Deset podob dobra v prvních deseti dnech měsíce Zú l-hidždža

Chvála Alláhu, Který přikázal nejlepšímu ze svých stvoření, Jeho milovanému Muhammedu al-Mustafá صلى الله عليه و سلم říci:

Rci: „Pán můj uvedl mne na stezku přímou, k náboženství nezměnitelnému, k víře Abrahamově, jenž hanífem byl a k modloslužebníkům nepatřil.“ (An’ám:161)

Právě obřady hadždže, pouti k Božímu Domu v Mekce, odehrávající se v prvních dnech měsíce pouti (arab. ذُو الحِجَّةِ zú l-hidždža) jsou tím, co z vyznání Ibráhímova přetrvalo až do dnešních dní a stalo se výlučným specifikem ummy Božího Posla Muhammeda صلى الله عليه و سلم.

Alláh, aby podtrhl jejich mimořádný význam, při těchto prvních deseti dnech přísahá:

Při úsvitu a při nocích deseti a při spárovaném a jedinečném a při noci, když ubíhá! (Fedžr:1-4)

Ibn Kesír praví:

 „Slovo الفَجرُ al-fedžr je známo a znamená úsvit. Zde je myšlen konkrétní jeden úsvit v roce, kterým jest úsvit na den Svátku oběti (arab. عيد اللأضحى ‘ídu l-adhá).“

Džábir uvádí od Proroka صلى الله عليه و سلم vysvětlení:

هو الصبح , وعشر النحر , والوتر يوم عرفة , والشفع : يوم النحر

„Deset nocí jsou prvních deset dní zú l-hidždža, lichý je den ‘Arefát a sudý je první den Svátku oběti.“[1] Ikrima vztahuje noc, když pomíjí k noci na Muzdelifě, kdy se spojuje dohromady modlitba maghrib s modlitbou ‘išá.“[2]

Ibn ‘Abbás vzpomíná, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

‏ ‏ ‏مَا الْعَمَلُ فِي أَيَّامٍ أَفْضَلَ مِنْهَا فِي هَذِهِ قَالُوا وَلَا الْجِهَادُ قَالَ وَلَا الْجِهَادُ إِلَّا رَجُلٌ خَرَجَ يُخَاطِرُ بِنَفْسِهِ وَمَالِهِ فَلَمْ يَرْجِعْ بِشَيْءٍ ‏

„Není dní, ve kterých je učiněný dobrý skutek Alláhu milejší, nežli v těchto dnech zú l-hidždža.“ Zeptali se: „Ani boj na cestě Boží?“ Odpověděl Prorok: „Ani boj na cestě Boží, s výjimkou toho, který vypravil jak svůj život, tak i svůj majetek a ani jedno, ani druhé se nevrátilo.“ [3]

Alláh Vznešený praví:

… a aby vzpomínali jména Božího ve dnech známých nad dobytčetem ze stád, jež Bůh jim v obživu daroval. Jezte z nich a nakrmte nuzného a chudého! (Hadždž:28)

Určenými dny je podle Ibn Abbáse prvních deset dní zú l-hidždža.[4]

Ibn Omar slyšel Božího Posla صلى الله عليه و سلم říci:

 „U Alláha není vznešenějších dní, nežli jsou tyto, ani není dobrého činu Jemu milejšího, než vykonaného v těchto dnech. Proto v nich hojně velebte Alláha, co nejvíce opakujte slova „lá iláhe ille lláh (tzn. není božstva kromě Alláha) “ a co nejvíce Alláha chvalte.“[5]

Ibn Omar a Abú Hurejra v těchto dnech často chodili na tržnice, velebívali Alláha a lidé po nich slova tekbíru opakovali.

Ibn Hadžer al-‘Askelání uvádí, že důvodem tohoto výjimečného postavení těchto dní je množství nejvelkolepějších aktů uctívání, které jsou v této době prováděny, což se neopakuje při jiné příležitosti v roce – hadždž, půst, milodary, modlitba, recitace Koránu a další.

Posel Boží byl Abú Katádou tázán na půst v den ‘Arefát a odpověděl:

„Předpokládám od Alláha odpuštění hříchů za předcházející i následující rok.“[6]

Těchto deset dní zú l-hidždža je dokonce lepších, než posledních deset dní ramadánu, přičemž posledních deset ramadánských nocí je lepší, neboť mezi nimi se nachází lejletu l-kadr, která je lepší, nežli tisíc měsíců.

Dobré činy, které lze v těchto dnech vykonat, jsou mnoha podob:

1.       Hadždž a ‘umra. Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

العمرة إلى العمرة تكفر ما بينهما، والحج المبرور ليس له جزاء إلا الجنة

 „Od ‘umry do ‘umry jsou smazány hříchy, které byly mezitím učiněny. A za přijatý hadždž není jiné odměny, nežli Ráje.“[7]

2.       Půst po všech deset dní zú l-hidždža a zejména pak na den ‘Arefá pro ty, kteří jsou toho schopni, kromě těch, kteří jsou na hadždži. Abú Sa’íd al-Chudrí slyšel Božího Posla صلى الله عليه و سلم říci:

 مامن عبد يصوم يوماً في سبيل الله إلا باعد الله بذلك اليوم عن وجهه النار سبعين خريفاً 

„Není jediného služebníka Božího, který se jen pro Alláha postí po jeden den, aniž by Alláh jeho tvář od Ohně neoddálil na sedmdesát loktů.“[8] Praxí Božího Posla صلى الله عليه و سلم bylo postit se všechny tyto dny s výjimkou svátku. [9] Půst v den svátku je zakázán na základě hadísu od Abú Sa’ída al-Chudrího[10] a na základě jednomyslné shody učenců.[11]

3.       Velebení Alláha v těchto dnech a opakování tekbíru. Podle učenců je v těchto dnech rovněž chvályhodné vzpomínat jména Božího. Ibn Ishák uvádí, že následovníci Prorokových společníků رضي الله عنهم أجمعين opakovali následující slova tzv. tekbíru t-tešrík:

الله اكبر,الله اكبر, الله اكبر. لا اله الا الله. الله اكبر, الله اكبر و لله الحمد

„Alláhu akbar! Alláhu akbar! Alláhu akbar! Lá iláhe ille lláh! Alláhu akbar, Alláhu akbar we lilláhi l-hamd.“

Tj. Alláh je největší! Alláh je největší! Alláh je největší! Není božstva kromě Alláha! Alláh je největší, Alláh je největší a všechna chvála Alláhu.

Tekbír je chvályhodné pronášet hlasitě na veřejných místech, neboť Alláh pravil:

a chvalte Boha za to, že správně vás vede – snad budete vděční! (Bekara:185).

Tekbíry nemají být pronášeny sborově, nýbrž je pronáší každý sám za sebe, jako u všech proseb a připomenutí si Alláha. Vhodné je také pronášet všechny šarí’atsky podložené formulace zikru a du‘á.

4.       Pokání a opuštění všeho, co Alláh všemohoucí zakázal a co oddaluje od Jeho Blízkosti a zbavuje Jeho Lásky a Milosti.

5.       Co nejvíce dobrých činů jako nepovinných modliteb, milodarů, úsilí na cestě Boží, recitace Koránu, přikazování dobra a zakazování zla, protože všechny tyto skutky jsou po tyto dny mnohonásobně více odměňovány. I kdyby šlo o sebenepatrnější dobrý čin, zmnohonásobí se tak, že bude hodnotnější než jiný, velmi dobrý a obtížný dobrý skutek v jiné dny.

6.       Po všechny tyto dny je doporučeno velebit Alláha. Výše vzpomenutý tekbír se vztahuje na dobu po skončení každé společné povinné modlitby. Ti, kteří se neúčastní hadždže jej recitují od modlitby fedžr na den ‘Arefát a poutníci od skončení polední modlitby ve Svátek oběti a končí se až po odpolední modlitbě posledního dne Svátku[12].

7.       Od prvního dne svátku (tzv. يَومُ النَّحرِ jewmu n-nahr) a po tři následující dny (tzv. أَيَّامُ التَّشرِيقِ ajjámu t-tešrík) je předepsáno porážení obětin na památku záměny Ibráhímovy původní obětiny, prvorozeného syna Ismá’íla, velikým beranem. Posel Boží obětoval dva veliké rohaté bílé berany, pronesl nad nimi tekbír, zařízl je vlastní rukou a přidržel na zemi nohou.[13]

8.       Kdo hodlá obětovat, nechť si nestříhá ani vlasy, ani nehty, aby se připodobnil poutníkům jdoucím na hadždž. Alláh pravil:

Neholte si hlavy své, pokud oběť nedospěje na místo své! (Bekara: 196)

Pokud si někdo při koupeli umyje vlasy a nějaké mu vypadají, ničemu to nevadí.

9.       Každý muslim by měl být přítomen sváteční modlitbě, ať už se nachází kdekoli. Měl by si také vyslechnout sváteční kázání a vzít si z něj užitek. Sunnou je provést sváteční modlitbu, pokud je to možno, na otevřeném prostranství. Na svátečním shromáždění je žádoucí také přítomnost žen, přičemž ty, které nejsou ve stavu čistoty, se nemodlí.

10.   Tento svátek je předepsán jako den vděku a dobrého činu, nikoli jako den bezuzdnosti, hříchu a neposlušnosti vůči Alláhu v podobě oplzlé zábavy, hudby, konzumace opojných nápojů apod. Tyto dny třeba využít k poslušnosti a pokornosti vůči Alláhu, k dobrému činu, ke zlepšení sebe sama a prohloubení svého vztahu se Stvořitelem. Ve svátek konejte dobré činy a posilujte rodinná pouta, navštěvujte příbuzné, upevňujte přátelství, sousedské a bratrské vztahy.

Nechť nás Alláh všechny vede přímou cestou. Ámín.

 

---