OTÁZKA: Je pravda, že na otázky tazatelů v jedné zemi nesmí odpovídat muftíjové jiné země? Např. že učenci např. v Egyptě nesmí odpovídat na dotazy tazatelů např. v Saúdské Arábii a učenci v Saúdské Arábii na dotazy tazatelů např. v Evropě? Jaké jsou podmínky, které musí splňovat někdo, kdo má oficiálně odpovídat ohledně náboženství?
OTÁZKA: Je pravda, že na otázky tazatelů v jedné zemi nesmí odpovídat muftíjové jiné země? Např. že učenci např. v Egyptě nesmí odpovídat na dotazy tazatelů např. v Saúdské Arábii a učenci v Saúdské Arábii na dotazy tazatelů např. v Evropě? Jaké jsou podmínky, které musí splňovat někdo, kdo má oficiálně odpovídat ohledně náboženství?
ODPOVĚĎ:
Ohledně podmínek, které musí splňovat مفتي muftí, tedy osoba pověřená vydáváním nábožensko-právních dobrozdání a posudků (arab.فتوى fetwá), hovořil imám Šemsuddín Muhammed ibnu l-Kajjim al-Džewzíja takto:
„Imám aš-Šáfi’í řekl: „Není dovoleno nikomu vydávat fetwy o Božím Náboženství, s výjimkou člověka, který je znalý Knihy Boží, toho, co je z ní rušící a zrušené, co je z ní jasné a nevyžadující další vysvětlení a toho, co je z ní víceznačné a vyžadující upřesnění. Dále musí znát správný výklad Koránu, důvodů seslání, doby seslání, zda jde o mekkánskou či medínskou pasáž, jaký je záměr daného verše a okolnosti jeho seslání. Dále musí disponovat pevnou znalostí hadísů Božího Posla صلى الله عليه و سلم, toho, co je z nich rušící a zrušené a také vše spojené s daným hadísem, podobně, jako je tomu v případě Koránu. Měl by mít solidní znalost arabského jazyka a básnictví a všeho, co je k tomu potřebné. Dále musí tuto svou znalost sám aplikovat a být bezúhonným člověkem, který není znám přílišným mluvením bez potřeby. Měl by to být někdo se zdravým rozumem a brilantním úsudkem, kdo má znalost rozdílů názorů mezi učenci různých dob a měl by oplývat přirozeným talentem k odpovídání. Pokud je takový, potom může hovořit a vydávat fetwy v záležitostech povoleného a zakázaného. Ale pokud takovým není, potom by žádné fetwy vydávat neměl.“ [1]
Běžný věřící může jinému věřícímu poradit nebo odpovědět na dotaz neoficiálně, ale jen v té záležitosti, která spadá do věcí obecně známých, případně ve věcech ze svého oboru, nebo s odvoláním na jméno učence, kvalifikovaného pro vydávání fetáwá, od kterého danou informaci dostal. Jinak odpovídat o náboženství není oprávněn.
Co se týče záležitosti cizích učenců odpovídajících na dotazy tazatelů z ciziny, mezi podmínkami pro ty, kteří vydávají fetwy, není nikde řečeno, že musí být krajany těch, kteří se jich táží. Nicméně odpovídající, pokud si to daná věc vyžaduje, by měli mít znalost specifického prostředí tazatele a osobitosti tamních reálií, ve kterých žije, aby jejich odpověď byla fundovaná a aplikovatelná. V otázkách spíše teoretického charakteru nic takového nutné není. Tato otázka byla položena šejchu Benderu al-Chajberímu, jenž na ni odpověděl:
„Tato pochybnost (tj. že se nelze ptát na fetwu cizího učence) je jednou z nejpodivnějších věcí naší doby. Je to domněnka někoho, kdo jen tlachá a nepřemýšlí o tom, co říká. Ba co více, ani si neuvědomuje svou nevědomost!
Byli jsme uváděni v pokušení lidmi, myslícími si, že následují správné vedení, nicméně ve skutečnosti byli zahlceni svými tužbami. Takové smýšlení v sobě obsahuje zkaženost, objevuje se tu a tam a jeho účelem je umlčet následovníky pravdy, aby tuto pravdu dále nevysvětlovali lidem. Nicméně tomu, kdo následuje cestu vznešených společníků, je jasné, že tento princip je očividnou inovací.
Jahjá ibn Je’mer a Humejd al-Himjerí přišli k ‘Abdulláhu ibn Omarovi رضي الله عنهما do Medíny a tázali se jej na inovaci popíračů Božího předurčení, kteří se objevili v Basře (v Iráku), načež jim odpověděl: „Takovým řekni, že nemám nic společného s nimi a ani oni se mnou!“
‘Abdulláh tedy neřekl, že mají odejít a zeptat se někoho v Basře. Ani neřekl, že daný problém se vyskytuje tam a on nemá s obyvateli Basry nic společného.
Podobně al-Láliká’í uvádí od ‘Abdulláha ibn ‘Abbáse رضي الله عنهما slova: „Přísahám při Alláhu, nemyslím, že se dnes na zemi nachází osoba, kterou by si šejtán přál zničit více, nežli mne.“ Zeptali se ho: „Pročpak?“ Odpověděl jim: „Přísahám při Alláhu, že na Východě i Západě se tradují inovace a kdykoli mi je někdo z příchozích popíše, já je dokonale vyvrátím Sunnou a Sunna je odmítne.“
V tomto podání Ibn ‘Abbás neříká, že pokud šejtán začne inovaci na Východě, potom s ní on nemá právo nic dělat, naopak, směle říká, že to bude on, kdo ji bude pomocí Sunny vyvracet.
Lidé, kteří stojí za touto inovací, mají nedůvěryhodné principy, které chtějí protlačit mezi lidmi, ale dokonce ani oni sami se jich nedrží. Dokonce někdy hovoří ohledně někoho v Jemenu, jindy ohledně někoho v Jordánsku, jindy ohledně někoho v Súdánu. Proč se ani oni sami nedrží toho, co říkají? Nicméně jsou to lidé, kteří nic nechápou.” [2]
Na závěr nutno připomenout, že fetwa je vyjádřením, posudkem a dobrozdáním, které nemá ani zákonnou sílu, ani není vymahatelné. Pokud v nějaké zemi z těch, které disponují vlastními orgány pro vydávání fetáwá, je nějaká fetwa přijata jako interní předpis nebo zákon či procesní vyhláška, nebo se při něčem z toho vychází výlučně z nějakého daného mezhebu, je povinností všech subjektů místní legislativy na daném místě se tímto řídit, bez ohledu na to, že existují jiné přijaté mezheby a jiné legitimní odpovědi učenců, jak uvádí šejch Sálih al-Fewzán. [3]
A Alláh ví nejlépe.
________________________________________________________
[1] Viz I’lámu l-muwekki’ín, 2/87.
[2] Otázka byla předložena šejchovi přes aplikaci Whatsapp. Viz www.Mpubs.org.
[3] Viz video Hel judžibu ittibá’u mezhebi l-beledi lletí na’íšu fíhi mine l-mezáhibi l-arba’a? K dispozici zde: https://youtu.be/JTh5GGcQyEM.