i když to nepřiznají, vnitřně cítí ohroženi islámem a jeho absolutní pravdivostí, resp. teologickým absolutismem.

Vznešený Alláh jim podobné nazývá následovníky vášně a o takových hovoří:

 ۚ وَمَنْ أَضَلُّ مِمَّنِ اتَّبَعَ هَوَاهُ بِغَيْرِ هُدًى مِّنَ اللَّهِ ۚ إِنَّ اللَّهَ لَا يَهْدِي الْقَوْمَ الظَّالِمِينَ

A kdo více bloudí než ten, kdo za vášní svou jde místo za vedením od Boha? Neboť Bůh věru nepovede lid nespravedlivý. (Kasas:50)

أَفَرَأَيْتَ مَنِ اتَّخَذَ إِلَٰهَهُ هَوَاهُ وَأَضَلَّهُ اللَّهُ عَلَىٰ عِلْمٍ وَخَتَمَ عَلَىٰ سَمْعِهِ وَقَلْبِهِ وَجَعَلَ عَلَىٰ بَصَرِهِ غِشَاوَةً فَمَن يَهْدِيهِ مِن بَعْدِ اللَّهِ ۚ أَفَلَا تَذَكَّرُونَ

Co soudíš o tom, jenž učinil si božstvem svým svou vášeň a jemuž Bůh dal vědomě zbloudit a zapečetil sluch i srdce jeho a zastřel zrak jeho rouškou? Kdo povede jej kromě Boha správnou cestou? Což se nevzpamatují? (Džásíja:26)

 قُل هَل نُنَبِّئُكُم بِالأَخسَرينَ أَعمالًا

الَّذينَ ضَلَّ سَعيُهُم فِي الحَياةِ الدُّنيا وَهُم يَحسَبونَ أَنَّهُم يُحسِنونَ صُنعًا

أُولٰئِكَ الَّذينَ كَفَروا بِآياتِ رَبِّهِم وَلِقائِهِ فَحَبِطَت أَعمالُهُم فَلا نُقيمُ لَهُم يَومَ القِيامَةِ وَزنًا

Rci: „Mám vás zpravit o těch, kdož největší ztrátu ve skutcích svých utrpěli, o těch, jichž úsilí v životě pozemském zbloudilo, ač se domnívají, že dobré činili? To jsou ti, kdož neuvěřili v Pána svého znamení a v setkání s Ním. Marné byly jejich skutky a nebudou u Nás nic vážit v den zmrtvýchvstání. (Kehf:103-105)

 

Samotný život Božího Posla صلى الله عليه و سلم a po něm historie islámu a muslimských národů nás učí, že pokaždé, když se islám střetl s nevírou a pravda se lží, došlo ke konfliktu teprve poté, co bylo poukázáno na lživost falešných model, které modluslužebníci uctívali namísto Jediného Stvořitele. A v takovém konfliktu v řadách nevěřících vždy existovali všemožní Abú Lehebové, kteří si za každou cenu přáli co nejtvrdší a pokud možno totálně válečnou konfrontaci s muslimy, stejně jako různí Abú Tálibové, kteří se ze všech svých sil do poslední chvíle snažili zachovat lidský princip spravedlnosti a co nejtrvalejší mír, i když vždy byli znevýhodněni a nakonec odmítnuti dokonce samotnými svými soukmenovci, burcovanými válečnou psychózou pod vedením těch prvních.

Učí nás také tomu, že poznání absolutní, univerzální a objektivní pravdy, ke které se pojí spása, je dáno osobním vztahem k této pravdě samotné a nikoli vztahem k jednotlivcům, kteří ji hlásají nebo nehlásají. Sama otázka spásy, ač je legitimní nábožensko-filozofickou otázkou, byla ze západních intelektuálních debat s postupující sekularizací a stále masivnějším prosazováním stále permisivnějších světonázorů zcela zatlačena do úzadí. Již Immanuel Kant si všímá, že o Bohu se v jeho době diskutovalo už jen čistě prakticky, bez dosahu a hloubky debat o smrti, posmrtném životě a našem konečném osudu. Moderní filozofický diskurs zcela vynechal dříve tak hojné a pro staré filozofy tolik typické úsilí o překonání primitivních lidských strachů a stal se jen elitním debatním kroužkem o etických a morálních zásadách, který jako celek přilnul k liberálním idejím a začal „fandit“ feminizmu, sexuální revoluci a absolutnímu relativizmu. Avšak zcela selhal v odpovědi na otázku spásy a v poskytnutí klíče k umění umírat. Luc Ferry, komentujíce historii novodobé západní mysli, k tomu poznamenal:

„Etické principy, jakkoli vznešené a cenné mohou být, nemohou vykoupit svou cenou velkolepé a esenciální otázky, které byly předtím ošetřovány doktrínami spásy.“4

Filozofovat už neznamená učit se, jak nejvznešeněji umřít, naopak, dialog o smrti je tabuizován i mezi filozofy a debata o spáse je spoutávána a přiváděna pod kontrolu diskuzí o morálce a etice. Říci o nějaké skupině lidí, že spásy nedojde nebo je odsouzena k věčnému zatracení, je okamžitě pranýřováno politickou korektností jako útok na mírové soužití všech se všemi a odsuzováno jako hanobení národa, rasy a přesvědčení. Leč odpovědět i na otázku spásy je přirozenou lidskou potřebou, před kterou nelze utéci, i když nás bude strašit individuálně i kolektivně. L. Ferry k tomu uvádí příklad. Představte si, že vlastníte kouzelnou hůlku, která donutí ostatní být dobrými. Její pomocí zprovodíte ze světa všechny podoby zla od genocid až po kapesní krádeže. Netřeba soudů, policie, armády, státní represe. Jenže ani tento liberální ráj na zemi vás nezachrání před starobou, chorobami a nehodami, jednoho dne zemřete vy i vaši blízcí a milovaní. Této úzkosti vás nezbaví ani váš kouzelný proutek. Pouhé uplatňování etických a morálních zásad tedy nestačí k tomu, aby vám poskytlo životní náplň a směr vaší existenci. Neumožňuje překonání sice primitivních, ale o to základnějších a zásadnějších strachů. Neposkytuje vám návod k tomu, jak čelit smrti smysluplně.5

Tuto prázdnotu se někteří moderní myslitelé snažili vyplnit vymyšlenými ideologiemi pozemské spásy, jako nacionalizmus, fašizmus, socializmus, komunizmus, scientizmus apod. Jiní byli skeptičtější a na hledání ráje na tomto světě rezignovali, což vyústilo v rozmach konzumu, který je sám svého druhu přeskokovým jednáním, jímž se moderní člověk snaží přehlušit jeden svůj instinkt saturováním ostatních, ještě daleko nižších a živočišnějších pudů.

 

Islám je ovšem celistvý a nedělitelný světonázor a ucelený způsob života, nikoli souhrn náboženských výpovědí a žitých praktik muslimů. Poznat ho v tomto smyslu a ohledu je možné jen nástroji a metodami islámských nauk, jinak půjde o věci vytržené z kontextu, subjektivně platné a neúplné. Proto existuje i jistá oblast poznání islámu, či jistá množina poznatků o něm, která není dostupna těm, kteří islám nepřijali za svou víru a kteří se nepohybovali dlouhou dobu, nejlépe odmala či od narození, v muslimském prostředí, jak dokládají podnětné a zdrcující kritiky orientalizmu a orientalistů z pera 'allámy Mahmúda Šákira, islámského učence z egyptského al-Azharu, už ve 30. letech 20. století.

 

Rozšířená západní kritika námitek arogantních popíračů islámu tím, že to, z čeho obviňují islám, neuznávají všichni muslimové, protože všichni muslimové přece nejsou stejní, je z tohoto důvodu poněkud bezzubá a směšná, protože tito popírači častokrát sami dobře chápou, že celý islám přece nelze redukovat na různorodou, rozmanitou a individuální religiozitu muslimů, která někdy s islámem v pojetí islámských náboženských nauk opravdu nemá nic společného, neboť jde o praktiky udržované a šířené sociálními a kulturními mechanizmy, které podléhají individuálním vzpomínkám jedince a autoritám, se kterými se tento střetává, více, než imperativům Koránu a Sunny, či příkladům z praxe prvních muslimů. Apologeti nechápou rozdíl mezi islámem a pseudoislámem a kritici záměrně za islám označují pseudoislám. Navíc tato námitka logicky nevylučuje tvrzení, že potenciálně existují muslimové, kteří danou věc skutečně tak chápou, byť by šlo o zjevný a lehce vyvratitelný nesmysl. Jinými slovy, pokud bychom přijali tezi, že islám je roven součtu religiozit muslimů, potom bychom nemohli jako lživé odmítnout tvrzení, že i malkonstrukce islamofobů jsou jednou z mnoha podob islámu, pakliže by se našel alespoň jeden muslim, jenž by je sdílel. V krajním případě by tak tito obhájci smířlivějšího přístupu k islámu a muslimům mohli být (a v praxi se tak nesčetněkrát stává) pod tlakem názorové opozice donuceni k přijetí modelu ideálního a „hodného“ muslima, jenž by v reálném světě nejvíce odpovídal osobě tzv. nepraktikující, která má z islámu pouze jméno a o své víře netuší zhola nic, natož aby z ní cokoli následovala, která se nemodlí a od nemuslimů se neliší ani stravováním, ani oděvem, ani čímkoli jiným, kromě svého muslimského jména a provinilého, opatrně souhlasného pokývání, namísto jasné a hrdé odpovědi na přímou otázku, je-li muslimem. Přijmeme-li tento model „hodného“ muslima, pak se i ten, který se prostě jen snaží dodržovat svou víru tak, jak by se dodržovat měla, stává radikálem, extremistou a fanatikem, tím, na koho je třeba upozornit, ukázat prstem a vyloučit z vyspělé společnosti. Navíc ideová východiska tohoto smířlivějšího proudu jsou přísně relativistická a tím v příkrém rozporu s východisky islámskými a případná rozepře i s nimi je jen otázkou času.

Oba přístupy jsou tedy špatné a vůči muslimům kořistnicky povýšenecké. Oba v konečném důsledku zpupně hlásají, že o islámu vědí více, než muslimové sami a samotným muslimům upírají právo na utváření a prožívání vlastní zbožnosti podle toho, jak Korán a Sunnu sami chápou a studují. Oba nedovolují muslimům být právoplatnou stranou diskursu veřejně pojednávajícího o jejich náboženství a oba tendují k tomu, aby hovořili o muslimech a ve jménu muslimů bez jejich přítomnosti.

Námitky těch, kteří islám napadají, jsou proto s konečnou platností vyvratitelné primárně poukazem na jejich malkonstrukci islámu jakožto myšlenkového a světonázorového systému, tedy jen metodologií islámských nauk, s přihlédnutím na to, jak třeba konkrétní nařízení islámu chápat v kontextu islámu jakožto systému učení, za využítí přístupů, které ve své praxi využívali a využívají respektovaní islámští učenci. Tedy poznáváním islámu zevnitř.

Dále obě skupiny, západní šiřitelé nenávisti k islámu a muslimům i západní obhájci soužití s muslimy, sice zastávají navenek protichůdná stanoviska, ale sami jsou ve vztahu jedněch vůči druhým navzájem jedni druhými uvězněni v bludném kruhu argumentů a protiargumentů, který sami nemohou nijak opustit či rozetnout ve prospěch prvních, anebo druhých.

 

Oba proudy nemuslimů se vlastně dopouštějí činů, které Korán v kontrastu k věřícím a jejich cestě kritizuje slovy:

أَفَمَن كَانَ عَلَىٰ بَيِّنَةٍ مِّن رَّبِّهِ كَمَن زُيِّنَ لَهُ سُوءُ عَمَلِهِ وَاتَّبَعُوا أَهْوَاءَهُم

Což je ten, jenž důkaz jasný má od Pána svého, roven tomu, jemuž byla zkrášlena špatnost činů jeho, a těm, kdož vášně své následují? (Muhammed:14)

Tváří v tvář Koránu a Sunně i islámské osvětě budou obě skupiny nemuslimských Zápaďanů čelit intelektuální výzvě a bude jen na nich, na kterou stranu se postaví. Zda povedou debatu se stále sílící muslimskou přítomností a působením islámské mysli cestou směřující k novým začátkům a k dobrodružství ze vzájemného poznávání a obohacení, anebo se naopak budou snažit lpět na svých dosavadních, nikam nevedoucích konceptech, zcela a naprosto se nehodících do nových, změněných podmínek. Na mentálních modelech, které jim přinášejí rozklad a zhoubu samy o sobě a tím spíše v okamžiku nutnosti sžít se s muslimy a jejich pohledem na svět v jediné globální vesnici.

Další běh událostí bude také zodpovědností nás, evropských a amerických muslimů - zda umožníme svým nemuslimským sousedům tento intelektuální impuls zprostředkovat a zda jim dopomůžeme k tomu, aby spatřili a nalezli to, co pomůže vyřešit jejich vnitřní nejistoty, žízeň po poznání a hlad po spiritualitě, anebo také podlehneme okolo nás stále více upevňované kolektivní stupiditě a opakování pořád stejných, původně z jiných situací vyrostlých vzorců chování, vedoucích při aplikaci na současná dilemata nutně do slepé uličky. Zda upřednostníme skutečné učení Koránu a Sunny, anebo své vlastní lidské představy o nich, které chybně považujeme za islám.

To, dá-li Bůh, ukáže až budoucnost. Nakonec to budeme my všichni, kdo ponese následky svého rozhodnutí buď pro přímý a konstruktivní dialog, anebo pro destruktivní střet. V každém případě bude Korán a Sunna svědkem buď pro nás, anebo proti nám.

 

 

 

1 Toto podání zaznamenal Ibn Muflih al-Makdísí al-Hanbalí v al-Ádábu š-šar'íja, 1/207.

2 Viz zpráva z portálu zpravy.aktualne.cz z 11. II. 2010: Nemáte čas, víru, půdu z Marsu? Kupte si je v plechovce. <http://zpravy.aktualne.cz/domaci/nemate-cas-viru-pudu-z-marsu-kupte-si-je-v-plechovce/r~i:article:660390/> [citováno ke dni 13. 9. 2015].

3 Viz zde: <http://www.tajnedarky.cz/darky-v-plechu/pravda.html> [citováno ke dni 13.9.2015].

4 FERRY, Luc. 2011. A Brief History of Thought, New York: Harper & Collins Publisher, str. 134.

5 Ibid., str. 135.