Kázání ke svátku oběti – Ídu l-adhá 1430. roku po hidžře

Alláhu akbar! Alláhu akbar! Alláhu akbar! Lá iláhe ille lláh! Alláhu akbar Alláhu akbar we li lláhi lhamd! Alláhu akbar kebíra we l-hamdu li lláhi kesíra we subhána lláhi bukratan we asílan we salla lláhu ‘alá nebíjiná Muhammed we ‘alá álihí we ashábihi we sellamu teslíman kesíran

 

Drazí bratři, drahé sestry! Dnes je sváteční den, den velebení Alláha – tekbíru a pro nás je tento tekbír ozdobou svátku, s tekbírem začíná modlitba, tekbírem také začíná život muslimského dítěte po narození, když se mu do pravého ucha našeptá ezán a do levého ikáma. Tekbír byl pokřikem muslimských armád ve všech velkých bitvách historie od doby Bedru. A tato slova Alláhu akbar – Bůh je Největší, se nepronášejí bezúčelně jen tak, jako se skandují hesla a slogany lživých světonázorů. Pravý význam tekbíru je, že celý náš svět a vše v něm, je Boží. Jejich skutečným smyslem je, že i kdyby následovníci lži nabídli muslimu veškerou moc, nejvyšší posty a největší majetky výměnou za opuštění své víry, tento si vzpomene, že Bůh je Největší. V sahíh hadíse zaznamenaném Abú Daúdem Anas ibn Málik vypráví, jak "Posel صل الله عليه و سلم přišel do Medíny, kde měli lidé dva dny,ve kterých se bavili a tak se zeptal: "Co jsou tyto dva dny?" "V nich jsme se bavili v době nevědomosti (džáhilíje)," odpověděli. Odvětil: "Alláh vám je věru zaměnil lepšími, ‘ídu l-adhá a ‘ídu l-fitrem." Oba tyto svátky přicházejí každý po jedné z velkých událostí, ‘íd al-fitr po skončení Ramadánu, a ‘íd al-adhá následuje den po stání na rovině ‘Arefá, kde všichni jsou si rovni, staří i mladí, černí i bílí, Arabové i nearabové, bohatí i chudí. Jednotní, mají jednoho Pána, jednu víru, jeden stejný oděv poutníků. Alláh k ním sestupuje z nebes a chlubí se jimi před anděly a odpouští jím jejich provinění. Na rozdíl od svátků nevěřících nejsou islámské svátky spojeny s pitim alkoholu, obžerstvím a oplzlostmi. Nám bylo přikázáno: Jezte a pijte, avšak nepřehánějte, vždyť On nemiluje ty, kdož přehánějí! (A’ráf:31) Svátky muslimů jsou svátky Božími i lidskými, ve kterých se můžeme lidsky radovat a uměřeně slavit, jíst, pít a bavit se. A to je i sunnou našeho Posla صل الله عليه و سلم a zvyklostí selef. Svátky muslimů by neměly být naplněny shonem, chtíčem, komercí a sobectvím, ale naopak svorností, soucitem a lidskostí. Muslim se ve svátek neraduje, nesedí a nejí sám. Proto Alláh nařídil zekátu l-fitr ve svátek al-fitr, a obětování ve svátek al-adhá. Prorok صل الله عليه و سلم řekl: „Není věřícím ten, který, znaje, že jeho soused hladoví, sám klidně sitý ulehne.“ Hadís je sahíh dle Bejhekího. Podle obecně přijatého hadísu od Abdulláha ibn Amra Posel Boží صل الله عليه و سلم řekl: „Skutečným muslimem je ten, od jehož jazyka a rukou jsou ostatní muslimové v bezpečí. A pravým muhádžirem je ten, který opustí vše, co je zakázáno.“ Alláh přikázal: Pomáhejte si k dobru a bohabojnosti a nepomáhejte si ke hříchu a nepřátelství. (Máida:2)Takový je islám který pohne touto ummou a jen v něm je zdroj její síly, moci, hrdosti a vznešenosti. Kdo hledá hrdost mimo něj, bude ponížen. Jen v něm je jednota, síla, úspěch a vítězství jak na světě tomto tak i na onom.

 

Vězte, že chování muslimů je nejdůležitějším důvodem jejich ponížení a faktu, že nevěřící utíkají od muslimů se strachem a opovržením namísto toho, aby k nim vzhlíželi a následovali je. Dnes, v roce 1430 hidžry, chodí po této zemi nejvíce muslimů za celou historii, ale pro chod světa nemají většího významu. Jsou jako pěna na hladině vody, unášeni děním okolo nich. Hluší, slepí, bezbraní. Jediné, co lze slyšet, je, jak jejich davy šumí nesouhlasem. To proto, že se zpronevěřili zásadám islámu a nechali se opanovat chtíči, pohodlností, zbabělostí a tužbami po tomto světě. Posel Boží صل الله عليه و سلم varoval: „Jestli uvidíš mé společenství, kdy se bojí říci tomu, kdo je nespravedlivý „jsi nespravedlivý“, tak to bude konec mého společenství.“ Hadís je sahíh podle Ahmeda, Taberáního, al-Hakíma a Bejhekího. Síla muslimů nezávisí na jejich počtu, vždyť dnes převládá kvantita těch, kteří se k islámu připisují, na úkor jejich kvality. Říkáme pokrok, ale sami jsme zaostalí. Říkáme vzdělání, ač sami negramotní. Říkáme bratrství, ač se zabíjíme navzájem. Říkáme čistota, pořádek a spravedlnost, ale vládne nám špína, chaos a korupce. Říkáme právo, ale utlačujeme a necháváme se utiskovat. Jak máme být milostí pro celý svět a nejlepším národem, když sami nedodržujeme příkazy své víry? Jak můžeme očekávat podporu Boží poté, co jsme opustili naši část úmluvy? Jak máme doručit poselství islámu ostatním národům, když jej sami nedodržujeme a občas zneužíváme pro své sobecké vezdejší cíle? Alláh odsoudil takové konání: Vy, kteří věříte! Proč říkáte to, co nečiníte? Bůh velice nenávidí, že říkáte něco, co neděláte (Saff: 2-3) Žijme tedy podle islámu a umírejme jako muslimové. Před tím, než cokoli vykonáme, ptejme se na status onoho činu v učení islámu. Nebuďme lhostejní k událostem okolo nás a uvažujme, jaký je přístup správného muslima k nim. Pomáhejme si, podporujme se, vychovávejme sebe i své rodiny ke službě Alláhu a učiňme jej středobodem našeho života. Veškeré své síly napněme k Němu, neboť Džábir slyšel od Posla صل الله عليه وسلم: „Kdo z vás chce vidět jaké místo mu náleží u Alláha, nechť sám pohlédne, jaké místo u něj přísluší Alláhu, protože se Alláh k člověku postaví tak, jak se on stavěl vůči Němu.“ Sahíh dle al-Hakíma.