Koránské verše o půstu pohledem islámsko-právní nauky, díl I.

Logo XXL

Vznešený Alláh stanovil:

أَيَّامًا مَّعْدُودَاتٍ ۚ فَمَن كَانَ مِنكُم مَّرِيضًا أَوْ عَلَىٰ سَفَرٍ فَعِدَّةٌ مِّنْ أَيَّامٍ أُخَرَ ۚ وَعَلَى الَّذِينَ يُطِيقُونَهُ فِدْيَةٌ طَعَامُ مِسْكِينٍ ۖ فَمَن تَطَوَّعَ خَيْرًا فَهُوَ خَيْرٌ لَّهُ ۚ وَأَن تَصُومُوا خَيْرٌ لَّكُمْ ۖ إِن كُنتُمْ تَعْلَمُونَ شَهْرُ رَمَضَانَ الَّذِي أُنزِلَ فِيهِ الْقُرْآنُ هُدًى لِّلنَّاسِ وَبَيِّنَاتٍ مِّنَ الْهُدَىٰ وَالْفُرْقَانِ ۚ فَمَن شَهِدَ مِنكُمُ الشَّهْرَ فَلْيَصُمْهُ ۖ وَمَن كَانَ مَرِيضًا أَوْ عَلَىٰ سَفَرٍ فَعِدَّةٌ مِّنْ أَيَّامٍ أُخَرَ ۗ يُرِيدُ اللَّـهُ بِكُمُ الْيُسْرَ وَلَا يُرِيدُ بِكُمُ الْعُسْرَ وَلِتُكْمِلُوا الْعِدَّةَ وَلِتُكَبِّرُوا اللَّـهَ عَلَىٰ مَا هَدَاكُمْ وَلَعَلَّكُمْ تَشْكُرُونَ

Postěte se jen po určený počet dní! Ten z vás, kdo je nemocen anebo na cestách, nechť postí se stejný počet dní později. Ti z vás, kdož půst jen s obtížemi snášejí, ti nechť se vykoupí nakrmením jednoho chudého. Kdo však dobrovolně učiní více dobrého, bude to přičteno k jeho dobru. A půst je pro vás lepší – uvědomujete-li si to. Postním měsícem je měsíc ramadán, v němž Korán byl seslán jako vedení správné pro lidi a jako vysvětlení tohoto vedení i jako spásné rozlišení. Kdo z vás spatří na vlastní oči měsíc, nechť se postí! Ten z vás, kdo je nemocen nebo na cestách, nechť postí se stejný počet dní později; Bůh si přeje vám to usnadnit a nechce na vás obtížné. Dodržujte plně tento počet a chvalte Boha za to, že správně vás vede – snad budete vděční! (Bekara: 184-185)

Tyto verše následují poté, co Všemohoucí Alláh oznámil, že Svým služebníkům předepsal půst a specifikují, že půst je vymezen po daný počet dní, tj. v měsíci ramadánu.

As-Sábúní praví:

„Pán ze Své milosti nenařídil půst nepřetržitě každý den. Toto určení je provedeno precizně a moudře ze strany Někoho, kdo nás nejlépe zná a je si nejlépe vědom, co je v nejlepším zájmu lidské přirozenosti tělesné i duševní. Půst není příliš dlouhý, aby se nedal vydržet, ani příliš krátký, aby neměl šanci zapůsobit. Vznešený Alláh předepsal půst v měsíci, ve kterém započalo sesílání Božího Zjevení, Koránu, velkolepé knihy, jíž Alláh poctil ummu Posla Božího Muhammeda صلى الله عليه و سلم, kterou Alláh učinil ústavou (arab. دستور dustúr) i zákonným pořádkem (arab. نظام nizám) této ummy, kterým se ona řídí ve svém životě i svých záležitostech. V Koránu se nachází světlo spásy i jas správného vedení, Korán je cestou štěstí (arab. سبيل السعادة sebílu s-se’áda) pro toho, kdo se jím nechá vést. Půst je předepsán v tomto měsíci proto, že v něm k Božím služebníkům sestupuje Božská milost (arab. الرحمة الإلهية ar-rahmetu l-iláhíja) a On, Vznešený, si nepřeje Svým služebníkům nic, nežli pouze ulehčit jim.“ [1]

Tomuto verši předcházela slova Boží:

يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا كُتِبَ عَلَيْكُمُ الصِّيَامُ كَمَا كُتِبَ عَلَى الَّذِينَ مِن قَبْلِكُمْ لَعَلَّكُمْ تَتَّقُونَ

Vy, kteří věříte, předepsán vám jest půst, tak jako byl již předepsán těm, kdož před vámi byli – snad budete bohabojní! (Bekara: 183)

Ta ukazují, že půst je dávným způsobem uctívání předepsaným i jiným národům, než muslimům, o čemž se dochovala i četná podání.

At-Taberí uvádí:

„Křesťanům bylo nařízeno postit se v měsíci ramadánu (tj. zde spíše obecně v 9. měsíci lunárního roku – pozn. překladu), bylo jim nařízeno nejíst a ani nepít poté, co by ulehli ke spánku a bylo jim zakázáno uzavírat během tohoto měsíce manželství. Půst pro ně představoval jistou obtíž a tak jej v letních i zimních měsících postupně měnili, až se nakonec shodli, že se budou postit mezi létem a zimou, tedy na jaře. Říkali si: „Dodáme ještě dvacet dní, abychom se za toto vykoupili.“ Tím jejich půst dosáhl délky padesáti dní.“ [2]

Pán Nejvznešenější říká, že půst předepisuje, aby Jeho služebníci dosáhli bohabojnosti. Tato ohromná moudrost je stylisticky vyjádřena několika málo pečlivě vybranými slovy. Půst posiluje postícího se, protože ten se podřizuje příkazu svého Pána a čeká od něj odměnu za to, že se zdržuje jinak dovolených věcí. Tím je postící se vychováván silou půstu, naučí se kontrolovat své tužby a snáze pak odolá pokušení zakázaného. Půst, jak připomíná Fachr ar-Rází, „snižuje tužby žaludku i pohlaví a je nespornou skutečností, že právě tyto dva chtíče se lidé snaží uspokojit nejvíce.“ [3]

Určený počet dní

Podle správnějšího názoru většiny vykladačů včetně Ibn ‘Abbáse رضي الله عنه a al-Hasana al-Basrího se slova „určený počet dní“ vztahují na ramadánské dni, v souladu s vnějším kontextem veršů, byť existují i mufessirové, kteří pod nimi chápou také půst v šewwálu, ‘Ášúru a další, přičemž jeho předpis byl zrušen veršem následujícím, zmiňujícím přímo ramadán.

Většina učenců pak chápe slova „předepsán vám je půst“ jako otevírající více výkladových možností (arab. مجمل mudžmel), tj. není řečeno, zda se myslí půst jeden den, týden, nebo měsíc. Verš je částečně objasněn slovy „po určený počet dní“ a toto je nakonec dovysvětleno jednoznačným odkazem na ramadán. At-Taberí praví:

„Podle mého soudu je nejsprávnější názor to, že „určený počet dní“ odkazuje na dni ramadánské, neboť nemáme důkaz, že by byl předtím předepsaný nějaký jiný povinný půst, který by byl půstem ramadánským nahrazen. V následujícím verši Alláh objasňuje, že půst, který nám dal za povinnost je půst v měsíci ramadánu a nikoli v jiné době. Dny, které je nám přikázáno postit se, jsou stanoveny veršem „Postním měsícem je měsíc ramadán …,“ tedy vysvětlení je toto: Vy, kteří věříte, předepsán vám je půst, jako byl předepsán i těm před vámi, abyste byli bohabojní, po vymezený počet dní, v měsíci ramadánu.“ [4]

Abú Bekr Kaffál aš-Šáší pravil: „Pohleď na nádheru, s jakou Alláh ze Své nezměrné dobroty a milosti předepisuje povinnost půstu. Předestírá, že tato umma má v předpisu půstu pravzor v národech předcházejících, že půst je prostředkem získávání bohabojnosti a pokud by půst nebyl nařízen, byl by jeho cíl nedosažitelný, že půst je nařízen jen po vymezený počet dní a nikoli stále, což by bylo nesmírně obtížné, že pro půst mezi všemi měsíci vyvolil Alláh ten, v němž byl zjeven Korán, neboť je nejvýznamnější a že je ulehčeno, resp. je odstraněna obtíž těch, kteří půst jen obtížně snášejí kvůli nemoci či cestě, tím, že jej mohou odložit na později.“ [5]

Kdo je nemocen, nebo na cestách

Vedle milosti v omezení počtu dní půstu mají možnost ulehčení (arab. رخصة ruchsa) z něj také cestující nebo nemocní, pro které je půst nezvladatelný anebo je poškozuje. I nemocní a cestující mají právo na požehnání ramadánského půstu a aby pocítili jeho účinek, přikázáno jim je půst nahradit:

فَمَن كَانَ مِنكُم مَّرِيضًا أَوْ عَلَىٰ سَفَرٍ فَعِدَّةٌ مِّنْ أَيَّامٍ أُخَرَ

Ten z vás, kdo je nemocen anebo na cestách, nechť postí se stejný počet dní později. (Bekara: 184)

Kádí lbnu l-‘Arebí v těchto slovech spatřil „nejzazší vrchol stylistické obratnosti s cílem sděli co nejvíce za pomoci co nejméně slov. Vypuštěna je hlavní věta a tím zdůrazněna vedlejší.“ [6]

Tj. kdo se nalezne ve stavu choroby nebo cesty a přeruší svůj půst, protože zažívá těžkosti, má povinnost jej potom nahradit jindy. Toto ulehčení platí pro nemocné a osoby na cestách podle konsensu islámských učenců. Podle konsensu je také člověk po uzdravení či návratu z cesty povinen se zmeškané dny z ramadánu dopostit. Může tak učinit v nepřetržitém intervalu, ale rovněž i s přerušením, shodně svým možnostem.

Učenci se ovšem neshodnou, co přesně se rozumí pod pojmem مرض marad, tj. „choroba“ a سفر sefer, tj. cesta.

Záhirovci, lpějící na doslovné liteře textu, smýšlejí, že přerušit půst umožňuje jakákoli choroba, včetně banalit jako bolesti zubů či zranění na prstech. Něco podobného se uvádí i od ‘Atá´ a Ibn Sírína. [7] Důkazem jim je obecné znění tohoto verše nespecifikující žádný typ choroby či cesty, dokonce i pokud by šlo o cestu kratší než jeden fersech[8]

Podle druhého, většinového názoru, choroba umožňující úlevu z půstu je taková, která představuje riziko z hlediska zhoršení zdravotního stavu, prohloubení příznaků, nebo oddálení uzdravení a cesta umožňující přerušit půst je ta, která přináší větší míru obtíží. Toto je názor čtveřice imámů – Abú Hanífy, Málika aš-Šáfi’ího a Ahmeda. Např. hanefíjský mezheb definoval chorobu, jež dovoluje přerušit půst, jako takovou, která postícímu se „přináší újmu, pokud se bude postit, či pokud půst přináší oddálení uzdravení, anebo mimořádné obtíže či bolesti.“ [9] Důkazem tohoto omezení je záměr vyjádřený v pokračování verše o tom, že „Alláh si přeje ulehčit a nikoli ztížit,“ tedy pokud absentuje důvod (tj. těžkost způsobovaná chorobou či cestou, kterou je třeba sejmout) potom nemůže být přítomno ani ulehčení úlevou z půstu, tj. pokud je choroba lehčí, či cesta kratší, nelze přerušit půst. Od al-Asamma se navíc uvádí, že předpokladem přerušení půstu na cestě musí být právě a zároveň i tato obtíž pramenící z cesty samotné.

Pravdě blíže je druhý názor, který je také logičtější a navíc existují i choroby, jejichž lékem je právě půst, proto je nutno specifikovat typ choroby, která břemeno půstu snímá. Tedy lze uzavřít, že ulehčení je podmíněno existencí obtíže, kterou je tímto ulehčením nutno eliminovat.

Málikovský mufessir al-Kurtubí uvádí:

„Nemocný se může ocitnout ve dvou situacích: Buď půst nemůže vydržet a potom je jeho povinností nepostit se. Nebo je schopen postit se, ale tento půst ho poškozuje a zatěžuje ho, potom se mu doporučuje nepostit se. Většina učenců smýšlí, že pokud půst nemocnému působí bolest a obtíže, nebo chorobu prodlouží či zhorší zdravotní stav, nemá se postit. Od Málika se dochovala podání specifikující choroby, které jsou důvodem pro přerušení půstu – podle jednoho je to „taková choroba, u které je obava, že půst nemocnému ublíží.“ Podle druhého „je to závažná choroba, kterou by půst zhoršil či ztížil.“ Toto je zcela správný názor a odvíjí se podle potřeby a situace.”  [10]

Co se týče specifikace cesty, učenci se poté, co se shodli na tom, že by se mělo jednat o delší, obtížnější cestu, dále rozcházejí na několik názorů:

1. Cesta umožňující přerušit půst je ta, která trvá minimálně den, jak smýšlí al-Awzá’í, tj. nepostit se je dovoleno jen jeden den, den cesty. Cesta kratší než jeden den je kratší cestou a proto se na ni nevztahuje úleva, na druhý den cesty již není přítomna obtíž, která je důvodem úlevy a proto platí předpis toho, kdo nikam necestuje (arab. مقيم mukím) a tedy povinnost půstu.

2. Cesta umožňující přerušit půst je ta, která je na minimální vzdálenost nutnou pro zkracování modliteb (tj. minimálně 16 fersech – 77.28 – 88 km) a toto ulehčení trvá maximálně dva dny a dvě noci, což je názor aš-Šáfi’ího a Ahmeda, započítávajícího do tohoto i délku cesty. Únava z pouze jednodenní cesty je překonatelná, proto se ulehčení přijímá až druhý den, pokud se obtíže znovu dostaví. Důkazem je, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم podle Ibn ‘Abbáse رضي الله عنه zakázal Mekkáncům zkracovat modlitby blíže než na uvedenou vzdálenost při cestě do ‘Asefánu [11] a také od ‘Attá, podle nějž mu Ibn ‘Abbás zakázal zkrátit modlitbu na ‘Arefátu a v Merru z-zehrán, ale dovolil zkrátit modlitbu v Džiddě, ‘Asefánu a v Táifu. [12] Od ‘Abdulláha ibn Omara رضي الله عنهما se  uvádí něco podobného. [13]

3. Také podle málikovského mezhebu se půst může přerušit maximálně na dva dny a dvě noci. Od Málika se ovšem uvádí, že „nejkratší možná délka cesty je jeden den a jedna noc,“ [14] což vyvodil z hadísu od Abú Hurejry رضي الله عنه, v němž Posel Božíصلى الله عليه و سلم říká:

لاَ يَحِلُّ لاِمْرَأَةٍ تُؤْمِنُ بِاللَّهِ وَالْيَوْمِ الآخِرِ أَنْ تُسَافِرَ مَسِيرَةَ يَوْمٍ وَلَيْلَةٍ لَيْسَ مَعَهَا حُرْمَةٌ .

Není dovoleno žádné ženě, která věří v Alláha a Den Poslední, aby cestovala noc a den bez doprovodu mužského příbuzného.” [15]

4. Cesta umožňující přerušit půst je ta, kde se zkracují modlitby, přičemž tato úleva trvá maximálně tři dny a tři noci, což je názor Sufjána as-Sewrího.

5. Hanefíjský mezheb klade na toho, kdo cestuje, tři podmínky, které musí splnit, aby mohl přerušit svůj půst. Musí se na cestu vydat před úsvitem, musí při cestě urazit vzdálenost umožňující zkrátit modlitby, bez ohledu na způsob, rychlost či druh cestovního prostředku a pobývat v cíli cesty musí méně než 15 dní.

Předpis ulehčení je pak zopakován ještě jednou i v následujícím verši:

وَمَن كَانَ مَرِيضًا أَوْ عَلَىٰ سَفَرٍ فَعِدَّةٌ مِّنْ أَيَّامٍ أُخَرَ

Ten z vás, kdo je nemocen nebo na cestách, nechť postí se stejný počet dní později (Bekara: 185)

To proto, aby bylo jasné, že úleva z půstu nebyla zrušena spolu s možností vykoupit se z půstu, jejíž platnost měla být zásadně omezena. Pokud by tato věta nebyla zopakována ještě jednou, nebyl by koránský text ohledně platnosti výjimky pro cestujícího a nemocného jednoznačný, jak smýšlí al-‘Usejmín. Uvádí také, že výše uvedené platí pro případ, kdy cestující ví, jak dlouho jeho cesta potrvá. [16]

Tato úleva z půstu platí i pro ženy s menstruačním (arab. الحيض al-hajd) či poporodním (arab. النفاس an-nifás) krvácením, které se nepostí, protože toto krvácení je překážkou půstu a neduhem, ve shodě se slovy Božími:

وَيَسْأَلُونَكَ عَنِ الْمَحِيضِ ۖ قُلْ هُوَ أَذًى …

A dotazují se tě na menstruaci. Rci: “To je neduh … (Bekara: 222)

Ani ony se tedy nepostí, ale zmeškané dny nahrazují později ve dnech jiných.

Ti z vás, kteří nemohou půst snášet

Podle ‘Abdulláha ibn Mes’úda, Mu’áza ibn Džebela, Ibn Omara, Ibn ‘Abbáse a dalších sahábů رضي الله عنهم أجمعين a podle ‘Alkamy a az-Zuhrího se ti, kteří nikam necestovali a byli zdraví, měli původně možnost buď postit, nebo krmit chudobné, přičemž druhá možnost byla následně zrušena. Od Ibn Mes’úda, Ibn ‘Abbáse, Mudžáhida, Táwúsa a dalších se uvádí, že půst byl i v těchto raných dobách obecně považován za lepší a hodnotnější, než prosté krmení chudobných.

Selema ibnu l-Akwe’ uvádí: „Když byla zjevena slova

وَعَلَى الَّذِينَ يُطِيقُونَهُ فِدْيَةٌ طَعَامُ مِسْكِينٍ

Ti z vás, kdož půst jen s obtížemi snášejí, ti nechť se vykoupí nakrmením jednoho chudého,“ (Bekara:184) kdo z nás chtěl, postil se a kdo nechtěl, vykupoval se nakrmením jednoho chudobného, dokud nebyl zjeven verš rušící platnost tohoto verše:

فَمَن شَهِدَ مِنكُمُ الشَّهْرَ فَلْيَصُمْهُ ۖ وَمَن كَانَ مَرِيضًا أَوْ عَلَىٰ سَفَرٍ فَعِدَّةٌ مِّنْ أَيَّامٍ أُخَرَ

Kdo z vás spatří na vlastní oči měsíc, nechť se postí! Ten z vás, kdo je nemocen nebo na cestách, nechť postí se stejný počet dní později (Bekara: 185)“ [17]

Význam Božích slov o možnosti odkoupení se pro ty, kteří nemohou půst snášet, nadále odkazuje už jen na skutečnost, že starým lidem a nemohoucím osobám jako chronicky nemocným bez naděje na vyléčení, je dovoleno nepostit se a namísto toho krmit chudobné, tedy nakrmit každý den alespoň jednoho chudobného porcí běžného jídla.

Sa’íd ibnu l-Musejjib komentoval Boží slova:

وَعَلَى الَّذِينَ يُطِيقُونَهُ فِدْيَةٌ طَعَامُ مِسْكِينٍ

Ti z vás, kdož půst jen s obtížemi snášejí, ti nechť se vykoupí nakrmením jednoho chudého (Bekara: 184)

Odkazují na starého muže, který se postíval, ale jeho vetchost způsobená stářím mu v tom nyní již brání. Také odkazují na těhotnou ženu, která není povinna se postit. Každý z nich je pak povinen nakrmit chudobného dvojhrstí pšenice za každý jeden promeškaný den, tak dlouho, dokud tím nenahradí celý ramadánský půst.“ [18]

Anas ibn Málik رضي الله عنه vypráví, že když zestárl, v ramadánu se již nepostil a namísto toho pouze krmil chudobné. [19]

V arabském jazyce je možno říci أطاق الشيء إذا كانت قدرته في نهاية الضعف atáka š-šej´e izá kánet kudretuhu fí nihájeti d-da’f, ve smyslu „snášel něco, ale zmáhalo ho to k naprosté slabosti,“ tedy dokázal něco vydržet, ale jen stěží, s obrovskou námahou. Použitý výraz يطيقونه jutíkúnehu – „ti, kteří ho snášejí jen s velikou obtíží“ je odvozen od základu طوق tawk s významem síla, výdrž, schopnost, kterou Rághib definuje jako „množství či míru toho, co člověk ještě může snést, ale už jen s obtížemi.

V tomtéž smyslu Vznešený Alláh praví:

رَبَّنَا وَلَا تُحَمِّلْنَا مَا لَا طَاقَةَ لَنَا بِهِ

Pane náš, nenakládej nám břemena, která nemůžeme unést, (Bekara: 286)

Tj. tím, že bude pro nás těžké ho dodržovat, či vykonávat, co od nás žádá.

Slovo الطاقة at-táka je opozitum k pojmu الوسوع al-wusú’ s významem schopnosti něco udělat, či dokázat velmi snadno, bez jakýchkoli obtíží.

Abú Bekr as-Siddík a ‘Abdulláh ibn ‘Abbás رضي الله عنهم nečetli v tomto verši يطيقونه jutíkúnehu ale jutewwikúnehu, s významem „nesnášejí ho, leda jen s největšími obtížemi,” díky čemuž verš nechápali jako zrušený, ale vztahující se od začátku jen na zestárlé či nemohoucí osoby. Podle Ibn Kesíra takto Ibn ‘Abbás zastává pozici, že verš je ve skutečnosti zrušen jen částečně, neboť: „Předpis odkoupení byl zrušen pouze pro zdravého, díky slovům Božím:

فَمَن شَهِدَ مِنكُمُ الشَّهْرَ فَلْيَصُمْهُ

Kdo z vás spatří na vlastní oči měsíc, nechť se postí! (Bekara: 185)

Co se týče nemohoucí či zestárlé osoby, která již nezvládá půst, ta ho může přerušit a není povinna jej nahrazovat v jiných dnech, neboť se nečeká, že by se její stav mohl zlepšit natolik, že by najednou byla schopna dopostit se chybějící dny později.“ [20]

Učenci fikhu v souvislosti s kategoriemi lidí, jež se mohou vykoupit z půstu krmením chudobných, zmiňovali také těhotné a kojící ženy, přičemž někteří z nich namítli, že mají navíc i nahrazovat dny, které se nepostily, později, což je názor Sufjána as-Sewrího, Málika ibn Anase, Muhammeda aš-Šáfi’ího a Ahmeda ibn Hanbel. Nicméně správnější je názor Isháka ibn Ráhawejha a dalších, že taková žena je povinna pouze nakrmit jednoho chudobného za každý jeden den půstu, jenž promeškala a ženy v těchto situacích tedy mezi ty, kdo se mohou z půstu vykoupit, patří a půst později nahrazovat nemusí.

Důkazem tohoto názoru je podle at-Tirmizího hadís od Anase رضي الله عنه, který vypráví, že za ním a jeho druhy přijel jezdec vyslaný Prorokem صلى الله عليه و سلم a oznámil jim, že je Prorok صلى الله عليه و سلم zve na jídlo. Když přišli k Prorokovi صلى الله عليه و سلم, zrovna jedl a pobídl je, aby si vzali s ním. „Postím se,“ odpověděl Anas. Prorok صلى الله عليه و سلم řekl:

ادْنُ أُحَدِّثْكَ عَنِ الصَّوْمِ أَوِ الصِّيَامِ إِنَّ اللَّهَ تَعَالَى وَضَعَ عَنِ الْمُسَافِرِ الصَّوْمَ وَشَطْرَ الصَّلاَةِ وَعَنِ الْحَامِلِ أَوِ الْمُرْضِعِ الصَّوْمَ أَوِ الصِّيَامَ

Dovol, abych ti vyprávěl o půstu. Věru Alláh ulehčil cestujícímu o půlku modlitby a dal výjimku z půstu těhotné či kojící ženě.

Při Alláhu,“ dodal Anas, když tento hadís vyprávěl svým učedníkům: „Prorok صلى الله عليه و سلم buď zmínil obě anebo alespoň jednu z nich. Proto běda mi, že jsem se tehdy nenajedl společně s Prorokem صلى الله عليه و سلم z jeho jídla.“ [21]

At-Tirmizí v poznámce k tomuto hadísu dodává: 

„Pokud chtějí, mohou přerušit půst a namísto něj nakrmit za každý promeškaný den jednoho chudobného. A pokud chtějí, mohou půst nahradit v jiných dnech, aniž by musely také krmit chudobné, což bylo také názorem Ishákovým.“ [22]

Dále jsou jím slova Ibn ‘Abbáse رضي الله عنه: „Pokud se během ramadánu těhotná obává o sebe, nebo pokud se kojící žena obává o své dítě, mohou přerušit svůj půst a namísto něj nakrmit za každý promeškaný den chudobného, přičemž tento půst nemusí později nahrazovat.“ [23] Ibn ‘Abbás také viděl matku jednoho ze svých dětí v době, kdy byla buď těhotná, nebo dítě kojila a řekl jí: „Ty jsi jednou z těch, kteří půst zvládají jen obtížně. Namísto půstu nakrm chudobného za každý promeškaný den a půst nemusíš potom ani nahrazovat.“ [24]

Stejného názoru byl i Ibn Omar رضي الله عنهما, když se jej tázali na těhotnou ženu strachující se o své nenarozené dítě: „Nechť přeruší půst a nakrmí za každý promeškaný den jednoho chudobného jedním mudd [25] pšenice.” [26] Také dodal, že „těhotná či kojící žena přerušuje půst a není povinna ho nahrazovat.“ [27] Ibn Omar poradil jedné těhotné ženě: „Přeruš půst a za každý zmeškaný den nakrm chudobného, půst ovšem už nenahrazuj.“ [28]

Kdo dobrovolně učiní více, bude mu to přičteno k dobru

Tato slova odkazují primárně na ty, kteří dají v ramadánu jako odkup více, než se o nich žádá, tedy nakrmí více než jednoho chudobného na den, a druhotně v jeho předpis spadají všichni, kteří během tohoto vznešeného měsíce udělují milodary.

Vznešený Alláh na jiném místě pravil:

لَن تَنَالُوا الْبِرَّ حَتَّىٰ تُنفِقُوا مِمَّا تُحِبُّونَ ۚ وَمَا تُنفِقُوا مِن شَيْءٍ فَإِنَّ اللَّـهَ بِهِ عَلِيمٌ

Nikdy nedosáhnete pravé zbožnosti, dokud nebudete rozdávat z toho, co milujete – a cokoliv z věcí rozdáte, Bůh o tom dobře ví. (Áli ‘Imrán: 92)

Dávat milodary je podle islámu obecně chvályhodná věc a jeden z nejmocnějších a nejúčinnějších způsobů, jak se přiblížit k Alláhu a vyhnout se Peklu:

‘Adí ibn Hátim رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil

اتَّقُوا النَّارَ وَلَوْ بِشِقِّ تَمْرَةٍ

Vyhněte se Ohni, byť jen půlkou datle.“ [29] Tj. tím, že poskytnete třeba i půl datle jako milodar.

Totéž platí tím spíše o ramadánu, kdy se dobré skutky násobí a dobrovolný skutek přináší tolik odměny, co povinný skutek v jiných měsících.

Důkazem pobídky ke štědrosti v ramadánu je hadís, který uvádí Ibn ‘Abbás رضي الله عنه, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم byl nejštědřejším ze všech lidí a svou štědrost nejvíce projevoval právě v ramadánu, kdy ho každou noc navštěvoval Džibríl, mír s ním, a procházel s ním Korán, který mu Prorok صلى الله عليه و سلم recitoval nazpět a Džibríl ho kontroloval. Tehdy byl Prorok صلى الله عليه و سلم „štědřejší než svěží, vláhu přinášející vítr.“ [30]

An-Newewí vysvětluje:

„Naši učenci pravili, že být velkodušný a chovat se k lidem laskavě je během ramadánu velmi silně doporučováno, zejména během jeho posledních deseti nocí. Tímto konáním napodobujeme Božího Posla صلى الله عليه و سلم a naše zbožné předky. Tento měsíc je výjimečný svou poctou a v něm vykonané dobré skutky jsou požehnanější, nežli ty, které byly vykonány jindy.” [31]

__________________________________________________________________________

[1] Viz Safwetu t-tefásír, komentář příslušného verše.

[2] Viz Džámi’u l-beján, 2/129. Viz také as-Sujútí v ad-Durru l-mensúr, 1/176.

[3] Viz Tefsír ar-Rází, 5/77.

[4] Viz Džámi’u l-beján, 2/112.

[5] Uvádí v delší formě imám ar-Rází v at-Tafsíru l-kebír, 5/80.

[6] Viz Ahkámu l-Kur´án, 1/77. Viz také Tefsír Abú Su’úd, 1/153.

[7] Viz at-Tefsíru l-kebír, 5/81.

[8] Tj. pro starou Arábii 3 míle, resp. 4,83 – 5,50 km v závislosti na různých podáních a odlišných propočtech na základě délek jeho dílčích podjednotek – loktů a pídí.

[9] Viz al-Mufassal fi l-fikhi l-hanefí, str. 282.

[10] Viz al-Kurtubí v al-Džámi’u li ahkámi l-Kur´án, 2/256; al-Džessás v Ahkámu l-Kur´án, 1/204; ar-Rází v at-Tefsíru l-kebír, 5/80.

[11] Zaznamenal ar-Rází v Tefsíru, 5/82.

[12] Ibidum.

[13] Viz al-Kurtubí v al-Džámi’u li ahkámi l-Kur´án, 2/258.

[14] Viz Ibnu l-‘Arabí v Ahkámu l-Kur´án, 1/77.

[15] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 1088.

[16] Viz Šerhu l-Mumti’, 6/210.

[17] Muttefakun ‘alejhi. Zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 4507; Muslim v Sahíhu, hadís č. 1145; Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 2315; an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 2316; a at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 798, jako hasan sahíh. Jako důvod seslání tohoto verše jej uvádí as-Sujútí v ad-Durru l-mensúr, str. 177.

[18] Jako hasan jej zaznamenal at-Taberí v Tefsíru, 2/137.

[19] Toto od něj uvádí se sahíh isnádem Ibn Hadžer ve Fethu l-Bárí, 8/180, a v Te’líku t-te’lík, 4/177-178 až k ‘Abdu ibn Humejdovi. Muhammed ibn Omar Bázmúl dohledal další sahíh podání u ad-Dárekutního v Sunenu, 2/207-208, viz Sifetu sawmi n-nebí, str. 60.

[20] Viz Tefsíru l-Kur´áni l-‘azím, 1/292.

[21] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 715 jako hasan, s čímž souhlasí i al-Albání v Sahíhu Suneni t-Tirmizí, 1/218 a toto je jeho verze; Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 1667, jako hasan jej doložil al-Albání v Sahíh Suneni Ibn Mádža, 1/279; an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 2315, jako hasan jej doložil al-Albání v Sahíh Suneni n-Nesáí, 2/484; a Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 2408 jako hasan sahíh podle al-Albáního.

[22] Viz Sahíh Suneni t-Tirmizí, 1/218.

[23] Viz Tefsír at-Taberí, 2/136. jako sahíh.

[24] Zaznamenal ad-Dárekutní v Sunenu, 2/206 jako sahíh; uvádí jej i at-Taberí ve svém Tefsíru, 2/136.

[25] Mudd je staroarabská dutá míra odpovídající cca 0,7575 l.

[26] Jako sahíh jej zaznamenal aš-Šáfi’í v Musnedu, 1/278; a al-Bejhekí v Sunenu l-kubrá, 4/230.

[27] Jako hasan zaznamenal at-Taberí v Tefsíru, 2/136; a ad-Dárekutní v Sunenu, 2/207 jako sahíh.

[28] Jako hasan zaznamenal ad-Dárekutní v Sunenu, 2/207.

[29] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 1417 a Muslim v Sahíhu, hadís č. 1016.

[30] Hadís je muttefakun ‘alejhi, zaznamenali ho al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 1803; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 2308.

[31] Viz al-Medžmú’u Šerhu l-Muhazzeb, 6/424.