Biládu š-Šám a Jeruzalém napříč hadísy

Biládu š-Šám obecně jsou vzpomenuty např. v těchto hadísech:

 

1.       V jedné verzi známého hadísu o podpořené skupině se uvádí slova Proroka صلى الله عليه و سلم: „V mé ummě zůstane skupina, která bude na pravdě. Neuškodí jí, kdo jim bude odporovat, dokud nedojde rozhodnutí Boží.“[1] Tímto Božím rozhodnutím je jemný vánek, kterým před samý Soudný Den vezme Alláh duše věřících, aby hrůzy Posledního Dne dopadly jen na nejhorší z lidí. Naproti tomu autentická je verze Sa’da ibn Abí Wekkáse, nechť je s ním Alláh spokojen: „Obyvatelé západu zůstanou na pravdě až do Soudného Dne …“ Těmito obyvateli západu není myšlen nikdo jiný, než obyvatelé aš-Šámu. Naoř. jeden z největších islámských učenců Sýrie, imám al-Awzá’í, proslul přídomkem „imám západu.“

 

2.       Prorok Boží صلى الله عليه و سلم v dalším hadíse pravil: „Až se pokazí i obyvatelé aš-Šámu, pak nehledej v lidu nic dobrého.“[2]

 

3.       Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil: „Pochválen budiž aš-Šám! Pochválen budiž aš-Šám! Pochválen budiž aš-Šám!“ Zeptali se jej: „Proč, Posle Boží?“ Odpověděl: „Andělé svá křídla roztahují nad aš-Šámem.“[3]

 

4.       V dalším hadísu hovoří o budoucích dějích Posel Boží صلى الله عليه و سلم následovně: „Vypravíte tři vojska. Jedno v Jemenu, druhé v Iráku a třetí v aš-Šámu. Držte se tedy toho, které je v aš-Šámu.“[4] O stejné věci hovořil i v dalším hadíse, kde uvedl: „Když nadejde čas obrovské bitvy před Soudným Dnem, bude existovat jedno místo, které se nazývá al-Ghawta a v něm město zvané Damašek. To bude nejlepší místo, kde budou žít muslimové.“[5] O Damašku také pravil Mekhúl, Alláh mu budiž milostiv: „Římané ovládnou aš-Šám po čtyřicet jiter, jen Damašek a Ammán se ubrání.“[6] Podle Abdurrahmána ibn Sulejmána „přijde jeden král z králů nearabských a zvítězí nad všemi městy, kromě Damašku.“[7]

 

5.       Abdulláh ibn Omar, nechť je s nimi oběma Alláh spokojen, také uvádí od Posla Božího صلى الله عليه و سلم hadís týkající se událostí před samým koncem věků: „Před samým koncem tohoto světa se od Hadramautu objeví oheň, který bude hnát lidi před sebou!“ „Co nám radíš, Posle Boží?“ zeptali se jej. Odpověděl: „Držte se aš-Šámu.“ V podobném smyslu Abú Dardá uvádí od Proroka صلى الله عليه و سلم, že pravil: „Zatímco jsem spal, uviděl jsem pilíř Písma, jak je vynesen spod mé hlavy a pomyslel jsem si, že odejde pryč, sledoval jsem jej tedy svým pohledem – a on směřoval k Šámu. Opravdu, zajisté je víra, když dopadnou pokušení, v aš-Šámu.“[8] Také je na autoritu Amra ibnu l-Áse zmíněno, že Prorok صلى الله عليه و سلم pravil: „“

 

Nejslavnější  z hadísů týkajících se přímo Jeruzaléma a al-Aksá jsou především tyto tři:

 

1.       Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil: „Sedla se nestrojí , kromě ke třem mešitám: Posvátné mešitě, Prorokově mešitě a mešitě al-Aksá.“[9]

Ačkoli je hadís autentický, byl napadán a vyvracen zaujatými orientalisty, jako např. Ignazem Goldziherem, který jej dokonce označil za výmysl Ibn Šihába az-Zuhrího (z. 124/742) na popud chalífy ‘Abdulmelika (z. 86/705), aby údajně povzbudil lidi k pouti do Jeruzaléma namísto do Mekky, která tehdy byla v držení Abdulláha ibnu z-Zubejra, nechť je s ním Alláh spokojen (z. 73/692). Tuto svou domněnku zakládal Goldziher na zmínce známého protiumejjovského historika Ahmeda ibn Isháka al-Ja’kúbího (z. 292/905) Ve skutečnosti však imám az-Zuhrí, Alláh mu budiž milostiv, nemohl tento hadís padělat, protože jej slyšel od svého učitele Sejjída ibnu l-Musejjiba, Alláh mu budiž milostiv (z. 94/713) a v době jeho smrti byl již hadís dávno v oběhu, navíc sám imám Ibnu l-Musejjib vystupoval proti Abdulmelikovi a i Umejjovcům jako takovým. Dále je hadís znám patnácti odlišnými cestami, z nichž jen jedna jediná vede právě přes az-Zuhrího. Toto jasně ukazuje, že hadís existoval daleko před ním a je tedy autentický. Toto dokazují jak muslimští autoři, ale i někteří orientalisté, např. Horowitz.[10] O jejím významu pro muslimy svědčí i hadís na autoritu Mejmúny, nechť je s ní Alláh spokojen, služky Božího Posla صلى الله عليه و سلم, která řekla: „Posle Boží, dáš nám své rozhodnutí ohledně Bejtu l-Makdisu?“ Prorok صلى الله عليه و سلم odpověděl: „Přicházejte do něj a modlete se v něm,“ Tehdy však,“ říká Mejmúna, „probíhala na jeho území válka,“ tak Prorok صلى الله عليه و سلم pravil: „Pokud nebudete moci tam přijít a modlit se, pak tam posílejte olej do lamp na svícení.“[11] Od Abú Hurejry se traduje hadís až k Prorokovi صلى الله عليه و سلم, že „kdo zemře v Bejtu l-Makdisu, jakoby zemřel v nebi.“[12]

 

2.       Al-Aksá je druhý nejstarší chrám postavený k uctívání Alláha.

Abú Zarr al-Ghifárí, Alláh s ním budiž spokojen,  pravil: „Zeptal jsem se  Božího Proroka, která mešita na zemi byla zbudována jako první. Odpověděl: „Posvátná mešita (v Mekce).“ Pak jsem se zeptal: „A která potom?“ Odpověděl: „Mešita al-Aksá.“ Zeptal jsem se: „Kolik let uplynulo mezi nimi?“ „Čtyřicet let,“ odpověděl Prorok.[13] Od Abdulláha ibn Amra ibnu l-Áse se s řetězcem vypravěčů až k Prorokovi صلى الله عليه و سلم uvádí: „Když prorok Sulejmán ibn Dáwúd zbudoval Bejtu l-Makdis, prosil Alláha o tři věci: Prosil Alláha o vládu souznící s Jeho Mocí a bylo mu jí dáno. Prosil Alláha o kralování, které už nebude náležet nikomu po něm a bylo mu ho dáno. A prosil Alláha, když zakončil budování Mešity, aby každého, kdo do ní přijde jedině kvůli modlitbě, zprostil od hříchu jako v den, kdy jej matka porodila.“[14]

 

3.       Modlitba v al-Aksá má zvláštní hodnotu.

Na autoritu Abú Dardá se uvádí, že Prorok pravil: „Každá modlitba v Posvátné mešitě v Mekce je rovna sto tisícům modliteb jinde, každá modlitba v mé mešitě je rovna tisíci modliteb jinde a každá modlitba v mešitě al-Aksá je rovna pěti stům modliteb jinde.“ Excistuje podobný hadís od Mejmúny, která se tázala Proroka na Jeruzalém. Odpověděl: „Je to místo, kam budou lidé shromážděni na Den Soudu. Je to místo, kam třeba cestovat, protože modlitba zde je rovna tisíci modlitbám jinde.“[15]

 

 

V souvislosti s hadísy o aš-Šámu, Palestině, Jeruzalémě a al-Aksá se vzpomíná i otázka palestinského wakfu. Historické zdroje uvádí, že Prorokův صلى الله عليه و سلم  společník at-Temím ad-Dárí ibn Aws al-Lachmí al-Filistíní se svým bratrem, budiž s oběma Alláh spokojen, cestovali z Palestiny[16], odkud pocházeli, až do Medíny, za Prorokem صلى الله عليه و سلم . Zde přijali islám v 9. roce hidžry. At-Temím byl učencem z Lidí Knihy[17] a žil v Medíně až do vraždy chalífy Zú Núrejn Osmána ibnu l-‘Affána, budiž s ním Alláh spokojen. Poté, co byl chalífa Osmán zavražděn, přesunul se at-Temím do rodné Palestiny, a to přímo do Jeruzaléma, kde byl ustaven guvernérem. Toto území mu a jeho potomkům bylo věnováno samotným Prorokem صلى الله عليه و سلم, jak uvádějí islámské zdroje[18], které toto území také specifikují na oblast Hebronu. Zde také v 40. roce hidžry (660) umírá. Termín wakf znamená, že tato území jsou mu garantována a nesmějí být prodána ani podstoupena dále. Tento wakf byl stvrzen písemným dokumentem, který at-Temím po dobytí Jeruzaléma chalífou Omarem ibnu l-Chattábem předložil. Wakf byl posléze rozdělen na tři části – jedna pro at-Temímův rod, druhá pro chudé a pocestné a třetí pro lid jako takový. Podobně jako prvně Hebron byl učiněn posvátnou půdou islámu posléze také Jeruzalém.  

 

 

Šejchu l-Islám Ibn Tejmíjja napsal celou studii pojednávající o přednostech aš-Šámu zmíněných v Koránu a v Sunně. V ní sesbíral koránské pasáže a autentická podání z hadísů i slov zbožných předchůdců, která se jich dotýkají, či o nich přímo hovoří. Nakonec uvedl: „… těmito verši a hadísy jsem se pokusil dokázat, že lidé mají zůstat při Damašku a vytáhnout do boje proti Mongolům. Alláh jim, bude-li chtít, dá vítězství.“[19]

---