Minimální vzdálenost cesty z hlediska přerušování půstu a krácení modliteb

March 8, 2024 March 31, 2024
Gray Airplane in Close-up Photography

OTÁZKA: Když někdo cestuje asi dvě hodiny a ujede přibližně 80 km, může ten den přerušit půst a nahradit ho mimo ramadán?

ODPOVĚĎ:

Vznešený Alláh praví:

شَهْرُ رَمَضَانَ الَّذِي أُنزِلَ فِيهِ الْقُرْآنُ هُدًى لِّلنَّاسِ وَبَيِّنَاتٍ مِّنَ الْهُدَىٰ وَالْفُرْقَانِ ۚ فَمَن شَهِدَ مِنكُمُ الشَّهْرَ فَلْيَصُمْهُ ۖ وَمَن كَانَ مَرِيضًا أَوْ عَلَىٰ سَفَرٍ فَعِدَّةٌ مِّنْ أَيَّامٍ أُخَرَ ۗ يُرِيدُ اللَّهُ بِكُمُ الْيُسْرَ وَلَا يُرِيدُ بِكُمُ الْعُسْرَ وَلِتُكْمِلُوا الْعِدَّةَ وَلِتُكَبِّرُوا اللَّهَ عَلَىٰ مَا هَدَاكُمْ وَلَعَلَّكُمْ تَشْكُرُونَ

„Postním měsícem je měsíc ramadán, v němž Korán byl seslán jako vedení správné pro lidi a jako vysvětlení tohoto vedení i jako spásné rozlišení. Kdo z vás spatří na vlastní oči měsíc, nechť se postí! Ten z vás, kdo je nemocen nebo na cestách, nechť postí se stejný počet dní později; Bůh si přeje vám to usnadnit a nechce na vás obtížné. Dodržujte plně tento počet a chvalte Boha za to, že správně vás vede – snad budete vděční!“ (Bekara: 185)

Anas ibn Málik al-Ka’bí رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:

إِنَّ اللَّهَ وَضَعَ عَنِ الْمُسَافِرِ نِصْفَ الصَّلاَةِ وَالصَّوْمَ وَعَنِ الْحُبْلَى وَالْمُرْضِعِ

„Věru Alláh prominul cestujícímu polovinu modlitby a půst. A stejně tak i těhotné a kojící.“1

Na základě výše citovaného verše a hadísu má člověk, který odcestuje ze svého bydliště, k dispozici úlevu (arab. الرخصة ar-ruchsa) z obecného předpisu (arab. العزيمة al-‘azíma) povinnosti postit se v Ramadánu a také se může modlit polední, odpolední a noční modlitbu jen dva modlitební cykly namísto čtyř. Tuto úlevu nám Alláh dává v souvislosti s těžkostí cesty. Na existenci této úlevy je shoda všech islámských učenců.2

Cesta (arab. السَّفَرُ as-sefer) znamená v jazyce záměrné překonání delší vzdálenosti. Nazývá se tak proto, že na člověku odhalí (arab. يُسْفِرُ عَنْ jusfiru ‘an) stopy únavy a též z chování cestujícího to, co jinak zůstává skryto. V islámsko-právní terminologii znamená cesta „překonání takové vzdálenosti, s jakou už se pojí vzpomínaná šarí’atská ulehčení.”3

Ibn Rušd říká:

„Rozumovým důvodem možnosti přerušit na cestě půst je existence obtíže. Tato obtíž není přítomna v každé cestě. Proto je možno přerušit půst na takové cestě, která je obtížná. Vzhledem k tomu, že nepanuje shoda sahábů na stanovení takové meze, otázka se vrací ke stanovení meze, za níž je dovoleno krátit modlitby.“4

Učenci se však neshodli ani na tom, jakou minimální vzdálenost musí věřící urazit, aby mohl úlevy v modlitbě využít. Rozešli se do tří stanovisek:

(1)

Většina učenců v čele s fakíhy málikovského,5 šáfi’ovského6 a hanbelovského mezhebu,7 se shoduje na tom, že úleva krácení modliteb a možného přerušení půstu je limitovaná minimální vzdáleností 4 burud, z nichž každý beríd má čtyři fersechy a každý fersech tři hášimovské (neboli umejjovské) míle, tj. celkem 48 mil, tedy přibližně 83 (či 80-85) km.8

Hanbelovci definovali tuto cestu i časově, jako vzdálenost, kterou urazí plně naložená velbloudí karavana za dva dny, když započítáme i přestávky na občerstvení, odpočinek a modlitby. Nicméně není pointa v rychlosti dopravního prostředku, ani době potřebné pro překlenutí vzdálenosti.9 Ibn Kudáma al-Makdisí a al-Buhútí uvádí od Asrama stanovisko Abú ‘Abdilláha (tj. imáma Ahmeda ibn Hanbel), že není možno krátit modlitby při vzdálenosti kratší než šestnáct fersechů, z nichž každý má tři míle, tj. celkem 48 mil. To je zhruba jako vzdálenost z ‘Usfánu, Táifu či Džiddy do Mekky.10

Toto stanovisko je podloženo podáním od ‘Abdulláha ibn ‘Abbáse رضي الله عنهما, v němž měl Posel Boží صلى الله عليه وسلم říci:

يَا أَهْل مَكَّةَ لاَ تَقْصُرُوا فِي أَقَل مِنْ أَرْبَعَةِ بُرُدٍ، مِنْ مَكَّةَ إِلَى عُسْفَانَ

„Obyvatelé Mekky! Nezkracujte své modlitby při cestě kratší než čtyři burud, jako je z Mekky do ‘Usfánu.“11

Vzdálenost mezi Mekkou a ‘Usfánem je dnes přibližně 88 km autem, vzdušnou čarou odpovídá přibližně 83 km. Ibn ‘Abbásův hadís je ovšem odvržený (arab. منكر munker) a není možno jím dokazovat, pravděpodobněji se jedná o výrok Ibn ‘Abbáse samotného,12 jenž sám osobně zastával tento názor. Jenže mnozí další učenci mezi samotnými saháby s ním v tomto nesouhlasili.

Dalším důkazem může být i hadís Džábira ibn ‘Abdilláha رضي الله عنهما, který putoval s Poslem Božím صلى الله عليه وسلم z Medíny do Mekky v roce osvobození Mekky během Ramadánu. Když došli do místa zvaného Kurá’u l-Ghamím, Posel Boží صلى الله عليه وسلم, který se spolu se svými věrnými postil až do této chvíle, požádal o misku s vodou, vyzvedl ji do výše, aby ji lidé viděli a potom přede všemi přerušil půst tím, že se z ní napil. Po chvíli se dozvěděl, že nějací lidé se stále postí, načež je pokáral:

أُولَئِكَ الْعُصَاةُ أُولَئِكَ الْعُصَاةُ

„Tito jsou neposlušní. Tito jsou neposlušní!“13

Na zmíněném místě se dnes nachází městečko al-Kedíd,14 vzdálené od Medíny přibližně 85 km, či okolo 90 km jízdy automobilem.

Z hlediska argumentace tohoto názoru stojí za to poznamenat, že na rozdíl od Ibn ‘Abbásova hadísu je ten Džábirův autentický nade vší pochybnost. Nicméně z něj vyplývá, že jsou odsouzeni ti, kteří na Prorokovo صلى الله عليه وسلم vyzvání odmítli přerušit půst. Hadís nám tedy neříká, že ho nešlo přerušit i dříve nebo později, ale jen to, že k přestávce s občerstvením zvolili právě toto místo. Neurčuje tedy nejnižší limit cesty, během níž se přerušuje půst.

Mezi saháby kromě Ibn ‘Abbáse zastával tento názor i ‘Abdulláh ibn Omar رضي الله عنهما, od nichž obou existují autentická podání, že se touto praxí i sami řídili. Bez senedu je uvádí i al-Buchárí. Z pozdějších učenců se tohoto názoru drželi také al-Lejs ibn Se’ad, al-Hasan al-Basrí, Ishák ibn Ráhawejh a Abú Sewr.

Ze současníků tento názor jako nejsprávnější vybral ‘Abdul’azíz ibn Báz.15 Drží se ho i saúdská Stálá komise pro fetwy.16

(2)

Vzdálenost, na které cestující může využít těchto úlev, je definována jako tři dny a tři noci cesty velbloudem, což představuje cca 150 km. Toto byl mezi saháby názor ‘Abdulláha ibn Mes’úda رضي الله عنه a v dalších generacích názor aš-Ša’bího, an-Necha’ího, Sufjána as-Sewrího a oficiální stanovisko hanefíjského mezhebu. Podle Ibn ‘Ábidína má toto časové vymezení přednost nad vymezením vzdálenostními jednotkami, neboť v rámci samotného hanefíjského mezhebu se udávaná čísla liší v rozmezí od 15 do 21 fersechů s prostřední hodnotou 18.17 Pokud je užit jiný dopravní prostředek, který cestuje rychleji, může se úleva využít poté, co se překoná kýžená vzdálenost. Pokud cestuje pomaleji, nastane úleva po třech dnech cesty, bez ohledu na překonanou vzdálenost.18

Důkazem tohoto názoru je hadís ‘Abdulláha ibn Omara رضي الله عنهما, v němž Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:

لاَ تُسَافِرِ الْمَرْأَةُ ثَلاَثًا إِلاَّ مَعَ ذِي مَحْرَمٍ

„Žena bez mahrema necestuje dál než tři dny jízdy.“19

Dalším důkazem je hadís od ‘Alího ibn Abí Táliba رضي الله عنه, podle nějž Posel Boží صلى الله عليه وسلم vymezil délku úlevy potíráním ponožek při abdestu „na tři dny a tři noci v případě cestujícího a jeden den a jednu noc v případě toho, kdo necestuje.“20

Oba tyto jejich důkazy jsou z hlediska své autenticity naprosto neprůstřelné, nicméně s možností dokazovat jimi v otázce zkracování modliteb je to už obtížnější. První hadís hovoří o cestování ženy bez mahrema a neříká, že pokud je cesta kratší, než tři dny, není cestou dostatečně dlouhou pro přerušení půstu a zkrácení modliteb. Nelze z něj proto dedukovat minimální vzdálenost pro využití úlev cesty. Ke stejné otázce – případu cestování ženy bez mahrema – máme navíc i další, podobně autentický důkaz od Abú Hurejry رضي الله عنه, dle něhož Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:

لاَ يَحِلُّ لاِمْرَأَةٍ تُؤْمِنُ بِاللَّهِ وَالْيَوْمِ الآخِرِ أَنْ تُسَافِرَ مَسِيرَةَ يَوْمٍ وَلَيْلَةٍ لَيْسَ مَعَهَا حُرْمَةٌ

„Není dovoleno ženě, která věří v Alláha a v Den soudný, aby cestovala na vzdálenost jednoho dne a jedné noci a nebyl s ní mahrem.“21

Sám al-Buchárí oba tyto hadísy uvádí v knize „O krácení modliteb,“ v kapitole „Vzdálenost, která opravňuje cestujícího k úlevě krácením modliteb.“22 Na jejich základě proto není možno určit minimální vzdálenost s konečnou přesností, aniž bychom se vyhli sporu, který z obou navenek protichůdných hadísů upřednostnit jako relevantnější.

Podobně i hadís o ulehčení při abdestu potíráním po ponožkách hovoří pouze o této otázce a nemá přímou spojitost s minimální délkou cesty a nenaznačuje, že cesta v délce pod tři dny a tři noci neopravňuje k těmto úlevám.

(3)

Podle stoupenců třetího názoru, kam patří záhirovci s Ibn Hazmem, Ibn Tejmíja a Ibnu l-Kajjim, šarí’a ve svých textech přesně nespecifikuje minimální délku takové cesty a přenechává její definici místní zvyklosti (arab. العادة al-‘áda). Tedy to, co je v dané situaci v daném kontextu bráno lidmi jako cesta, je i cestou opravňující k výše uvedeným úlevám.

Důkazem jsou pro ně koránské verše ve svém doslovném znění:

وَمَن كَانَ مَرِيضًا أَوْ عَلَىٰ سَفَرٍ فَعِدَّةٌ مِّنْ أَيَّامٍ أُخَرَ ۗ

„Ten z vás, kdo je nemocen nebo na cestách, nechť postí se stejný počet dní později.“ (Bekara: 185)

وَإِذَا ضَرَبْتُمْ فِي الْأَرْضِ فَلَيْسَ عَلَيْكُمْ جُنَاحٌ أَن تَقْصُرُوا مِنَ الصَّلَاةِ

„A pohybujete-li se po zemi, není pro vás hříchem zkrátit modlitbu.“ (Nisá: 101)

Uvádějí i důkaz ze Sunny v hadísu Anase ibn Málika رضي الله عنه, dle nějž Posel Boží صلى الله عليه وسلم krátil modlitbu už poté, co urazil tři míle či tři fersechy z místa bydliště.23 Tato vzdálenost odpovídá cca 5,4 a 16,2 km podle našich měr. Proti tomuto důkazu lze však namítnout, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم měl možná v úmyslu cestovat déle, ale modlitby krátit mohl už poté, co opustil své domovské město, čehož v tomto případě také využil.

Zastánci tohoto názoru dále uvažují v tom smyslu, že čemu ani Alláh a ani Jeho Posel صلى الله عليه وسلم nedefinovali minimální mez, tomu lidský úsudek nemá právo minimální mez definovat, leda že by na takové vymezení ukazoval samotný jazyk a vnější smysl zjevených textů. Rozumovým argumentem je pro ně také skutečnost, že v některých případech může být cesta i na kratší vzdálenost úmorná a člověk může pocítit potřebu takového ulehčení či úlevy, zatímco v jiných případech tuto těžkost s sebou nenese cesta i na mnohem větší vzdálenost. Jinými slovy, že důvod ulehčení může nastat i při cestě kratší, zatímco při jiné cestě nenastává, byť je vzdálenost delší.24

Ibn Tejmíja uzavírá:

„Důkazy jsou na straně těch, kteří smýšlí, že úlevy krácením modliteb a přerušením půstu se dají použít při jakémkoli typu cesty a nedá se z kategorie cest vyjmout nějaká zvláštní kategorie delších cest, kde by tato ulehčení platila, na rozdíl od cest kratších. A toto je nejsprávnější názor.“25

Po této kratší analýze všech tří názorů můžeme spolu s ním a s notnou dávkou tolerance preferovat právě tento třetí jako nejvíce odpovídající skutečnosti, s připuštěním toho, že se můžeme mýlit. Kdokoli však zvolí za své kterékoli ze tří výše uvedených stanovisek, nedopustí se omylu a nikdo nemá právo jeho výběr kritizovat. Navíc můžeme oba názory pohodlně spojit s tím, že přibližně 85 km cesty obvykle v našich současných a místních podmínkách nepředstavuje za běžné situace větší těžkosti, na rozdíl od cesty delší, která je potenciálně náročnější. A Alláh ví nejlépe.

Předesílám, že podmínkou používání úlevy cestujícího je, že dotyčný už opustil své bydliště tím, že nechal za sebou poslední bod jeho trvalého osídlení – a na tomto je shoda všech čtyř mezhebů.26

Úleva též platí jen pro toho, kdo zná cíl své cesty. Pokud někdo jen bezcílně putuje a nesměřuje na konkrétní místo, není mu dovoleno tuto úlevu využít, byť by se jeho cesta protáhla jak časově, tak i vzdáleností. Úleva půstu se vztahuje na samotné dny cesty a nikoli na dny, které stráví cestující již na samém místě pobytu v cíli své cesty.27

Další podmínkou je, že daná cesta je šarí’atsky dovolená a ospravedlnitelná a nejedná se o cestu se zakázaným účelem, jako např. kvůli páchání kriminality, návštěvě měst hazardu či plážových letovisek, anebo jde o cestu za zakázaným obchodem, či cestu potomka, v níž je neposlušnost rodičům, či cestu ženy bez mahrema, anebo cestu za účelem vyhnutí se povinnému půstu, což je preferovaný názor uvnitř mezhebu málikovců,28 názor šáfi’ovců29 a hanbelovců.30 Důvodem toho je, že ulehčení přichází jako pomoc a podpora, pročež není pomoci a podpory ve hříchu a neposlušnosti. Hanefíjci naopak dovolují použít úlevu i při takové hříšné cestě, protože se úleva vztahuje k cestě jako takové a hřích následuje až po ní a není touto cestou podmíněn. Navíc v šarí’atských textech není nikde definováno, že musí jít pouze o dovolenou cestu.31

Poslední podmínkou úlevy v půstu je, že nebude používána déle než patnáct dní, resp. půl postního měsíce podle hanefíjců,32 či čtyři dny a čtyři noci podle málikovců33 a šáfi’ovců,34 anebo čtyři dny bez čtvrté noci podle hanbelovců.35

Ať nás všechny Alláh vede přímou a správnou cestou. Ámín.

Odpověď na základě citovaných zdrojů vypracoval: Alí Větrovec

  1.  Vypravěč hadísů je z kmene Ka’b, pobratimů Benú Kušejr. Není to ten samý Anas رضي الله عنه, co sloužil u Posla Božího صلى الله عليه وسلم. Zaznamenal v tomto znění an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 2274 a jako hasan ho ve svém techrídži doložil al-Albání. V poněkud odlišné delší verzi ho zaznamenali Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 2407; at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 715; a Ahmed v Musnedu, hadís č. 19069 a jako hasan ho ocenil Šu’ajb al-Arnaút.
  2. Viz Mewsú’atu l-fikhíjeti l-kuwejtíja, 25/37.
  3. Viz at-Ta’rífát, str. 157.
  4. Viz Bidájetu l-mudžtehid, 1/346.
  5. Viz Mewáhibu l-dželíl, 2/104; a Hášijetu d-Dusúkí, 1/358.
  6. Viz Nihájetu l-muhtádž, 2/257; a Hášijetu l-Kaljúbí we ‘Umejrate ‘alá šerhi l-Mahallí ‘alá Minhádži t-tálibín, 1/259.
  7. Viz Keššáfu l-kiná’, 1/504.
  8.  Přesné převody jsou uváděny různě, není shoda na konkrétním čísle v kilometrech. Tato neshoda je způsobena různými výměrami délkových jednotek, jako jsou beríd, fersech a míle, shodně tomu, jak byly užívány v době sesílání zjevení Prorokovi صلى الله عليه وسلم. Jedna hášimovská, neboli umejjovská, míle byla definována jako 40 000 loktů, tj. 1609 m v jednotkách SI. Viz Mewsú’atu l-fikhíjeti l-kuwejtíja, 25/29.
  9. Viz Mewsú’atu l-fikhíja, 25/29-30.
  10. Viz al-Keššáfu l-kiná’, 1/504.
  11. Zaznamenal ho ad-Dárekutní v Sunenu, 1/387; al-Bejhekí v Sunenu, hadís č. 5610; at-Taberání v al-Mu’džemu l-kebíru, 11162. Podle Ibn Hadžera je však jeho isnád da’íf, hadís je nedoložitelný k samotnému Prorokovi صلى الله عليه وسلم a jedná se proto o výrok samotného ibn ‘Abbáse. Viz at-Telchísu l-chabír, 2/46.
  12. Viz Ibn Tejmíja v Medžmú’u r-resáili we l-mesáil, 2/307. Srov. Medžmú’u l-fetáwá, 24/127.
  13.  Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 1114.
  14. Viz Jákút al-Hamewí v Mu’džemu l-buldán, 4/442.
  15. Viz Medžmú’u l-fetáwá we l-makáláti l-mutenewwi’a, 12/267.
  16. Viz Fetáwa l-ledžneti d-dáima, 8/90.
  17. Viz Hášijetu Ibni ‘Ábidín, 1/526-527.
  18. Viz Fetáwa l-hindíjetu l-‘Álemghíríja, 1/138.
  19. Muttefekun ‘alejhi, zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 1087; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 827.
  20. Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 276.
  21. Muttefekun ‘alejhi, zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 1088; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 1339.
  22. Viz Sahíh, 18/4.
  23. Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 691.
  24. Viz Ibn ‘Usejmín ve Fetáwá arkáni l-islám, str. 381.
  25. Viz Medžmú’u l-fetáwá, 24/106.
  26. Viz Raddu l-muchtár, 2/115; Šerhu l-kebír lid-Derdír, 1/534; Hášijetu d-Dusúkí ‘alá Šerhi l-kebír, 1/535; Minahu l-dželíl, 1/409; al-Medžmú’, 6/261; a Keššáfu l-kiná’, 2/312.
  27. Viz Hášijetu Ibni ‘Ábidín, 1/526; Hášijetu d-Dusúkí, 1/362; Hášijetu l-Kiljúbí we ‘Umejra, 1/260; a Keššáfu l-kiná’, 1/506.
  28. Viz Kawánínu l-fikhíja, str. 59.
  29. Viz Hášijetu l-Bejdžúrí ‘alá Ibni Kásim, 1/210.
  30. Viz Rawdu l-murbi’, 1/89.
  31. Viz Tebjínu l-hakáik, 1/216; Durru l-muchtár, 1/527; Merákíju l-feláh, str. 230.
  32. Viz Raddu l-muchtár, 1/528; Merákíju l-feláhi bi-hášíjeti t-Tahtáwí, str. 231.
  33. Viz Kawánínu l-fikhíja, str. 59.
  34. Viz Šerhu l-Mahallí ‘ale l-Minhádž, 1/257.
  35. Viz Rawdu l-murbi’, 1/89.