Příběh proroka ‘Ísá a jeho matky Merjem v súře Merjem
V súře Merjem Vznešený Alláh o okolnostech Ježíšova narození uvádí:
وَاذْكُرْ فِي الْكِتَابِ مَرْيَمَ إِذِ انتَبَذَتْ مِنْ أَهْلِهَا مَكَانًا شَرْقِيًّا فَاتَّخَذَتْ مِن دُونِهِمْ حِجَابًا
Příběh proroka ‘Ísá a jeho matky Merjem v súře Merjem
V súře Merjem Vznešený Alláh o okolnostech Ježíšova narození uvádí:
وَاذْكُرْ فِي الْكِتَابِ مَرْيَمَ إِذِ انتَبَذَتْ مِنْ أَهْلِهَا مَكَانًا شَرْقِيًّا فَاتَّخَذَتْ مِن دُونِهِمْ حِجَابًا
A připomeň v Knize také Marii, když vzdálila se od své rodiny do místa východního a spustila závěs mezi sebou a jimi. (Merjem:16-17)
Podle Ibn Kesíra je zde, podobně jako v súře Áli ‘Imrán a v súře Anbijá vzpomenuta Merjem v návaznosti na příběh o Zekeríjáovi, jemuž se v době jeho staroby narodil syn Jahjá. Merjem pocházela z rodu proroka Dáwúda (Davida), mír sním a její matka jí na základě přísahy zasvětila službě chrámu. Merjem odešla od své rodiny na východ směrem k al-Kudsu š-šerífu (tj. Jeruzalému), sloužit tam v Chrámě. [1]
Vykladači uvádějí několik důvodů jejího počínání: Podle al-Kurtubího, as-Sábúního a al-Álúsího nechtěla ani tehdy přestat s uctíváním. [2] Chtěla být chvíli o samotě a tak se skryla za pahorek, kde k ní přišel následně i anděl, případně se vzdálila, aby si nabrala vodu, aby uhasila svou žízeň, jak uvádí al-Álúsí s tím, že se přikryla svým oděvem, dále al-Kurtubí, al-Bejdáwí, al-Bursewí a ar-Rází. [3]
Dále Vznešený praví:
فَأَرْسَلْنَا إِلَيْهَا رُوحَنَا فَتَمَثَّلَ لَهَا بَشَرًا سَوِيًّا
A poslali jsme k ní ducha Svého a zjevil se jí v podobě smrtelníka dokonalého. (Merjem:17)
Arabské slovo روح rúh může znamenat duch, dech, esenci, životodárnost, anděla, příkaz anebo inspiraci. [4] Zde odkazuje na anděla Džibríla, který se podle at-Taberího Merjem zjevil v podobě mladíka dokonalé a krásné postavy. [5] Byl světlé pleti a kučeravých vlasů, jak uvádí al-Álúsí. [6] Kdyby se jí ukázal ve své pravé podobě, zděsila by se, utekla by a nemohla by si vyslechnout to, co jí chtěl anděl sdělit, jak uvádí as-Sábúní. [7]
Na jiném místě je řečeno:
وَالَّتِي أَحْصَنَتْ فَرْجَهَا فَنَفَخْنَا فِيهَا مِن رُّوحِنَا وَجَعَلْنَاهَا وَابْنَهَا آيَةً لِّلْعَالَمِينَ
A zmiň se o té, jež panenství své střežila. A vdechli jsme do ní část ducha Svého a učinili jsme z ní i ze syna jejího pro veškeré lidstvo znamení. (Anbijá:91)
V tomto tematicky obdobném verši rúh odkazuje na životodárné Boží vdechnutí, podle jiného názoru je rúh, který přišel k Merjem, duší nenarozeného dítěte, s ohledem na to, že Alláh nejprve stvořil duše a potom až těla, jak uvádí al-Kurtubí. [8]
Nejčastější výklad slova rúh obecně v Koránu odkazuje na Džibríla, který je podle al-Álúsího takto nazván proto, že svým zjevením prorokům, mír s nimi, oživuje víru, [9] jako ve verších:
وَإِنَّهُ لَتَنزِيلُ رَبِّ الْعَالَمِينَ نَزَلَ بِهِ الرُّوحُ الْأَمِينُ عَلَىٰ قَلْبِكَ لِتَكُونَ مِنَ الْمُنذِرِينَ
A toto je vskutku Pána lidstva seslání, sestoupil duch spolehlivý s ním na srdce tvé, bys varovatelem byl jedním. (Šu’ará:192-194)
Merjem byla stydlivou a počestnou pannou, proto se neznámého cizince zalekla, bála se o sebe a o svou cudnost a proto pravila:
إِنِّي أَعُوذُ بِالرَّحْمَـٰنِ مِنكَ إِن كُنتَ تَقِيًّا
Utíkám se před tebou k Milosrdnému – kéž i ty ses bál Jeho! (Merjem:18)
Ibn Kesír uvádí, že k ní přišel v podobě dokonalého muže, ona se bála, že jí chce zneužít a proto mu řekla: „Pokud se už ty sám nebojíš Alláha, já tě na Něho upozorňuji,“ ve smyslu aby se nedopouštěl ničeho nemravného. [10]
On jí odpověděl:
إِنَّمَا أَنَا رَسُولُ رَبِّكِ لِأَهَبَ لَكِ غُلَامًا زَكِيًّا
Já posel jsem Pána tvého, abych ti daroval chlapce čistého. (Merjem:19)
Podle Abú ‘Amra je možno číst i jako „aby ti On daroval.“ [11]
Stále udivená Merjem se ho ptá, jak se tak stane a zda to není jen vychytralá lest:
أَنَّىٰ يَكُونُ لِي غُلَامٌ وَلَمْ يَمْسَسْنِي بَشَرٌ وَلَمْ أَكُ بَغِيًّا
Jak bych mohla chlapce míti, když se mě nedotkl smrtelník žádný a já nejsem ženou nepočestnou! (Merjem: 20)
At-Taberí smýšlí:
„Merjem se tázala, jak se jí syn narodí, zda se vdá, anebo jinak. Nevěděla, jak se to má stát, zdůraznila ovšem, že je počestnou ženou a nikoli nemravnou hříšnicí.“ [12]
Podle Ibn Kesíra tím Merjem jasně vyjádřila, že je pro ni nepřípustná a nemyslitelná podoba jakékoli nemorálnosti. [13]
Podle al-Kurtubího by se její cudnost rozuměla, aniž by dodala, že není ženou nepočestnou, nicméně zdůraznila to ještě jednou:
„Merjemin údiv nebyl způsoben slabostí její víry, že je Alláh schopen učinit i toto, nýbrž nezvyklostí celé věci, zjevně odporující přírodním zákonitostem.“ [14]
Džibríl jí odpovídá:
كَذَٰلِكِ قَالَ رَبُّكِ هُوَ عَلَيَّ هَيِّنٌ ۖ وَلِنَجْعَلَهُ آيَةً لِّلنَّاسِ وَرَحْمَةً مِّنَّا ۚ وَكَانَ أَمْرًا مَّقْضِيًّا
Staniž se tak, neb Pán tvůj pravil: Toto je pro mne snadné, a věru jej učiníme znamením pro lidi i mi
losrdenstvím od Nás seslaným, a je to již věcí rozhodnutou! (Merjem: 21)
Podle Ibn Kesíra jí anděl sděluje, že se může stát cokoli si Alláh přeje, i bez manželství nebo smilstva. Znamením se dle něj ‘Ísá stane proto, že bude lidi učit Písmu a víře v Jedinost Boží. [15]
Al-Bursewí vysvětlil:
„Merjem je oznámeno, že porodí syna, který se stane znamením pro lidi, že Alláh je schopen stvořit dítě bez biologického otce, podobně jako stvořil našeho praotce Adama.“ [16]
Marie byla podle názoru jedněch oplodněna životodárným dechem Božím, v souladu se slovy:
وَمَرْيَمَ ابْنَتَ عِمْرَانَ الَّتِي أَحْصَنَتْ فَرْجَهَا فَنَفَخْنَا فِيهِ مِن رُّوحِنَا
A uvádí i Marii, dceru ´Imránovu, jež panenství své střežila a do níž jsme vdechli ducha Svého. (Tahrím:12)
Podle názoru druhých život do Merjem vdechl Džibríl, jak vyplývá ze slov „Já posel jsem Pána tvého, abych ti daroval chlapce čistého.“ Obě možnosti vyplývají z dikce příslušných koránských veršů. Podle at-Taberího foukl Džibríl do otvoru v Merjeminých šatech, [17] podle Ibn Kesíra do její kapsy, [18] podle al-Kurtubího do rukávu [19] a podle al-Álúsího zdálky, [20] dech dospěl přes její pohlaví do její dělohy a ona otěhotněla. [21] Podle al-Kurtubího byla v té době Merjem velmi mladá, mezi deseti až patnácti roky a menstruační cyklus prodělala jen dvakrát. [22]
Al-Bejdáwí praví:
„Merjem je zpravena o tom, že její syn se stane znamením Boží stvořitelské moci lidem.“ [23]
Podle Ibn Kesíra bude „pro lidi důkazem toho, že Alláh tvoří co chce a jak chce“ [24] a podle al-Álúsího bude „důkazem Boží všemohoucnosti a milosti.“ [25]
As-Sábúní praví:
„Bude důkazem a znamením správného vedení pro lidi, na jehož principech a základních předpokladech mají budovat svůj život v nejširším smyslu slova.“ [26]
Vznešený Alláh dále říká:
فَحَمَلَتْهُ فَانتَبَذَتْ بِهِ مَكَانًا قَصِيًّا
A otěhotněla dítětem a uchýlila se s ním na místo vzdálené. (Merjem:22)
Ibn Kesír uvádí, že se skrývala před světem a nikomu neřekla své tajemství, ze strachu, aby jí nepodezřívali a nenařkli z nepočestnosti. Byla si vědoma, že zlé jazyky jí nedají klidu, i kdyby jim shromáždila všechny důkazy, které mohla. Jediný, komu se svěřila, byla její starší sestra, žena Zachariášova. [27]
Al-Álúsí uvádí, že Merjem se svěřila se svým zázračným těhotenstvím i svému příbuzému Josefovi, který díky snovému vnuknutí seznal, že hovoří pravdu, ukryl ji a poté s ní odputoval na místo, kde mohla poklidně porodit. [28] Merjem ucítila porodní bolesti nedaleko Betléma (arab. بيت اللحم Bejtu l-lahm) a podle většiny mufessirů se ‘Ísá narodil právě tam. [29] Podle jiných byl narozen na pomezí Palestiny a Egypta a podle dalších na východní straně jeruzalémského chrámu. [30]
Vznešený dále praví:
فَأَجَاءَهَا الْمَخَاضُ إِلَىٰ جِذْعِ النَّخْلَةِ قَالَتْ يَا لَيْتَنِي مِتُّ قَبْلَ هَـٰذَا وَكُنتُ نَسْيًا مَّنسِيًّا
A zastihly ji bolesti poblíže kmene datle palmové a zvolala: “Ach, kéž bych byla raději již dříve zemřela a upadla v zapomenutí úplné!” (Merjem:23)
Podle ar-Rázího došla ke kmeni datlovníku, styděla se před Zekeríjou a odešla proto na místo, které neznal, anebo tam odešla ze strachu o své dítě. [31]
Al-Kurtubí uvádí, že podle jednoho podání odešla do pustiny ze strachu před zlobou svého lidu, že bude rodit neprovdaná. [32]
Ibn Kesír říká, že se vzdálila, aby se ukryla před pomlouvači, kteří ji podezřívali z cizoložství [33] a zastavila se na místě, odkud už nemohla dál, kvůli bolestem a následně si posteskla Alláhu v této těžké chvíli. Dále uvádí:
„Pochopila, že bude napadána a že jí budou ubližovat kvůli tomu, že porodila, aniž by se předtím provdala, že jí nebudou věřit, že šlo o Boží příkaz, i když ji i předtím znali jako pravdomluvou, bohabojnou, zbožnou a dobrotivou, mravní osobu. Věděla, že raději budou věřit tomu, že zesmilnila a že je poběhlice. Proto před takovým osudem raději prosila o smrt a zapomění.“ [34]
Mufessirové předložili několik názorů o délce Merjemina těhotenství. Podle Ibn ‘Abbáse to bylo devět měsíců, jako obvykle i u jiných žen. [35] Podle většiny vykladačů byla Merjem těhotná jen osm měsíců, jak uvádí al-Álúsí, [36] od ad-Dahháka a Abu l-‘Álíje se uvádí sedm měsíců [37] a podle dalších, včetně druhého podání od Ibn ‘Abbáse, jen tři okamžiky – okamžik početí, okamžik zformování plodu a okamžik porodu, protože ve verši je užito spojky فَـ fe implikující bezprostřední časovou souslednost, podobně jako je tomu v případě vzniku Adama, ke kterému je tento případ přirovnáván. [38] Ibn Kesír uvádí také další názor, dle nějž její těhotenství trvalo jen devět hodin a nikoli devět měsíců jako obvykle, nicméně nakonec i tak uzavírá, že není důvod se domnívat, že to bylo méně, než je u žen jinak obvyklé. [39]
Ohledně toho, co Merjem pravila, se většina komentátorů shoduje, že bylo motivováno strachem z reakcí lidí, protože její případ byl velmi nezvyklý.
Al-Álúsí praví:
„Přála si ani neexistovat a být zapomenuta, aby ani nikdy nežila, kvůli na
dcházejícím pomluvám, že porodila, aniž se předtím provdala.“ [40]
As-Sábúní uvádí:
„Bála se pokušení, kterému bude s novorozenětem nucena čelit, raději si přála zemřít, vědě, že jí její lid nebude věřit.“ [41]
Ohledně slov:
فَنَادَاهَا مِن تَحْتِهَا أَلَّا تَحْزَنِي قَدْ جَعَلَ رَبُّكِ تَحْتَكِ سَرِيًّا وَهُزِّي إِلَيْكِ بِجِذْعِ النَّخْلَةِ تُسَاقِطْ عَلَيْكِ رُطَبًا جَنِيًّا فَكُلِي وَاشْرَبِي وَقَرِّي عَيْنًا ۖ فَإِمَّا تَرَيِنَّ مِنَ الْبَشَرِ أَحَدًا فَقُولِي إِنِّي نَذَرْتُ لِلرَّحْمَـٰنِ صَوْمًا فَلَنْ أُكَلِّمَ الْيَوْمَ إِنسِيًّا
I zavolal na ni zpod ní: “Nermuť se, vždyť Pán tvůj dal pod tebou téci říčce plynulé, a zatřes kmenem palmy nad sebou a spadnou k tobě datle čerstvé a uzrálé! Jez a pij a buď mysli radostné! A až spatříš ze smrtelníků někoho, rci:, Přislíbila jsem půst Milosrdnému a nebudu dnes mluvit na člověka žádného?!” (Merjem:24-26)
Podle Ibn Kesíra „zpod ní“ znamená „z nejnižší části onoho údolí.“ [42] Dynamika použitých arabských výrazů dle at-Taberího umožňuje výklad, že na ni zvolal někdo, kdo stál na nižším místě, než Merjem, anebo někdo, kdo byl pod palmou. [43] Od Hasana ibn ‘Alího رضي الله عنه a Mudžáhida se uvádí, že promluvil novorozený ‘Ísá a od Ibn ‘Abbáse, Katády, as-Suddího, Se’ída ibn Džubejr a dalších, že promluvil Džibríl. [44] Hasan svůj názor opírá o fakt, že ‘Ísá mohl zázračně promluvit i jako nemluvně, aby ukonejšil a ochránil svou matku a také o kontext předcházejících a následujících veršů, které hovoří o něm a anděla nikde nevzpomínají. O kousek dál se uvádí, že Merjem poté, co přišla ke svému lidu, který se na ni obořil, ukázala na nemluvně, které nesla, což by neučinila, kdyby nevěděla, že skutečně může promluvit. [45] Stoupenci druhého názoru podle as-Sábúního smýšlejí, že Džibríl znovu promlouvá s Merjem, aby ji ujistil o tom, že to, co bylo předpovězeno, se skutečně naplňuje. [46] Al-Kurtubí uvádí, že na místě pod palmou, resp. o kousek dále níže, než Merjem, stál anděl Džibríl a tato slova pronesl on. Zároveň ovšem cituje podání, dle nějž se Merjem polekala a tehdy poprvé promluvil i novorozený ‘Ísá s tím, ať se nebojí, že promluví on. [47] Arabský výraz سري seríjjun označuje strouhu či malý potůček. [48] Arabský výraz رطب rutab označuje čerstvé datle plné šťávy, proto ‘Amr ibn Mejmún na základě toho smýšlí, že pro zotavení ženy po porodu není nic lepšího, než čerstvé datle. [49] Komentátoři podle Ibn Kesíra nejsou zajedno v tom, zda se ‘Ísá narodil v létě nebo v zimě a jaký přesně byl smysl datlí, zda přímo jako potrava, anebo jen pro uklidnění znepokojené rodičky. Nicméně na výjimečnost tohoto daru a důležitost datlí a jejich přínos pro lidské zraví odkazují četná podání. [50] Ohledně potůčku vyvěrajícího pod jejíma nohama al-Kurtubí uvádí, že již existoval, případně byl tou dobou vyschlý a z moci Boží pro Merjem začal téci znovu. Nicméně nemusí ani jít o skutečný potok ale jen o metaforu pro novorozeného proroka ‘Ísá. [51] Al-Álúsí smýšlí, že Džibríl udeřil do země a odtud vyvřela voda, která napojila žíznivou Merjem a pramen se stal jedním ze zdrojů řeky Jordán. [52] Podle al-Bejdáwího šlo o malou strouhu. [53]
Alláh dále přes Džibríla nařizuje Merjem postit se mlčením a v případě potřeby ukázat na novorozence. [54] Půst mlčením, ke kterému se Merjem zavázala, byl podle at-Taberího v dané době praktikován sloužícími v Chrámu, kterým bylo během půstu zakázáno cokoli hovořit, kromě zbožných frází oslavujících jediného Boha, ovšem komentátoři se rozcházejí, zda tak Merjem učinila z rozkazu Božího, anebo zda to bylo znamení, či prostě jen tehdejší forma půstu. [55] Podle al-Álúsího toto platilo jen tehdy, když se někdo k takovému půstu zavázal slibem. [56]
Al-Kurtubí říká:
„Alláh prostřednictvím anděla, anebo ‘Ísáa nařídil Merjem nekomunikovat s lidmi. Takový půst byl specifický jen pro národ Izraelitů, shodně jejich náboženskému zákonu.“ [57]
Al-Bejdáwí praví:
„Podle islámské věrouky jsou náboženské zákony předešlých proroků, pokud jsou vzpomenuty v Koránu a nejsou zrušeny Muhammedovou صلى الله عليه و سلم Šarí’ou, nadále v platnosti. Ovšem zákon, který se zde vzpomíná, je zrušen kvůli přílišné obtížnosti a převeliké tíži, kterou klade na postícího se podle tohoto předpisu.“ [58]
Dále Vznešený praví:
فَأَتَتْ بِهِ قَوْمَهَا تَحْمِلُهُ
Pak přišla s ním k lidu svému, nesouc jej. (Merjem:27)
Tj. poté, co přešlo čtyřicet dní po jeho porodu. Na cestě z úkrytu novorozený ‘Ísá promluvil: „Raduj se, matičko, já jsem Boží služebník a Jeho mesiáš.“ [59]
Reakce jejího lidu přišla okamžitě:
قَالُوا يَا مَرْيَمُ لَقَدْ جِئْتِ شَيْئًا فَرِيًّا يَا أُخْتَ هَارُونَ مَا كَانَ أَبُوكِ امْرَأَ سَوْءٍ وَمَا كَانَتْ أُمُّكِ بَغِيًّا فَأَشَارَتْ إِلَيْهِ ۖ قَالُوا كَيْفَ نُكَلِّمُ مَن كَانَ فِي الْمَهْدِ صَبِيًّا
I zvolali: “Marie, tys věru provedla věc neslýchanou! Sestro Árónova, otec tvůj nebyl mužem špatným ani matka tvá nebyla nepočestnou!” A ukázala Marie na chlapce. I pravili:;, Jak máme mluvit s někým, kdo ještě v kolébce je děckem?” (Merjem:27-29)
Jde o obrazné úsloví, tj. „Jak jsi mohla ty, která svou poslušností vůči Alláhu připomínáš Hárú
na (Áróna), bratra Músá (Mojžíše), mír s nimi oběma,“ jak uvádí at-Taberí a al-Kurtubí s tím, že každý oddaný věřící byl v dané době titulován jako bratr/sestra Hárúna. Al-Bejdáwí a další zaznamenali, že Mughíra ibn Šu’ba رضي الله عنه vyprávěl: „Posel Boží صلى الله عليه و سلم mne vyslal do an-Nedžránu. Když jsem tam přijel, zeptali se mne tam: „Což vy nerecitujete: „Ó ty, která se podobáš Hárúnovi?“ Zeptal jsem se: „A víte vůbec, kolik uplynulo mezi Muhammedem a Ísáem let?“ Vrátil jsem se k Prorokovi صلى الله عليه و سلم a on mi řekl, že každého ctnostného připodobňovali a ztotožňovali s proroky a upřímnými věřícími.“ [60] Uvádí se od Katády, že jen v Merjemině době bylo jméno Áron/Hárún tolik rozšířené, že existovali desetitisíce jeho nositelů. [61] Ibn Kesír uvádí, že celá její rodina byla známa svou zbožností a cudností. [62] Také uvádí od Muhammeda ibn Isháka, že „žádná rodina si díky tomuto nevytrpěla tolik ústrků, jako rodina proroka Zekeríjá.“ [63]
Podle jiné verze Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
إِنَّهُمْ كَانُوا يُسَمُّونَ بِأَنْبِيَائِهِمْ وَالصَّالِحِينَ قَبْلَهُمْ
„Oni si dávali jména podle svých proroků a zbožných lidí před nimi.“ [64]
At-Taberí uvádí od ‘Áiše, že když Ka’b vztáhl tato slova na Músáova bratra, řekla mu, že se mýlí. On jí však odpověděl: „Pokud by to bylo, jak myslíš ty, řekl by to i sám Muhammed صلى الله عليه و سلم. Leč mezi nimi, Muhammedem a ‘Ísáem, je šest století!“ [65] Toto potvrzuje i podání od Selmána رضي الله عنه, který řekl: „Mezi ‘Ísou a Muhammedem صلى الله عليه وسلم uběhlo šest set let.“ [66]
Ibn Kesír uvádí, že poté, co obvinili ze smilstva Merjem, obvinili i jejího pěstouna Zekeríjá z toho, že o byl on, kdo smilnil s ní a začali ho nahánět, aby ho zlynčovali. V tom momentě ukázala Merjem na dítě [67] a to promluvilo právě v okamžiku, kdy jeho matku obestoupil dav, aby ji ukamenoval za smilstvo. To, že Merjem předtím ukázala na dítě, si rozlícený dav vyložil jako další zesměšnění, ještě horší než to, že osoba, které důvěřovali, je zradila svým smilstvem. Podle jiného podání dav obral Zekeríjáa o klíče od chrámu a vtrhl dovnitř. Uslyšeli nějaký hlas a když se vydali za ním, uviděli Merjem s dítětem, které k nim mluvilo. [68]
Novorozený ‘Ísá řekl:
إِنِّي عَبْدُ اللَّـهِ آتَانِيَ الْكِتَابَ وَجَعَلَنِي نَبِيًّا وَجَعَلَنِي مُبَارَكًا أَيْنَ مَا كُنتُ وَأَوْصَانِي بِالصَّلَاةِ وَالزَّكَاةِ مَا دُمْتُ حَيًّا وَبَرًّا بِوَالِدَتِي وَلَمْ يَجْعَلْنِي جَبَّارًا شَقِيًّا وَالسَّلَامُ عَلَيَّ يَوْمَ وُلِدتُّ وَيَوْمَ أَمُوتُ وَيَوْمَ أُبْعَثُ حَيًّا
Já služebníkem Božím jsem, On dal mi Písmo a učinil mne prorokem. A učinil mne požehnaným, ať kdekoliv dlíti budu, a modlitbu a almužnu; co živ budu, mi poručil a také úctu k matce své; a ani násilníkem, ani bídníkem mne neučinil. A dal, aby mír byl se mnou v den, kdy jsem se narodil, i v den, kdy zemřu, i v den, kdy k životu budu zas probuzen. (Merjem:30-33)
Toto byla jeho slova, která pronesl z kolébky. Poté jako nemluvně již nikdy více nepromluvil a mluvit zase začal až ve věku, kdy děti normálně začínají mluvit. [69] Podle al-Bursewího toto byla Boží pocta vůči novorozenému prorokovi. [70]
Slova „Já služebníkem Božím jsem“ ukazují na jeho hlubokou pokornost, jeho uctívání Alláha Jediného a na fakt, že jeho přirozenost je čistě a výhradně lidská a navíc být nazván Božím služebníkem je pro člověka ta největší pocta. Podobně je tímto čestným titulem nazván i Muhammed صلى الله عليه و سلم v souvislosti se svou Noční cestou:
سُبْحَانَ الَّذِي أَسْرَىٰ بِعَبْدِهِ لَيْلًا مِّنَ الْمَسْجِدِ الْحَرَامِ إِلَى الْمَسْجِدِ الْأَقْصَى الَّذِي بَارَكْنَا حَوْلَهُ لِنُرِيَهُ مِنْ آيَاتِنَا
Sláva tomu, jenž za noci přenesl služebníka Svého z Posvátné mešity do mešity nejvzdálenější, jejíž okolí jsme požehnali, abychom mu ukázali některá Svá znamení. (Isrá´:1)
Tím, že ‘Ísá jako dítě pronesl tato slova, jsou vyvráceny dohady těch, kteří ho pokládají za něco více, než služebníka Božího. Zvláštní důraz je zde kladen také na poslušnost a dobrotu vůči matce, jež byla jeho jediným rodičem. [71] Mnohá podání potom ukazují i na neobyčejná slova chvály, která pronášel ‘Ísá ještě jako dítě a také na jeho schopnost podávat už v raném věku precizní a přesné informace o těch nejtěžších náboženských otázkách, které byly známy jen hrstce nejučenějších mudrců jeho doby. Uvádí se také, že dokázal lidem přesně popsat ukryté, schované či ztracené věci. [72]
Písmo, které ‘Ísá obdržel, odkazuje podle jedněch na znalost Tóry (arab. التوراة at-Tewrát), podle dalších na zjevení Evangelia (arab. الإنجيل al-Indžíl) a podle ostatních na obojí. [73] Podle al-Álúsího znal ‘Ísá zpaměti i jiná dříve zjevená písma, jako Žalmy (arab. الزبور az-Zebúr). [74] Podle at-Taberího jde o příslib, že se mu v budoucnu dostane jeho vlastního zjevení a zjeveného zákona. V době svého dětství tedy ‘Ísá byl už prorokem (arab. النبي an-nebí), ale ještě nikoli poslem (arab. الرسول ar-resúl), neboť posel dostává i vlastní zjevení a zákon. [75] Tento Zákon a zjevení podle al-
Bursewího obdržel až v dospělosti, ve věku třiceti let. [76]
Al-Bejdáwí praví:
„‘Ísá řekl: „A učinil mne požehnaným, ať kdekoliv dlíti budu,“ tj. učinil mne požehnaným učitelem veškerého dobra, potřebným a užitečným na jakémkoli místě.“ [77]
Dále se uvádí, že Alláh povinoval ‘Ísáa činy zbožnosti. Ohledně almužny at-Taberí uvádí:
„Vztahuje se k očišťování majetku zekátem, dále k očistě těla od hříchu, ve smyslu „přikázal mi vyhýbat se hříchu ve všech jeho podobách“ anebo v apodiktickém slova smyslu vyhnutí se jakémukoli hříchu a zároveň i příkaz daný Alláhem ‘Ísáovi nehromadit nic z bohatství tohoto světa pro následující den.“ [78]
Podle Ibn Kesíra jsou tato slova důkaz, že ‘Ísá se nikdy nepovyšoval nad službu Alláhu a dobročinnost vůči matce a nad to, že sám je jeho smrtelným služebníkem, jako ostatní lidé a jako takový podléhá i on smrti a vzkříšení. [79]
Vyprávění o proroku ‘Ísá v súře Merjem končí slovy, rekapitulujícími, že ‘Ísá není synem Božím, nýbrž Jeho vznešeným Prorokem a služebníkem, oddaně sloužícím svému Pánu a vybízejícím k témuž i ostatní:
ذَٰلِكَ عِيسَى ابْنُ مَرْيَمَ ۚ قَوْلَ الْحَقِّ الَّذِي فِيهِ يَمْتَرُونَ مَا كَانَ لِلَّـهِ أَن يَتَّخِذَ مِن وَلَدٍ ۖ سُبْحَانَهُ ۚ إِذَا قَضَىٰ أَمْرًا فَإِنَّمَا يَقُولُ لَهُ كُن فَيَكُونُ وَإِنَّ اللَّـهَ رَبِّي وَرَبُّكُمْ فَاعْبُدُوهُ ۚ هَـٰذَا صِرَاطٌ مُّسْتَقِيمٌ
Takový je Ježíš, syn Mariin, podle slova pravdivého, o němž oni pochybují jen! Není Boha důstojné, aby si bral syna nějakého. Sláva tomu, který, když o věci rozhodne, řekne pouze: “Staniž se!” a stane se. Bůh jest Pánem mým i vaším, uctívejte Jej tedy, neboť toto jest stezka přímo vedoucí! (Merjem:34-36)
Podle Ibn Kesíra zde pochybování znamená názorovou neshodu a spor mezi nimi ohledně toho, kým ‘Ísá ve skutečnosti je. A správný názor je ten, že pouze Alláha Jediného je dovoleno uctívat jako božstvo. [80]
Je možno číst „slovo pravdivé,“ i „podle slova pravdivého,“ jak uvádí ‘Ásim a Ibn ‘Ámir. Toto pravdivé slovo se vztahuje buď na předcházející vyprávění, anebo na ‘Ísáa samého a na jeho misi. [81]
Ibn Tejmíja praví:
„To je potvrzení faktu, že v náboženství Muhammedově صلى الله عليه و سلم a v tom, co se od něj uvádí a co se traduje jako konsenzus jeho následovníků na základě toho, co se od něj dochovalo ať už v Knize jemu zjevené či v jeho Sunně, není pochyby o tom, že ‘Ísá je toliko služebníkem a poslem Božím.“ [82]
_____________________________________________________________
[1] Viz Tefsíru l-Kur´áni l-‘azím, k verši Merjem: 16.
[2] Viz al-Džámi’, 6/90; Safwetu t-tefásír, 2/201; Rúhu-l-me’ání, 15/523.
[3] Viz Rúhu l-me’ání, 15/523; al-Džámi’ 6/90; Anwáru t-tenzíl, 2/623; Rúhu l-beján, 15/382; a Mefátíhu l-ghajb, 5/522.
[4] Viz Muftić, Teufik. 1997. Arapsko-bosanski rječnik, Sarajevo: El Kalem, str. 569.
[5] Viz Džámi’u l-beján, 15/72.
[6] Viz Rúhu l-me’ání, 15/524.
[7] Viz Safwetu t-tefásír, 2/201.
[8] Viz al-Džámi’, 6/91.
[9] Viz Rúhu l-me’ání, 15/524.
[10] Viz Tefsíru l-Kur´áni l-‘azím, k verši Merjem: 18.
[11] Tak uvádí at-Taberí v Džámi’u l-beján, 15/73.
[12] Viz Ibidum.
[13] Viz Tefsíru l-Kur´áni l-‘azím, k verši Merjem: 20.
[14] Viz al-Džámi’. 6/91.
[15] Viz Tefsíru l-Kur´áni l-‘azím, k verši Merjem: 21.
[16] Viz Rúhu l-beján, 5/383-384.
[17] Viz Džámi’u l-beján, 15/75.
[18] Viz Tefsíru l-Kur´áni l-‘azím, k verši Merjem: 22.
[19] Viz al-Džámi’, 6/91.
[20] Viz Rúhu l-me’ání, 15/529.
[21] Viz Kasasu l-anbijá´, str. 504.
[22] Viz al-Džámi’, 6/91.
[23] Viz Anwáru t-tenzíl, 2/624.
[24] Viz Kasasu l-anbijá, str. 504.
[25] Viz Rúhu l-me’ání, 15/528.
[26] Viz Safwetu t-tefásír, 2/201.
[27] Viz Tefsíru l-Kur´áni l-‘azím, komentář příslušného verše.
[28] Viz Rúhu l-me’ání, 15/77.
[29] Viz Kasasu l-anbijá, 505.
[30] Tak uvádí at-Taberí v Džámi’u l-beján, 15/77.
[31] Viz Mefátíhu l-ghajb, 5/526.
[32] Viz al-Džámi’, 6/92.
[33] Viz Kasasu l-anbijá´, str. 506.
[34] Viz Tefsíru l-Kur´áni l-‘azím, k verši Merjem: 23.
[35] Toto od něj uvádí at-Taberí v Džámi’u l-beján, 15/78.
[36] Viz Rúhu l-me’ání, 15/529.
[37] Tak uvádí al-Bejdáwí v Anwáru t-tenzíl, 2/624.
[38] Viz ar-Rází v Mefátíhu l-ghajb, 5/526-527; viz také al-Kurtubí v al-Džámi’, 6/93.
[39] Viz Kasasu l-anbijá´, str. 505.
[40] Viz Rúhu l-me’ání, 15/532.
[41] Viz Safwetu t-tefásír, 2/202.
[42] Viz Tefsíru l-Kur´áni l-‘azím, k verši Merjem: 24.
[43] Viz Džámi’u l-beján, 15/81.
[44] Uvádí Ibn Kesír v Tefsíru l-Kur´áni l-‘Azím, k příslušnému verši.
[45] Viz Kasasu l-anbijá´, 506.
[46] Viz Safwetu t-tefásír, 2/202.
[47] Viz al-Džámi’, 6/92-96.
[48] Viz Kasasu l-anbijá´, str. 506.
[49] Tak uvádí Ibn Kesír v Tefsíru l-Kur´áni l-‘azím, k verši Merjem: 25
[50] Viz Kasasu l-anbijá, str. 507.
[51] Viz al-Džámi’, 6/92 a 94.
[52] Viz Rúhu l-me’ání, 15/534.
[53] Viz Anwáru t-tenzíl, 2/625.
[54] Viz Tefsíru l-Kur´áni l-‘azím, k verši Merjem: 26.
[55] Viz Džámi’u l-beján, 15/89-90.
[56] Viz Rúhu l-me’ání, 15/539.
[57] Viz al-Džámi’, 6/98.
[58] Viz Anwáru t-tenzíl, 2/625.
[59] Viz ar-Rází v Mefátíhu l-ghajb, 5/528.
[60] Viz Anwáru t-tenzíl, 2/625.
[61] Viz Kasasu l-anbijá´, str. 508.
[62] Viz Tefsíru l-Kur´áni l-‘azím, k verši Merjem: 27.
[63] Viz Kasasu l-anbijá´, str. 505.
[64] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2135.
[65] Viz Džámi’u l-beján, 15/92.
[66] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 3948.
[67] Viz Kasasu l-anbijá´, str. 614.
[68] Tak uvádí al-Álúsí v Rúhu l-me’ání, 15/539.
[69] Tak uvádí al-Kurtubí v al-Džámi’, 6/102.
[70] Viz Rúhu l-beján, 5/393.
[71] Viz Kasasu l-anbijá´, str. 509
[72] Viz Ibid., str. 518-520.
[73] Tak uvádí as-Sábúní v Safwetu t-tefásír, 2/202.
[74] Viz Rúhu l-me’ání, 15/220
[75] Viz Džámi’u l-beján, 15/95.
[76] Viz Rúhu l-beján, 5/393-395.
[77] Viz Anwáru t-tenzíl, 2/626.
[78] Viz Džámi’u l-beján, 15/96.
[79] Viz Tefsíru l-Kur´áni l-‘azím, k veršům Merjem: 30-33.
[80] Viz Tefsíru l-Kur´áni l-‘azím, k veršům Merjem: 34-36.
[81] Viz Robinson, Neal, op. cit., 3/15
[82] Viz al-Džewábu s-sahíh, str. 88.