Arabské slovo عِيدٌ ‘ídun znamená akci opakující se v čase, den, který se v roce pravidelně opakuje, nebo místo, které je opakovaně ve stejných intervalech navštěvováno. V terminologii islámských nauk označuje šarí’atsky stanovené svátky.
Svátky jsou pro muslimy jakožto pro každou lidskou společnost či vyznání typické, jedinečné a určující a proto třeba dbát na jejich zachovávání v původní podobě, předané nám od Božího Posla صلى الله عيله و سلم a jeho prvních následovníků.
Muslimům je zakázáno slavit jakékoli svátky mimo těch vzpomenutých v autentické Sunně. Důkazem tohoto zákazu je skutečnost, že Posel Boží صلى الله عيله و سلم zakázal svým společníkům, nechť je s nimi Alláh spokojen, účast na staroarabském předislámském svátku, jehož součástí byly i sportovní soutěže. Na místech, kde oslavovali své svátky modloslužebníci, zakázal Prorok صلى الله عيله و سلم muslimům přinášet oběti. Je smutným faktem, že mnoho těch, kteří se prohlašují za muslimy, dnes tento zákaz nectí a oslavuje svátky nevěřících, jako jsou Vánoce apod., dílem z ignorance a dílem z pokrytectví.
V porušení tohoto zákazu tkví dvojí zlo:
1. Jedná se o napodobování nevěřících v jejich víře, neboť svátky jsou dány především nábožensky.
2. Jde o nově vnesenou inovaci v náboženství.
Na základě toho je třeba také zdůraznit, že podobně zakázány jsou všechny nově vymyšlené svátky, byť by je slavili výlučně muslimové a jejich oslavy by se vůbec v ničem nepodobaly na svátky nevěřících. Svátky a jejich oslavy náležejí do sféry uctívání, a moc předepisovat uctívání má jen Ten, Kterému musí být každé uctívání výlučně zasvěceno – a to je pouze a jedině Všemohoucí Alláh.
Příkladem podobných inovací je např. oslava dne Regháib první čtvrtek v měsíci Redžebu, která byla podle Ibn Tejmíjji poprvé zavedena až ve 4. století hidžry na základě podvrženého, de novo vymyšleného hadísu.[1] Je jím také ší’itský bátinovský svátek známý jako ‘Ídu l-ghadír, slavený na počest mytologizované události 18. dne měsíce zú l-hidždža, kdy měl Posel Boží صلى الله عيله و سلم údajně předat vedení ummy ‘Alímu ibn Abí Tálibovi رضي الله عنه a imámům po něm. Zakládá se na nepochopení hadísu zaznamenaného imámem Muslimem, ve kterém Posel Boží صلى الله عيله و سلم chválí ‘Alího a předpovídá jeho chalífát.[2], Ibn Tejmíjja upozorňuje, že kolují mnohé neautentické verze tohoto hadísu, do kterých byly vloženy rozsáhlé vsuvky, ospravedlňující bludy o ‘Alího výlučném vedení a o imámátu a tyto vsuvky následně dokládá.[3] Nejrozšířenějším typem podobného svátku je pravděpodobně oslava Prorokových صلى الله عيله و سلم narozenin, zvaná mewlúdu n-nebí.
Džábir ibn ‘Abdulláh رضي الله عنه uvádí, že Posel Boží صلى الله عيله و سلم svá kázání začínal slovy:
أَمَّ ابَعْدُ فَإِنَّ خَيْرَالْحَدِيثِ كِتَابُ اللَّهِ وَخَيْرُالْهُدَى هُدَى مُحَمَّدٍ وَشَرُّالْأُمُورِ مُحْدَثَاتُهَا وَ كُلُّ بِدْعَةٍ ضَلَالَة
„A potom, věru, že nejlepším slovem je Kniha Boží a nejlepším vedením vedení Muhammeda. A nejhorší věcí jsou novoty a každá inovace je bludem.“[4]
‘Áiša رضي الله عنها vyprávěla, že Posel Boží صلى الله عيله و سلم pravil:
مَنْ أَحْدَث َفِي أَمْرِنَا هَذَا مَالَيْسَ فِيهِ فَهُوَ رَدٌّ
„Kdokoli do naší záležitosti (tj. náboženství) přimyslí něco, co do ní nepatří, toto se odmítá.“[5]
‘Irbád ibn Sárija رضي الله عنه uvádí, že Prorok صلى الله عيله و سلم pravil:
فَإِنَّهُمَ نْيَعِشْ مِنْكُم ْبَعْدِي فَسَيَرَى اخْتِلَافًا كَثِيرً افَعَلَيْكُم ْبِسُنَّتِي وَسُنَّةِ الْخُلَفَاء ِالْمَهْدِيِّينَ الرَّاشِدِينَ تَمَسَّكُوا بِهَا وَ عَضُّوا عَلَيْهَا بِالنَّوَاجِذ ِوَإِيَّاكُمْ وَمُحْدَثَاتِ الْأُمُورِ فَإِنَّ كُلَّ مُحْدَثَةٍ بِدْعَةٌ وَكُلَّ بِدْعَةٍ ضَلَالَةٌ.
„Kdokoli bude žít po mě, uvidí mnoho neshod. Proto se držte mé sunny a sunny mých pravověrných chalífů, držte se jí pevně, jako zakousnutí stoličkami. A vystříhejte se nově vnesených záležitostí. Věru každá novota je inovace a každá inovace je bludem.“[6]
Uvedené hadísy dokazují, že muslim by měl dodržovat a oslavovat jen a pouze tři svátky v roce:
1. عِيدُ الفِطرِ ‘ídu l-fitr, tj. Svátek přerušení půstu
2. عِيدُ اللأَضحَى ‘ídu l-adhá, tj. Svátek oběti
3. a den pátku, který je rovněž svátkem.
Tyto tři svátky jsou výlučně muslimské a je zakázáno v nich konat cokoli, co napodobňuje nevěřící ve způsobu oslav, jídel, či aktech uctívání.
Někteří považovali oslavu těchto svátků a sváteční modlitbu v nich za povinnost pro každého jednotlivce, jiní za kolektivní povinnost a jiní za silně doporučovanou sunnu:
1. Hanefíjský mezheb smýšlí, že jde o povinnost každého jednotlivce (tzv. فَرضُ العَينِ fardu l-‘ajn, hanefíjskou terminologií wádžib وَاجِبٌ). To dokazují koránským příkazem:
فَصَلِّ لِرَبِّكَ وَانْحَرْ
modli se proto k svému Pánu a přinášej mu obětinu! (Kewser:2), tj. modli se sváteční modlitbu ‘ídu l-adhá a potom obětuj. Skutečností také je, že Posel Boží صلى الله عيله و سلم svátečí modlitbu ani jedinkrát nevynechal. Také nabádal ty ženy, které neměly patřičný závoj, aby si nějaký vypůjčily od svých sester ve víře.[7] Tento názor preferuje i Ibn Tejmíjja. Důkazy tohoto názoru jsou nejsilnější.
2. Hanbelovský mezheb smýšlí, že jde o kolektivní povinnost (tzv. فَرضُ الكِفَايَةِ fardu l-kifája), tj. pokud sváteční modlitbu nevykoná alespoň malá skupina věřících, hřích padá na všechny.[8]
3. Málikovský a šáfi’ovský mezheb smýšlí, že jde o silně doporučovanou sunnu (tzv. السُنَّةُ المُؤَكَّدَةُ as-sunnatu l-muakkada), což dokládají hadísem o beduínovi, kterému Posel Boží صلى الله عيله و سلم sdělil, že Alláh neuložil Svým služebníkům jako povinnost žádnou jinou modlitbu, než pět povinných denních.[9]
I kdyby tedy sváteční modlitba nebyla povinností, přišel by muslim o nesmírné dobro, pokud by si ji nechal ujít.
Podle ‘Áišeرضي الله عنها pravil Posel Boží صلى الله عيله و سلم Abú Bekrovi رضى الله عنه:
يَا أَبَا بَكْرٍ إِنَّ لِكُلِّ قَوْمٍ عِيدًا وَ هَذَا عِيدُنَا
„Abú Bekre, každý lid má svůj svátek a toto je náš svátek.“[10]
Slova „náš svátek“ mají velmi velký význam, neboť zdůrazňují jeho výlučnost a podloženost pouze Šarí’ou. Jsou to dny společné radosti a sdíleného veselí. Jimi je posilována soudržnost a identita muslimů oproti nevěřícím. Anas ibn Málik رضي الله عنه uvádí, že když Posel Boží صلى الله عيله و سلم přišel do Medíny, zastihl tam místní obyvatele slavit dva dny jako svátek a zeptal se jich proto:
مَا هَذَانِ الْيَوْمَانِ قَالُوا كُنَّا نَلْعَبُ فِيهِمَا فِي الْجَاهِلِيَّةِ فَقَالَ رَسُولُ اللَّهِ صَلَّىاللَّهُ عَلَيْهِ وَ سَلَّمَ : إِنَّ اللَّهَ قَدْ أَبْدَلَكُمْ بِهِمَا خَيْرًا مِنْهُمَا يَوْمَ الْأَضْحَى وَ يَوْمَ الْفِطْرِ
„Co jsou tyto dny?“ „V tyto dny jsme se bavili za doby nevědomosti (arab. الجَاهِلِيَّةُ al-džáhilíjja),“ odpověděli oni. Posel Boží صلى الله عيله و سلم pravil: „Alláh vám je věru zaměnil za dva lepší, než byly tyto dva. Za Svátek oběti a Svátek přerušení půstu.“[11]
Islám na své věřící klade požadavek společenské viditelnosti a vzpomínání Alláha nejen v soukromí, ale i veřejně. Nejlepším způsobem, jak toho docílit, je právě společná modlitba, ať již v podobě pěti denních modliteb společně v mešitě, pátečního kázání a modlitby jednou za týden, nebo dvakrát do roka ve svátek společná modlitba s kázáním, k čemuž se přidávají také jednou ročně společné poutní rituály v Mekce. Tak Boží náboženství vstupuje v obecnou známost, počet jeho přívrženců roste, šíří se atmosféra zbožnosti a vzájemnosti. Nedílnou součástí svátečních shromáždění je i kázání, které podněcuje touhu po náboženských naukách, po činech uctívání, dobrých skutcích, vyzývá k dobrému a varuje před špinavostmi.
Sváteční modlitba je předepsána nejen pro všechny muže, ale i pro ženy, děti, jak stálé obyvatele, tak i cestující. Pokud se jí nemůžeme zúčastnit s ostatními, lze se ji modlit i samostatně a bude i tak platná.
Během Svátku oběti třeba dodržovat určité zvyklosti, tradované přímo od Božího Poslaصلى الله عيله و سلم a zachovávat je nezměněné, neboť, slovy Ibn Tejmíjji: „V srdci není místa pro Sunna a pro bid’a zároveň.“
Alláh praví:
إِنْ كُنْتُمْ تُحِبُّونَ اللَّهَ فَاتَّبِعُونِي يُحْبِبْكُمُ اللَّهُ وَيَغْفِرْ لَكُمْ ذُنُوبَكُمْ
Milujete-li Boha, pak mne následujte a Bůh vás za to bude milovat a odpustí vám viny vaše. (Álu’Imrán: 31)
Ještě předtím, než vyrazíme na sváteční modlitbu, je doporučováno vykonat následující akty stanovené Sunnou.
1. Vykonat před odchodem na modlitbu velkou očistu, tedy rituální koupel (arab. غُسلٌ ghusl). Al-Beghawí uvádí, že ‘Alí ibn Abí Tálib رضي الله عنه se koupal před každou sváteční modlitbou, což se uvádí i od Ibn Omara a Selemy ibnu l-Akwá, budiž s oběma Alláh spokojen. [12]
Toto je doporučováno i před páteční modlitbou.
2. Na modlitbu ve Svátek oběti by člověk měl odcházet nalačno (u Svátku přerušení půstu je tomu přesně opačně) a to z toho důvodu, aby po návratu domů, až porazí obětinu, z ní sám také pojedl. Burejda رضي الله عنه uvádí: „Posel Boží صلى الله عيله و سلم nikdy v den přerušení půstu (tj. ‘ídu l-fitr) neopustil dům, aniž by něco nesnědl a v den Svátku oběti nejedl, dokud se ze sváteční modlitby nevrátil.“[13] Ad-Dárimí doplňuje: „A pojedl něco ze své obětiny.“[14]
3. Člověk by si na sebe měl obléci nejlepší oblečení. Al-Beghawí a aš-Šáfi’í zaznamenávají, že Dža’fer ibn Muhammed přes svého otce od svého dědečka vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عيله و سلم nosíval na každý svátek jemenský plášť. Ibn Kajjím praví: „Prorok nosíval své nejlepší oblečení a měl i zvláštní plášť, který nosil jen v oba svátky a v pátek.“[15]
4. Může se použít vonný olej na vlasy.
5. Měl by se použít parfém. Al-Hasan ibnu s-Sibt رضي الله عنه řekl: „Posel Boží صلى الله عيله و سلم nosíval nejlepší oblečení, jaké mohl najít, po oba svátky. Použil také nejlepší voňavku, kterou mohl najít a obětovával to nejlepší dobytče, které mohl najít.“[16]
6. Před odchodem na modlitbu je třeba vyčistit si zuby miswákem.
7. Je třeba vystříhat se všech nepříjemných zápachů a proto raději nejíst česnek a cibuli.
Většina z uvedeného platí i pro páteční modlitby.
Někteří smýšlejí, že se mají modlit v noci na ‘íd noční modlitbu, což dokazují hadísem ve znění „kdo se pomodlí v noci na Svátek, toho srdce nezemře v den, kdy srdce umírají,“ který je zaznamenán dvěma isnády, z nichž jeden je však slabý a nemůže tedy sloužit jako důkaz, a druhý je dokonce velmi slabý.[17] Není tedy důvodu vyhrazovat pro uctívání právě předvečer svátků, spíše by se mělo jednat o pravidelnou činnost. Pokud má někdo ve zvyku modlívat se noční modlitby, může tak bez obav činit i v předvečer svátku.
Poté se odchází na místo modlitby, která může být provedena v mešitě, ale je chvályhodnější provést ji na jiném, otevřeném místě, pokud to podmínky, jako např. špatné počasí, neznemožňují. Posel Boží صلى الله عيله و سلم se sváteční modlitby modlíval na okraji Medíny a nikdy ve své mešitě, kromě jednoho případu zaznamenaného přes slabý isnád, kde tak učinil kvůli dešti.
Během Svátku oběti třeba pronášet tekbír. Alláh pravil:
وَيَذْكُرُوا اسْمَ اللَّهِ فِي أَيَّامٍ مَعْلُومَاتٍ
aby vzpomínali jména Božího ve dnech známých (Hadždž: 28) Ibn ‘Abbás رضي الله عنه tento verš vztahuje na vzpomínání Alláha v prvních deseti dnech měsíce zú l-hidždža a následně i na tekbír během čtyřdenního Svátku oběti (10.-13. zú l-hidždža).[18]
Na rozdíl od ‘ídu l-fitru, kdy hlasité tekbíry trvají jen od začátku sváteční noci do okamžiku začátku modlitby,[19] při Svátku oběti se tekbír recituje nahlas danou formou ode dne ‘Arefá až do modlitby ‘asr posledního dne svátku, 13. zú l-hidždža.[20] Pro tekbír není předepsán žádný specifický čas a mohou být pronášeny nejen po povinných modlitbách, ale i jindy během těchto dní, bez omezení. Ženy pronášejí tekbíry také, ale nikoli nahlas a až poté, co začnou muži, což dokládá podání Mejmúny رضي الله عنها, která spolu s ostatními ženami odříkávala tekbíry za Ábánem ibn Osmánem a Omarem ibn Abdul’azízem.[21] Toto potvrzuje jako praxi z doby Proroka Umm ‘Atíjja.[22]
Od Omara a Ibn Mes’úda se traduje nejautentičtější forma tekbíru:
الله اكبر,الله اكبر, الله اكبر. لا اله الا الله. الله اكبر, الله اكبر و لله الحمد
„Alláhu akbar! Alláhu akbar! Alláhu akbar! Lá iláhe ille lláh! Alláhu akbar, Alláhu akbar we lilláhi l-hamd.“ Tj. „Alláh je největší! Alláh je největší! Alláh je největší! Není božstva kromě Alláha! Alláh je největší, Alláh je největší a všechna chvála Alláhu.“[23]
Šarí’a vybízí také ženy a děti, včetně mladých dívek a žen menstruujících, aby se zúčastnily svátečního shromáždění, když už nemohou modlitby. Umm ‘Atíjja رضي الله عنها uvádí: „Bylo nám poručeno zúčastnít se obou svátků i včetně svobodných a menstruujících žen, abychom byly svědky dobra a mohli prosit za muslimy. Menstruující ženy seděly odděleně od ostatních.”[24] Ibn ‘Abbás رضي الله عنه uvádí, že po svátečních modlitbách Posel Boží صلى الله عيله و سلم také přednášel ženám, radil jim, vzpomínal Alláha a přikazoval jim dávat milodary.[ 25]
Po skončení svátečního shromáždění se doporučuje odebrat se domů jinou cestou, než kterou jsme přišli. Toto jako praktiku Božího Posla صلى الله عيله و سلم uvádí Džábir ibn ‘Abdulláh, nechť je s ním Alláh spokojen .[26] ع To potvrzuje i Abú Hurejra, nechť je s ním Alláh spokojen: "Poté, co přišel Posel Boží صلى الله عليه و سلم na sváteční modlitbu, vracel se zpět jinou cestou, než přišel." 27]
Jako každá modlitba musí být i sváteční modlitba samotná vykonána podle způsobu Božího Proroka صلى الله عيله و سلم, který pravil:
صَلُّوا كَمَا رَأَيتُمُونِي ُأصَلِّي
„Modlete se tak, jak jste viděli modlit se mne.“[28]
Její čas podle většiny učenců nastává okamžikem, kdy slunce vystoupá na obzor do výšky oštěpu a končí okamžikem, kdy vstoupí do zenitu. Nejpreferovanější je vykonat sváteční modlitbu co nejdříve po začátku jejího času, aby lidé stihli porazit své obětiny a proto může být modlitba vykonána dokonce i dříve, než modlitba při Svátku přerušení půstu. Podle Abdulláha ibn Busra رضي الله عنه Boží Posel صلى الله عيله و سلم vykonával sváteční modlitby brzy dopoledne a neměl v oblibě, když se imám na ni zpožďoval.[29] Ibn Kudáma praví: „Je sunnou modlit se sváteční modlitbu na ‘ídu l-adhá brzo, aby mohli lidé porazit obětiny. Modlitbu na ‘ídu l-fitr je možno odložit, aby lidé stačili uhradit zekátu l-fitr. Nevím o žádné neshodě názorů ohledně této věci.“[30]
Ibnu l-Kajjím uvádí, že při sváteční modlitbě je sunnou neprovádět ani azán, ani ikámu.[31].Nic takového není potvrzeno ani od Proroka صلى الله عليه و سلم samého, ani od jeho společníků. Totéž se uvádí na autoritu Ibn ‘Abbáse.[32] Sváteční modlitbě nepředcházejí, ani po ní nenásledují žádné nepovinné modlitby. Abdulláh ibn ‘Abbás, nechť je s ním Alláh spokojen, pravil: "Posel Boží صلى الله عليه و سلم se ve svátek pomodlil (sváteční modlitbu) a nemodlil se (žádnou nepovinnou modlitbu) ani před tím, ani po tom." 33]
Sváteční modlitba se podle Omara رضي الله عنه sestává ze dvou rek’á[34], během kterých je sunna opakovat po úvodním tekbíru před recitací al-Fátihy dalších sedm tekbírů v prvním a dalších pět tekbírů pak následuje po tekbíru vstání v druhém rek’átu, před recitací al-Fátihy, jak podle ‘Áiše رضي الله عنها činil Posel Boží صلى الله عيله و سلم.[35] Při těchto dalších tekbírech není sunna zvedat ruce jako při začátku modlitby a mimo tyto tekbíry se neříká nic jiného.[36] Podle nejsilnějšího názoru, zmiňovaného aš-Šewkáním, ten, kdo zapomene tyto přidané tekbíry pronést, není povinen vykonat sedždu při zapomenutí.[37]
Při sváteční modlitbě nejsou určeny žádné specifické súry, které by měly být recitovány. Nicméně je oblíbeno recitovat súry Káf (50. v pořadí), Kamer (54. v pořadí)[38] a to, co je oblíbeno recitovat při páteční modlitbě, jako súry al-A’lá (87. v pořadí) a al-Ghášíjja (88. v pořadí).[39] Druhý názor je podepřen nejvíce podáními.
Kdo sváteční modlitbu zmešká, by se měl pomodlit dvě rek’á sám, což platí i o těch, kteří se z různých důvodů společné modlitby zůčastnit nemohou, na základě citovaných Prorokových صلى الله عيله و سلم slov: „Muslimové, toto je náš svátek!“ Anas ibn Málik رضي الله عنه přikázal svému sluhovi Ibn Abí Ghaníjjovi svolat celou svou rodinu i děti, načež vedl modlitbu podobnou té, která již proběhla ve městě a podobně recitoval i tekbíry. Tohoto názoru je i ‘Ikrima a ‘Atá.[40]
Kdo se z nějakého důvodu nezvládl modlit sváteční modlitbu první den, může se ji pomodlit druhý den svátku. Abú ‘Umejr ibn Anas uvádí od svých strýců z ansár, že neviděli nový měsíc označující začátek měsíce šewwálu (a den Svátku přerušení půstu) a proto se i následujícího dne postili. Když k nim dorazili jezdci, kteří je zpravili o tom, že na jiném místě nový měsíc viděn byl, Posel Boží صلى الله عليه و سلم přikázal lidem přerušit půst a na druhý den přijít na shromaždiště a pomodlit se sváteční modlitbu.[41]
Pronášet po skončení sváteční modlitby také kázání je sunnou. Kázání tedy následuje na rozdíl od pátečního až po modlitbě.[42] Abú Sa’íd al-Chudrí رضي الله عنه říká: „O svátku přerušení půstu a o svátku oběti Prorok vycházel na místo modlitby, začal modlitbou, když skončil, obrátil se k lidem, kteří seděli v řadách. Kázal jim, radil jim a nabádal je ke konání dobra. Pokud chtěl vyslat vojsko, nebo něco nařídit, učinil tak a pak odešel.“[43] Sunnou je také naslouchat mu, i když je v případě nutnosti povoleno se jej nezúčastnit. Abdulláh ibn Sá’ib رضي الله عنه pravil: „Modlil jsem se sváteční modlitbu s Prorokem صلى الله عيله و سلم a když skončil modlitbu, pravil: „Proneseme kázání, kdokoli na ně chce zůstat, nechť zůstane, kdokoli si přeje odejít, nechť jde.“[44] Podle Ibnu l-Kajjíma začínal Prorok صلى الله عيله و سلم všechny svá kázání slovem chvály Alláhu (arab. الحَمدُ لله al-hamdu lilláh) a nikde není zaznamenáno, že by ta sváteční začínal tekbírem. Hadís zaznamenaný Ibn Mádžou v Sunenu, podle kterého opakoval Prorok صلى الله عيله و سلم ve svých kázáních tekbír a nejvíce tak činil v kázáních svátečních, ještě nedokazuje, že by tekbírem začínal. Šejchu l-Islám Ibn Tejmíjja stanovuje jako správný začátek chválu Alláhu, protože podle slov Proroka „každý čin, který nezačíná chválou Alláhu, je neúplný“ a na základě faktu, že těmito slovy začínal Prorok صلى الله عيله و سلم všechna svá kázání. Pro jiný začátek není žádného důkazu.[45]
Lidé si po skončení kázání mohou poblahopřát, lhostejno jaké formulace k tomu použijí.[46] Nejčastější jsou „nechť Alláh přijme od nás i od vás (arab. تـَقَـبَّلَ اللهُ مِنَّا وَ مِنكُم tekabbele lláhu minná we minkum)“[47] a „požehnaný svátek (arab. عِيدٌ مُبَارَكٌ ‘íd mubárek)“ a gratulace jak je známe dnes byly již za sahábů a ranných muslimských učenců jako Ahmeda ibn Hanbela známy a jsou tedy povoleny. Na podloženost gratulací ve význačných okamžicích ukazuje celá řada podání. Sahábové si, když se něco někomu podařilo, navzájem gratulovali. Je to slušnost a upevňuje to přátelství mezi lidmi. Gratulaci třeba přinejmenším vrátit.
Ve svátky je také povoleno bavit se, oslavovat, odpočívat anebo zpívat, dokud vše zůstane v mezích islámské mravnosti, neboť o dnech, kdy toto měli Medíňané před příchodem Proroka صلى الله عيله و سلم ve zvyku, Prorok صلى الله عيله و سلم podle Anase رضي الله عنه řekl: „Alláh vám je nahradil lepšími, než tyto dva – dnem přerušení půstu a dnem oběti.“[48]
‘Áiša vypráví, že v Prorokově mešitě v den svátku tančili Habešané a Prorok صلى الله عليه و سلم uhnul svým ramenem, aby se i ona mohla na ně podívat. Chvíli zůstala a pak zase odešla.[49]
Také vyprávěla: "Abú Bekr, nechť je s ním Alláh spokojen, k nám v den svátku vešel a v domě zpívaly mladé děvečky o bitvě Bu’ás, kde zahynuli nejchrabřejší mužové kmenů ‘Aws a Chazredž. Abú Bekr pravil: "Služebníci Boží! Rozezníváte snad šejtánovy píšťaly?" Třikrát to opakoval, načež mu Boží Posel, mír a požehnání s ním, pravil:
يَا أَبَا بَكْرٍ إِنَّ لِكُلِّ قَوْمٍ عِيدًا وَ هَذَا عِيدُنَا
„Ó Abú Bekre, každý lid má svátek a toto je náš svátek.”[50]
Ibn Hadžer al-Askalání uvádí: „Ibnu s-Sirádž uvádí od Abú z-Zináda, od ‘Urwy od ‘Áiše رضي الله عنها, že Prorok صلى الله عيله و سلم toho dne pravil: „Ať medínští židé vědí, že naše náboženství není úzkoprsé a bylo sesláno jako ulehčení a náboženství přímé stezky.“[51] Podobně i Nubejša رضي الله عنه vyprávěl, že Boží Posel صلى الله عيله و سلم pravil: „Dny tešríku (další dny, ve kterých se slaví Svátek oběti, tj. 11-13. zú l-hidždža) jsou dny jídla, pití a vzpomínání Alláha Vznešeného.“[52] Nemělo by však jít o prázdnou zábavu, která v sobě zahrnuje konzumaci, poslech a pohled na zakázané, chození na zakázaná místa, či zakázané míšení mužů s ženami.
Autor: Abdulmedžíd ‘Alí Hasan
Zdroj: www.ahya.org, redakčně upraveno.
[1] Viz al-Fewáidu l-Medžmú‘a fí l-ahádísi l-Mewdú’a, str. 67-8, č. 106.
[2] Viz Sahíh Muslim, hadís č. 5920.
[3] Další informace viz Muchtesar Iktidá s-Siráti l-Mustakím, str. 45-58.
[4] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 1885. V an-Nesáího verzi v Sunenu, hadís č. 1581, je dodatek:
وَكُلُّ ضَلَالَةٍ فِي النَّارِ
„a každý blud je v ohni.“ Zaznamenává ho Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 44; Ahmed; a ad-Dárimí v Sunenu, hadís č. 206.
[5] Zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 2697; Muslim v Sahíhu, hadís č. 1718, Abú Dawúd v Sunenu, hadís č. 4606; Ibn Mádža v Sunenu a další. Muslim v Sahíhu, hadís č. 4266 a 4267, uvádí od ‘Áiše ještě jedno podobné podání ve znění:
مَنْعَمِلَعَمَلًالَيْسَعَلَيْهِأَمْرُنَافَهُوَرَدٌّ
„Kdokoli učiní čin, který jsme neuložili, toto se odmítá.“
[6] Zaznamenali Abú Dawúd v Sunenu, hadís č. 4590; a ad-Dárimí v Sunenu, č. 95
[7] Viz al-Albání v Temámu l-Minna, str. 344, s odkazem na al-Mughní imáma Ibn Kudámy al-Makdísího, 2/233.
[8] Viz Ibn Kudáma al-Makdísí v al-Mughní, 2/223.
[9] Ibidum.
[10] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, kniha o pátku, hadís č. 952; Muslim v Sahíhu, kniha o svátečních modlitbách, hadís č. 892, at-Tirmizí v Sunenu, kniha o půstu, hadís č. 773; an-Nesáí v Sunenu, kniha o obřadech hadždže, hadís č. 3004; Abú Dawúd v Sunenu, kniha o půstu, hadís č. 2419; Ibn Mádža v Sunenu, kniha o sňatku, hadís č. 1898; ad-Dárimí v Sunenu, kniha o půstu, hadís č. 1764; a Ahmed v Musnedu.
[11] Zaznamenal an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 1556; Abú Dawúd v Sunenu, hadís č. 1134; a Ahmed v Musnedu. Jako sahíh doložil al-Albání v Sahíh Sunen Abí Dawúd, hadís č. 1004.
[12] Viz Šerhu s-Sunna, 4/301-302. Od ‘Alího to uvádí i aš-Šáfi’í v Musnedu, 1/168, ale s neautentickým isnádem. Od Ibn Omara totéž zaznamenává Málik v Muwetta’u, 1/177, hadís č. 421. Viz také Zádu l-me’ád, 1/441-442.
[13] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 542.
[14] Šerhu s-Sunna, 4/306, poznámka č. 1.
[15] Zádu l-me’ád, 1/441. Viz též Šerhu s-Sunna, 4/302, poznámka č. 2.
[16] Uvádí al-Hákim. V isnádu se nachází Ishák ibn Berzech al-Azdí, považovaný za slabého vypravěče, ale Ibn Hibbánem oceňovaný jako spolehlivý.
[17] To uvádí aš-Šewkání ve Fewáidu l-medžmú’a, str. 71.
[18] Viz Sahíhu l-Buchárí 2/45.
[19] To přímo uvádí jeden slabý hadís. Stejný byl i názor Ibn Omara a dalších sahábů رضي الله عنهم, od kterých je toto autenticky doloženo. Al-Hákim toto považuje za praktiku ahlu l-hadís a přímo se pro ni vyslovují Málik, Ahmed, Ishák a Abú Sewr.
[20] Šerhu s-sunna, 4/300-301. Viz též Zádu l-Me’ád, 1/449. Toto uvádí od ‘Alího a Ibn Mes’úda i Ibn Hadžer ve Fethu l-bárí, potvrzují to podání Ibn Munzira a aš-Šáfi’í, Ahmed, Abú Júsuf a Muhammed aš-Šejbání toto dokládají od Ibn ‘Abbáse a Omara (viz Sahíhu l-Buchárí, 2/46).
[21] Viz Fethu l-bárí.
[22] Sahíhu l-Buchárí, 2/47.
[23] Zádu l-me’ád, 1/449. Viz také Šerhu s-sunna, 4/301.
[24] Viz Sahíhu l-Buchárí, 2/48, č. 91. Hadís také dokládá, že menstruující ženy seděly vně prostoru na modlení a nemodlily se. Viz Sahíhu l-Buchárí, 2/52, č. 97.
[25] Sahíhu l-Buchárí, 2/48, č. 92.
[26] Sahíhu l-Buchárí, 2/54, str. 102.
[27] Zaznamenal at-Tirmizí a al-Albání jej uvádí jako sahíh. Viz Sahíh Sunenu t-Tirmizí, hadís č. 446.
[28] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 604.
[29] Zaznamenal Abú Dawúd v Sunenu, hadís č. 1131. Al-Albání doložil jako sahíh v Sahíh Sunen Abí Dawúd, č. 1005. Viz též Sahíhu l-Buchárí, 2/44.
[30] Al-Mughní, 2/224.
[31] Zádu l-Me’ád, 1/442.
[32] Hadís o tom uvádí Muslim v Sahíhu, č. 1927; viz též Sahíhu l-Buchárí, 2/41.
[33] Sahíhu l-Buchárí, 2/43.
[34] Tak uvádí al-Albání v ‘Irwáu l-ghalíl, 3/105-106, podání č. 638.
[35] Zaznamenal Abú Dawúd v Sunenu, hadís č. 1145. Podobné podání zaznamenává i pod č. 1018. Al-Albání jej dokládá jako sahíh v Sahíh Sunen Abí Dawúd, hadís č. 1019. Pod č. 1146 stojí dodatek: „kromě dvou tekbírů pronesených při předklonu.“ Stejný počet přidaných tekbírů potvrzuje i podání od ‘Amra ibn Šu’ajba přes jeho otce od jeho děda, zaznamenané Abú Dawúdem v Sunenu, hadís č. 1147, které al-Albání dokládá jako sahíh v Sahíh Sunen Abí Dawúd, č. 1020.
[36] Tohoto názoru je al-Albání v Temámu l-minna, str. 348-349.
[37] Viz Nejlu l-awtár, 3/300.
[38] Podle Omara a Wákida al-Lejsího, hadís o tom zaznamenává Muslim v Sahíhu, č. 1936.
[39] Hadís o tom zaznamenává Muslim v Sahíhu, č. 1907.
[40] Sahíhu l-Buchárí, 2/55.
[41] Uvádí ho an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 1560. Al-Albání jej dokládá jako sahíh v Sahíhu Suneni n-Nesáí, hadís č. 1446.
[42] Viz al-Mughní, 2/246.
[43] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, č. 1931. Uvádí jej i al-Buchárí v Sahíhu, 2/40-41.
[44] Zaznamenává Abú Dawúd v Sunenu, hadís č. 1151. Al-Albání ho oceňuje jako sahíh v Sahíh Sunen Abí Dawúd, č. 1024.
[45] Viz Zádu l-me’ád, 1/447-448.
[46] Takto smýšlí Ibn Kudáma al-Makdísí v al-Mughní, 2/259.
[47] Toto uvádí od Džubejra ibn Nufejra na autoritu Proroka صلى الله عيله و سلم hasan podáním Ibn Hadžer al-Askalání ve Fethu l-bárí, 2/446.
[48] Zaznamenal an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 1559. Al-Albání jej dokládá jako sahíh v Sahíhu Suneni n-Nesáí, č. 1465.
[49] Toto uvádí al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 445; i Muslim v Sahíhu, hadís č. 1943.
[50] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 952; a Muslim v Sahíhu, hadís 1938. V Muslimově verzi, hadís č. 1942 stojí: „Posel Boží صلى الله عيله و سلم vešel do domu a tam jsem měla dvě mladé děvečky. Posel Boží صلى الله عيله و سلم ulehl na lůžko a tváří se otočil jinam. Abú Bekr vstoupil do domu a obořil se na mě: „Šejtánovy hudební nástroje v přítomnosti Božího Posla?“ Posel Boží صلى الله عيله و سلم se k němu otočil a řekl mu: „Nechej je.“ Když si jich Abú Bekr přestal všímat, naznačila jsem jim, aby odešly. To bylo ve svátek, v den, kdy Afričané tancovali se svými štíty a oštěpy. Buď jsem se zeptala já, nebo se zeptal Posel Boží صلى الله عيله و سلم mne, zda bych se na ně nechtěla dívat. Souhlasila jsem. Prorok mne postavil tak, že se jeho tvář dotýkala mé. Potom řekl: „Pokračujte, kmeni Arfadův,“ dokud jsem se neunavila. Prorok صلى الله عيله و سلم se zeptal: „Stačilo?“ Odpověděla jsem, že ano, načež řekl: „Tak běž.“
[51] Viz komentář k výše uvedenému hadísu ve Fethu l-bárí.
[52] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2539.