Miluj své nepřátele

Logo XXL

OTÁZKA: Zajímá mě, jestli se v Koránu vyskytuje obdobná výzva, jakou předkládá Ježíš v Novém Zákoně – Miluj své nepřátele.
ODPOVĚĎ:

OTÁZKA: Zajímá mě, jestli se v Koránu vyskytuje obdobná výzva, jakou předkládá Ježíš v Novém Zákoně – Miluj své nepřátele.
ODPOVĚĎ:
Bůh v Koránu a v Sunně, ve dvou pramenných zdrojích islámu, stejně jako dávno předtím v Bibli, předepsal jednak potírání nespravedlnosti a křivdy a jednak také odpuštění a soucit s nepřáteli.
Je třeba si uvědomit, že toto nepřátelství s sebou nese dva aspekty – nepřítel je na jednu stranu lidská bytost a na stranu druhou je zároveň pachatelem zlého činu, který porušuje Boží řád a který může mít následky i na jiná stvoření. Není možno upřednostnit jednu lidskou bytost nad jinou v jejich právech, ani jednu oproti druhé těchto práv zbavovat, dokud ona nezbaví těchto práv samu sebe tím, že poruší práva jiného. Řečeno biblickými příměry, pokud bychom vždy vyžadovali oko za oko, svět by byl slepý. A pokud bychom nechali vlky řádit mezi ovcemi nekontrolovaně a bez ostychu, za chvíli by na světě převládla zkaženost a zločin. Jde o to, najít cestu mezi oběma těmito cestami.
O odpouštění Bůh v Koránu hovoří (výklad významu):
A předepsali jsme jim v Tóře: duši za duši, oko za oko, nos za nos, ucho za ucho, zub za zub a za zranění odplatu. A kdo místo toho dá almužnu, bude to pro něj vykoupením z hříchů (Máida:45) Zde se jasně hovoří, že sice můžete uplatnit své právo na dorovnání křivdy odplatou, ale pokud od odplaty odstoupíte, získáváte něco pro každého věřícího omnoho cennějšího – možnost odpuštění hříchů Bohem.
Bůh popsal svého Proroka slovy: vždyť vskutku povaha tvá je vznešená. (Nún:4)
Dobré chování podle Abdulláha ibn Mubáreka vysvětlil Posel صل الله هليه وسلم také následovně: „To je jasná, usměvavá tvář, dobrodiní a trpělivé snášení urážek.
Prorokova manželka, matka věřících Áiša, když byla dotázána na mravy Posla صل الله هليه وسلم, odpověděla: „Posel Boží صل الله هليه وسلم nebyl rozvraceč, ani nestoudník, ani nevykřikoval po trzích. Neoplácel zlo zlem, nýbrž odpouštěl a byl velkodušný.
Ibn Hibbán zaznamenal, že jeden žid něco prodal Poslu Božímu صل الله هليه وسلم s odloženou platbou dohodnutou na později. Pak si přišel pro svůj dluh ještě předtím, než vypršel čas. „Ještě nevypršel stanovený čas,“ opáčil mu Prorok صل الله هليه وسلم. Žid mu řekl: „Vy, potomkové Abdu l-Muttaliba, všichni protahujete a odkládáte placení dluhů.“ Ashábové se rozhněvali, avšak Prorok je zadržel. Obrátil se k židovi nejlepším způsobem a žid pak řekl: „Všechny znaky poselství, jak je znám popsány v tóře, jsem na něm zaznamenal, kromě jedné. A to bylo, že čím tvrději se na něj člověk obrátí, tím je milejší. V to jsem se chtěl ujistit.“ Tehdy ten žid přijal islám.
Podle hadísu zaznamenaném Tirmízím pravil Prorok: “Kdo se vzdá svého, když není v rozepři v právu, tomu Alláh postaví dům na kraji ráje a kdo se vzdá svého, když v rozepři je v právu, tomu Alláh postaví dům vprostřed ráje.
Podle Buchárího byl Prorok صل الله هليه وسلم poté, co byl kameny a nadávkami vyhnán z města Taíf poblíž Mekky, dotázán anděly, kteří k němu sestoupili, zda-li mají sesunout na město hory a tak jej zničit. Odpověděl: “Nikoli, co když z nich jednou budou dobří věřící!
Když po bitvě na Uhudu zabili velikého muslimského bojovníka a ochránce utiskovaných prvních muslimů, Prorokova strýce Hamzu ibn Abdulmuttaliba, přišel jeho vrah, černý otrok Wahší za Prorokem صل الله هليه وسلم a ten mu i přes bolest ze ztráty příbuzného odpustil.
Když muslimové po mnoha letech krvavých bojů s mekkánskými Kurejšovci a jejich spojenci získali Mekku zpět, označil to Bůh v Koránu nesmírným úspěchem. V pasáži popisující tuto událost stojí (ve významu): Věru jsme ti dali dosáhnout úspěchu zřetelného, (abys zvěděl), že Bůh ti odpustil tvé viny dřívější i pozdější a že dobrodiní Své k tobě dovršil a že vede tě stezkou přímou a že Bůh ti pomáhá pomocí mocnou! On je ten, jenž sesílá sakínu do srdcí věřících, aby přidali další víru k víře své – a Bohu patří vojska nebeská i pozemská a Bůh vševědoucí je i moudrý a aby věřící muže a věřící ženy uvedl do zahrad, pod nimiž řeky tekou a v nichž nesmrtelní budou, a aby špatné skutky jejich vymazal – a to u Boha je úspěch nesmírný – a aby potrestal pokrytecké muže i ženy a modloslužebníky a modloslužebnice, kteří mají o Bohu špatné mínění. Proti nim ať obrátí se osud špatný, nechť Bůh se na ně rozhněvá a prokleje je a peklo pro ně připraví – a jak hnusný to je cíl konečný. A Bohu patří vojska nebeská i pozemská a Bůh mocný je i moudrý. Vyslali jsme tě věru jako svědka, hlasatele zvěsti radostné i jako varovatele, abyste v Boha a posla Jeho uvěřili, pomáhali Mu a uctívali a slavili Jej za jitra i za večera. (Feth: 1-9) Abychom pochopili kontext této velkolepé události, je třeba připomenout, že Prorok صل الله هليه وسلم se poté, co triumfálně, s armádou deseti tisíc věrných, napochodoval do osvobozené Mekky, zachoval naprosto nestandardně. Ty, kteří jej po léta pronásledovali, spřáhli se, aby jej zabili, vyhnali jej i jeho věrné z rodného města a bojovali proti němu několik let ve snaze vyhladit jej i s jeho následovníky, nijak nedal stíhat, ani trestat, až na pár, po právu odsouzených jedinců. Mekkáncům jako celku příkladně odpustil měrou vrchovatou.
Co se týče druhého aspektu, Bůh pravil (výklad významu): A kdyby byl Bůh nezahnal jedny lidi druhými, věru by byly bývaly zničeny poustevny, kostely, modlitebny a místa klanění, v nichž hojně je vzpomínáno jména Božího. (Hadždž:40) Zajímavé je, že verš vzpomíná v dobrém i místa uctívání nemuslimů. Korán však na jiném místě zdůrazňuje, že jediným náboženstvím u Boha je islám. Jedním z možných vysvětlení podaných islámskými učenci je fakt, že mimo rozporů teologických a křivd, kterých se na Bohu a Jeho náboženství dopustili odmítači Muhammedova صل الله هليه وسلم poselství, které však budou vyjasněny v soudný den, slovy Koránu (ve významu): Říkají židé: „Křesťané nemají v ničem pravdu!“ a křesťané zase tvrdí: „Židé nemají v ničem pravdu!“ a přitom přec ti i oni čtou Písmo. A hovoří ti, kdož nic nevědí, podobně jako oni. V den zmrtvýchvstání však Bůh rozsoudí mezi nimi to, oč se hádali. (Bekara:113) učí všechna tato náboženství v rovině etické především hodnoty dobra, lásky a míru. Proto Bůh dovoluje silám dobra, aby v případě nutnosti zakročili všemi prostředky, shodně vážnosti situace a potřeby, proti silám zla, neboť jinak “kdyby byl Bůh nezahnal jedny lidi druhými, věru by byly bývaly zničeny…
což je Boží zvyklost na tomto světě. A nenalezneš ve zvyklosti Boží změnu žádnou. (Ahzáb:62)
A Alláh ví nejlépe.