Koránské apely lidskosti existují proto, aby byly následovány – díl ii.

Logo XXL

Alláh nařídil tyto Jím zjevené příkazy následovat a potrestá proto jejich odvržení

Alláh nařídil tyto Jím zjevené příkazy následovat a potrestá proto jejich odvržení

 
Všemohoucí Alláh přikázal Svému Poslu صلى الله عليه و سلم ubírat se vznešenými cestami lidskosti, nastíněnými v Knize, kterou měl lidem zvěstovat, vysvětlit, objasnit a svým příkladem uchovaným v jeho Sunně uvést do praxe:
وَاتْلُ مَا أُوحِيَ إِلَيْكَ مِن كِتَابِ رَبِّكَ ۖ لَا مُبَدِّلَ لِكَلِمَاتِهِ وَلَن تَجِدَ مِن دُونِهِ مُلْتَحَدًا
Sděluj tedy to, co ti bylo vnuknuto z Knihy Pána tvého; a není nikoho, kdo mohl by změnit slova Jeho, a nenalezneš kromě Něho útočiště žádného. (Kehf:27)
Ibn Kesír vysvětluje:
„Vznešený nařizuje Svému Poslu صلى الله عليه و سلم přednášet Jeho Vznešenou Knihu a sdělovat její obsah lidem. „Není nikoho, kdo by mohl změnit slova Jeho“ znamená, že není nikoho, kdo by je pozměnil, pokřivil či falzifikoval. A ty nenalezneš azylu mimo u Alláha. Od Mudžáhida se uvádí, že řekl: „Úkrytu žádého.“ Katáda řekl: „Pomocníka nebo podporovatele.
Ibn Džerír říká: „Vznešený Alláh praví: „Pokud ty. Muhammede, nebudeš přednášet a sdělovat to, co se ti zjevuje z Knihy Tvého Pána, nenalezneš žádného úkrytu před Alláhem.
Ve stejném duchu jsou i Boží slova:
يَا أَيُّهَا الرَّسُولُ بَلِّغْ مَا أُنزِلَ إِلَيْكَ مِن رَّبِّكَ ۖ وَإِن لَّمْ تَفْعَلْ فَمَا بَلَّغْتَ رِسَالَتَهُ ۚ وَاللَّهُ يَعْصِمُكَ مِنَ النَّاسِ
Posle, předej to, co ti bylo sesláno od Pána tvého! Neučiníš-li tak, pak nesplníš své poslání. Vždyť Bůh tě ochrání před lidmi. (Máida:67)
A také:
إِنَّ الَّذِى فَرَضَ عَلَيْكَ الْقُرْءَانَ لَرَآدُّكَ إِلَى مَعَادٍ
Ten, kdo ti uložil Korán, navrátí tě do místa schůzky poslední. (Kasas:85)“1
Al-Mahallí a as-Sujútí vysvětlují:
„Recituj, co ti bylo zjeveno z Knihy tvého Pána. Není nikoho, kdo by mohl pozměnit Jeho slova a nenalezneš před Ním jiného útočiště, nežli u Něj.“2
Ibn Džuzejj praví:
„Je pravděpodobné, že se pod slovy „to, co ti bylo vnuknuto“ myslí Korán, což by potom znamenalo: Nikdo nemůže Korán ani změnit, ani pozměnit.“3
Abú Hasan ‘Alí an-Nejsábúrí uvádí od Selmána al-Fárisího رضي الله عنه důvody seslání tohoto verše:
Jednou přišli k Božímu Poslu صلى الله عليه و سلم lidé, jejichž srdce bylo třeba získat. ‘Ujejna ibn Hasan, Akra’ ibn Hábis a jejich přátelé mu řekli: „Posle Boží, kdyby ses posadil do čela stolu a odehnal ty lidi se smradlavými plášti (tím mysleli Selmána, Abú Zerra a ostatní chudobné muslimy nosící vlněné pláště, kromě kterých jiné neměli), sedli bychom s tebou a učili bychom se od tebe.“ V reakci na to zjevil Alláh výše uvedený a také dva následující verše po něm:
وَاصْبِرْ نَفْسَكَ مَعَ الَّذِينَ يَدْعُونَ رَبَّهُم بِالْغَدَاةِ وَالْعَشِيِّ يُرِيدُونَ وَجْهَهُ ۖ وَلَا تَعْدُ عَيْنَاكَ عَنْهُمْ تُرِيدُ زِينَةَ الْحَيَاةِ الدُّنْيَا ۖ وَلَا تُطِعْ مَنْ أَغْفَلْنَا قَلْبَهُ عَن ذِكْرِنَا وَاتَّبَعَ هَوَاهُ وَكَانَ أَمْرُهُ فُرُطًا وَقُلِ الْحَقُّ مِن رَّبِّكُمْ ۖ فَمَن شَاءَ فَلْيُؤْمِن وَمَن شَاءَ فَلْيَكْفُرْ ۚ إِنَّا أَعْتَدْنَا لِلظَّالِمِينَ نَارًا أَحَاطَ بِهِمْ سُرَادِقُهَا ۚ وَإِن يَسْتَغِيثُوا يُغَاثُوا بِمَاءٍ كَالْمُهْلِ يَشْوِي الْوُجُوهَ ۚ بِئْسَ الشَّرَابُ وَسَاءَتْ مُرْتَفَقًا
Buď neochvějný v duši své spolu s těmi, kdož Pána svého zrána i navečer vzývají po Jeho tváři toužíce! A neodvracej oči své od nich v žádosti po krásách života pozemského a neposlouchej toho, jehož srdce jsme učinili lhostejným k připomenutí Svému, ani toho, jenž jen vášně své následuje a jehož chování míru překračuje! A rci: "Pravda přichází od Pána vašeho; kdo chce, ať věří, a kdo chce, ať nevěří!" A věru jsme připravili pro nespravedlivé oheň, jenž hustým dýmem je obklopí. A poprosili o pomoc, bude jim pomoženo vodou podobnou kovu roztavenému, jež spálí tváře jejich. A jak odporný to nápoj a jak hnusné to místo pobytu! (Kehf:28-29) V těchto verších Alláh hrozí nevěřícím pekelným trestem.
Poté, co byly tyto verše zjeveny, Posel Boží صلى الله عليه و سلم vstal a začal hledat právě tyto věřící, na které se verše vztahovali a nalezl je v zadní části mešity vzpomínat Alláha. Řekl: „Chvála Alláhu, který mne neusmrtil, ale nařídil pevně se držet lidí z mé ummy. S vámi budu žít a s vámi také umřu.4
Ibn Kesír uvádí:
„Imám Muslim sám, bez al-Buchárího, uvádí ve svém Sahíhu od Sa’da ibn Abí Wakkáse رضي الله عنه: „Skupina nás šesti seděla s Prorokem صلى الله عليه و سلم. Modloslužebníci řekli: „Řekni těmto lidem, ať odejdou, aby nás jejich přítomnost neurážela.“ Přítomen jsem byl já, Ibn Mes’úd, nějaký muž z kmene Hudajl, Bilál a dva další muži, na jejichž jména si nevzpomínám. Posel Boží صلى الله عليه و سلم si pomyslel, že cokoli se má stát, bude vůlí Boží a poté byly zjeveny tyto verše.
Taberání zaznamenal od ‘Abdurrahmána ibn Sehla ibn Hunejfa رضي الله عنه, že řekl: „Poslu Božímu صلى الله عليه و سلم bylo, když pobýval v jednom ze svých pokojů, zjeveno:Buď neochvějný v duši své spolu s těmi, kdož Pána svého zrána i navečer vzývají po Jeho tváři toužíce,načež Posel Boží صلى الله عليه و سلم vyšel ven a takové hledal. Nakonec lidi, kteří vpomínali a slavili Vznešeného Alláha nalezl. Mezi nimi byli i lidé rozcuchaných vlasů, hrubé kůže i lidé s pouze jediným kusem oblečení. Lidé jako Bilál ibn Rebbáh, ‘Ammár ibn Jásir, Suhajb, Chabbáb ibn Arett či ‘Abdulláh ibn Mes’úd رضي الله عنهم أجمعين. Když je nalezl, pravil: „Chvála Alláhu, Který pro mou ummu stvořil takové, po boku kterých mi nařídil vytrvat.
Slova „neodvracej oči své od nich v žádosti po krásách života pozemského“ vykládá Ibn ‘Abbás رضي الله عنه takto: „Neprocházej okolo nich směrem k dalším, hledaje záměnu za ně v podobě urozených a bohatých, které upřednostníš nad těmito.
Neposlouchej toho, jehož srdce jsme učinili lhostejným,“ tedy takového, kterého tento svět zaměstnal od víry a uctívání Vznešeného Pána „a jehož chování míru překračuje,“ tedy jeho činy a skutky jsou nesmyslným přeháněním uměřené a rozumné míry a záhubou. Takového člověka neposlouchej, nevěnuj mu svou lásku a nemiluj jeho cestu, nebuď šťastný a spokojený s tím, v čem se takový nachází.
Podobně, jako je na jiném místě řečeno:
وَلَا تَمُدَّنَّ عَيْنَيْكَ إِلَىٰ مَا مَتَّعْنَا بِهِ أَزْوَاجًا مِّنْهُمْ زَهْرَةَ الْحَيَاةِ الدُّنْيَا لِنَفْتِنَهُمْ فِيهِ ۚ وَرِزْقُ رَبِّكَ خَيْرٌ وَأَبْقَىٰ
A nevrhej zrak svůj žádostivě na to, co dali jsme některým párům z nich v užívání – to nádhera pomíjivá je života pozemského, abychom je tím uváděli v pokušení; vždyť štědrost Pána tvého lepší je i trvalejší. (TáHá:131)“5
Slovo فرطا furutan je odvozeno buď od slova تفريط tefrítun znamenajícího zahálku a lehkovážnost, nebo od slovaإفراط ifrátun, znamenajícího naopak přehánění. Ten, jehož srdce jsme učinili lhostejným, podle Ibn Džuzejje označuje jistého ‘Ujejnu ibn Husejna (či Ibn Hisna) al-Fezzárího, ale smysl těchto slov je obecný.6 To proto, že v naukách o Koránu platí všeobecná zásada, jíž učenci formulovali v poučce znějící العبرة بعموم اللفظ لا بخصوص السبب al-‘ibretu bi ‘umúmi l-lefzi, lá bichusúsi s-sebeb, tzn. poučení (nebo pointa) určité koránské pasáže tkví v jejím obecném znění, nikoli ve specifickém důvodu jejího seslání. Tedy, je-li verš zjeven v určité specifické situaci, nevztahuje se jen na ni, ale i na všechny situace totožného druhu, dokud není stanoveno jinak.
Al-Mahallí a as-Sujútí uvádějí následující vysvětlení citovaných veršů ze súry Kehf:
„Buď neochvějný sám o sobě spolu s těmi, jež vzývají svého Pána zjitra i zvečera toužíce po Něm svým uctíváním, vzpomínáním Ho a neodchylujíce se od Něj ve prospěch pomíjivých věcí vezdejšího světa. A těmito jsou chudobní, které nepřehlížej a neodvracej se od nich, toužíce po pozlátcích tohoto světa. Oči své zde zastupují celou osobu. A neposlouchej toho, čí srdce jsme učinili lhostejným k připomenutí Našemu, kterým je Korán. Tímto lhostejným byl ‘Ujejna ibn Hisn a jeho společníci, jakož i všichni další, kteří následovali jen své chtíče a připisovali Alláhu společníky a jejichž konání bylo výstřední a překračující meze střídmosti.“7
Ibn Kesír podal následující vysvětlení navazujícího verše o pravdě od Pána vašeho:
„Vznešený Alláh Svému Poslu صلى الله عليه و سلم přikazuje: „Řekni, Muhammede, lidem: „Toto je to, s čím jsem k vám byl poslán od Pána vašeho, je to pravda ohledně které není nejmenší nejasnosti ani pochybnosti. Kdo nechce, ať nevěří, ale ponese si následky." Toto je svého druhu hrozba, vzhledem k tomu, že následuje popis trestu a léčky pro ty, kteří neuvěřili v Alláha, Jeho Posla صلى الله عليه و سلم a Jeho Knihy. Tím trestem je všeobklopující dýmící oheň, ohňová stěna, jak ji popisuje Ibn Džurejdž. Ibn ‘Abbás říká: „Ohrada z ohně.“ Ibn ‘Abbás také vysvětlil výraz المهل al-muhlu jako hustou tekutinu podobnou usazenině v oleji, respektive kalu v oleji, nebo výškvaru z oleje, černému, smradlavému, horoucímu, hustému a vřelému, spalujícímu tváře svou žhavostí. Kdykoli je nevěřící bude chtít přiblížit ke své tváři, popálí si ji touto tekutinou tak, že mu kůže z jeho vlastní tváře spadne do této tekutiny. Sa’íd ibn Džubejr pravil: „Kdykoli dostanou obyvatelé Pekla hlad, budou prosit o jeho utišení. Bude jim dáno plodů stromu Zekkúmu, které budou muset pojídat. Plody tohoto stromu jim rozervou kůži na jejich tvářích tak, že kdyby okolo nich prošel kdokoli, kdo by je znal, rozpoznal by utrhnuté kusy jejich obličejů visící z těchto plodů. A když dostanou žízeň, budou prosit o napojení, načež budou napojeni vodou jako je al-muhl, což je něco zahřátého na maximální možnou teplotu. Když si ho přiblíží k ústům, maso na jejich tvářích se seškvaří, spálí a zkroutí.“ Mudžáhid smýšlí, že al-muhl je směsí krve a hnisu. ‘Ikrima řekl: „Je to věc rozžhavená na nejvyšší možnou teplotu.“ Další řekli: „Je to cokoli roztaveného.“ Katáda řekl: „Ibn Mes’úd رضي الله عنه cosi roztavil ve výhni a když se to stalo tekutinou s pěnou kypící na hladině, řekl o směsi, že se nejvíce podobá na al-muhl.“ Ad-Dahhák pravil: „Pekelná voda je černá, peklo samo je černé a i lidé v něm jsou zčernalí.“ Na těchto různých vysvětleních není nic protichůdného, výraz al-muhl v sobě spojuje všechny tyto nepříjemné popisy – al-muhl je tmavý, smrdutý, hustý a velmi horký. A jak odporný je to nápoj. V podobném smyslu jsou i verše:
مَّثَلُ الْجَنَّةِ الَّتِي وُعِدَ الْمُتَّقُونَ ۖ فِيهَا أَنْهَارٌ مِّن مَّاءٍ غَيْرِ آسِنٍ وَأَنْهَارٌ مِّن لَّبَنٍ لَّمْ يَتَغَيَّرْ طَعْمُهُ وَأَنْهَارٌ مِّنْ خَمْرٍ لَّذَّةٍ لِّلشَّارِبِينَ وَأَنْهَارٌ مِّنْ عَسَلٍ مُّصَفًّى ۖ وَلَهُمْ فِيهَا مِن كُلِّ الثَّمَرَاتِ وَمَغْفِرَةٌ مِّن رَّبِّهِمْ ۖ كَمَنْ هُوَ خَالِدٌ فِي النَّارِ وَسُقُوا مَاءً حَمِيمًا فَقَطَّعَ أَمْعَاءَهُمْ
Obraz zahrady rajské, jež přislíbena byla bohabojným: v ní řeky jsou s vodou, jež nezahnívá, a řeky mléka, jehož chuť je neměnná, a řeky vína, jež rozkoší je pijícím, a řeky medu očištěného. A bude tam pro ně ovoce všeho druhu i odpuštění Pána jejich. (Je snad ten, kdo bude zde,) roven těm, kdo věčně budou v ohni dlít, a těm, kdož napájeni budou vodou vroucí, jež roztrhá vnitřnosti jejich? (Muhammed:15)
تُسْقَى مِنْ عَيْنٍ ءَانِيَةٍ
napájeny pramenem vroucím (Ghášíja:5)
يَطُوفُونَ بَيْنَهَا وَبَيْنَ حَمِيمٍ آنٍ
a budou se kroutit mezi ním a vodou vroucí a varem kypící! (Rahmán:44)
إِنَّهَا سَاءَتْ مُسْتَقَرًّا وَمُقَامًا
a ono je útočištěm i místem pobytu věru špatným (Furkán:66)
Tj. toto Peklo je příšerným jejich místem pobytu, setkávání a družení.“8
Ibn Džuzejj stejný verš vykládá následovně:
„Tato slova jsou vyřčena jako příkaz a zároveň jako možnost výběru, ve smyslu tom, že Pravda již byla ozřejmena, nechť si proto každý člověk sám vybere – buď pravdu, která ho spasí, nebo blud, který jej přivede do věčného zatracení. V těchto slovech je tedy obsažena i hrozba. Slovo سرادق surádik označuje „něco, co obklopuje něco jiného,“ jako například zděné hrazení, spojení سرادق جهنم surádiku džehennem potom označuje stěny z dýmu nebo zdi z ohně. Říká se, že المهل al-muhlu označuje vřící olej, tento význam se traduje ještě od Božího Posla صلى الله عليه و سلم, říká se, že je to také roztavená měď. Slovo مرتفق murtefakun označuje vše, z čeho je možno získat užitek, tedy užitečná věc, toto slovo je odvozeno od výrazu رفاق refákun s doslovným významem lehký, snadný, příjemný, říká se, že مرتفق murtefak je také opěrka, tedy to, o co se opírá, potom by bylo odvozeno od إرتفاق irtifákun, tj. opírání se.“9
Al-Mahallí a as-Sujútí vysvětlují:
„Řekni jemu i jeho společníkům, že tento Korán je Pravdou od Pána Vašeho, kdokoli tedy chce, nechť uvěří a kdokoli nechce, ať nevěří, což je zároveň i výhružka a hrozba. Věru jsme pro křivdící, tedy nevěřící, připravili oheň, jehož stěnami, zdmi, budou obklopeni, překryti přímo tímto ohněm samotným. Pokud zaúpějí o pomoc, budou napojeni vodou podobnou roztavené mědi, či hustému žhnoucímu oleji, který pokřiví tváře kvůli intenzitě tepla, které vyzařuje, když je k ústům pozvednut. Jak zlý, tedy odporný a nezdravý, je to nápoj, stejně jako je sám Oheň odporným místem k přebývání. Výraz مرتفقا murtefekan je odvozeninou od slovesa ارتفق artefaka, zde s významem spočinout, jinými slovy řečeno: Jak zlý a zkažený je ten, který si zvolí za místo svého věčného přebývání tento Oheň. Protože, vskutku, jaký může být odpočinek tam v Ohni?“10
 
 
 
1 Viz Muchtesar Tefsír Ibn Kesír, str. 804.
2 Viz Tefsír al-Dželálejn, str. 314.
3 Viz at-Teshílu li ‘ulúmi t-tenzíl, 3/470.
4 Viz Asbábu n-nuzúl, str. 265. Tento důvod seslání potvrzuje i Ibn Džuzejj.
5 Viz Muchtesar Tefsír Ibni Kesír, str. 804.
6 Viz Teshíl, 3/470.
7 Viz Tefsíru l-Dželálejn, str. 332.
8 Viz Muchtesar Tefsír Ibn Kesír, str. 805.
9 Viz Teshíl, 3/471.
10 Viz Tefsíru l-Dželálejn, str. 332.