OTÁZKA: Tazatel si stěžuje na chorobu, která se uhnízdila v jeho srdci – na pocity marnosti, vlastní nedostatečnosti a pocit vlastní neschopnosti změnit se k lepšímu. Kdykoli se chtěl obrátit k Alláhu, zabránily mu v tom jeho tužby. Kdykoli si chtěl Alláha připomínat, jeho myšlenky se zatoulaly někam velmi daleko od toho. A kdykoli chtěl vykonat nějaký dobrý skutek, přemohlo ho to, že ve svém úsilí pokaždé selhal. Jaký je na tuto chorobu lék?
OTÁZKA: Tazatel si stěžuje na chorobu, která se uhnízdila v jeho srdci – na pocity marnosti, vlastní nedostatečnosti a pocit vlastní neschopnosti změnit se k lepšímu. Kdykoli se chtěl obrátit k Alláhu, zabránily mu v tom jeho tužby. Kdykoli si chtěl Alláha připomínat, jeho myšlenky se zatoulaly někam velmi daleko od toho. A kdykoli chtěl vykonat nějaký dobrý skutek, přemohlo ho to, že ve svém úsilí pokaždé selhal. Jaký je na tuto chorobu lék? Jak se z takových pocitů marnosti vyprostit?
ODPOVĚĎ:
Lék spočívá v samotném obrácení se k Alláhu a v tom, že člověk nikdy neztratí naději v Něho, stále Ho žádá o pomoc a nepřestává s prosbami. Učí se další a další prosby dochované autentickou Sunnou. Také by měl využít nejlepších okamžiků pro prosbu, časů, kdy je větší šance na její přijetí, jako v poslední třetině noci, ve chvílích mezi azánem a ikámou, při padnutí na tvář během modlitby a po skončení modliteb.
K tomu je třeba přidat i prosby o odpuštění spáchaných hříchů, protože věru kdokoli prosí Alláha o odpuštění a obrátí se k Němu s pokáním, tomu Alláh přináší radostnou zvěst, že si ho vyvolil:
وَأَنِ ٱسْتَغْفِرُوا۟ رَبَّكُمْ ثُمَّ تُوبُوٓا۟ إِلَيْهِ يُمَتِّعْكُم مَّتَـٰعًا حَسَنًا إِلَىٰٓ أَجَلٍ مُّسَمًّى وَيُؤْتِ كُلَّ ذِى فَضْلٍ فَضْلَهُۥ ۖ
a abyste prosili Pána svého za odpuštění a potom pokání činili; on poskytne vám pak příjemné užívání světa tohoto až do lhůty stanovené a uštědří přízeň Svou každému, kdo zaslouží si ji. (Húd: 3)
Dále má dotyčný opakovat ranní a večerní zikry a zikr před spaním.
Má také trpělivě snášet, cokoli ho postihne z těžkostí a překážek na této cestě, protože Ho Alláh chce posilnit právě jejich pomocí, aby mu odměnou za to záhy poskytl světlo správného vedení jako dar přímo od Sebe a aby vryl víru hluboko do jeho srdce.
Také se má vynasnažit, aby dodržel své každodenní povinnosti vůči Bohu, jak navenek, tak i uvnitř, především pět povinných denních modliteb, neboť ony jsou pilířem celého náboženství.
Jeho zvyklostí by se mělo stát časté opakování slov لا حول و لا قوة إلا بالله العلي العظيم lá hawle we lá kúwete illá bi-lláhi l-‘Alíji l-‘Azím, tj. není moci ani síly kromě u Alláha, Vznešeného, Ohromného. Právě tato slova mají moc poskytnout sílu unést i přetěžká břemena, přestát nesmírné hrůzy a dosáhnout nesmírně vysokého postavení u Alláha.
V neposlední řadě, člověk se nikdy nesmí vzdát a musí v těchto prosbách pokračovat dál a dál, protože, jak učil Posel Boží صلى الله عليه و سلم, prosby Božího služebníka jsou vyslyšeny, dokud je on sám neuspěchá tím, že řekne: „Prosil jsem, ale nebyl jsem vyslyšen.“ [1]
A nechť si je dotyčný dobře vědom toho, že vítězství přichází s trpělivostí, úleva s těžkostí a pohoda s obtíží. A nikdo, proroky ani nikoho jiného nevyjímaje, nedosáhl nezměrného dobra, aniž by nemusel prokázat svou vytrvalost. [2]
A všechna chvála náleží jedině Alláhu, Pánu světů všech.
Odpověděl: šejchu l-islám Takíjuddín Ahmed ibn Tejmíja
Zdroj: Medžmú’u l-fetáwá, 10/136-137.
____________________________________________________________________________
[1] Hadís o tom viz u al-Buchárího v Sahíhu, hadís č. 6340.
[2] Více viz Džámi’u l-mesáil, 7/446-448.