Džubejr ibn Mut’im رضي الله عنه uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
لَيْسَ مِنَّا مَنْ دَعَا إِلَى عَصَبِيَّةٍ وَلَيْسَ مِنَّا مَنْ قَاتَلَ عَلَى عَصَبِيَّةٍ وَلَيْسَ مِنَّا مَنْ مَاتَ عَلَى عَصَبِيَّةٍ.
„Není z nás ten, kdo vyzývá k ‘asabíji (tj. slepé přívrženosti ke kmeni, etniku, rase či obyvatelům nějakého místa), není z nás, kod bojuje kvůli ‘asabíji a není z nás ten, kdo zemře zastávaje ‘asabíju!“ [1]
Džubejr ibn Mut’im, jenž tento hadís vypráví od Proroka صلى الله عليه و سلم byl významným znalcem rodokmenů arabských klanů, sloužícím jako odborný poradce Omara ibnu l-Chattáb رضي الله عنه v těchto otázkách, dále byl i recitátorem Koránu, patřil k mladší generaci muslimských vysídlenců do Medíny a jeho otec, významný člen kurajšovského klanu Bení ‘Ámir ibn Lu´ajj podpořil při několika příležitostech Posla Božího صلى الله عليه و سلم ještě jako nemuslim v Mekce. Uvádí se, že právě kvůli vděku za jeho pomoc chtěl Posel Boží صلى الله عليه و سلم původně propustit zajatce od Bedru. Džubejr zemřel v době panování Mu’áwíjji ibn Abí Sufjána رضي الله عنه. Za ním se v senedu hadísu nachází ‘Abdulláh ibn Sulejmán (či ibn Abí Sulejmán), který je pravdomluvný, avšak podle Ibn Hadžera nemohl vyprávět od Džubejra. [2] Totéž tvrdí i Abú Dáwúd, klasifikující proto tento hadís jako mursel. [3] Opačného názoru je Ibn Sa’d, který jej jmenuje mezi Džubejrovými žáky. [4] Následuje vypravěč Muhammed ibn ‘Abdurrahmán al-Mekkí (či al-‘Akkí), který je podle Abú Hátima ar-Rázího neznámý (arab. مجهول medžhúl), avšak jeho hadísy zaznamenávají i jiní, jako např. an-Nesáí. [5] Od něj hadís uvádějí dva spolehliví egyptští vypravěči Sa’d ibn Abí Ajjúb a ‘Abdulláh ibn Wehb, a od nich Abu t-Táhir Ahmed ibn ‘Amr ibnu s-Sarh, který je sice spolehlivý, ale v podáních od Egypťanů občas chyboval, když neměl u sebe zápisky, jak uvádí Ibn Hadžer od al-Hákima, jenž se na něj tázal ad-Dárekutního. [6]
Na základě uvedených nedostatků jej al-Albání klasifikoval jako ضعيف da’íf v díle Da’ífu Suneni Abí Dáwúd. Nicméně hadís lze podložit dalšími podáními, které dále zmíníme, na úroveň حسن لغيره hasan li gharihi, tj. akceptovatelný na základě podpůrných svědeckých podání.
Užitý klíčový pojem عصبية ‘asabíja je odvozen od základního slovesa عصب-يعصب ‘asabe-ja’subu s konotací svázat něco dohromady, spojit něco s něčím, přivázat, uvázat, shromáždit se okolo něčeho/někoho k obraně nebo útoku. Fráze عصب القوم بالنسب ‘asabe l-kawmu bin-neseb znamená „lid zachovával pokrevní souručenství.“[7] Fráze أتى بالعصبية atá bil-‘asabíja znamená „podpořil svůj lid, či svou stranu, proti jejím protivníkům,“ resp. „zarytě bránil věc svého lidu, své strany, svého tábora, prokazujíce nepřátelství vůči jejich protivníkům, ať už právem, či neprávem.“ Výraz تعصبوا te’assabú ve spojení s předložkou لـِ li nebo مع me’aznamená „sešikovali se za, ve prospěch někoho či něčeho“ a ve spojení s předložkou على ‘alá pak „sešikovali se proti, v neprospěch někoho či něčeho.“ Výraz تعصب te’assub je pak v náboženském kontextu často používán pro fanatizmus, zélótství a sektářskou zavilost. [8] Výraz عُصب ‘usb nebo عُصبة ‘usba je v klasické arabštině užíván pro popis skupiny několika desítek (nejčastěji se uvádí deset až čtyřicet) mužů, kteří vyrazí bránit něco nebo někoho. Termínu عَصبة ‘asba užívá islámská právní věda (arab. فقه fikh) pro popis dědiců zůstavitele, který nemá ani rodiče, ani děti, případně pro ty dědice, kteří nemají vymezen daný podíl a dělí mezi sebe to, co zůstane po rozdělení zákonem stanovených podílů. Osoba, kterou popisuje výraz عصبي ‘asabí, je zaujatá ve prospěch věci svého lidu, kmene, lokality, národa, či své strany, svého názorového tábora a jeho stoupenců a jejich záležitost zarytě a zavile brání před protivníky, vyzývaje k tomu ostatní, srocujíce a šikujíce se proti ostatním. Je to někdo, kdo slepě stojí za svými lidmi, ať jsou v právu či nikoli, někdo, kdo proti všem ostatním vystupuje nepřátelsky a vymezuje se, kdo fanaticky brání jen a výhradně svou věc. A termín عصبية ‘asabíja, který se vyskytuje i ve výše uvedeném hadísu, je pak označením pro vlastnost takového člověka. [9]
‘Asabíju lze tedy vyložit jako tribalizmus, nacionalizmus či šovinizmus, loajalitu ke skupině, do které člověk patří a se kterou ho pojí pouta krve a sounáležitosti, v takové míře, že to člověka zaslepuje od toho, aby viděl pravdu jako pravdu, lež jako lež, spravedlnost jako spravedlnost, křivdu jako křivdu, dobro jako dobro a zlo jako zlo. Člověk stižený chorobou nazývanou arabským slovem ‘asabíja smýšlí, že patří k vyvolené skupině (rodině, klanu, kmeni, lokalitě, národu či rase) lidí a všichni ostatní lidé jsou méněcenní, smýšlí, že jen ta skupina, do které se narodil, je ctnostná, následuje pravdu a usiluje o spravedlnost a dobro, smýšlejíce, že všichni ostatní jsou nečisté, temné a zlovolné síly, bojující proti ní a proti nejvyššímu dobru, které tato jím glorifikovaná skupina v jeho očích ztělesňuje.
Imám ‘Abdurraúf al-Menáwí tento hadís okomentoval slovy:
„Tj. není jedním z nás ten, kdo vyzývá lidi k tomu, aby se sdružovali na základě principu ‘asabíje, tj. pomoci svému kmeni či národu, pokud by se jednalo o pomoc v křivdě (arab. الظلم az-zulm), nespravedlnosti a násilí, tj. není jedním z nás někdo, kdo bojuje za něco takového nebo je při něčem takovém zabit. Imám Ibnu l-Asír pravil: „Podjatý ve prospěch svého kmene či národa je ten, kdo se hněvá na jiné kvůli přívrženství ke svému kmeni či svému národu, který chrání a brání. Te’assub znamená stanout k obraně a ochraně něčeho.” Šejchu l-islám Ibn Tejmíjja praví: „Tento hadís nám ukazuje, že absolutní a bezvýhradná podpora a obrana svého kmene či národa, ať už je tento v právu či není, je konáním patřícím do doby nevědomosti, konáním, které je islámem zakázáno a odvrhováno, na rozdíl od bránění tomu, kdo křivdí(arab. ظالم zálim), v tom, aby v křivdě pokračoval a od pomáhání tomu, komu bylo ukřivděno, bez jakéhokoli nepřátelství – a takový čin je naproti tomu chvályhodný, ba přímo povinný.“ Není žádného rozporu mezi tímto podáním a hadísem ve znění:
انْصُرْ أَخَاكَ ظَالِمًا أَوْ مَظْلُومًا
„Pomož svému bratru, ať již je křivdícím, nebo mu je ukřivděno!“ [10] “ [11]
Šejch ‘Alí ibn Nájif aš-Šehúd říká:
„Islám vybízí k opravdovým a spravedlivým citům vůči vlasti (arab. وطن watan) a domovině, vůči svému národu, citům, které mají za cíl vzájemnou podporu a pomoc v konání dobra a v bohabojnosti. Islám však naopak bojuje proti fanatizmu na základě kmenové nebo národnostní příslušnosti, či jakýmkoli jiným výzvám doby nevědomosti, které rozbíjejí čistě islámskou jednotu. Posel Boží صلى الله عليهو سلم pravil:
لَيْسَ مِنَّا مَنْ دَعَا إِلَى عَصَبِيَّةٍ وَلَيْسَ مِنَّا مَنْ قَاتَلَ عَلَى عَصَبِيَّةٍ وَلَيْسَ مِنَّا مَنْ مَاتَ عَلَى عَصَبِيَّةٍ.
„Není z nás ten, kdo vyzývá k ‘asabíji, není z nás, kod bojuje kvůli ‘asabíji a není z nás ten, kdo zemře zastávaje ‘asabíju!“ [12]
Pocit přívrženství ke svému národu či kmeni nesmí kolidovat s pocitem islámské sounáležitosti, s pocitem přívrženství k jedné a jediné ummě islámu a ani se nesmí stát jeho náhražkou. Národy a kmeny jsou podřízeny obecné jednotě všech muslimů ve slovech, stanoviscích i činech. Podobně se ani sami Arabové nedokázali sjednotit a táhnout za jediný provaz, dokud je nakonec nesjednotil islám, když je Alláh posílil koránským Zjevením v jejich jazyce, oběma svatými místy (tj. Mekkou a Medínou) které se nacházejí v jejich zemi a také posledním z proroků, kterého si vyvolil z jejich středu. První, primární a základní a opravdová spojnice mezi muslimy spočívá v jednotě jejich věrouky (arab. عقيدة ‘akída), zatímco všechny další vazby a pojítka – sousedské, příbuzenské, kmenové a národnostní, jsou sekundárního, druhořadého a vedlejšího charakteru.“ [13]
Od Posla Božíhoصلى الله عليه و سلم se dochovala také jasná a srozumitelná definice toho, co je výše citovaným hadísem zakázáno jako ‘asabíja. Wesíla ibnu l-Aska’ رضي الله عنه se zeptal Posla Božího صلى الله عليه و سلم, co znamená ‘asabíja a dostalo se mu této odpovědi:
أَنْ تُعِينَ قَوْمَكَ عَلَى الظُّلْمِ.
„Když pomůžeš svému lidu v křivdě.“ [14]
Hadís je da’íf podle al-Albáního, [15] neboť jeho isnád obsahuje vypravěče Selemu ibn Bišra ad-Dimeškího, o němž pomlčel al-Buchárí. [16]
V jiné, podpůrné svědecké verzi tohoto podání ‘Abbád ibn Kesír aš-Šámí vypráví od jisté ženy ze svého lidu, jménem Fusejla (či Fasíla) že slyšela svého otce (tj. Wesílu ibnu l-Aska’a) zeptat se Posla Božího صلى الله عليه و سلم: „Posle Boží, pokud člověk miluje svůj lid, je to ‘asabíja?“
Posel Božíصلى الله عليه و سلم mu odpověděl:
لاَ وَلَكِنْ مِنَ الْعَصَبِيَّةِ أَنْ يُعِينَ الرَّجُلُ قَوْمَهُ عَلَى الظُّلْمِ
„Nikoliv. ‘Asabíja je, když muž pomůže svému lidu v páchání křivdy.“ [17]
Hadís je sám o sobě kvůli odvrženému vypravěči ‘Abádu ibn Kesírovi as-Sakafímu, [18] kvůli čemuž jej al-Albání oceňuje jako da’íf. [19] Nicméně spolu s předchozím hadísem lze to, co hadís tvrdí, doložit dalšími podáními. [20]
Šejch Abdulmuhsin al-‘Abbád tento hadís vysvětlil následovně:
„’Asabíja, kterou islám zakazuje, je takový druh, při kterém člověk stojí zaslepeně na straně svého lidu – svého kmene, národa apod. i tehdy, kdy se oni dopouštějí zjevné křivdy a je ochoten a připraven jim být nápomocen. Takový člověk pomáhající svým lidem i tehdy, když nejsou v právu, je přirovnáván k velbloudovi spadlému do studně, kterého se lidé pokoušejí zachránit vytažením za ocas, i když mu tím nemohou nijak pomoci. [21] Ale tím, komu naopak třeba pomoci, koho je třeba ochraňovat a bránit, je ten, komu bylo ukřivděno (arab. مظلوم mazlúm). Naopak křivdícímu je zapotřebí pomoci v tom smyslu, že je mu třeba zabránit v tom, aby ve své křivdě dále pokračoval, tím, že jej od páchání nespravedlnosti a násilí odstrašíme a nikterak tím, že mu v tom pomůžeme a podpoříme ho!“ [22]
Navzdory jisté slabosti či spornosti všech výše uvedených podání o ‘asabíji, kterou v nich někteří učenci shledali, lze konstatovat, že se navzájem podpírají ve svém smyslu a ustavují jednoznačně přijímaný princip, který je potvrzen sahíh hadísem od Ibn ‘Abdilláha al-Bedželího رضي الله عنه, v němž Posel Boží صلى الله عليه و سلم praví:
مَنْ قُتِلَ تَحْتَ رَايَةٍ عُمِّيَّةٍ يَدْعُو عَصَبِيَّةً أَوْ يَنْصُرُ عَصَبِيَّةً فَقِتْلَةٌ جَاهِلِيَّةٌ.
„Kdokoli je zabit pod praporem zaslepenosti, vyzývaje k ‘asabíji, či podporujíce ‘asabíju, je zabit smrtí doby džáhilíje.“ [23]
Imám Muslim zaznamenává tento hadís v Knize o vůdcovství (arab. كتاب الإمارة kitábu l-imára), v Kapitole příkazu vždy se držet společenství muslimů, kdykoli se objeví pokušení a varování před těmi, jež vyzývají k nevěrectví (arab. باب الأَمْرِ بِلُزُومِ الْجَمَاعَةِ عِنْدَ ظُهُورِ الْفِتَنِ وَتَحْذِيرِ الدُّعَاةِ إِلَى الْكُفْرِ bábu l-amri biluzúmi l-džemá’ati ‘inde zuhúri l-fiten we tehzíri d-du’áti ile l-kufri).
Užitý pojem جاهلية džáhilíja označuje období nevědomosti (arab. الجهل al-džehl) o přímé a správné cestě, o jediném pravdivém náboženství a uctívání Jediného Stvořitele, Který nemá společníka, období před prorockým vystoupením Muhammeda صلى الله عليه و سلم, kdy pravda vymizela a lidstvo tonulo v hlubinách lži, falši a nespravedlnosti.
V podobném smyslu je i hadís od Abú Hurejry رضي الله عنه, v němž Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
قَدْ أَذْهَبَ اللَّهُ عَنْكُمْ عُبِّيَّةَ الْجَاهِلِيَّةِ وَفَخْرَهَا بِالآبَاءِ مُؤْمِنٌ تَقِيٌّ وَفَاجِرٌ شَقِيٌّ وَالنَّاسُ بَنُو آدَمَ وَآدَمُ مِنْ تُرَابٍ
„Alláh z vás již odstranil chvástavost doby džáhilíje a holedbání se svým původem. Lidé jsou buď zbožnými věřícími, nebo pochybovačnými hříšníky, jsou syny Adamovými a Adam byl (stvořen) z hlíny.“ [24]
Jiný sahíh hadís, který tento vznešený islámský princip potvrzuje, vypráví ‘Abdulláh ibn Mes’úd رضي الله عنه ve znění:
مَنْ نَصَرَ قَوْمَهُ عَلَى غَيْرِ الْحَقِّ فَهُوَ كَالْبَعِيرِ الَّذِي رُدِّيَ فَهُوَ يُنْزَعُ بِذَنَبِهِ .
„Kdokoli pomůže svému lidu v konání bezpráví, je jako velbloud, jenž spadl do studny a je vytahován za ocas.“ [25]
Hadís zaznamenal Abú Dáwúd v Knize o etice (arab. كتاب الأدب kitábu l-adeb) v Kapitole o ‘asabíji (arab. باب العصبية bábu l-‘asabíja).
Šejch ‘Abdulmuhsin al-‘Abbád v komentáři tohoto hadísu říká:
„’Asabíja znamená podporovat a pomáhat své soukmenovce. Říká se, že slovo عصبية ‘asabíja je odvozeno od termínu عصبة ‘asaba, tj. příbuzní, pokrevně spříznění, ti, kteří mají možnost získat od nás majetek prostřednictvím dědictví. Tedy při ‘asabíji je důvodem podpory a pomoci pokrevní spřízněnost a nikoli šarí’atský nárok pomoci tomu, komu bylo ukřivděno. Jde o zaujatost ve prospěch někoho, kdo je s dotyčným pokrevně spřízněn a dotyčný mu proto pomáhá a stojí na jeho straně vždy, v dobrém oi ve zlém, podporuje ho jak tehdy, když je mu ukřivděno, tak i tehdy, když je sám křivdícím.
Tedy ten, kdo v sobě takovou vlastnost má, nebojuje za spravedlnost, právo a pravdu (arab. حق hakk). Nebojuje ani v sebeobraně, ani nebrání odepřené nároky těch, jimž bylo ukřivděno, či těch, kteří se stali obětí útlaku. Takovým způsobem zaujatá osoba bojuje za někoho jen na základě toho, že je jeho příbuzným, soukmenovcem či krajanem, jen na základě nacionalistické vášně a emoce! Avšak pomáhat tomu, komu bylo ukřivděno, aby dosáhl svých nároků a práv podle pravdy a spravedlnosti je něčím, co je dovoleno, ať už se jedná o soukmenovce či krajana, anebo o naprostého cizince. Tedy, pokud jsou naši vlastní lidé oněmi ukřivděnými a utlačovanými, pak jim je nutno přispěchat na pomoc, ale pokud jsou násilníky a tyrany, potom je nutno zabránit jim v konání nespravedlnosti, ve shodě s tím, co pravil Posel Boží صلى الله عليه و سلم:
انْصُرْ أَخَاكَ ظَالِمًا أَوْ مَظْلُومًا
„Pomož svému bratrovi, ať už je křivdícím, nebo ukřivděným!“
Přítomní pravili: „Pomůžeme, když mu je ukřivděno, ale jak máme pomoci, když je křivdícím?“ Na to Posel Boží صلى الله عليه و سلم odvětil:
تَأْخُذُ فَوْقَ يَدَيْهِ
„Popadni ho za ruce!“ [26] Tj. pomůžete mu tím, že ho odvrátíte od páchání křivdy.
Přirovnání „je jako velbloud, jenž spadl do studny a je vytahován za ocas,“ tj. zapadl hlavou, krkem a přední polovinou těla, přičemž jeho ocas je nejblíže k hornímu otvoru studny a lidé se proto pokoušejí dobytče vyprostit vytažením za ocas, ačkoli to nijak nepomáhá. Podobně i ti, kteří pomáhají vlastním lidem v právu i neprávu jen proto, že jsou jejich vlastní, jim tímto nijak nepomáhají, podobně jako nelze velbloudovi spadlému do studny nijak pomoci taháním za jeho ocas, neboť díra, do které upadl, je příliš úzká a těsná a zvíře není zač chytit, kromě ocasu, který je příliš slabý a může se odtrhnout!“ [27]
Tento pohled také podporují četné verše z Knihy Boží a kontext, v němž byly seslány.
Přímo ohledně nadřazenosti vazby víry nad vazbami pokrevními, kmenovými či etnickými hovoří verš:
وَاعْتَصِمُوا بِحَبْلِ اللَّـهِ جَمِيعًا وَلَا تَفَرَّقُوا ۚ وَاذْكُرُوا نِعْمَتَ اللَّـهِ عَلَيْكُمْ إِذْ كُنتُمْ أَعْدَاءً فَأَلَّفَ بَيْنَ قُلُوبِكُمْ فَأَصْبَحْتُم بِنِعْمَتِهِ إِخْوَانًا وَكُنتُمْ عَلَىٰ شَفَا حُفْرَةٍ مِّنَ النَّارِ فَأَنقَذَكُم مِّنْهَا ۗ كَذَٰلِكَ يُبَيِّنُ اللَّـهُ لَكُمْ آيَاتِهِ لَعَلَّكُمْ تَهْتَدُونَ
Přidržujte se pevně provazu Božího všichni a nerozdělujte se! Pomněte dobrodiní Božího k vám, když byli jste nepřáteli a On opět sblížil srdce vaše a stali jste se – díky milosti Jeho – bratry; a byli jste již na okraji propasti ohnivé a On vás před ní spasil. A takto vám Bůh objasňuje Svá znamení – snad budete správně vedeni. (Áli ‘Imrán: 103)
________________________________________________________
[1] Zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 5121.
[2] Viz Tehzíbu t-tehzíb, vypravěč č. 4430.
[3] Viz Sunen Abí Dáwúd, k hadísu č. 5121, mursel znamená přerušení senedu kvůli chybějícímu jménu tábi’ího.
[4] Viz at-Tabakát, vypravěč č. 5397.
[5] Tak uvádí Muhammed Šemsuddín al-‘Azímabádí v ‘Awnu l-ma’búd, 4/22.
[6] Viz Lisánu l-mízán, vypravěč č. 751.
[7] LANE, Edward. 1968. Arabic-English Lexicon. Bejrút: Libraire du Liban, 2/2057.
[8] Viz Ibid. 2/2058.
[9] Ibid., 2/2059.
[10] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 2443, na autoritu Anase ibn Málika رضي الله عنه.
[11] Viz Fejdu l-Kadír, komentář k hadísu č. 7684.
[12] Odkaz na pramen předmětného hadísu viz výše.
[13] Viz Mewsú’atu fikhi l-ibtilá´, 4/164.
[14] Zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 5119.
[15] Viz Sahíhu we da’ífu Suneni Abí Dáwúd, 11/119.
[16] Viz Ibn Abí Hátim v al-Džerhu we t-ta’díl, 4/157.
[17] Zaznamenal Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 3949.
[18] Jako odvrženého (arab. متروك metrúk) vypravěče jej uvádí al-Buchárí v at-Táríchu l-kebír, vypravěč č. 7713. Az-Zehebí cituje, že jej odvrhuje Jahjá ibn Me’ín, viz Sijeru l-a’lámi n-nubelá´, 7/106-107. Důvodem tak ostré kritiky je jeho neznalost oboru hadísu a vyprávění od lhářů, jak uvádí Ibn Hadžer v Tehzíbu t-tehzíb, vypravěč č. 4169.
[19] Viz Ghájetu l-merám fí tachrídži ahádísi l-haláli we l-harám, 1/187, hadís č. 305.
[20] Jde o podání od al-Bejhekího v as-Sunenu l-kubrá, hadís č. 21606, a v Šu’abu l-ímán, hadís č. 7270; Ahmeda ibn Hanbel v Musnedu, hadís č. 17030; at-Taberáního v al-Mu’džemu l-kebír, hadís č. 18390; a Ibn Abí Šejby v al-Musannefu, hadís č. 38529.
[21] Toto přirovnání vychází ze sahíh hadísu, který bude v celosti a s komentářem uveden níže.
[22] Viz Šerhu Suneni Abí Dáwúd, 29/142.
[23] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 1850.
[24] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 4337 jako hasan a lepší z obou podání. V poněkud obsáhlejší verzi jej uvádí i Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 5116; a at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 4336 jako hasan gharíb.
[25] Zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 5117 jako موقوف mewkúf, tj. jako slova samotného Ibn Mes’úda, který ovšem v dalším podání uvádí, že tato slova slyšel od Posla Božího صلى الله عليه و سلم sedě v koženém stanu. Tak zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, 5118, jako مرفوع merfú’ až k Prorokovi صلى الله عليه و سلم. Hadís zaznamenal také al-Chattábí v Me’álimu s-sunen, hadís č. 1394.
[26] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 2443.
[27] Viz Šerhu Suneni Abí Dáwúd, 29/141.