Vznešený Alláh pravil:
إِنَّ ٱلَّذِينَ يَتْلُونَ كِتَـٰبَ ٱللَّـهِ وَأَقَامُوا۟ ٱلصَّلَوٰةَ وَأَنفَقُوا۟ مِمَّا رَزَقْنَـٰهُمْ سِرًّا وَعَلَانِيَةً يَرْجُونَ تِجَـٰرَةً لَّن تَبُورَ
Ti, kdož přednášejí Písmo Boží, dodržují modlitbu a dávají almužnu skrytě i veřejně z toho, co jsme jim uštědřili, ti mají naději na obchod, jenž nebude prodělečný (Fátir: 29)
Ibn ‘Ášúr říká:
Vznešený Alláh pravil:
إِنَّ ٱلَّذِينَ يَتْلُونَ كِتَـٰبَ ٱللَّـهِ وَأَقَامُوا۟ ٱلصَّلَوٰةَ وَأَنفَقُوا۟ مِمَّا رَزَقْنَـٰهُمْ سِرًّا وَعَلَانِيَةً يَرْجُونَ تِجَـٰرَةً لَّن تَبُورَ
Ti, kdož přednášejí Písmo Boží, dodržují modlitbu a dávají almužnu skrytě i veřejně z toho, co jsme jim uštědřili, ti mají naději na obchod, jenž nebude prodělečný (Fátir: 29)
Ibn ‘Ášúr říká:
„V tomto verši se popisuje odměna za recitaci Koránu. Ti, kteří konají tak, jak tento verš velí, svým konáním potvrzují, že patří k těm, kteří skutečně přednášejí Korán a dodržují modlitbu. A pokud navíc rozjímají nad jeho významy, přidává se k jejich odměně za pouhou recitaci navíc i další odměna. Tací dosáhnou osvícení skrze světlo Slov Božích.“ [1]
As-Si’dí praví:
„Oni jsou těmi, kteří Korán přednášejí upřímně a potom také podle něho konají, nezneužívají ho ke špinavým cílům a nemají ve vztahu k němu nečisté úmysly.“ [2]
Muhammed ibn Sálih al-‘Usejmín uvádí:
„Recitace Knihy Boží je dvojího typu:
1. Recitace pouze slovy (arab. التلاوة اللفظية at-tiláwetu l-lafzíja)
2. Recitace podle skutečného jejího smyslu (arab. التلاوة الحكمية at-tiláwetu l-hukmíja).
Recitovat podle skutečného smyslu znamená věřit ve vše, o čem Písmo hovoří a implementovat jeho principy do praxe dodržováním toho, co nařizuje a vyhýbáním se tomu, co zakazuje.“ [3]
Na jiném místě pak Všemohoucí Stvořitel říká:
ٱلَّذِينَ ءَاتَيْنَـٰهُمُ ٱلْكِتَـٰبَ يَتْلُونَهُۥ حَقَّ تِلَاوَتِهِۦٓ أُو۟لَـٰٓئِكَ يُؤْمِنُونَ بِهِ
Ti, jimž jsme dali Písmo a kteří je čtou způsobem pravdivým, ti v ně uvěřili (Bekara: 221)
Ibn Džerír at-Taberí v komentáři k tomuto verši cituje několik jeho interpretací zbožnými předky této ummy:
„Podle ‘Abdulláha ibn ‘Abbáse رضي الله عنهما to znamená „následovat Písmo tak, jak má vpravdě být následováno,“ přičemž Ibn ‘Abbás navíc dodává, že to znamená „přijímat za dovolené to, co ono dovoluje a za zakázané to, co ono zakazuje a nepřekrucovat slova z jejich pravých významů, míst a kontextů.“ Podle Mudžáhida ti, kteří Písmo čtou způsobem pravdivým „podle něho jednají tak, jak se podle něho jednat má.“ ‘Abdulláh ibn Mes’údرضي الله عنه a Katáda smýšlejí, že tací „povolují a přistupují jako k povolenému k tomu, co i Písmo povoluje a jako k zakázanému k tomu, co i Písmo zakazuje.” Předčítají Písmo tak, jak bylo zjevno Alláhem, nepřekrucují jeho významy a nevytrhávají jeho slova z míst, na která patří a nic nevysvětlují žádným jiným způsobem, nežli na základě jeho pravého a správného vysvětlení. Podle al-Hasana al-Basrího „jednají podle jednoznačných jeho veršů (arab. محكم muhkam) a věří v jeho víceznačné verše (arab. متشابه mutešábih), jejichž výklad v otázkách, které jsou pro ně až příliš obtížné, svěřují a přenechávají těm, kteří ho znají a ovládají.“ [4]
Ibn Tejmíja uzavírá:
„Číst Písmo znamená následovat ho, jak definoval i Ibn Mes’úd رضي الله عنه ve výkladu verše „ti, jimž jsme dali Písmo a kteří ho čtou způsobem pravdivým…“ slovy „Povolují to, co povoluje, zakazují to, co zakazuje, v to, co je z něj víceznačné, věří a podle toho, co je z něj jednoznačné, postupují.“ [5]
Tj. Ti, kteří Písmo čtou způsobem pravdivým chápou víceznačné verše ve světle jednoznačných veršů. Takoví jsou na správné cestě a následují pravdu, na rozdíl od následovníků bludu, kteří přistupují k Písmu předpojatě, chytají se jeho nejednoznačných pasáží, aby měli dostatek prostoru ke vmanipulování svých tužeb a myšlenek do slov Písma, aby tak Písmo zdánlivě podporovalo jejich vizi světa. Hřeší stejným způsobem, jako následovníci Písem předešlých, jak Muhammed Násirudín al-Albání vykresluje – „vypichují si z nich to, co se jim líbí, naprosto opomíjejíce všechno to ostatní.“ [6]
______________________________________________________________
[1] Viz Tefsír Ibn ‘Ášúr, 22/297.
[2] Viz Muchtesaru Tefsíri s-Si’dí, str. 689.
[3] Viz Medžálisu šehri Ramadán, str. 57.
[4] Viz Tefsír at-Taberí, k verši 2:121.
[5] Viz Usúlu t-tefsír, 1/339.
[6] Viz Silsiletu l-hudá we n-núr, č. 430.