Tato studie má za úkol zodpovědět na otázku jestli a do jaké míry je povoleno používat látky, které šarí’a považuje za nečisté, nebo zakázané, jako léčiva.
Tato studie má za úkol zodpovědět na otázku jestli a do jaké míry je povoleno používat látky, které šarí’a považuje za nečisté, nebo zakázané, jako léčiva.
Definice zakázané a nečisté látky
Zakázaná látka je látka, kterou je zakázáno užívat. Např. alkohol, drogy atd.
Nečistá látka je taková, jejíž přítomnost na oděvu, nebo těle člověka znemožňuje všechny rituální úkony, které vyžadují rituální čistotu, dokud se tyto neodstraní.[1] (sem spadá např. lidská moč a výkaly, mršiny, atd.) Učenci hanbelovského a šáfi’ovského mezhebu definovali nečistotu jako: „Nečistota je látka, jejíž používání je omezeno zákazem i přes možnost, že by jinak byla užita a tato není sama o sobě zakázaná, ani neškodí tělu, či mysli.“[2] Důvodem klasifikace něčeho jako nečistoty jsou podle Ibn Tejmíjji vlastnosti (vesměs chemické charakteristiky) dané látky. Klasifikace dané látky jako nečistoty trvá, dokud jsou tyto vlastnosti zjistitelné.
Zákaz užívání nějaké látky pak neznamená nutně její nečistotu. Důkazem je známé šarí’atské pravidlo vyrozuměné z několika autentických hadísů, že je možno použít pro rituální čistotu i vodu, ze které pili draví ptáci a šelmy, které šarí’a zakazuje konzumovat.
Ibn Tejmíjja, Alláh se nad ním smiluj, říká: “Šarí’a přichází zabezpečit a zaručit obecné užitky a zabránit obecnému zlu a zmenšit jej. Přichází, aby vybrala jedno ze dvou dober a jednou ze dvou zel: vybírá ze dvou užitků ten větší, zanechávaje ten menší, a ze dvou zel vybírá to větší, přičemž trpí ono menší.“[3]
Nutnost přijímat potravu a léky
Záštita života je jedním ze základních záměrů šarí’y a jako taková nemůže být dosažena bez dvou: 1. Konzumace potravy, která vyživuje tělo tím, co potřebuje pro přežití. 2. Přijímání léků, které tělo chrání před nemocí, které mohou být příčinou jeho záhuby.
Proto je potřeba léčy shodná potřebě potravy, protože bez ní nelze přežít.
Možné cíle léčby
Léčba může mít za cíl:
a) Zachování života odkloněním, nebo zabráněním toho, co by jinak bylo příčinou smrti (tj. onemocnění, které obvykle nevyhnutelně vede ke smrti, např. karcinom plic), se svolením Božím, nebo pro zachování některého z tělesných orgánů; odstraněním, nebo zamezením toho, od čeho jinak jedinci hrozí nebezpečí; podle některých i odstraněním, nebo zmírněním jinak nesnesitelné tělesné, nebo mentální bolesti apod. Toto vše spadá pod léčbu pro krajní nouzi, nezbytnost (ar. darúra)
b) Odklonění, zamezení snesitelné, tělesné, či mentální bolesti; nebo obtíže, kdy některý z orgánů nevykonává svou funkci tak, jak má. Toto je léčení pro potřebu (ar. hádža.)
c) Zlepšení orgánů a tělesných funkcí, které nejsou v nepořádku, tak, aby byly v ještě lepším stavu. Toto je indiferentní léčení.
Islámsko-právní stanovisko ve věci léčby:
A. Jde-li o léčbu pro krajní nouzi, neboli nezbytnost, a mezi lékaři převládá názor, že postup onemocnění, které jinak vede ke smrti, nebo k vyřazení některého z tělesných orgánů z funkce, daná terapie u pacienta zastaví, příp. ho vyléčí, nebo zmenší jeho intenzitu, pak je tato povinností a člověk je hříšný, vynechá-li ji. Proto říkají islámští právní odborníci, tzv. fakíhové, že je povinností např. převázat ránu, aby se zastavilo krvácení atd.[4] Důkazem jsou slova Božího Posla صلى الله عليه وسلم: „Pro každou chorobu je léku. Najde-li se tedy na chorobu lék, s dovolením Božím se člověk uzdraví.“[5] A také Posel صلى الله عليه وسلم řekl: „Podstupujte léčbu, protože Alláh určil lék pro každou chorobu, kromě staroby.“[6] Důkazem je také Boží příkaz:
وَلا تَقْتُلُوا أَنْفُسَكُمْ إِنَّ اللَّهَ كَانَ بِكُمْ رَحِيمًا
ِA Nezabíjejte se! Věru Alláh je k vám milostiv! (Nisá´:29) Al-Karáfí říká: „Předpisy jsou dvojí. Jedny jsou cíly, které samy sebou zahrnují užitky i škody, a pak prostředky, které k nim vedou. Prostředky se posuzují podle toho, k čemu vedou (k povolenému, či k zakázanému).“[7] Al-Mekarrí říká: „Vše, bez čeho nelze dosáhnout kýženého cíle, se stává nezbytným.“[8]
B. Převládá-li mezi lékaři názor, že daná terapie toho většinou není schopna, nebo není dostatečně odzkoušená a vědecky prokázaná, nebo se jedná o léčbu kvůli krajní nouzi, pak terapie podle správnějšího názoru není povinná, ač doporučovaná. Důkazem je hadís o černošce, která trpěla padoucnicí, působenou útoky džinů. Při každém záchvatu padala na zem do křečí, až se odkrývala její nahota. Posel Boží صلى الله عليه وسلم jí nabídl, že buď sám poprosí Alláha, aby se vyléčila, nebo se ona strpí a přijde do ráje. Ona si vybrala trpělivost a ráj, přičemž řekla Prorokovi, aby prosil Alláha, aby již neodkrývala svou nahotu. Záchvaty ji napadaly dál, ale už se neodhalovala.[9] Druhým důkazem je hadís o lidech z Benú ‘Urení, kteří přišli do Medíny za Prorokem صلى الله عليه وسلم, přičemž je zachvátily obtíže a choroba z medínského klimatu. Posel Boží صلى الله عليه وسلم jim dal možnost, že se mohou léčit pitím velbloudího mléka a moči od stáda, které se popásalo za městem.[10] V tomto hadísu je také důkaz pro ty, kteří smýšlejí, že léčit se nečistou látkou je povoleno v případě potřeby, protože podle mezhebu hanefíjského a šáfi’ovského je moč všech zvířat nečistá. Tomuto názoru oporují mezheby imámů Málika a Ahmeda, kteří upozorňují, že jim Posel Boží صلى الله عليه وسلم nenařídil odstranit před modlitbou zbytky moči.
C. Léčba mimo stav nouze, či příkré potřeby, je také povolená, ale je indiferentní (ar. mubáh). Ibn Tejmíjja stanovuje: „Člověku je povolena léčba nejen kvůli chorobě, ale i proto, aby dospěl do tělesného a duševního stavu, ve kterém se sám cítí lépe. Proto je povoleno např. kojící ženě, které se kvůli kojení zarazila menstruace, aby přestala a léčila se, dokud se jí menstruace nenavrátí, anebo ženě, která má nepravidelnou menstruaci, aby se léčila a intervaly byly pravidelné.“[11]
Terapie zakázanými, nebo nečistými látkami
1. Jedná-li se o nezbytnost, nutnost, pak je terapie jak zakázanými, tak nečistými látkami dovolena. V takovém případě je lhostejno, zda-li jsou použity samostatně, či jako jedna z ingrediencí, ve směsi s jinými látkami, následujíce obecně přijaté pravidlo islámské právní vědy „Nouze povoluje to, co je jinak zakázáno.“[12] Zůstává nejasnost ohledně hadísu Božího Posla صلى الله عليه وسلم, kterého se dotázal Tárik ibn Suwejd na alkohol, který mu tehdy zakázal, či zavrhoval, aby jej vyráběl. Tárik mu řekl: „Vyrábím ho pro léky.“ Odvětil mu Posel Boží صلى الله عليه وسلم: „On není lék, on je choroba sám o sobě.“[13] Vysvětlení je následující: Chorobou se zde myslí hřích. Ibnu l-Asír připomíná, že se výrazem „choroba“ někdy označují také hříchy, jako zde, protože konzumovat alkohol je hříchem. Stejně je výrazu „choroba“ užito jinde pro zlo, morální vady a negativné charakterové vlastnosti, jako křivda, závist, atd. Říká: „Posel صلى الله عليه وسلم takto pouze vytvořil metaforu alkoholu jako choroby (nedostatku) na onom světě, přenesl jej z pole přírodních věd na pole islámsko-právní, protože je jinak známo, že může být léčebným prostředkem na některé choroby a některá těla.“[14] To také potvrzují Boží slova: Dotazují se tě na alkohol a na hazard. Rci: „V obou z nich je pro lidi hřích těžký i užitek, avšak jejich hřích je větší než užitek.“(Bekara:219) Také věda potvrzuje, že alkohol je někdy nezbytný pro výrobu některých léčivých směsí, jako rozpouštědlo a extrakční médium.[15] Hadís se také vztahuje na normální okolnosti, kdy člověk není v krajní nouzi. V případě krajní nouze (přímého ohrožení života nebo některé tělesné funkce) by to nebylo hříchem, jak je velmi dobře známo.
2. Jedná-li se o léčbu směsí zakázaných látek s jinými, povolenými, pak, dojde-li smíšením k chemické reakci, která z nečisté, či zakázané látky vytvoří jinou, je tento nový produkt čistý a povolený. To je transformace (ar. inkilábu l-‘ajn). Toto je názor hanefíjského, málikíjského a části hanbelovského mezhebu.[16] Je to upřednostňovaný názor, neboť tato nová věc je od původní směsi chemicky odlišná ve složení a vlastnostech.
3. Jedná-li se o léčbu zakázanými věcmi, které se smísily s jinými, ale nedošlo ke slučující chemické reakci, pak dochází k dvěma situacím. A. Vlastnosti zakázané látky jsou ve výsledném produktu patrny. Takový produkt je pak k použití zakázán. B. Vlastnosti dané zakázané látky již nejsou ve výsledném produktu patrny. Takový produkt je pak zakázán podle názoru většiny a povolen podle Ibn Tejmíjji, který stanovil, že vlastnost nečistoty a zákazu se neoddělitelně pojí s vlastnostmi dané zakázané, či nečisté substance.
Shrnutí
- Je povolena terapie prostřednictvím zakázaných, či nečistých látek v případě krajní nouze
- V případě potřeby není tato apriori zakázána, ale je lepší se jí vyhnout, podle názoru Abú Hanífy a Šáfi’ího. Podle Málika a Ahmeda ibn Hanbel je to zakázáno.
- Léčba směsí povolených a zakázaných (analogicky čistých a nečistých) látek, ve které došlo k chemické reakci a vzniku nového produktu, je povolena. Pokud k ničemu takovému nedošlo, je užití takové směsi zakázáno.
- Alkohol je zakázaná látka, ale není nečistota. Neexistuje nikde, ani v Koránu, ani v Sunně, důkaz o tom, že by rušil očistu. Jeho použití jako lékařského prostředku je všeobecně povoleno pro vnější užití. Zakázána je jeho konzumace, tj. pití, tj. vnitřní užití, kromě léčby v případě krajní nouze, nebo nemožnosti nalezení jiné náhrady.
- Léčba nečistými a zakázanými látkami je povolena tam, kde není možnost jejich vnitřního užití – např. masti s obsahem vepřového sádla atd. Platí pro krajní nouzi i pro obvyklou potřebu.
Prosíme Alláha Všemohoucího, aby nás vedl správnou cestou. Ámín.
Zdroj: prof. Dr. Muhammed Rewwás Kal’adží: Léčba nečistými látkami; upraveno.
[1] An-Newewí: Tahríru t-tenbíh, str. 53; An-Nedždí: Chašíjatu r-rewdu l-murbi‘, 1/337.
[2]Chašíjatu r-rewdu l-murbi‘, 1/337; Medžmú‘ fetawá´ Ibn Tejmíjja 21/541.
[3] Ibn Tejmíjja: Mewsú‘átu fikh.
[5] Muslim, kitábu s-selám, bábun li kulli dá‘i dewá’un.
[6] Abú Daúd, kitábu t-tibb, bábun ar-redžulu jetedawi´; At-Tirmízí, At-Tibb, bábu d-dewá´i we l-chassu ‘alejhi.
[7] Al-Karáfí: Al-furúk, 2/33.
[8] Al-Mekarrí: Al-Kawá’id, 2/392.
[9] Sahíhu l-Buchárí, hadís č. 5652
[10] Sahíhu l-Buchárí, hadís č. 5727; Sahíh Muslim, hadís č. 1617.
[11] Mewsú‘átu fikh, madda: tedawí´/2.
[12] Az-Zerkí: Šerhu Kawá’idi l-fikhíjja.
[13] Sahíh Muslim, kitábu l-ašriba; bábun tahrími t-tedáwi‘ bi l-chamr.
[14] Džámi’u l-usúl, 7/538.
[15] Např. pro tinktury z bylin, kapky proti kašli atd.
[16] Raddu l-muchtár ‘alá d-durri l-muhtár 1/209; Chašíjjatu d-dusúki ‘alá halíl 1/52; Al-Mughní 1/97.