بسم الله الرحمان الرحيم
Chvála Alláhu, jen Jeho uctíváme a jen jeho o pomoc a o vedení správnou cestou žádáme. Dosvědčuji, že není božstva kromě Alláha Jediného, který nemá společníka a dosvědčuji, že Muhammed صلى الله عليه و سلم je jeho služebníkem a poslem, pravdomluvným a důvěryhodným. Vybízejme sebe i druhé k bohabojnosti, dodržování všech pilířů islámu, náboženských povinností a ubírejme se přímou a správnou cestou. Věru nejlepším slovem je slovo Boží, nejlepším vedením cesta Jeho milovaného Muhammeda a nejhorší věcí jsou inovace vnesené do náboženství, protože každá novota je zhoubnou inovací a každá zhoubná inovace končí v Pekelném Ohni.
Vznešený Alláh praví:
يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا اتَّقُوا اللَّهَ حَقَّ تُقَاتِهِ وَلَا تَمُوتُنَّ إِلَّا وَأَنتُم مُّسْلِمُونَ
„Vy, kteří věříte! Bojte se Boha bázní, jež Mu přísluší, a neumírejte jinak, než když jste se do vůle Jeho odevzdali!” (Áli ‘Imrán: 102)
Milí bratři v islámu!
Odvěký je souboj mezi pravdou a spravedlností na straně jedné a lží a nespravedlností na straně druhé, jak vidíme i z příběhů dávných proroků a poslů, jako byl Músá/Mojžíš عليه السلام.
Vznešený Alláh pravil:
وَآتَيْنَا مُوسَى الْكِتَابَ وَجَعَلْنَاهُ هُدًى لِّبَنِي إِسْرَائِيلَ أَلَّا تَتَّخِذُوا مِن دُونِي وَكِيلًا
„A darovali jsme Mojžíšovi Písmo a učinili jsme je pro syny Izraele vedením řkouce: „Nevezmete sobě vedle Mne nikoho jiného za ochránce!” (Isrá: 2)
Músá byl jedním z proroků nadaných největší rozhodností, byl mužem vysoké mravnosti, byl obětí křivdy a byl utlačován. Jeho nepřítel, faraon, byl jedním z nejhorších lidí, tyran, ukrutník a zatvrzelý bezvěrec. Nicméně je to on, kdo tohoto bezúhonného člověka obviňuje za nevděk, zločiny, za šíření zkázy po zemi a za smyšlené spiknutí s cílem vypudit faraona a jeho lid z jejich země, když říká:
وَفَعَلْتَ فَعْلَتَكَ الَّتِي فَعَلْتَ وَأَنتَ مِنَ الْكَافِرِينَ
„A přesto jsi provedl skutek svůj, jejž jsi učinil; tys věru jeden z nevděčných!“ (Šu’ará: 19)
Ale je to právě sám faraon, kdo Músáův lid vězní, kdo je zotročuje a vraždí jejich syny. A po tom všem ještě najde tu drzost obvinit Músáa z toho, co se stalo kdysi a navíc ještě z nedopatření. A toto je klasická záměna oběti za viníka, kterou pozorujeme i nyní v dnešních mediích.
Jenže přišel den, kdy faraon u sebe shromáždil jak Músáa, tak i své kouzelníky. Den, kdy se střetla faleš s pravdou a pravda z toho vyšla vítězně.
Alláh vnukl Músáovi spoléhat se na Jediného Pána i tváří v tvář těm nejdovednějším klamům:
وَأَلْقِ مَا فِي يَمِينِكَ تَلْقَفْ مَا صَنَعُوا ۖ إِنَّمَا صَنَعُوا كَيْدُ سَاحِرٍ ۖ وَلَا يُفْلِحُ السَّاحِرُ حَيْثُ أَتَىٰ
„Hoď hůl, již máš v pravici, a ona pohltí to, co oni vyrobili, neboť to, co oni vyrobili, je jen čarodějný úskok a žádný čarodějník nemůže dosáhnout úspěchu, ať půjde kamkoli!“ (TáHá: 69)
Náš Pán nás zpravuje o tom, co následovalo:
فَأَلْقَوْا حِبَالَهُمْ وَعِصِيَّهُمْ وَقَالُوا بِعِزَّةِ فِرْعَوْنَ إِنَّا لَنَحْنُ الْغَالِبُونَ ﴿٤٤﴾ فَأَلْقَىٰ مُوسَىٰ عَصَاهُ فَإِذَا هِيَ تَلْقَفُ مَا يَأْفِكُونَ ﴿٤٥﴾ فَأُلْقِيَ السَّحَرَةُ سَاجِدِينَ ﴿٤٦﴾
„A hodili provazy své a hole své, říkajíce: „Při moci Faraónově, vítězství máme zaručené!“ Pak hodil Mojžíš hůl svou, a hle, pozřela jejich kousky podvodné. Pak na zem kouzelníci klaníce se padli.“ (Šu’ará: 44-46)
Alláh pak utopil faraona a jeho nohsledy a zachránil Músáa a jeho lid. Takový je slib Boží a Jeho pomoc, On povyšuje i ponižuje koho On chce. A věřící z jeho lidu? Ti triumfovali navzdory všem těžkostem.
Čas plynul, měnila se století i generace. Nyní Músáův národ, Izraelité, již není, čím býval. Nemají krále. Před nimi je nový nepřítel a má ohromující přesilu – Džálút/Goliáš a jeho početné vojsko. Alláh dal tomuto dobyvačnému lidu převahu nad věřícími a oni nad nimi vítězili, vyháněli je z jejich země a rozdělovali jejich rodiny. Alláh vybral věřícím nového krále, Tálúta/Saula, aby pod jeho praporcem bojovali proti nepříteli. Tehdejší Boží prorok, Samawíl/Samuel عليه السلام, zpravil krále Tálúta o Boží vítězné pomoci, o získání převahy a porážce nepřítele, navzdory tomu, že vojsko věřících je početně mnohem slabší, nežli armáda útočníků. A toto je Boží Vůle, Boží Zjevení a Boží Slovo, které nemožno posuzovat měřítky, logikou a optikou tohoto světa, jak říká Vznešený Alláh:
كَم مِّن فِئَةٍ قَلِيلَةٍ غَلَبَتْ فِئَةً كَثِيرَةً بِإِذْنِ اللَّهِ ۗ وَاللَّهُ مَعَ الصَّابِرِينَ
„Kolikrát již nepočetné oddíly zvítězily nad početnějšími z dovolení Božího, vždyť Bůh je věru na straně trpělivých!“ (Bekara: 249)
Když se obě vojska setkala, když bojová vřava propukla, hledal Džálút soupeře do boje muž proti muži. Všichni se báli jeho neskutečné síly. V Tálútově vojsku byl však jeden mladík. Byl to Dáwúd/David عليه السلام, pozdější prorok. Do boje vyrazil jako nejmladší z vícero bratrů.
Když nalezl muže, jehož se báli i ti nejodvážnější, vyptával se, co je zač. Dostalo se mu odpovědi: „To je Džálút, velitel nepřátelské armády. Každého, kdo se mu postavil, přemohl a zabil či zranil. Tálút na něj vypsal odměnu. Kdo ho skolí a ušetří věřící jeho zla a pletich, dostane za ženu jednu z Tálútových dcer a bude jmenován králem po něm.“
Dáwúd ve svém srdci pocítil touhu být tímto vyvoleným. Proto žádal Tálúta o svolení utkat se s Džálútem v dvojboji. Po krátkém váhání král svolil, protože viděl v mladíkovi jeho pravdomluvnost, rozhodnost a pevný úmysl. Dáwúd odmítl vzít si do boje králův meč, který by sotva unesl. Nechal si jen svou hůl a prak na šňůře. Cestou nasbíral vhodné oblázky, kameny, které z něj bude střílet, a rozloučil se. Řekl: „Alláh mne ochránil jak před útokem medvěda, tak před výpady šelem. Bezpochyby mne ochrání i před úklady a zlem, co se mnou zamýšlejí tito ukrutníci.“
Pravdymilovný věřící Dáwúd vyrazil do nejostřejšího boje. Když ho Džálút uviděl, vysmíval se mu: „Co to neseš za hůl? Tím odháníš psy, nebo jiné chlapce, jako jsi sám? Kde máš meč? Kde máš zbroj? Zdá se mi, žes zanevřel na vlastní život. Přiblížíš se a nadělám z tebe v jediném okamžiku maso pro divou zvěř a nebeské opeřence!“
Dáwúd mu však odpověděl: „Ty máš zbroj a meč. A já zase k tobě přicházím jménem Alláha, Jediného Boha těch, které jsi ponižoval a znevažoval. Teď poznáš, zda bude zabíjet meč, anebo Boží Vůle a Síla.“ Vzal si do ruky kámen, vložil ho do kapsy praku a vymrštil ho proti Džálútovi. Zásah! Z rány začala prýštit krev. A v zápětí se na Džálúta snesl z Dáwúdova praku kámen za kamenem, až udolaný klesl k zemi na tvář a ruce. Po jeho skonu se nepřátelé rozutekli. Byli poraženi. Věřící je pronásledovali a dobíjeli je.
Vznešený Alláh praví:
وَلَمَّا بَرَزُوا لِجَالُوتَ وَجُنُودِهِ قَالُوا رَبَّنَا أَفْرِغْ عَلَيْنَا صَبْرًا وَثَبِّتْ أَقْدَامَنَا وَانْصُرْنَا عَلَى الْقَوْمِ الْكَافِرِينَ فَهَزَمُوهُمْ بِإِذْنِ اللَّهِ وَقَتَلَ دَاوُودُ جَالُوتَ وَآَتَاهُ اللَّهُ الْمُلْكَ وَالْحِكْمَةَ وَعَلَّمَهُ مِمَّا يَشَاءُ وَلَوْلَا دَفْعُ اللَّهِ النَّاسَ بَعْضَهُمْ بِبَعْضٍ لَفَسَدَتِ الْأَرْضُ وَلَكِنَّ اللَّهَ ذُو فَضْلٍ عَلَى الْعَالَمِينَ.
„A když vytáhli proti Goliášovi a vojskům jeho, zvolali: „Pane náš, dodej nám vytrvalosti a zpevni paty naše a pomoz nám k vítězství nad lidem nevěřícím!“ A zahnali je na útěk z dovolení Božího a David zabil Goliáše a Bůh dal mu pak moc královskou i moudrost a naučil jej tomu, čemu chtěl. A kdyby Bůh nechránil mezi lidmi jedny před druhými, věru by země dospěla do záhuby, však Bůh je pln laskavosti k lidstvu veškerému.“ (Bekara: 250-251)
(…)
Služebníci Boží!
Pointa tkví v síle ducha a nikoli síle těla, v rozhodnosti a odhodlání a nikoli v množství zbraní. Vznešený Alláh hovoří o nevyhnutelném triumfu pravdy a spravedlnosti, víry a Jedinosti Boží, nad falší a křivdou, nevírou a modloslužbou:
بَلْ نَقْذِفُ بِالْحَقِّ عَلَى الْبَاطِلِ فَيَدْمَغُهُ فَإِذَا هُوَ زَاهِقٌ
„Naopak My pravdu proti falši mrštíme, a roztříští ji, a hle, ona se rozplyne“ (Anbijá: 18)
Na nás je vybrat si stranu. V tomto odvěkém boji nelze zůstat neutrální. Buď budeme na straně dobra a tím i na straně Boží, shodně Božím slovům:
وَمَن يَتَوَلَّ اللَّهَ وَرَسُولَهُ وَالَّذِينَ آمَنُوا فَإِنَّ حِزْبَ اللَّهِ هُمُ الْغَالِبُونَ
„A kdo si bere za přátele Boha a Jeho posla a věřící, ten patří ke straně Boží – a tito zvítězí!“ (Máida: 56)
Anebo budeme těmi, o nichž Alláh říká:
اسْتَحْوَذَ عَلَيْهِمُ الشَّيْطَانُ فَأَنسَاهُمْ ذِكْرَ اللَّهِ ۚ أُولَٰئِكَ حِزْبُ الشَّيْطَانِ ۚ أَلَا إِنَّ حِزْبَ الشَّيْطَانِ هُمُ الْخَاسِرُونَ
„Satan je ovládl a dal jim zapomenout na připomenutí Boží; a oni patří ke straně satanově. Což však strana satanova ztrátu neutrpí?“ (Mudžádela: 19)
Věz, syne Adamův, že pravdu neurčuje tvá ani národnost, ani rasa, dokonce ani to, že se hrdě připisuješ islámu či čemukoli jinému. Pravda přichází od Alláha a není otázkou fandění vlastnímu týmu. Ty pravdu nikdy nemáš a nevlastníš a proto si hleď, aby pravda vždy měla tebe.
Muslime! Vždy buď na straně spravedlnosti proti křivdě a nespravedlivosti, ať už se jí dopouští kdokoli, byť by byl i tvůj vlastní.
Toto je základní princip, jemuž nás podle Anase رضي الله عنه naučil Boží Posel صلى الله عليه وسلم ve svých slovech:
انْصُرْ أَخَاكَ ظَالِمًا أَوْ مَظْلُومًا
„Pomož svému bratru, ať už je křivdící, či mu je ukřivděno.“
Kdosi se zeptal: „Posle Boží! Pomohu mu, když mu je ukřivděno, ale jak mu mám pomoci, je-li sám křivdící?“
Posel Boží صلى الله عليه وسلم mu odpověděl:
تَحْجُزُهُ أَوْ تَمْنَعُهُ مِنَ الظُّلْمِ، فَإِنَّ ذَلِكَ نَصْرُهُ
„Že mu zabráníš či zamezíš křivdit jiným, tím mu pomůžeš.“1
Prosíme Alláha, abychom vždy stáli na straně pravdy a spravedlnosti a nikdy na straně opačné! Pane náš, zůstávej s našimi utlačovanými bratry po celém světě a obzvláště v Palestině, v naší hrdé Gaze. Ámín!