Koránská estetika a její vnímání muslimy i nemuslimy

Logo XXL

Egyptský autor Mustafá Sadík ar-Ráfi’ komentoval estetiku koránu slovy:

Egyptský autor Mustafá Sadík ar-Ráfi’ komentoval estetiku koránu slovy:

„Každý, kdo slyšel, neměl jinou možnost, než se Koránu podrobit. Každá jednotlivá část jeho mysli byla zasažena čistým zvukem muzikálnosti jeho projevu, kousek po kousku, část po části, ta harmonie, dokonalost vlastního vzoru, jeho konečná kompozice… nebylo to, jakoby mu někdo něco prostě jen recitoval. Bylo to, jako kdyby to do něj vypálil.“
 
Arbuthnot ve své knize The Construction of the Bible and the Koran také popisuje tento efekt koránského stylu:
„Je neklamným standardem arabského jazyka. Sloh Koránu je všeobecně nádherný a plynulý. Na mnoha místech, zejména tam, kde se zdůrazňuje Boží velkolepost a kde jsou popisovány Jeho atributy, je jeho styl vznešený a oduševnělý. Korán tak dobře uspěl zvláštním způsobem spoutat duše svých posluchačů, že několik z jeho oponentů pocítilo efekt popisovaný jako očarování a okouzlení.”
 
Estetické vnímání Koránu není literárním prostředkem samo o sobě. Je manifestací jeho literární krásy na lidské psýche. Tento estetický element se může zdát jako subjektivní, ale zdůrazňuje jiná objektiva literární struktury a umísťuje je do kontextu života, zkušenosti a lidství. Skrze něj se Korán stává nedílnou součástí reality.
 
Estetická odezva na Korán byla vidět napříč celou historií a asi nejvíce je popsána následujícím incidentem převzatým z Kermáního článku Estetické vnímání Koránu, jak bylo zachyceno ranou muslimskou historií:
 
Abú ‘Ubejd, nechť je s ním Alláh spokojen, společník Božího Posla صلى الله عليه و سلم, uvádí, že jistý beduín naslouchal muži recitujícímu Korán „tak jako kdyby mu to někdo přímo dal úkolem.“ Poté se vrhl oddaně na zem a pravil: „Skláním se před výřečností této promluvy.“
 
Montet ve svém překladu Koránu vysvětluje tento unikátní koránský rys:
„Všichni, kdo se střetli s Koránem v arabštině shodně vychvalují krásu této náboženské knihy. Grandióznost této knihy je tak nadpozemská, že není zachytitelná v žádném evropském jazyce. Žádný z našich jazyků nám neumožňuje plně ji docenit.“
 
Ibn Hišám a Ibn Kesír, slavní islámští historikové, uvádějí jiný podobný případ konverze. Byl jím slavný Prorokův صلى الله عليه و سلم společník Omar ibnu l-Chattáb, nechť je s ním Alláh spokojen.
V dobách dávno před hidžrou se rozhodl jednoho dne Proroka zabít, když se dozvěděl že jeho sestra Fátima a její manžel islám přijali. Rozhněván k nepříčetnosti vešel do jejich domu. Již před vchodem slyšel, jak uvnitř někdo recituje jeho sestře a švagrovi Korán. Omar byl vysoký a silný muž, vešel do místnosti jako bouře. Recitátor se pokoušel schovat, jak nejrychleji mohl, zatímco Fátima rychle popadla zapsané pasáže Koránu a snažila se je schovat někde pryč. „Co je to?!“ Obořil se na ni Omar. „Co jsem to slyšel za nesmysl?!“ vykřikl. „Vůbec nic jsi neslyšel,“ snažila se jej uklidnit Fátima a její manžel. „Při Bohu, slyšel jsem, že následujete Muhammeda a jeho náboženství!“ Poté co toto dořekl, napřáhl se Omar, aby svého švagra udeřil, ale jeho sestra se mu připletla do rány, takže nepříjemnou ránu dostala ona. „Ano, jsme muslimové a věříme v Boha a v Jeho Posla. A ty si dělej co chceš,“ zvolali Fátima a její manžel Sa’íd. Mezitím však Omar svého chování již litoval, když uviděl krev na tváři své sestry. Požádal oba, aby mu zápisy, které se zoufale snažili ukrýt, ukázali a přečetli mu je. Fátima jej přesvědčila, aby provedl rituální očistu a poté mu sama dala zápisy přečíst. Omar začal  číst súru TáHá a po prvních několika verších se rozplakal: „Jak krásná a vznešená je tohle řeč!
Omar, nechť je s ním Alláh spokojen, posléze islám přijal a nakonec se stal druhým chalífou po smrti Proroka Muhammeda صلى الله عليه و سلم.
 
Guillaume uvádí důvody estetických kvalit Koránu:
„Má rytmus zvláštní krásy a kadenci, která ohromí ucho. Mnoho křesťanských Arabů hovoří o style koránu s uctivým uznáním a mnozí arabisté výjimečnost koránského stylu potvrzují. Když je předčítán, nebo recitován, má téměř hypnotizující efekt…”
 
Tento efekt Koránu změnil srdce i mysl Omara a mnoha dalších Arabů v době seslání Koránu.
Nemuslimští Arabové toho času si sílu Koránu dobře uvědomovali a snažili se ji alespoň trochu omezit výkřiky, tleskáním, zpíváním a hlasitým hovorem.
 
Abú Zahrá o této skutečnosti hovoří:
„Největší z Muhammedových صلى الله عليه و سلم  nepřátel se obávali, že Korán by mohl mít silný efekt i na ně, zatímco oni upřednostňovali nevíru a blud nad správným vedením. Proto se rozhodli Korán neposlouchat. Dobře věděli, že každý, kdo ho slyšel, byl dojat přímou a expresivní silou, která překonávala sílu lidskou. Viděli lidi, dokonce i významné osobnosti, urozené a mocné, jak jeden po druhém víru přijímali. Islám se tak stával čím dál silnějším, věřící rostli co do počtu a zastánců modloslužebnictví slábli a den ode dne jich bylo méně a méně.”
 
Historikové a jazykovědci se shodují, že Arabové byli době seslání Zjevení na vrcholu uměleckého užití svého jazyka. Následující citát Ibn Rášika ilustruje důležitost, která tehdy byla jazyku přikládána:
„Kdykoli se v nějakém z mnoha arabských kmenů objevil básník, ostatní kmeny básníkovu kmenu gratulovaly, pořádaly se oslavy, ženy se shromažďovaly do průvodů a tančily jako na svadbách a staří i mladí muži se radovali dobré novině. Arabové mívali ve zvyku gratulovat si jen u příležitosti narození syna, nebo když mezi nimi vyrostl básník.“
 
Ibn Chaldún, významný filozof historie, ve 14. století poznamenal ohledně důležitosti básníků v arabské historii následující:
„Mělo by být všeobecně známo, že Arabové uvažovali o básnictví jako o druhu mluveného projevu. Proto právě básně byly archívem jejich historie, důkazem že to, co považovali za dobré, je dobré a to, co považovali za špatné, je špatné. Byl to základní zdroj, na který se odkazovalo celé jejich vědění a moudrost.“
 
V dřívější době žijící učenec Ibn Fáris rozpracováváý stejné téma, ale ve svých závěrech o kvalitě básní skládaných v době před příchodem Muhammedovy صلى الله عليه و سلم  mise jde ještě dále:
„Poezie je archívem Arabů, jejich rodosloví bylo dochováno jejím prostřednictvím, vrhá světlo na nejmlhavější zákoutí a na nejzvláštnější místa nacházená v Knize Boží a v tradici Božího Posla صلى الله عليه و سلم a jeho společníků. Možná že je nějaká poéma šťastnější než jiná, možná je jiná sladší a elegantnější než jiná, ale žádná z těchto prastarých básní není prosta vysokého stylu a vynikajících kvalit.“
 
A celý tento národ, který vysloveně žil básnictvím a umně k němu využíval vlastní rodný jazyk, neuspěl napodobit styl Koránu, jak shrnuje Hammilton Gibb:
„Dobrá, jenže pokud byl Korán jen jeho (tj. Muhammedovou صلى الله عليه و سلم) kompozicí, mohli s ním soupeřit i další lidé. Nechme je tedy zkusit složit něco podobného, budou-li toho schopni. A pokud toho schopni nebudou, nechť pak přijmou Korán jako zázrak přesahující běžný chod věcí.“
 
Hirschfield dodává:
„Korán je nedostižný co do přesvědčující síly, výřečnosti a dokonce i co do své kompozice.“

Zdroj: Tzortzis, Hamza Andreas: Aeasthetic Reception of The Qur´an, in: The Inimitable Qur´an, b.m., b.d., k dispozici online na www.theinimitablequran.com (k 26.10.2010).