Kdokoli se chce vydat cestou od zanechání hříchu k poslušnosti vůči Alláhu a následování Posla Jeho صلى الله عليه و سلم, nechť raději vyhledává společnost těch, kteří jsou sice už mrtví, avšak i přesto žijí dále v paměti lidí. Protože svého cíle dosáhne jedině tehdy, když se jich bude držet a bude stále s nimi.
Kdokoli se chce vydat cestou od zanechání hříchu k poslušnosti vůči Alláhu a následování Posla Jeho صلى الله عليه و سلم, nechť raději vyhledává společnost těch, kteří jsou sice už mrtví, avšak i přesto žijí dále v paměti lidí. Protože svého cíle dosáhne jedině tehdy, když se jich bude držet a bude stále s nimi.
A nechť se raději vyvaruje společnosti těch mezi lidmi, kteří jsou sice stále naživu, avšak ve skutečnosti jsou už mrtví, protože oni mu na této cestě budou pouze překážet. Pro takového poutníka není žádná společnost lepší, nežli společnost těch prvních a žádné osamění více prospěšné, nežli zříci se společnost těch druhých
Naši zbožní předkové říkávali: „Jak velký to rozdíl je mezi lidmi těmi, co už zemřeli, leč srdce se vzpomínkou na ně oživuje – a mezi těmi, co stále žijí, leč srdce v jejich společnosti hyne.“
Není pro člověka nic škodlivějšího, nežli družit se jen se sobě podobnými. Tím se jeho obzory zúží, jeho vůle a verva ochabne a on je začne napodobovat, začne se jim přizpůsobovat a následovat je, kamkoli ho zavedou, dokonce i kdyby vešli do ještěří díry, on tam vleze za nimi.
Kdykoli ovšem odhlédne dále za hranice jejich společnosti, do společnosti těch, kteří jsou sice fyzicky nepřítomní, avšak jejichž dobré skutky a pozitivní vliv je ve světě stále patrný, projeví se to zcela jiným druhem činorodosti a zcela odlišnou aktivitou. Člověk se stane cizincem a podivínem mezi lidmi, byť by byl mezi nimi vyhlášený a byť by se s ostatními lidmi i hojně družil.
Nicméně bude podivínem v tom nejnádhernějším a nejlepším smyslu slova, bude vnímat, jak lidé žijí, ale lidé nebudou s to vnímat, jak žije on. Bude moci pro ně nacházet omluvy, jak jen se to bude dát, bude je povzbuzovat k dobru s maximálním nasazením a úsilím a zároveň k nim bude přistupovat ze dvou odlišných úhlů pohledu:
Bude brát v potaz úhel pohledu nabádání k dobru a odvracení od zla. Bude je povzbuzovat, anebo odrazovat na základě toho, bude se na základě toho s nimi přátelit, nebo je opouštět, plníce vůči nim všechny nároky, které na něm oni mají.
A také bude brát v potaz druhý úhel pohledu – předurčení Boží. Z této perspektivy jim bude prokazovat milost, prosit Alláha za jejich dobro a za odpuštění jejich hříchů, bude se snažit nalézt pro ně nejrůznější ospravedlnění, dokud to nepovede k nedůslednosti vůči stanovenému Zákonu a k jeho přestupování.
Na všechny bude působit jeho milý úsměv, jeho milost, jeho shovívavost i jeho schopnost odpouštět, ve shodě se slovy Vznešeného:
خُذِ الْعَفْوَ وَأْمُرْ بِالْعُرْفِ وَأَعْرِضْ عَنِ الْجَاهِلِينَ
Buď shovívavý, přikazuj vhodné a vyhýbej se pošetilým! (A’ráf: 199)
Takový člověk uvažuje nad významy tohoto verše a na jeho základě žije v harmonii s ostatními lidmi, dodržujíce své závazky vůči nim, které mu Alláh stanovil a díky tomu je v bezpečí před jejich zlem.
Autor: Šemsuddín Ibnu l-Kajjim al-Džewzíja
Zdroj: ar-Risáletu t-Tabúkíja, str. 74