O přínosu společně vykonané modlitby od samého jejího začátku vyprávěl Anas ibn Málik رضي الله عنه, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم pravil:
مَنْ صَلَّى لِلَّهِ أَرْبَعِينَ يَوْمًا فِي جَمَاعَةٍ يُدْرِكُ التَّكْبِيرَةَ الأُولَى كُتِبَتْ لَهُ بَرَاءَتَانِ بَرَاءَةٌ مِنَ النَّارِ وَبَرَاءَةٌ مِنَ النِّفَاقِ.
O přínosu společně vykonané modlitby od samého jejího začátku vyprávěl Anas ibn Málik رضي الله عنه, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم pravil:
مَنْ صَلَّى لِلَّهِ أَرْبَعِينَ يَوْمًا فِي جَمَاعَةٍ يُدْرِكُ التَّكْبِيرَةَ الأُولَى كُتِبَتْ لَهُ بَرَاءَتَانِ بَرَاءَةٌ مِنَ النَّارِ وَبَرَاءَةٌ مِنَ النِّفَاقِ.
„Kdokoli se modlí po čtyřicet dní společně, již od prvního tekbíru, je zapsán jako oproštěný od dvou věcí – od Ohně a od pokrytectví.“ [1]
Tento hadís obsahuje dva velkolepé přísliby odměny pro takového člověka. Bude zproštěn jakékoli stopy po pokrytectví na světě tomto a na světě onom bude zachráněn před pekelným ohněm. Toto ujištění se vztahuje na každého, kdo se bude po čtyřicet dnů modlit všechny modlitby společně, tedy v džemá’a, v mešitě, již od prvního, tedy zahajujícího tekbíru.
Al-Mubárekfúrí k tomuto hadísu cituje vysvětlení at-Tíbího:
„Tj. dotyčnému bude dáno bezpečí na tomto světě v tom ohledu, že nadále nebude konat činy pokrytce, bude podpořen, aby se stal jedním z lidí upřímných. Na onom světě pak bude v bezpečí před trestem pro pokrytce, bude mu dosvědčeno, že pokrytcem není, protože pokrytci jsou právě těmi, kteří jsou línými, když mají vykonat modlitbu …“ [2]
Právě opačný přístup, nežli je přístup nedbalých pokrytců, byl přístupem skutečných zbožných věřících. Hátim ibn Asamm pravil: „Zmeškal jsem společnou modlitbu, ale jediný Abú Ishák al-Buchárí mi vyjádřil upřímnou soustrast. A kdyby mi bylo umřelo dítě, to by mi kondolovaly desetitisíce lidí. Proto jen kvůli lidem se zdá náboženské neštěstí lehčí, nežli neštěstí tohoto světa.“ [3]
Ohledně hodnoty modlitby se také dochovalo, že ‘Abdulláh ibn Amr vyprávěl رضي الله عنه, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
مَنْ حَافَظَ عَلَيْهَا كَانَتْ لَهُ نُورًا وَبُرْهَانًا وَنَجَاةً يَوْمَ الْقِيَامَةِ وَمَنْ لَمْ يُحَافِظْ عَلَيْهَا لَمْ يَكُنْ لَهُ نُورٌ وَلَا بُرْهَانٌ وَلَا نَجَاةٌ وَكَانَ يَوْمَ الْقِيَامَةِ مَعَ قَارُونَ وَفِرْعَوْنَ وَهَامَانَ وَأُبَيِّ بْنِ خَلَفٍ.
„Kdokoli si stráží svou modlitbu, obdrží světlo, argument ve svůj prospěch a spásu v Den Zmrtvýchvstání. Kdokoli si svou modlitbu nestráží, tomu se světla, argumentu v jeho prospěch a spásy nedostane a v Den zmrtvýchvstání bude s Kárúnem, Faraonem, Hámánem a Ubejjem ibn Chalef.“ [4]
Co se týče zmínky o oněch 40 dnech, možné vysvětlení lze nalézt u Ibn Hadžera, který cituje následující podání:
من أخلص لله أربعين يوما ظهرت ينابيع الحكمة من قلبه على لسانه.
„Kdokoli je upřímný vůči Alláhu po čtyřicet dní, z jeho srdce vyprýští moudrost a zachytí se na jeho jazyku.“ [5]
Poté dodává:
„Tímto hadísem, ač slabým, se však lze řídit v záležitostech přednosti činů. Jako by tato doba byla základní pro zdokonalení. A Alláh zná nejtajnější i všeobecně známé.” [6]
Abú Nu’ajm cituje další tematicky podobné podání:
لكل شيء صفوة وصفوة الصلاة التكبيرة الأولى
„Vše má svůj vrchol a vrcholem modlitby je první tekbír.“ [7]
Dodává:
„Proto na něho dbejte i když provádíte nepovinné modlitby. A když jej selef zmeškali, litovali toho tři dny. Když propásli společnou modlitbu, litovali toho sedm dní. A nikdy nepromeškali páteční modlitbu, aniž by toho nelitovali sedmdesát dní.“ [8]
Šejch Ibn ‘Usejmín pravil:
„Pokud byste se opravdu zamysleli nad významem slov „Alláhu akbar“ ve svých modlitbách. To proto, že Alláh je větší, nežli cokoli a ty stojíš před Někým, Kdo je větší, nežli cokoli jiného!“ [9]
V komentáři tohoto hadísu šejch Ahmed Hutajba uvádí příklad Músá عليه السلام, když opustil Syny Izraele předtím, než jim byla zjevena Tóra. Alláh o něm praví:
وَوَاعَدْنَا مُوسَىٰ ثَلَاثِينَ لَيْلَةً وَأَتْمَمْنَاهَا بِعَشْرٍ فَتَمَّ مِيقَاتُ رَبِّهِ أَرْبَعِينَ لَيْلَةً
A uzavřeli jsme úmluvu s Mojžíšem během třiceti nocí, k nimž jsme přidali dalších deset, takže doba setkání s Pánem jeho trvala čtyřicet nocí. (A’ráf, 142)
„Tedy dohromady čtyřiceti dny, což je dostatek na to, aby dotyčný zcela prokázal svou oddanost uctívání Alláha a svou výdrž na tom. Proto vykonávat povinné modlitby společně v džemá’a po dobu čtyřiceti dní se vlastně rovná rovým dvěma stům modliteb v džemá’a. A odměny nebývá dosaženo s výjimkou patřičného úsilí při konání dobrých činů, keré jsou povinné a požadované za
všech okolností.“
Číselnou hodnotu čtyřiceti dní lze tedy považovat za známku něčí upřímnosti, zápalu, zanícenosti a váhy, kterou dotyčný společné modlitbě v mešitě, od prvního tekbíru, přikládá. To neznamená, že poté s touto praktikou může daný jedinec přestat, naopak, toto mu má pomoci zvyknout si a učinit toto svou charakteristickou vlastností. Cílem není snažit se čtyřicet dní a pak ochabnout.
Co se pak pokrytectví týče, není těžké pochopit, proč je tak obrovská odměna jako zbavit se ho, dána právě tomu, kdo se po čtyřicet dní modlí všechny modlitby v džemá’a. Jedním ze znaků pokrytectví bylo v době Proroka صلى الله عليه وسلم to, že dotyčný se v mešitě na společných modlitbách neukazoval.
Ibn Mes’úd رضي الله عنه pravil: „Za časů Božího Posla صلى الله عليه وسلم jsme se domnívali, že není nikdo, kdo by promeškal společnou modlitbu, leda pokrytec, nebo člověk nemocný.” [10]
Abú Hurejra رضي الله عنه vyprávěl, že Prorok صلى الله عليه وسلم též řekl:
إن أثقل صلاة على المنافقين صلاة العشاء وصلاة الفجر.
„Věru nejtěžší modlitbou je pro pokrytce modlitba večerní (tj. ‘išá) a ranní (tj. fadžr).“ [11]
Obtížnost spojená se snahou být na každou modlitbu přítomen v džemá’a v menšitě není nikomu neznámá. Zejména pro ty, kteří jsou zaneprázdnění v práci, nebo mají nevyhovující rozvrh ve škole. Proto není tak velká odměna spojená s touto snahou tolik zarážející. Tato odměna je určena pro všechny, kteří na tomto vytrvají včasech těžkostí i v časech lehčích. Jedním ze způsobů, jakým si selef zajišťovali, že společné modlitby v mešitě nepropásnou, bylo, že plánovali svůj čas, denní program a rozvrh, ve kterém mešita hrála ústřední úlohu. Takto vyčkávali každou následující společnou modlitbu s předstihem, kdekoli se zrovna nacházeli.
Prorok صلى الله عليه وسلم pravil:
ألا أدلكم على ما يمحو الله به الخطايا ويرفع به الدرجات؟ ” قالوا : بلى . يا رسول الله. قال: إسباغ الوضوء على المكاره. وكثرة الخطا إلى المساجد. وانتظار الصلاة بعد الصلاة. فذلكم الرباط.
„Nemám vás snad zpravit o tom, čím Alláh maže prohřešky a čím pozvedává úrovně?“ Odpověděli: „Ovšemže, ó Posle Boží!“ Pravil: „Pečlivé provedení očisty i za těžkostí, mnoho kroků do mešit a vyčkávání modlitby za modlitbou. Toto je pro vás hlídkování.“ [12]
Slovem الرباط ar-ribátu se označuje hlídkování, tj. ve vojenském jazyce stráž, hlídka na pozicích v první linii. Zde je užito jako metafora pro vyčkávání další modlitby po skončení předešlé.
Šejch al-Fewzán proto poznamenal:
„Důležitost modlitby v islámu je tak velká, že i samo vyčkávání příchodu modlitby je učiněno uctíváním.“ [13]
Posel Boží صلى الله عليه وسلم též řekl:
ما منكم من رجل يخرج من بيته فيصلي مع الإمام ثم يجلس ينتظر الصلاة الأخرى إلا والملائكة تقول: اللهم اغفر له، اللهم ارحمه.
„Není nikdo z vás, nikdo z mužů, který by vyrazil na svém koni, aby vykonal modlitbu za imámem, potom se posadil a čekal na další modlitbu, aniž by o něm andělé neříkali: „Alláhu, buď mu milostiv.“ [14]
Posel Boží صلى الله عليه وسلم údajně také řekl:
ثلاث كفارات
„Trojí je odkupné,“ a mezi těmito třemi věci zmínil také
انتظار الصلاة بعد الصلاة
„vyčkávání modlitby za modlitbou.“ [15]
Abú Hurejra رضي الله عنه vypráví, že Prorok صلى الله عليه وسلم též o odměnách za modlitby řekl:
لو يعلم الناس ما في النداء والصف الأول ، ثم لم يجدوا إلا أن يستهموا عليه لاستهموا ، ولو يعلمون ما في التهجير لاستبقوا إليه ، ولو يعلمون ما في العتمة والصبح لأتوهما ولو حبوا.
„Kdyby lidé věděli, co je ve svolání a v první řadě a nemohli toho dosáhnout jinak, nežli losováním, pak by to určitě učinili. A kdyby věděli, co přichází s polední modlitbou, závodili by o to jedni s druhými. A kdyby věděli, co přichází s večerní (tj. ‘išá) a s ranní modlitbou (tj. fadžr), přišli by si pro to, i kdyby se měli plazit.“ [16]
Je velmi možné, že ona odměna, na kterou zde naráží, zahrnuje také bezpečí před pokrytectvím a před pekelným ohněm.
Abú Sa’íd al-Chudrí رضي الله عنه vypráví: „Posel Boží صلى الله عليه وسلم viděl některé ze svých společníků stát vzadu. Řekl jim:
تقدموا فأتموا بي وليأتم بكم من بعدكم لا يزال قوم يتأخرون حتى يؤخرهم الله.
„Pojďte dopředu a nechte ty
, kteří přijdou po vás, aby vás následovali. Není lidí, kteří by neplnili zadní řady, aniž by je Alláh nezatlačil dozadu.” [17]
An-Newewí vysvětluje slova „není lidí, kteří by neplnili zadní řady“:
„… až je Alláh upozadí a zahrne je svou milostí, nebo velkou odměnou až jako poslední, nebo jim zvětší úroveň jejich postavení a znalostí atd. Až jako posledním.“
Šejch Muhammed Sálih al-‘Usejmín pravil:
„Co se mužů týče, kdykoli se nahrnou kupředu, do předních řad, je to pro ně lepší, neboť Posel Boží صلى الله عليه وسلم varoval před těmi, kteří zahálí v zadních řadách a otálejí se posunout kupředu: „není lidí, kteří by neplnili zadní řady, aniž by je Alláh nezatlačil dozadu.“ A toto je nebezpečné! Kdykoli někdo zahálí v zadních řadách a nezapojí se do první, druhé či třetí řady, shledá, že Alláh do jeho srdce vložil náklonnost k tomuto zahálení i k zahálení před tím, aby vykonával také další dobré činy. A k Alláhu se utíkáme před tím. Proto Posel Boží صلى الله عليه وسلم tolik vybízel k zapojení se do prvních řad.“ [18]
Prorok صلى الله عليه وسلم v muslimech tímto vzbudil touhu stát na společné modlitbě v první řadě. Dosažení první řady je jen na základě pevného odhodlání přijít na společnou modlitbu načas, což se děje díky trvalému úsilí a snaze daného jedince starat se o modlitbu. Nedbat na příchod začátku času dané modlitby je známkou lhostejnosti a takoví lidé se při zaslechnutí svolání k modlitbě opožďují. Proto i Alláh nespěchá s udělováním Své milosti a odměny takovým lidem. Proto nemohou být těmi lidmi, o kterých uvedený hadís hovoří.
Naši selef si bedlivě střežili tuto odměnu a požehnání, které je spojeno s přítomností na společné modlitbě přímo od jejího začátku. Pokud ji někdo z nich náhodou zmeškal, pokládali to za velké neštěstí, za kalamitu, jakoby snad přišli o někoho z rodiny. Pevně a odhodlaně dodržovali společné modlitby, snažili se na ně vždy a za všech okolností přijít včas. Do takové míry, že pozdější generace tím byly ohromeny a divili se, co všechno dokázali pro to, aby společnou modlitbu nezmeškali.
Velký učenec generace tábi’ín, Sa’íd ibn Musejjib, o kterém ‘Abdulláh ibn Omar رضي الله عنهما poznamenal: „Kdyby ho Prorok صلى الله عليه وسلم viděl, byl by jím potěšen,” vzpomíná svou zkušenost: „Nikdy jsem nevynechal modlitbu v mešitě a nikdy jsem neviděl zadní řady lidí, po celých čtyřicet let.” Tj. po celých čtyřicet let stál vždy v první řadě. Toto nejsou prázdná slova, kterými by se chtěl vychloubat, spíše to uvádí jako povzbuzení pro hrdnost na to, když pečlivě dodržujete příkazy Alláha a Jeho Posla صلى الله عليه وسلم.
Jednou se chalífovi Omaru ibn ‘Abdul‘azízovi رحمه الله تعالى doneslo, že jeho syn promeškal první rek’át společné modlitby proto, že se opozdil, neboť si příliš dlouho upravoval vlasy a nebyl včas hotov. Omar přikázal, aby mu vlasy oholili, aby se jimi už nikdy nezatěžoval. Taková byla píle prvních a nejlepších generací této ummy.
Ve známém hadíse na autoritu ‘Abdulláha ibn Omara رضي الله عنه Prorok صلى الله عليه وسلم říká:
إن الله تبارك وتعالى ليعجب من الصلاة في الجمع
„Věru se Alláh, Vznešený a Nejvyšší, kochá společnou modlitbou.“ [19]
A podpora jedině od Alláha přichází.
________________________________________________________
[1] Zaznamenal at-Tirmízí v Sunenu, hadís č. 241 jako mewkúf. Oceněn jako hasan Ibn Hadžerem al-Askaláním v Techrídžu Miškáti l-mesábih, č. 2/15 a jako hasan a sahíh li ghajrihi al-Albáním. Viz též Sahíhu l-Džámi‘, 6365; Sahíhu t-Tirmízí, č. 241 a Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, 4/629.
[2] Viz Tuhfetu l-ahwezí, str. 239.
[3] Viz Mukášefetu l-kulúb, podání č. 374.
[4] Zaznamenal Ahmed v Musnedu, hadís č. 6540, jako sahíh jej doložil v Tahkíku l-musnad šejch Ahmed Šákir.
[5] Uvádí s přerušeným řetězcem tradentů také at-Tirmizí, al-Bezzár a Abú Dawúd. Isnád hadísu oceněn jako da‘íf velkou většinou učenců hadísu dnes i v minulosti. Viz též al-Albání v Silsiletu l-ahádísi d-da’ífa, 1/111-114.
[6] Viz Mulla ‘Alí Kárí v Mirkatu l-mefátih, č. 1144.
[7] Isnád je většinou učenců považován za slabý.
[8] Hiljetu l-Awlijá, 5/78.
[9] Viz Šerhu l-mumti’, 2/28.
[10] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 654.
[11] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 651.
[12] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 251.
[13] Viz Fadáilu s-salát, str. 14.
[14] Zaznamenal al-Hákim v Mustadraku, hadís č. 715.
[15] Uvádí at-Taberání v al-Kebíru, 17/129. Jako
hasan ocenil al-Munzirí v at-Terghíbu we t-terhíb, 1/217. Al-Albání hadís oceňuje jako hasan li ghajrihi v Sahíhu t-Tirmizí, č. 453.
[16] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 2689.
[17] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadísy č. 438 a 878.
[18] Viz Šerhu Rijádi s-sálihín, 5/111.
[19] Zaznamenal Ahmed v Musnedu, oceněno jako hasan al-Munzirím v at-Terghíbu, 1/200; Ad-Dimjátím v al-Metdžeru r-rabíh, č. 46; Zaznamenává i al-Hejsemí v Medžme’u z-Zewá’id, 2/42. Al-Albání oceňuje jako sahíh v Sahíhu t-Terghíb, č. 406.