Dvě podmínky přijetí činu uctívání a vzájemný vztah mezi nimi

Logo XXL

 Všechny činy uctívání, aby byly Alláhem přijaty, musí splnit dvě podmínky:

 Všechny činy uctívání, aby byly Alláhem přijaty, musí splnit dvě podmínky:

1.       Být vykonány s upřímným úmyslem (arab. níjja chálisa نِيَةٌ خَالِصَةٌ).
2.       Být vykonány v souladě se šarí’ou, podle principu následování Prorokaصلى الله عليه و سلم  (arab. al-ittibá’u s-sunneti n-nebíjji salla ´lláhu ‘alejhi we sellem  الإِتِبَاعُ السُنَةِ النَبِي صَلََى الله عَلَيْهِ وَ سَلََمَ)
Důkazem toho je koránský verš:
قُلْ إِنَّمَا أَنَا بَشَرٌ مِثْلُكُمْ يُوحَى إِلَيَّ أَنَّمَا إِلَهُكُمْ إِلَهٌ وَاحِدٌ فَمَنْ كَانَ يَرْجُو لِقَاءَ رَبِّهِ فَلْيَعْمَلْ عَمَلا صَالِحًا وَلا يُشْرِكْ بِعِبَادَةِ رَبِّهِ أَحَدًا
Rci: „Já pouze smrtelník jsem jako vy a bylo mi vnuknuto, že božstvem vaším je Bůh jediný. A kdo doufá v setkání s Pánem svým, ať zbožné skutky koná a nechť v uctívání nepřidružuje nikoho k Pánu svému!“ (Kehf:110)
Háfiz Ibn Kesír (zemřel r. 774 hidžry), budiž mu Alláh milostiv, jej vysvětluje: „ať zbožné skutky koná znamená vše, co je v souladu se Zákonem Božím. Nechť v uctívání nepřidružuje nikoho k Pánu svému pak znamená, že žádáno je jen to, co je vykonáno upřímně, pouze pro Tvář Boží. On nemá společníka. Toto jsou tedy dvě podmínky, bez kterých není žádný čin přijat. Konající musí být bezpochyby upřímný ve svém úmyslu a konat v souladu s Božím Zákonem, jenž přinesl Boží Posel صلى الله عليه و سلم  .[1]
 
Alláh Vznešený dále pravil:
لِيَبْلُوَكُمْ أَيُّكُمْ أَحْسَنُ عَمَلا
aby vyzkoušel, kdo z vás bude v skutcích nejlepší (Mulk:2)
 
Fudajl ibn ‘Ijjád (z. 187 h.) vysvětlil tato slova: „Tyto skutky musí být upřímné a správné. Pokud je čin upřímný, ale není vykonán správně, nemůže být přijat. A pokud je správný, ale nebude upřímný, ani pak nemůže být přijat, dokud nebude jak upřímný, tak i správný. Upřímný je ten čin, který je vykonán výhradně pro Alláha Vznešeného, Všemohoucího a správný je ten čin, který je vykonán podle Sunny.[2]
 
Posel Božíصلى الله عليه و سلم  pravil: „Alláh Slavený a Vznešený pravil: „Jsem nejvíce soběstačný v tom, když ke Mně někdo přidružuje. A kdokoli učiní skutek, ve kterém ke Mně přidruží někoho jiného vedle Mě, pak věru Já se zříkám jak jeho, tak i toho, koho ke Mně přidružil.[3]
 
Posel Božíصلى الله عليه و سلم   také pravil: „Věru Alláh Vznešený nepřijímá žádný čin, kromě toho, který je vykonán upřímně pro Něj, chtěje Jeho Tvář.[4]
 
Posel Božíصلى الله عليه و سلم  pravil: „Věru prvním člověkem, jehož věc bude rozhodnuta, bude v Den Soudný muž, jenž padl jako mučedník. Bude tedy předveden. Alláh ho přiměje uznat všechna Boží dobrodiní nad ním a on tak učiní. Řekne (Alláh): „Jak jsi naložil se všemi těmito dobrodiními?“ „Bojoval jsem za Tebe, dokud jsem nedosáhl mučednictví,“ odpoví dotyčný. Řekne (Alláh): „Lžeš. Bojoval jsi, aby se říkalo, jaký jsi statečný, což bylo i řečeno.“ Poté bude vydán příkaz a dotyčný bude vlečen po tváři až do ohně, kam bude uvržen. Pak tam bude muž, který získával nauku, vyučoval ji a recitoval Korán. Alláh řekne: „Jak jsi naložil s těmito dobrodiním?“ Řekne dotyčný: „Hledal jsem nauku, vyučoval jsem ji a recitoval jsem Korán, pro Tebe!“ Alláh řekne: „Lžeš! Hledal jsi nauku, aby se řeklo, že jsi učenec, což i bylo řečeno. Recitoval jsi Korán, aby bylo řečeno, že jsi recitátor, což bylo i řečeno.“ Poté bude vydán příkaz a dotyčný bude odvlečen po tváři až do ohně, kam bude uvržen. A bude tam i muž, kterého Alláh učinil nesmírně bohatým a kterému zaručil přístup ke všem druhům bohatství. Bude tedy předveden. Alláh jej přiměje uznat všechna Boží dobrodiní nad ním a dotyčný je uzná. Řekne (Alláh): „Jak jsi naložil s těmito dobrodiními?“ Dotyčný odpoví: „Nevynechal jsem ani jedinou cestu, jakou Ty miluješ, aby byl majetek rozdáván, aniž bych jej takto nerozdával, pro Tebe! Alláh řekne: „Lžeš! Naopak, ty jsi to učinil, aby se řeklo, jak jsi štědrý, což i bylo řečeno.“ Pak bude vydán příkaz a dotyčný bude po tváři odvlečen až do ohně, kam bude vržen.[5]
 
Posel Božíصلى الله عليه و سلم  pravil: „Kdokoli přimyslí do této naší věci cokoli, co k ní nepatří, toto bude odmítnuto.[6]
 
Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil[7]: „Kdokoli se pomodlí a obětuje tak, jak obětováváme my, ten porazil obětinu správně. A kdokoli porazí obětinu a pak se pomodlí, pak je to pro něj kozou, na které je hodně masa.“ Abú Barda ibn Nijár (jenž byl pro Berá´a ibn ‘Áziba strýc z matčiny strany, nechť je s oběma Alláh spokojen) pravil: „Posle Boží, já už jsem vskutku obětoval předtím, než jsem vyšel k modlitbě! A věděl jsem, že dnešní den je dnem jídla a pití. Proto jsem si pospíšil, jedl jsem a nakrmil svou rodinu a své sousedy!“ Posel Božíصلى الله عليه و سلم  však pravil: „Bylo to jehně na maso.“ Abú Barda pravil: „Mám ještě mladou kozu, je lepší než mé jehně na maso. Bude to pro mne náhradou?“ Posel Božíصلى الله عليه و سلم  pravil: „Ano, bude. Ale nebude to náhradou pro nikoho jiného po tobě.[8]
Abú Barda porazil obětinu podle Prorokových صلى الله عليه و سلم instrukcí a byl upřímný vůči Alláhu Všemohoucímu. Jeho čin ale nesplňoval požadavek následování Sunny v jednom ohledu – byl vykonán již před modlitbou a nikoli až po ní. Naplnil tedy podmínku upřímnosti, ale nenaplnil podmínku následování Sunny Proroka صلى الله عليه و سلم. Jeho oběť tedy v daném okamžiku nemohla být přijata. Ze splnění obou podmínek, tedy upřímnosti činu a správnosti jeho vykonání, jak vidíme, není úniku.
 
Od ‘Ádího ibn Abí Hátima, nechť je s ním Alláh spokojen, se uvádí, že seděl s Božím Poslem صلى الله عليه و سلم a někdo z přítomných pravil: „Kdokoli poslechl Alláha a Jeho Posla, ten vskutku je veden a kdokoli někoho z těchto dvou neuposlechne, ten věru zbloudil.“ Posel Boží صلى الله عليه و سلم dotyčného pokáral: „Jak špatný jsi řečník! Řekni: Kdokoli neuposlechne Alláha a Jeho Posla.[9]
 
Od Ibn ‘Abbáse se traduje, že za Božím Poslem صلى الله عليه و سلم přišel muž a hovořil s ním o něčem. Poté pravil: „Jak si budete Alláh a ty přát.“ Posel Boží opáčil: „Chceš mne snad přidružit k Alláhu? Řekni: Jak si bude přát Sám Alláh.[10]
 
Přední znalec hadísů a velký učenec moderní doby, Muhammed Násiruddín al-Albání (z. 1420 h.), budiž mu Alláh milostiv, pravil:
„Vskutku dnes mnozí z prostého lidu přestali dbát na tuto vznešenou etiketu a více než málo z elity povolilo používat v hovoru takováto slova, obsahující přidružování k Alláhu (arab. širk). Volají jiné vedle Alláha v čase, kdy jim je úzko, hledají pomoc u mrtvých z řad spravedlivých, přísahají na ně namísto přísahy jen na Alláha, jak On je Povznesen nad přísahu v jiném, než Jeho jménu. Pokud jim to někdo, kdo je znalý Koránu a Sunny vytkne, pak se oni, namísto toho, aby se postavili za něj a pomohli mu v potírání zla, postaví proti němu a řeknou: Ale úmysly těch, kteří provolávají úctu jinému, než Alláhu, byly správné. A činy jsou jedině podle úmyslu, jak stojí v hadísu.
Takto se stávají ignoranty a upadají v ignoranci tím, jak se snaží naklonit si prostý lid tím, že hovoří o čistých úmyslech, dokonce i když se jedná o výše zmíněné praktiky výše zmíněných lidí. A správný význam parafrázovaného hadísu o činech souzených jedině podle úmyslu je ten, že hovoří o čistých úmyslech a nikoli jen o úmyslech. Hovoří o činech, které jsou jako takové v souladu se Šarí’ou a jsou navíc doprovázeny čistým úmyslem. Opak může tvrdit jen ignorant, či někdo zaujatý. Což nevidíte, že když se někdo modlí ke hrobu, koná zlý skutek, který je zmíněn v mnoha hadísech a ásárech, které zakazují obrátit se při modlitbě směrem ke hrobu? Řekl by snad rozumný člověk, že se někdo ve své modlitbě může obrátit směrem na hrob, i když ví, že je to zakázáno, za předpokladu, že je jeho úmysl čistý? Že i když jde o čin Šarí’ou zakázaný, dokud je úmysl dobrý, je to povoleno? Ne! V žádném případě ne! Podobně je to s někým, kdo hledá spásu u něčeho nebo někoho jiného, než u Alláha Vznešeného. Tak zapoměli na Alláha Vznešeného v situacích, kdy Jeho pomoc sami nejvíce potřebují. Proto nelze brát v potaz pouze to, že jejich úmysly jsou čisté, zatímco jejich činy se mezitím protiví Šarí’e a nejsou správné, přičemž oni na tomto zlu vytrvávají.“[11]
 
Amr ibn Jahjá ibn Sellema vyprávěl od svého otce, budiž oběma Alláh milostiv:
Měli jsme ve zvyku sedávat před dveřmi ‘Abdulláha ibn Mes‘úda před ranní modlitbou. Jakmile vyšel, šli jsme s ním do mešity. Jednou přišel Abú Músá al-Aš‘arí k nám a řekl: "Což Abú Abdurrahmán již odešel?" Odpověděli jsme: "Ne." Tedy usedl s námi a čekal. Když Ibn Mas‘úd vyšel, všichni se kolem něj shromáždili. Abú Músá mu řekl: "Ó Abú Abdurrahmáne! před chvílí jsem viděl něco v mešitě, považoval jsem to za zlo, ale všechna chvála Alláhu, neviděl jsem nic, než jen dobro." Zeptal se: "Tedy co to bylo?" Abú Músá odpověděl: "Jestli dožiješ, tak to uvidíš. viděl jsem v mešitě lidi sedící v kruzích, čekali na modlitbu. V každém kruhu měli kaménky v rukou a (jeden z nich) hovořil: „Opakujte Alláhu akbar stokrát.“ A opakovali stokrát. Poté řekl: „Opakujte Lá iláhe illelláh stokrát.“ Taktéž řekli stokrát. Poté řekl: „Opakujte Subhána lláh stokrát.“ A opakovali to stokrát." Ibn Mes‘úd se zeptal: "Co jsi jim řekl?" Abú Músá odpověděl: „Neřekl jsem jim nic, čekal jsem, abych slyšel tvůj názor, nebo to, co říkáš." Ibn Mes‘úd odpověděl: „Je tvou povinností jim nařídit, aby opustili zlé činy, které získali a upevnit je, že jejich dobré činy nebyly ztraceny!" Poté jsme šli za ním, až přišel k jednomu z těch kruhů, postavil se a řekl: "Co to děláte?" Odpověděli "O Abú Abdurrahmáne! Jsou to kaménky na kterých děláme tekbír, tehlíl i tesbíh." Řekl: "Opusťte vaše zlé ciny. Ujišťuji vás, že žádný z vašich dobrých činů nebude ztracen. Běda vám, ummo Muhammeda! Jak rychle jdete ke zničení! Zde jsou mezi vámi společníci vašeho Proroka صلى الله عليه و سلم, kterých je mnoho. Je zde jeho oděv, který ještě není poničen a i jeho miska je ještě celá. Při Tom, Který ve svých rukou drží mou duši! Bud půjdete za vírou lepší, než je naučená přes Muhammeda صلى الله عليه و سلم, nebo otvíráte dveře ke bludu." Řekli: "Ó Abú Abdurrahmáne! Při Alláhu, toužíme jedině po dobru." odpověděl: „Mnoho je takových, kteří mají dobré úmysly ale dobra nedosáhnou. Opravdu, Posel Boží صلى الله عليه و سلم nám řekl: „Lidé budou recitovat Korán, ale nedostane se to dále než do jejich hrdla.“ Při Alláhu! Nevím, ale je možné, že většina z nich patří k vám." Po techto slovech je opustil.“ Amr ibn Jajhá ibn Sellema dodává: „Většinu z nich jsme viděli bojovat na straně chawáridž v bitvě u Nehrawánu.[12]
 
Imám Muhammed Násiruddín al-Albání praví:
„Z ponaučení, která lze odnést z uvedeného hadísu a jeho příběhu je i to, že v potaz se nebere sama kvantita uctívání. V úvahu se bere jen to, co je daleko od inovace. Toto bylo vypíchnuto Ibn Mes’údem, když řekl: „Vykonat jen málo podle Sunny je lepší, než se mnoho snažit, ale s inovací.“ Což nevidíte, že většina těchto lidí se následně připojila k cháridžovcům, kteří bojovali proti čtvrtému ze správně vedených chalífů, proti ‘Alímu ibn Abí Tálib? Bude to někdo brát v potaz?“[13]
 
Tyto a další četné důkazy jasně dokládají, že v otázce přijetí, či nepřijetí nějakého činu uctívání samotná upřímnost úmyslu nestačí. Jen ta neochrání uctívání před chybou, ať je uctívajícím kdokoli.
I
mám Ahmed ibn Hanbel (z. 241 h.), budiž mu Alláh milostiv, definoval následování Sunny (arab. ittibá‘) jako „následování toho, s čím přišel Prorok صلى الله عليه و سلم a jeho sahába, nechť je s nimi Alláh spokojen. Jen tak bude uctívač tím, který je následuje v dobru.[14]
 
Imám al-Asbahání (z. 535 h.), budiž mu Alláh milostiv, praví: „Následování (arab. ittibá‘) podle učenců znamená uvažovat Sunnu Božího Proroka صلى الله عليه و سلم, která byla doložena autentickou od něj jejími lidmi, jejími nositeli a jejími přechovávateli, podřídit se jí a poslušně následovat příkazu Prorokova صلى الله عليه و سلم ohledně toho.[15]
 
Velký učenec a fakíh moderní doby, Muhammed ibn Sálih al-‘Usejmín (z. 1421 h.), budiž mu Alláh milostiv, pravil:

„Upřímnost (arab. ichlás) vůči Alláhu znamená, že uctívač si svým uctíváním nepřeje nic jiné, nežli přiblížit se k Alláhu Vznešenému a dosažení Jeho Příbytku Vznešenosti (tj. Ráje) a proto je ve svém úmyslu, za tímto účelem, upřímný. Musí být upřímný vůči Alláhu Vznešenému ve své lásce. Musí být vůči Němu upřímný ve své oddanosti. Musí být vůči Alláhu Vznešenému upřímný navenek i uvnitř. Nic svým uctíváním nehledá a nežádá, kromě Tváře Alláha Vznešeného a dosažení Jeho Příbytku Vznešenosti.“[16]



[1] Tefsír Ibn Kesír, str. 826.
[2] Zaznamenává Ibn Redžeb v Džámi’u l-‘ulúmi we l-hikám, 1/720; a al-Beghawí v Tefsíru, 8/176.
[3] Sahíh Muslim, hadís č. 46.
[4] Sunenu n-Nesáí, č. 3140. Hasan sahíh podle al-Albáního, viz Sahíhu n-Nesáí, č. 2943.
[5] Sahíh Muslim, hadís č. 152.
[6] Sahíhu l-Buchárí, hadís č. 2697; Sahíh Muslim, hadís č. 17; V Muslimově podání pod číslem 18 stojí „Kdokoli vykoná nějaký čin, který není v souladu s touto naší věcí, tento je odmítnut.
[7] Hadís se týká porážení obětiny na Svátek oběti, ‘Ídu l-adhá.
[8] Sahíhu l-Buchárí, hadís č. 951, 983; Sahíh Muslim, hadís č. 49. Uvedeno je al-Buchárího znění.
[9] Sahíh Muslim, hadís č. 48.
[10] Podle jiné verze „Chceš mne snad učinit Alláhu rovným?“ Zaznamenal Ahmed v Musnedu, hadís č. 1839; al-Buchárí v Adabu l-mufrad, hadís č. 783; an-Nesáí v al-Kubrá, hadís č. 10759 a další. Al-Albání jej ocenil jako sahíh v Sahíhu adabi l-mufrad, č. 601 a v Silsiletu s-sahíha, č. 139.
[11] Viz Silsiletu s-Sahíha, 1/266-267.
[12] Zaznamenal ad-Dárimí v Sunenu, hadís č. 210; Al-Albání jej ocenil jako sahíh v Silsiletu s-Sahíha, hadís  č. 2005.
[13] Viz Silsiletu s-sahíha, 5/13.
[14] Viz Abú Dawúd v Mesáilu l-imámi Ahmed, str. 276-277; a al-Albání v Sifátu s-saláti n-nebí, str. 53.
[15] Viz Hudždžetu fí bejáni l-mehadždža, 2/247.
[16] Medžmú’u l-Fetawá Ibni l-‘Usejmín, 7/112.