Většina badatelů revizionistů ve skutečnosti ani netvrdí, že Prorok neexistoval
Skutečnost je však taková, že ačkoliv by si zejména antiislámští aktivisté přáli opak, na jedné věci panuje i mezi většinou revizionistů shoda.
Slovy Toma Hollanda:
Většina badatelů revizionistů ve skutečnosti ani netvrdí, že Prorok neexistoval
Skutečnost je však taková, že ačkoliv by si zejména antiislámští aktivisté přáli opak, na jedné věci panuje i mezi většinou revizionistů shoda.
Slovy Toma Hollanda:
„Je pravda, že najdeme jen nevelký počet vzdělanců, [1] kteří by tvrdili, že Prorok nikdy nežil.“ [2]
Již zmiňovaná Patricia Crone se přímo v Hollandově revizionisticky laděném televizním dokumentu Islam: The Untold Story nechala na toto téma slyšet:
„Víme, že Muhammad existoval. Víme, že byl aktivní někde v Arábii. Víme, že je spojen s knihou, Koránem, byl tím, kdo jej hlásal.“ [3]
Michael Cook zase při hodnocení nejstarších dochovaných nemuslimských pramenů dodává:
„Vylučuji každou pochybnost, dle níž by Muhammad nebyl skutečná, existující osoba. Je uváděn jménem v jednom syrském pramenu, který pravděpodobně pochází z doby dobývání, a je o něm zpráva v řeckém pramenu z téže doby. Ze čtyřicátých let máme potvrzení, že pojem muhádžir byl v novém náboženství ústřední, protože jeho stoupenci jsou v řečtině známi jako magaritai a v syrštině mahgraje. Zároveň je jeden papyrus z roku 643 datován „v roce dvacet dva“, což silně podporuje domněnku, že se v roce 622 n. l. opravdu něco významného stalo. Arménský kronikář z 60. let dosvědčuje, že Muhammad byl obchodník, a potvrzuje ústřední místo Abrahamovo v jeho učení. Abrahamovská svatyně se objevuje v raném syrském pramenu, datovaném (nejistě) do 70. let sedmého století.“ [4]
Na adresu těchto význačných revizionistů se proto téměř vyčítavě vyjadřuje spolupracovník antiislámského aktivisty Ibn Warraqa, ačkoliv on sám z jejich teorií ve svých knihách sám hojně čerpá:
„Vycházejíce ze syrských a řeckých pramenů soudobých s islámským dobýváním, Crone a Cook nemají pochyby o Muhammadově historicitě. Vskutku, Crone se zdá být nejvíce okouzlena tradičním, neřkuli romantickým vyobrazením Proroka: „Není pochyb, že Muhammad žil ve 20. a 30. letech 7. století, že bojoval ve válkách a že měl následovníky, jména některých z nichž byla pravděpodobně zachována,“ a dokonce jde tak daleko, že prohlašuje „faktem je, ať už vysvětlujeme původ islámu jakýmkoliv způsobem, že islámská civilizace je jedinou civilizací, která začala v mysli jediného člověka.“ [5]
Jak už bylo naznačeno, Crone s Cookem však nejsou s tímto názorem ani uvnitř skeptického revizionistického proudu zdaleka jediní.
Za všechny jmenujme Freda M. Donnera, jenž uvádí:
„…znepokojení ohledně limitů tradičních muslimských záznamů Muhammadova života vedlo některé učence k závěru, že všechno v těchto záznamech je nutno odmítnout. Tím však bezpochyby zachází příliš daleko a svým způsobem jde o stejně nekritický postoj, jako je slepé akceptování všeho z těchto záznamů… některé současné práce začínají ukazovat, že navzdory tíživým problémům, které představují, obsahují dle všeho tradiční muslimská vyprávění velmi raný materiál ohledně Muhammadova života… Několik nemuslimských pramenů ze 7. století, z časů lehce pozdějších než Muhammadových, avšak mnohem dřívějších než jakákoliv z tradičních muslimských sbírek, poskytují svědectví, jež ačkoliv ne přímo dokumentárního charakteru, vypadá v zásadě věrohodně. Byť je těchto pramenů pomálu a poskytují velmi omezené informace, jsou nicméně nedocenitelné. Kupříkladu raný syrský pramen křesťanského písaře Tomáše Presbyteriana, datovaný kolem roku 640 – tedy pouhých několik let od Muhammadovy smrti – poskytuje nejranější zmínku o Muhammadovi a informuje, že jeho následovníci podnikli nájezd v okolí Gazy. To přinejmenším opravňuje historika, cítit větší důvěru, že Muhammad není kompletní fikce pozdější náboženské představivosti, jak někteří naznačují; víme, že někdo jménem Muhammad vskutku existoval a že vedl určitý druh hnutí. A tato skutečnost nám zase dává větší důvěru, že další informace z ohromného množství tradičního muslimského materiálu mohou rovněž pramenit z historických faktů.“ [6]
Jinde Donner své teze ještě rozvíjí:
„Teorie o neexistenci Proroka“ svévolně ignoruje rané nemuslimské prameny jako Doctrina Jacobi a fragment od Matouše Presbyteriana, a stejně tak relativně rané kroniky lidí jako Sebeos nebo Jan Bar Penkaj… Tvrzení, že ranní chalífové jsou rovněž fikcí, ignoruje důkazy z čínských letopisů, které zmiňují vraždu Uthmána ibn Affána (z. 656) a nedávný objev nápisu zmiňujícího Umara ibn Khattába (z. 644).
„Teorie mimo-arabského původu Koránu“ vypadá nepravděpodobně; v Koránu jsou některé narážky, že daný text, či jeho části, se skutečně sloučily v Arábii, a je zde málo, pokud vůbec nějaké, pozitivní důkazy, ukazující na vhodné dějiště mimo Arábii… V tuto chvíli se zdá být pravděpodobné, že se některé aspekty tradičního rámce Síry mohou v konečném důsledku ukázat jako historicky věrohodné.
„Teorie pozdního vykrystalizování Koránu“ je prokazatelně špatně; z jednoho důvodu, Korán v sobě neobsahuje anachronismus, který by byl nevyhnutelný, pokud by text nebyl ustálený před první občanskou válkou (fitnou) v letech 656 až 661. Kr
om toho, nedávné práce ohledně některých nejstarších dochovaných rukopisů Koránu dle všeho potvrzují, že text byl již etablován jako Písmo nejpozději na konci prvního století Hidžry.“ [7]
Závěrem: Prorok existoval, ať už se k němu stavíme jakkoli
Vše výše uvedené ostatně potvrzuje i nedávné zjištění v anglickém Birminghamu z roku 2015 na základě zkoumání rukopisu Koránu z archivu tamní university:
„[P]oté, co radiokarbonové datování odhalilo, že pochází z období mezi lety 568-645.“ Dr. Mustafa Shah, přednášející islámských studií na SOAS University of London, říká: „Když se podíváme na styl rukopisu, datum, použitou diakritiku, styl souhlásek, značení veršů, to vše ukazuje na Umajjovské období.“ Umajjovská dynastie vládla islámskému chalífátu od smrti čtvrtého chalífy Alího v roce 661 do roku 750. „Skutečnost, že rukopis náleží do Umajjovského období, by neměla snížit jeho historickou hodnotu. Potvrzuje tradiční záznamy o tom, jak Korán přišel na svět. „Zajisté to řadí Korán do jeho historického kontextu pocházejícího z Hidžázu. Ke konci 70. a v 80. letech rozvinul jeden akademik [8] teorii následovanou ostatními, naznačující, že Korán neexistoval v době Proroka Muhammada a že po dobu stovek let nešlo o sjednocený text,“ dodává. „Tento rukopis mimo jiné ukazuje, že to nebyl onen případ. Jde o důležitý historický doklad, potvrzující aspekty tradiční islámské narace.” [9]
Jako poslední důkaz toho, že ohledně historicity Proroka a jeho působení panuje široká shoda, nechme ještě promluvit dva představitele z opačných konců názorového spektra. Prvním z nich je v islámu vzdělaný akademik a konvertita k islámu Jonathan A. C. Brown. Druhým pak v islámu rovněž vzdělaný akademik a ex-muslim Hamed Abdel-Samad;
Jonathan A. C. Brown uvádí:
„Učenci s přehodnocujícím stanoviskem namítají, že základní předpoklady orientalistů a revizionistů jsou z podstaty nepřesné. Přehodnocující učenci demonstrovali, že dřívější západní kritika nebrala v úvahu obrovský rozsah a komplexnost islámské tradice hadísů. Jakmile jsou hadísy nahlíženy z této pokornější perspektivy, mnoho argumentů orientalistů a revizionistů ztrácí svůj účinek. Nejobecnější námitka vůči revizionistům předělávajících celé muslimské podání rané islámské historie zní, že po nás žádají až přílišnou důvěřivost. Nemusíme nutně věřit tomu, že se muslimům podařilo vyhnout všem nástrahám manipulace s historií, propagandě a omylům v jejich sbírkách hadísů, ale ještě obtížnější se zdá uvěřit, že komunita učenců, rozpínající se od Španělska po střední Asii a zamořená intenzivními bratrovražednými konflikty, by mohla zosnovat tak kolosální historickou konspiraci v dobách před-moderní komunikace. Jak uvádí Fred Donner [10] ve svém vyvrácení revizionistů, je nepředstavitelné, že by rozdělená a decentralizovaná raná muslimská komunita dokázala nějak zorganizovat ‘komplexní a úplnou redakci islámské tradice do jednotné podoby’ aniž by zanechala bohaté množství historických důkazů. Obdobně Harald Motzki [11] poukazuje na to, že masivnímu padělání hadísů naznačovaného orientalisty a revizionisty by bylo zabráněno díky kolektivnímu dohledu ze strany učenců hadísu.“ [12]
Hamed Abdel-Samad uvádí:
„Tak jako islámský narativ vidí za vznikem islámu dokonalý plán Boží, výše zmíněné teze předpokládají spiknutí. Nejprve Umajjovců a po nich Abbásovců, kteří evidentně nejen vyčarovali proroka jen tak z ničeho, ale ještě tento konstrukt dokázali velkoplošně udržovat po celá staletí – navzdory rozštěpení muslimů na šíity a sunnity a navzdory řadě válek uvnitř islámského světa. Je pravda, že první Mohamedův životopis byl sepsán asi 130 let po jeho smrti, ale opíral se o starší texty a ústní podání. A je rovněž pravda, že už tenkrát kolem životopisu vypukl spor. Učenci tehdejší doby rozhodně netvořili homogenní jednotku kolaborující s vládnoucí elitou, aby tato mohla provést největší historický falsifikát v dějinách. A již dlouho před nimi se první generace islámských teologů a sběratelů ústních podání přela o detaily z Mohamedova života, stejně jako způsob jejich tradování. Některé z těchto učenců dokonce mocipáni z Bagdádu pronásledovali, dávali bičovat a žalářovali je, jako například Ahmada ibn Hanbala (z. 855).
Kdyby teorie „vynalezení proroka“ byla pravdivá, pak bychom museli vycházet z předpokladu, že bylo nutné vymyslet nejen Mohameda, ale také stovky lidí z arabských kmenů, které s ním bojovaly a padly ve válkách. Klany si památku těchto mučedníků ústně tradovaly celá staletí. Tyto kmeny jsou rovněž zmíněny v kronikách a jsou skutečné, existovaly před Mohamedem i po něm a některé dokonce existují dodnes. Konspirace však předpokládá, že všechny tyto kmeny, a to bez jediné výjimky, musely falšování svých dějin přijímat za své – i dávno potom, co Umajjovci už nebyli u moci a v konečném důsledku i dodnes. Spousta vyprávění o Mohamedovi má zjevně historické jádro. Kdo čte Korán chronologicky, rozpozná jeho vnitřní jádro, které se točí kolem jedné osoby.
Co se týče absence nápisů na mincích, které by zmiňovaly Mohamedovo jméno několik desetiletí po jeho smrti, [13] napadají mě tyto argumenty:
Za prvé, absence důkazů o existenci osob není důkazem toho, že neexistovaly.
Za druhé, až do sepsání Koránu nebyli Arabové lidem písma, nýbrž ústní tradice. Arabština se vyvinula v úřední a literární jazyk až o někol
ik desítek let později.
A za třetí, vojenské úspěchy Arabů se dostavily překvapivě rychle. První desítky let věnovali válkám a potlačování povstání…
[První ummajovský chalífa Muávija I.(z. 680)] křesťanům v Sýrii, kteří tam tvořili většinu jeho poddaných… nejenže ponechal v oběhu staré byzantské mince s křesťanskými symboly, ale sám se dal s křesťanskými symboly zobrazovat. Někteří badatelé ho právě proto považují za křesťana. [14] Jiné arabské mince z první poloviny 7. století – tedy z doby po Mohamedově smrti, ale ještě před Umajjovci – však vykazují, že nejednou byl kříž smazán. Evidentně kvůli nim docházelo ke konfliktům a záleželo na dané oblasti. Na perských územích Arabové zpočátku ponechali staré mince se zoroastriánskými náboženskými symboly. Teprve chalífa Abd-al Málik (z. 705) rozpoznal nutnost homogenizace a návratu ke společnému náboženství a arabizace úřadů a písemností. Když uvážíme, co všechno se tehdy stalo, musí se nám šedesát let [od smrti Proroka po chvíli, kdy se na mincích začíná objevovat jeho jméno apod.] jevit jako normální přechodná doba.
Vynálezy Umajjovců a Abbásovců nejsou Mohamed a Korán, nýbrž islámská teologie. Její vynalezení bylo nezbytné pro zvládnutí nároků v tak enormně rozsáhlé říši. Zároveň by se tato teologie nikdy nemohla prosadit, pokud by nestavěla na pravdivé historii, jež byla zakotvena v kolektivní paměti soudobých muslimů a křesťanů. Představa, že by se na Arabském poloostrově mohlo etablovat nové náboženství ze Sýrie, [15] nemá logiku, neboť právě tito Arabové z Hidžázu (v dnešní Saúdské Arábii) byli vždy rezistentní vůči obracení na víru a mohl je sjednotit pouze jejich vlastní prorok a jejich vlastní kniha. Kmeny žily kolektivní pamětí a byly pyšné na svůj genealogický původ. Náboženství vynalezené v cizině by spíše považovaly za invazi. Postavu jménem Mohamed mohly příjmout pouze tehdy, jestliže skutečně žil mezi nimi a jeho příběh se prolnul s jejich příběhy.” [16]
Na základě citovaných zdrojů sestavil: Kemál Mareš
Redakční poznámka na závěr:
V moderních společnostech sdílejí vědci, badatelé, akademici a odborníci své kvalifikované názory nejen sami mezi sebou, ale také s laiky, kteří stojí mimo jejich obec a neovládají jejich řemeslné dovednosti. Může se tak snadno stát – a také se to pravidelně stává v oborech tak rozmanitých, jako je astronomie, klimatologie, biologie, psychologie či sociální a humanitní obory včetně filozofie a akademického studia náboženství – že některá obzvláště líbivá hypotéza opustí domovský přístav své odborné obce ještě před svým ověřením a vydá se na plavbu populárním diskursem. Pokud jí fouká do plachet i vítr ideologie a společenské poptávky, může dokonce brázdit oceán veřejného mínění ještě i velmi dlouho potom, co už byla v odborných kruzích dávno potopena jako mylná …
___________________________________________________________
[1] Jako příklad takového vzdělance uvádí historik a popularizátor dějin pozdního starověku Holland pouze archeologa (a z pohledu islámských studií tedy de facto amatéra, což je ostatně i případ samotného Hollanda) Yehudu D. Nevo na základě jeho a spoluautorky Judith Koren vydané kontroverzní publikace Crossroads to Islam: The Origins of the Arab Religion and the Arab State. Amherst, 2003.
[2] Tom Holland: Ve stínu meče: Zápas o celosvětovou říši a konec starého světa. Překl. J. Rek, J. Pilucha. Praha, 2015. str. 49.
[3] Islam: The Untold Story (2012), Channel 4.
[4] Michael Cook: Muhammad. Překl. S. Pošustová-Menšíková. Praha, 1994. str. 77.
[5] Ibn Rawandi in Ibn Warraq (ed.): What the Koran Really Says: Language, Text, and Commentary. Amherst, 2002. str. 695-696.
[6] Fred M. Donner: Muhammad and the Believers: At the Origins of Islam. Harvard, 2012. str. 52-53.
[7] Fred M. Donner in Gabriel Said Reynolds (ed.): New Perspectives on the Qur’an: The Qur’an in Its Historical Context. 2. vyd. New York, 2012. loc. 1053-1081 (Kindle Edition)
[8] Tímto akademikem je pravděpodobně myšlena Patricia Crone.
[9] The National, 2017 [online]. Dostupné z https://www.thenational.ae/arts-culture/a-chance-to-discover-the-secrets-of-the-birmingham-quran-1.675244
[10] Fred M. Donner: Narratives of Islamic Origins: The Beginnings of Islamic Historical Writing. Princeton, 1998. str. 27.
[11] Harald Motzki: Dating Muslim Traditions: A Survey, Arabica, 52, no. 2, 2005, str. 204-253.
[12] Jonathan A. C. Brown: Hadith: Muhammad’s Legacy in the Medieval and Modern World. London, 2017. str. 224-225 (Kindle Edition).
[13] Na tuto skutečnost poukazují ve své knize The Hidden Origins Of Islam: New Research Into Its Early History Karl-Heinz Ohlig a Gerd R. Puin a snaží se ji coby jedni z mála interpretovat jako důkaz toho, že Prorok nikdy nežil.
[14] Zde se Abdel-Samad evidentně opět odkazuje k dílu The Hidden Origins Of Islam, viz předchozí poznámka. Sami autoři této publikace však upozorňují: „Následovníci tradičního pojetí vzniku islámu mohou namítnout, že znak kříže na začátku Muávíjova nápisu slouží jako důkaz „islámské tolerance,“ viz str. 39-40. Zároveň je dobré připomenout, že i přes nesporný přínos Umajjovců nejsou představitelé této dynastie [s výjimkou Umara II (z. 720)] muslimskými historiky ani zdaleka považováni za vzor bohabojnosti a ctnosti. Vyvozovat tedy z dílčí praxe těchto chalífů jakékoliv obecné závěry ohledně islámu, je dosti ošemetná argumentace.
[15] Evidentně narážka na již zmíněné spekulace Patricie Crone, Michaela Cooka či G. W. Hawtinga aj.
[16] Hamed Abdel-Samad: Účtování s Mohamedem. Překl. V. Čížek. Praha, 2016. str. 31-37.