Korán o šťasných a nešťastných dnech, které přicházejí od Alláha

Logo XXL

Vznešený Alláh pravil:

وَتِلْكَ الْأَيَّامُ نُدَاوِلُهَا بَيْنَ النَّاسِ وَلِيَعْلَمَ اللَّـهُ الَّذِينَ آمَنُوا

Takové dny šťastné i nešťastné necháváme střídat mezi lidmi, aby Bůh rozeznal ty, kdož uvěřili … (Áli ‘Imrán: 140)

Vznešený Alláh pravil:

وَتِلْكَ الْأَيَّامُ نُدَاوِلُهَا بَيْنَ النَّاسِ وَلِيَعْلَمَ اللَّـهُ الَّذِينَ آمَنُوا

Takové dny šťastné i nešťastné necháváme střídat mezi lidmi, aby Bůh rozeznal ty, kdož uvěřili … (Áli ‘Imrán: 140)

V podobném smyslu Alláh na jiném místě zjevil:

لَتُبْلَوُنَّ فِي أَمْوَالِكُمْ وَأَنفُسِكُمْ وَلَتَسْمَعُنَّ مِنَ الَّذِينَ أُوتُوا الْكِتَابَ مِن قَبْلِكُمْ وَمِنَ الَّذِينَ أَشْرَكُوا أَذًى كَثِيرًا ۚ وَإِن تَصْبِرُوا وَتَتَّقُوا فَإِنَّ ذَٰلِكَ مِنْ عَزْمِ الْأُمُورِ

A jistě budete vystaveni zkouškám na majetcích svých i osobách svých a uslyšíte od těch, jimž dostalo se Písma před vámi, i od modloslužebníků mnoho zlého. Budete-li však trpěliví a bohabojní, shledáte, že to patří k podstatě věcí. (Áli ‘Imrán: 186)

وَلَنَبْلُوَنَّكُمْ حَتَّىٰ نَعْلَمَ الْمُجَاهِدِينَ مِنكُمْ وَالصَّابِرِينَ وَنَبْلُوَ أَخْبَارَكُمْ

A věru vás budeme zkoušet, abychom rozpoznali mezi vámi ty, kdož usilovně se snaží a jsou trpěliví, a abychom prozkoumali zprávy o vás. (Muhammed: 31)

V podobném duchu jsou i slova Boží:

وَلَنَبْلُوَنَّكُم بِشَيْءٍ مِّنَ الْخَوْفِ وَالْجُوعِ وَنَقْصٍ مِّنَ الْأَمْوَالِ وَالْأَنفُسِ وَالثَّمَرَاتِ ۗ وَبَشِّرِ الصَّابِرِينَ

Budeme vás zkoušet trochu strachem a hladem a ztrátou na majetku i lidech a plodech – avšak oznam zvěst radostnou trpělivým (Bekara: 155)

Ibnu l-Kajjim pravil:

Pravá víra v Alláha musí být prokázána v časech pohody i nepohody.[1]

Na jiném místě řekl:

Věru za vše, co služebník může ztratit, existuje náhrada. Ale ten, kdo ztratí Alláha, za Něho žádnou náhradu nenalezne.[2]

Také pravil:

Ze smutku a zoufalství přijde úleva tehdy, když si služebníci uvědomí, že nemají ani sílu vyhnout se tomu, co je postihlo, ani si zajistit to, čeho jim nebylo dopřáno.[3]

Wakí’ ibn Hudus vyprávěl od svého strýce Abú Rázína رضي الله عنه, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

ضَحِكَ رَبُّنَا مِنْ قُنُوطِ عِبَادِهِ وَقُرْبِ غِيَرِهِ

Pán náš se usmál kvůli zoufalé prosbě Svých služebníků a záhy pro ně přinese změnu.

Zeptal jsem se: „Ó Posle Boží, Pán se směje?“ On odpověděl:

نَعَمْ

Ano.

Abú Rázin řekl: „Nikdy nám nebude odepřeno žádné dobro ze strany Pána, který se směje.[4]

‘Alí ibn Abí Tálib رضي الله عنه pravil: „U každého člověka se nacházejí andělé, chránící ho před čímkoli, co mu nebylo souzeno. Když však přijde Boží rozhodnutí, odletí od něj a nechají, aby to na něj dopadlo.[5]

‘Abdulláh ibn Mes’úd pravil: „Je mi milejší zakousnout se do uhlíku rozžhaveného do ruda a držet ho v zubech, dokud se neochladí, nežli říci o něčem, co mi Alláh předurčil, kéž by se to jen nebylo stalo.[6]

Ibn Abí Hátim poskytl toto vysvětlení koránské pasáže o dnech, které Alláh nechává střídat mezi lidmi:

Muhammed ibnu l-‘Abbás vyprávěl, že Muhammed ibn Ishák vysvětlil: „Posíláme je lidem jako zkoušky, abychom mohli vyzkoušet, jak se zachovají.“ Dále pokračoval: „Můj otec mi vyprávěl, že Ahmed ibn ‘Abdirrahmán mu vyprávěl od Rabí’a ibn Anase, že „Alláh dal Svému Poslu صلى الله عليه و سلم a jeho společníkům zvítězit nad modloslužebníky v den Bedru, avšak v den Uhudu dal naopak zvítězit jejich nepřátelům nad nimi. Nevěřící tedy může zvítězit nad věřícím a věřícímu se může dostat zkoušky od nevěřícího. Proto potom mohou být rozeznáni ti, kteří Ho (Alláha) poslechnou od těch, kteří nikoli a ti, kteří jsou pravdymilovní od těch, kteří takoví nejsou.[7]

Dny dobré a špatné, které Alláh nechává střídat, vyložil as-Sa’dí takto:

Moudrost ukrývající se za nimi spočívá v tom, že Alláh dává vítězství, štěstí a blahobyt nejen věřícím, ale i nevěřícím, nejen spravedlivým, ale i nespravedlivým a křivdícím. Alláh tedy nechává mezi lidmi střídat dny, jeden den pro jedny a jiný den pro jiné. Tento vezdejší svět ale jednou skončí, na rozdíl od světa onoho, který je vskutku vyhrazen pouze těm, kteří uvěřili.

Ohledně slov „aby Alláh rozeznal ty, kdož uvěřili“ pak uvádí:

Je také z moudrosti Boží, že Alláh zkouší Své služebníky porážkami a zkouškami, takže (pravý) věřící je rozeznán od nevěřícího. Pokud by věřící stále jen vítězili, islám by přijímali i ti lidé, kteří jej ve skutečnosti vlastně ani přijmout nechtějí. Proto pokud se v některých případech vyskytnou některé zkoušky a pokušení, pravý věřící, který být muslimem skutečně chce, bude nade vší pochybnost rozeznán od těch, kteří se od něj liší.[8]

Je důležité vědět, že toto rozpoznání, o kterém se ve výše citovaném verši hovoří, není potřebno Samotnému Alláhu, neboť On je Všeznající o věcech minulých, přítomných i budoucích, o tom, co lidé skrývají i stavějí na odiv.

Vznešený Alláh praví:

وَأَسِرُّوا قَوْلَكُمْ أَوِ اجْهَرُوا بِهِ ۖ إِنَّهُ عَلِيمٌ بِذَاتِ الصُّدُورِ

Utajujte si řeči své či dávejte je najevo co skryto je v hrudích, On dobře ví! (Mulk:12)

A také pravil:

وَيَعْلَمُ مَا فِي الْبَرِّ وَالْبَحْرِ ۚ وَمَا تَسْقُطُ مِن وَرَقَةٍ إِلَّا يَعْلَمُهَا وَلَا حَبَّةٍ فِي ظُلُمَاتِ الْأَرْضِ وَلَا رَطْبٍ وَلَا يَابِسٍ إِلَّا فِي كِتَابٍ مُّبِينٍ

On nejlépe ví, co na souši je i na moři, a nespadne list žádný, aniž by On o něm nevěděl, a není zrnka v temnotách země ani stébla zeleného či uschlého, jež zaznamenáno by nebylo v Knize zjevné. (An’ám: 59)

Al-Kurtubí ohledně tohoto verše uvedl:

Žádný list nespadne, aniž by o něm Alláh nevěděl, o každičkém jednom listu ze stromu On ví, kdy spadne, kam spadne a jak dlouho bude poletovat ve vzduchu.[9]

Ibn Kesír stejnou pasáž komentuje takto:

Alláh ví o každém pohybu dokonce i neživých objektů, co potom živočichové a obzvláště pak ti, kteří jsou za své činy právně zodpovědni a vázáni šarí’ou, tedy lidé a džinové?[10]

Dále věz že pokud by věřící stále vítězili, nemohli by být rozeznáni ti, kteří se na stranu pravdy přidají z oportunizmu a touhy po moci, zisku či slávě. Jen ti, kteří skutečně milují pravdu, za ní budou usilovat a postaví se na její stranu i v nejtěžších okamžicích, kdy její stoupenci podstupují zdrcující porážky a nejhlubší ponížení.

Proto skutečnost, že se někomu z nepřátel Božích zrovna daří a žije si v poklidu a blahobytu, není důkazem toho, že následuje pravdu. Naši zbožní předkové učili, že pokud uvidíte, že Alláh obdařil ze Své přízně někoho, kdo ani potom nepřestává konat hříchy a vzpouzet se Svému Stvořiteli, potom se jedná o Boží lest nastraženou na něj, jak Všemohoucí řekl:

وَالَّذِينَ كَذَّبُوا بِآيَاتِنَا سَنَسْتَدْرِجُهُم مِّنْ حَيْثُ لَا يَعْلَمُونَ وَأُمْلِي لَهُمْ ۚ إِنَّ كَيْدِي مَتِينٌ

Ty, kteří znamení Naše za lživá prohlašují, ty přilákáme postupně do záhuby, aniž o tom budou mít tušení. Já jim však odklad dám, vždyť lest Má je spolehlivá. (A’ráf:182-183)

Což nebylo o faraonovi a jeho pohůncích, kteří utiskovali proroka Músá/Mojžíše, mír s ním, a jeho lid a které Alláh trestem utopil v moři, zjeveno:

كَمْ تَرَكُوا مِن جَنَّاتٍ وَعُيُونٍ وَزُرُوعٍ وَمَقَامٍ كَرِيمٍ وَنَعْمَةٍ كَانُوا فِيهَا فَاكِهِينَ

Kolik opustili zahrad a pramenů, osetých polí a vznešených příbytků a příjemností, v nichž vesele si žili! (Duchán: 25-27)

A to, že se někomu právě nedaří, není nutně důkazem, že pravdu nenásleduje, jak vysvětlil imám Abú Bekr al-Bákillání na dvoře byzantského císaře, panovníka křesťanů. Když mu byla položena otázka: „Váš prorok se účastnil bitev?“ Odpověděl: „Ano.“ Poté se jej císař otázal: „A bojoval v první linii?“ „Ano,“ odpověděl mu al-Bákillání. „A zvítězil?“ dotázal se císař. „Ano,“ odvětil imám. „A byl někdy poražen?“ otázal se císař. „Ano,“ připustil imám. „Neskutečné!“ udivil se císař, „byl podle vás prorokem a i přesto byl poražen!“ Abú Bekr však namítl: „A co Ježíš – není podle vás vaším Pánem a i přesto byl podle vás ukřižován![11]

Alláh v Koránu jasně popsal tuto lidskou malověrnost, slaboduchost a krátkozrakost:

فَأَمَّا الْإِنسَانُ إِذَا مَا ابْتَلَاهُ رَبُّهُ فَأَكْرَمَهُ وَنَعَّمَهُ فَيَقُولُ رَبِّي أَكْرَمَنِ وَأَمَّا إِذَا مَا ابْتَلَاهُ فَقَدَرَ عَلَيْهِ رِزْقَهُ فَيَقُولُ رَبِّي أَهَانَنِ

Co člověka se týče, když Pán jeho jej zkoušce podrobuje a štědrosti a dobrodiním jeho zahrnuje, pak on hovoří: “Pán můj mi poctu prokazuje Když naopak jej zkouší tím, že příděl obživy mu odměřuje, pak on hovoří: “Pán můj mě ponižuje.” (Fedžr: 15-16)

Šejchu l-islám Ibn Tejmíjja pravil:

Mnoho lidí, když vidí zlo, kterým muslimská umma prochází, to mnoho potíží, paniky, beznaděje, začne si stěžovat tak, jak mívají ve zvyku lidé zasažení pohromami. Ale toto je zakázáno. Spíše je povinností trpělivě vytrvat, plně se spoléhat na Alláha, neochvějně se držet náboženství islámu a věřit, že Alláh je s těmi, kteří se Ho obávají a konají dobré skutky. To jim náleží kone
čné vítězství. Cokoli věřícího postihne, stalo se kvůli jeho hříchům, proto musí být trpělivý, neboť slib Alláha je pravdivý. Musí prosit o odpuštění za své hříchy, velebit a chválit Alláha zrána i zvečera.
[12]

Z tohoto důvodu Všemohoucí ve Své Knize přikázal:

وَلَا تَهِنُوا وَلَا تَحْزَنُوا وَأَنتُمُ الْأَعْلَوْنَ إِن كُنتُم مُّؤْمِنِينَ

Neochabujte, nermuťte se, vždyť přece budete mít vrch, jste-li věřící! (Áli ‘Imrán: 139)

A přislíbil:

كَتَبَ اللَّـهُ لَأَغْلِبَنَّ أَنَا وَرُسُلِي ۚ إِنَّ اللَّـهَ قَوِيٌّ عَزِيزٌ

A Bůh napsal: “Věru že zvítězím Já i poslové Moji!”, vždyť Bůh vskutku je silný a mocný. (Mudžádela: 21)

Věz tedy, že všechna vítězství i prohry, vše dobré i špatné, co v životě přichází, je darem od Vznešeného Alláha, Který očišťuje od hříchu a odměňuje trpělivé a vytrvalé za pevnost, s jakou se dokázali přes nepřízně osudu přenést, odměnou, jaké nic není rovno, ve shodě se slovy Božími:

إِنَّمَا يُوَفَّى الصَّابِرُونَ أَجْرَهُم بِغَيْرِ حِسَابٍ

Věru že trpělivým bude dána jejich odměna v míře plné, bez počítání. (Zumer:10)

Naopak chování nevděčných nevěřících popisuje Alláh slovy: 

إِنَّ الْإِنسَانَ خُلِقَ هَلُوعًا إِذَا مَسَّهُ الشَّرُّ جَزُوعًا وَإِذَا مَسَّهُ الْخَيْرُ مَنُوعًا

Člověk byl věru stvořen vrtkavý: když dotkne se ho neštěstí, je ustrašený, když dotkne se jej dobré, je odmítavý. (Me’áridž: 19-21)

Al-Hasan al-Basrí dodal: „Jak nevděčný je člověk! Počítá jen pohromy a zapomíná na dobrodiní od svého Pána![13]

Trpěliví správní věřící jsou v Koránu popisováni takto:

إِذَا أَصَابَتْهُم مُّصِيبَةٌ قَالُوا إِنَّا لِلَّـهِ وَإِنَّا إِلَيْهِ رَاجِعُونَ أُولَـٰئِكَ عَلَيْهِمْ صَلَوَاتٌ مِّن رَّبِّهِمْ وَرَحْمَةٌ ۖ وَأُولَـٰئِكَ هُمُ الْمُهْتَدُونَ

když postihne je neštěstí, hovoří: “My Bohu patříme a my k Němu se navrátíme!” A to jsou ti, jimž patří požehnání a milosrdenství Pána jejich, to jsou ti, kdož správnou cestou jsou vedeni. (Bekara:156-157)

Ti, kteří jsou podle tohoto verše odměněni, jsou nazýváni الصَّابِرُونَ as-sábirún a jejich výsostnou charakteristikou je الصَّبرُ as-sabr, tedy trpělivost, výdrž, vytrvalost a neochvějnost.

O tuto vlastnost prosili zbožní a jejich prosbu dochoval Vznešený Korán:

رَبَّنَا أَفْرِغْ عَلَيْنَا صَبْرًا وَتَوَفَّنَا مُسْلِمِينَ

Pane náš, propůjči nám trpělivost a dej nám zemřít jako těm, kdož do vůle Tvé jsou odevzdáni! (A’ráf: 126)

O této vlastnosti podle Abú Málika al-Aš’arího رضي الله عنه Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

وَالصَّبْرُ ضِيَاءٌ

… a trpělivost je jasem …[14]

‘Alí ibn Abí Tálib رضي الله عنه, Abu l-Feredž ibnu l-Džewzí a mnozí další učenci přirovnali vztah trpělivosti k celé stavbě víry každého jednotlivce k postavení, jaké zaujímá nad zbytkem těla hlava – kdo ztratí trpělivost, ztratí i víru, podobně jako přijde o život tělo, které přijde o hlavu. 

Sufján as-Sewrí vysvětlil pojem sabr, tedy trpělivost, vytrvalost a neochvějnost, jako: „zdržet se hovoru o svých hříších, nestěžovat si na svou bolest a nehovořit o svých dobrých činech.[15]

Al-Hasan al-Basrí řekl: „Trpělivost je pokladem z pokladů rajských, Alláh jí neobdaruje nikoho, kromě Svých vznešených služebníků.[16]

Šejch Sálih al-Fewzán jmenoval tři různé typy této nepostradatelné vlastnosti:

„Trpělivost je trojího druhu:

  1. Vytrvalost v uctívání a to dokonce i tehdy, když se toto uctívání stane nesnadným. To vyžaduje trpělivost. Pět denních modliteb a noční modlitby vyžadují od člověka trpělivost. Kdo tuto trpělivost nezíská, nedokáže vydržet a setrvat v uctívání.
  2. Neochvějnost ve vyhýbání se zakázanému. Člověk má bezpochyby své tužby a někdy zatouží po zakázaném, nicméně pokud je služebník neochvějný, zdrží se zakázaného a z rovnováhy jej nevyvede ani velký počet těch, kteří následují tužby a daného zakázaného jednání se běžně dopouštějí. 
  3. Setrvalost tváří v tvář životním ranám a nepřízni osudu. Věřící nepanikaří a nepropadá beznaději, když ho postihne pohroma v jeho jmění, v něm samém (jako např. zdraví apod.), jeho rodině či příbuzných. Nepropadá zoufalství a depresi, spíše je spokojen a trpělivě snáší osud, který mu Alláh předurčil.“ [17]

To, že ve všem zlém je ukryto něco dobrého, potvrzuje i sunna.

An
as رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

‏ إِذَا أَرَادَ اللَّهُ بِعَبْدِهِ الْخَيْرَ عَجَّلَ لَهُ الْعُقُوبَةَ فِي الدُّنْيَا وَإِذَا أَرَادَ اللَّهُ بِعَبْدِهِ الشَّرَّ أَمْسَكَ عَنْهُ بِذَنْبِهِ حَتَّى يُوَفَّى بِهِ يَوْمَ الْقِيَامَةِ

Pokud si Alláh přeje pro svého služebníka dobro, uspíší mu trest ještě na tomto světě. A pokud si pro něj přeje zlo, pozdrží u něho jeho hříchy, dokud před ním nestane v Den Zmrtvýchvstání.“ A také, že řekl:

إِنَّ عِظَمَ الْجَزَاءِ مَعَ عِظَمِ الْبَلاَءِ وَإِنَّ اللَّهَ إِذَا أَحَبَّ قَوْمًا ابْتَلاَهُمْ فَمَنْ رَضِيَ فَلَهُ الرِّضَا وَمَنْ سَخِطَ فَلَهُ السَّخَطُ

Věru větší odměna je s větší zkouškou, pokud si Alláh zamiluje nějaký lid, vystaví ho zkouškám. Ten z něj, kdo bude spokojen, s tím bude i Alláh spokojen, a ten, kdo se rozhněvá, na toho se i Alláh rozhněvá.[18]

Ve stejném duchu je i hadís od matky věřících ‘Áiše رضي الله عنها, kde Posel Boží صلى الله عليه و سلم hovoří:

مَا مِنْ مُصِيبَةٍ تُصِيبُ الْمُسْلِمَ إِلاَّ كَفَّرَ اللَّهُ بِهَا عَنْهُ، حَتَّى الشَّوْكَةِ يُشَاكُهَا

Není žádné nesnáze, která by postihla muslima, aniž by jej za to Alláh neodkupoval (z hříchu), dokonce ani trn, který by ho popíchal.[19]

Když Posel Boží صلى الله عليه و سلم spolu s Abú Hurejrou رضي الله عنه navštívil jednoho nemocného, řekl mu:

أَبْشِرْ فَإِنَّ اللَّهَ يَقُولُ هِيَ نَارِي أُسَلِّطُهَا عَلَى عَبْدِيَ الْمُؤْمِنِ فِي الدُّنْيَا لِتَكُونَ حَظَّهُ مِنَ النَّارِ فِي الآخِرَةِ

Raduj se, neboť vznešený Alláh pravil: „Ona (choroba) je Mým ohněm, kterým vládnu nad Svým služebníkem na tomto světě, aby se stal jeho záštitou před Ohněm na světě onom.[20]

Ibn Tejmíjja ohledně podobných hadísů poznamenal:

Věřící jsou neustále zkoušeni, aby byla jejich víra očištěna a aby byli zbaveni hříchů. To proto, že věřící vykonává své činy k potěše Alláha. Proto si Alláh stanovil jako povinnost odměnit ho za škodu, kterou podstupuje.[21]

Také pravil:

Pokud se životní rána stane krutou, je to pro spravedlivéh věřícího důvod (a příležitost) k dosažení vysoké úrovně a získání nesmírné odměny.[22]

Ibnu l-Kajjim doplnil:

Někteří ze selef pravili: „Pokud by ran osudu na tomto světě nebylo, přicházeli bychom v Den Soudu zkažení.[23]

Také řekl:

Cokoli Alláh pro Svého věřícího služebníka předurčil, je požehnáním, i kdyby to mělo podobu odepření, je to laskavostí i kdyby to mělo podobu rány osudu a pohroma Jím předurčená je zasloužená, byť by i byla bolestivá.[24]

Proto Alláh pravil:

أَحَسِبَ النَّاسُ أَن يُتْرَكُوا أَن يَقُولُوا آمَنَّا وَهُمْ لَا يُفْتَنُونَ

Což si lidé myslí, že budou ponecháni na pokoji, když řeknou: “Uvěřili jsme,” a že zkoušeni nebudou? (‘Ankebút: 2)

A také:

وَاتَّقُوا فِتْنَةً لَّا تُصِيبَنَّ الَّذِينَ ظَلَمُوا مِنكُمْ خَاصَّةً

A bojte se pokušení, jež nepostihuje výlučně jen ty, kdož z vás jsou nespravedliví! (Anfál: 25)

Ibn Tejmíjja pravil:

Muslimové si musí uvědomit, že i ti, kteří byli lepší, než jsou oni, byli zkoušeni taktéž.[25]

A jedním z takových byl i Boží Prorok Ajjúb/Jób, mír s ním, jehož jméno se stalo synonymem pro obrovskou trpělivost a jehož osobní příběh je archetypem bezúhonného Božího služebníka, který neztrácí naději a důvěru ve svého Pána navzdory nejtěžším nepřízním osudu, pohromám a drtivým životním ranám zasahujícím jeho majetek, postavení, rodinu i zdraví.

Alláh vypráví:

وَأَيُّوبَ إِذْ نَادَىٰ رَبَّهُ أَنِّي مَسَّنِيَ الضُّرُّ وَأَنتَ أَرْحَمُ الرَّاحِمِينَ اسْتَجَبْنَا لَهُ فَكَشَفْنَا مَا بِهِ مِن ضُرٍّ ۖ وَآتَيْنَاهُ أَهْلَهُ وَمِثْلَهُم مَّعَهُمْ رَحْمَةً مِّنْ عِندِنَا وَذِكْرَىٰ لِلْعَابِدِينَ

A zmiň se o Jóbovi, jenž volal k Pánu svému: “Postihlo mne neštěstí, však tys nejslitovnější ze slitovníků!” A vyslyšeli jsme jej a odvrátili od něho neštěstí, jež nesl, a vrátili jsme mu jeho rodinu a přid
ali ještě jednou tolik s nimi jako milosrdenství své a jako připomenutí těm, kdož Nás uctívají.
(Mu´minún: 83-84)

وَاذْكُرْ عَبْدَنَا أَيُّوبَ إِذْ نَادَىٰ رَبَّهُ أَنِّي مَسَّنِيَ الشَّيْطَانُ بِنُصْبٍ وَعَذَابٍ ارْكُضْ بِرِجْلِكَ ۖ هَـٰذَا مُغْتَسَلٌ بَارِدٌ وَشَرَابٌ وَوَهَبْنَا لَهُ أَهْلَهُ وَمِثْلَهُم مَّعَهُمْ رَحْمَةً مِّنَّا وَذِكْرَىٰ لِأُولِي الْأَلْبَابِ خُذْ بِيَدِكَ ضِغْثًا فَاضْرِب بِّهِ وَلَا تَحْنَثْ ۗ إِنَّا وَجَدْنَاهُ صَابِرًا ۚ نِّعْمَ الْعَبْدُ ۖ إِنَّهُ أَوَّابٌ

Vzpomeň též služebníka Našeho Jóba, když volal k Pánu svému: “Satan se mne dotkl strádáním a mukami.” “Dupni nohou svou, a objeví se voda pro koupel chladivou i pro napití. A dali jsme mu zpět jeho rodinu a s nimi ještě jednou tolik z milosrdenství Svého a jako připomenutí těm, kdož nadáni jsou rozmyslem. A vezmi do ruky metlu a udeř jí, a nehřeš!” A shledali jsme jej trpělivým; služebníkem byl on výtečným, stále kajícným. (Sád: 41-44)

Naše obtíže a těžkosti nejsou ničím, pokud to srovnáme také s tím, co od svých vlastních lidí zakoušel Posel Boží صلى الله عليه و سلم v Mekce. Al-Háris ibnu l-Háris al-Ghámidí رضي الله عنه vypráví, že jako malý chlapec jednou v Mekce spatřil hlouček lidí, kteří se shromáždili okolo jednoho muže. Al-Háris se svého otce zeptal, co je to za lidi. „To jsou lidé, kteří se shromáždili okolo jednoho z nich, který opustil jejich náboženství.“ Al-Háris uvádí, že s otcem přišli blíže a spatřili Posla Božího صلى الله عليه و سلم , jak vyzývá lidi k víře v Jediného Boha. Jenže lidé ho odmítli, prohlásili za lháře, zesměšňovali ho, obtěžovali ho, dotírali na něj a šikanovali ho až do nástupu poledního horka, načež se od něj rozešli. Poté přišla plačící žena s holým krkem, který byl vidět. V ruce držela nádobu s vodou a hadr, on si ji převzal, napil se a umyl se z ní. Poté zvedl hlavu směrem k ženě a řekl:

يا بنية خمري عليك نحرك و لا تخافي على أبيك

Ó dceruško, přikryj si krk a neboj se, že tvého otce přemohou nebo poníží.

Al-Háris se zeptal: „Kdo je to?“ „To je Zejneb, jeho dcera,“ odpověděli mu kolemjdoucí. [26]

Proto Wehb ibn Munebbih pravil: „Kdokoli je postižen nějakou pohromou, toho Alláh uvedl na cestu proroků.[27]

Vznešený Alláh proto zjevil Svým služebníkům zákaz:

لَا تَشْتَرُوا بِعَهْدِ اللَّـهِ ثَمَنًا قَلِيلًا ۚ إِنَّمَا عِندَ اللَّـهِ هُوَ خَيْرٌ لَّكُمْ إِن كُنتُمْ تَعْلَمُونَ

Neprodávejte úmluvu Boží za cenu nízkou, vždyť věru to, co u Boha máte, je pro vás lepší – vědoucí jste-li! (Nahl:95)

Al-Hasan al-Basrí pravil: „Vydržet obtíže trvající jen omezenou dobu, které jsou následovány nekončící blažeností, je lepší, nežli pospíchat ke krátkodobé úlevě, která je následována nekončícím utrpením.[28]

Ibnu l-Kajjim pravil:

Tento svět není hoden ani toho, abys po něm kráčel, proto není moudré nechat se jím zmámit.[29]

Ibnu l-‘Usejmín pravil:

Pozlátka tohoto světa fungují jako otupovadla, jakmile jejich účinek opadne, bolest se vrací o to intenzivněji.[30]

Naopak to, co by vedle štítu trpělivosti mělo být naší zbraní tváří v tvář pohromám a ranám osudu, je التوكل على الله at-tewekkulu ‘ala ´lláh, tedy spoléhání se na Alláha, Který zajisté všechno zlé v dobré obrátí.

Vznešený přislíbil:

وَمَن يَتَوَكَّلْ عَلَى اللَّـهِ فَهُوَ حَسْبُهُ

A tomu, kdo spoléhá se na Boha, tomu On postačí. (Talák: 3)

Alláh přikázal Svému Poslu صلى الله عليه و سلم a jeho příkladem i nám:

قُلْ حَسْبِيَ اللَّـهُ ۖ عَلَيْهِ يَتَوَكَّلُ الْمُتَوَكِّلُونَ

A rci: “Bůh mi plně stačí a na Něho nechť se spoléhají ti, kdož se spoléhají.” (Zumer: 38)

A uchoval pro nás také slova Svých proroků, dobrých a spravedlivých služebníků před námi:

وَمَا لَنَا أَلَّا نَتَوَكَّلَ عَلَى اللَّـهِ وَقَدْ هَدَانَا سُبُلَنَا ۚ وَلَنَصْبِرَنَّ عَلَىٰ مَا آذَيْتُمُونَا ۚ وَعَلَى اللَّـهِ فَلْيَتَوَكَّلِ الْمُتَوَكِّلُونَ

Proč bychom se neměli spoléhat na Boha, když nás již vedl po cestách našich? My budeme věru trpělivě snášet to, čím nám škodíte – a nechť na Boha se spoléhají ti, kdož naň se spoléhají!” (Ibráhím:12)

A byla to pevná důvěra v Alláha a spoléhání se na Něho, co přeneslo Božího služebníka, proroka Júsufa/Josefa, mír s ním, přes žárlivost a závist jeho vlastních bratří, otroctví a věznění v cizině, až po získání nejvyššího postavení na dvoře tehdejší velmoci. Řekl:

إِنِ الْحُكْمُ إِلَّا لِلّ
َـهِ ۖ عَلَيْهِ تَوَكَّلْتُ ۖ وَعَلَيْهِ فَلْيَتَوَكَّلِ الْمُتَوَكِّلُونَ

Rozhodnutí je věru jen u Boha. Na Něj se spoléhám a nechť na Něj se spoléhají všichni, kdož se spoléhají. (Júsuf: 67)

Sa’íd ibn Džubejr pravil: „Tewekkul zahrnuje celou víru.[31]

Hátim al-Asamm byl dotázán: „Na čem jsi zbudoval svou pevnou důvěru v Alláha?“ Odpověděl: „Spočívá na čtveřici: Vím, že má obživa nebude pozřena nikým, kromě mne, proto jsem spokojen s tím, čeho se mi dostalo. Vím, že mé dobré skutky nebudou vykonány nikým, kromě mne samého, proto jsem jimi stále zaneprázdněn. Vím, že má smrt přijde znenadání, proto se na ni připravuji. A vím, že nejsem skryt očím Alláha, proto se před Ním stydím hřešit.[32]

__________________________________________________________

[1] Viz Bedái’u t-tefsír, 3/366.

[2] Viz ad-Dá´u we d-dewá´, str. 49.

[3] Viz at-Tibbu n-nebewí, str. 236.

[4] Zaznamenal Ahmed v Musnedu, hadís č. 16187; Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 181. Jako sahíh jej doložil al-Albání v Sahíhu Ibni Mádža, hadís č. 281.

[5] Zaznamenal Ibn Kesír v al-Bidájetu we n-nihája, 1/54.

[6] Zaznamenal Abú Dáwúd v az-Zuhd, str. 136.

[7] Viz Tefsír Ibn Abí Hátim, 3/773.

[8] Viz Tefsíru l-Kerími l-Mennán, 1/149.

[9] Viz Ahkámu l-Kur´án, 8/406.

[10] Viz Tefsíru l-kur´áni l-‘azím, 6/53.

[11] Tento dialog zaznamenal al-Chatíb al-Baghdádí v Táríchu Baghdád, 5/379.

[12] Viz Medžmú’u l-fetáwá, 18/295.

[13] Zaznamenal at-Taberí v Tefsíru, 24/557.

[14] Jako součást delšího hadísu jej zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 223.

[15] Zaznamenal Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá, podání č. 9398.

[16] Viz Medželetu l-buhúsi l-islámíja, 75/198.

[17] Viz al-Minhatu r-rabbáníja, str. 191-192.

[18] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2396 jako hasan gharíb; a Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 4031.

[19] Hadís je muttefakun ‘alejhi, zaznamenal jej al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 5640; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 2572.

[20] Zaznamenal Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 3470.

[21] Viz Medžmú’u l-fetáwá, 18/291.

[22] Viz al-Istikáma, str. 482.

[23] Viz Zádu l-me’ád, 4/176.

[24] Viz Medáridžu s-sálikín, 4/215.

[25] Viz Medžmú’u l-fetáwá, 5/178.

[26] Zaznamenal at-Taberání v al-Mu’džemu l-kebír, 1/245; jako sahíh jej doložil al-Albání v al-Džilbáb, str. 79.

[27] Zaznamenal Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá´, 4/56.

[28] Zaznamenal Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá´, 2/134.

[29] Viz al-Fewá’id, str. 79.

[30] Viz Šerhu l-Káfíjjeti š-šáfíjja, 4/473.

[31] Zaznamenal Hunád ibn Sarí v az-Zuhd, podání č. 534.

[32] Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá, 11/485.