Principy soužití muslimů s jinověrci v Koránu a Sunně, díl 2.

Logo XXL
 Mírové soužití muslimů s jinověrci šarí’a zakládá na následujících postulátech:
 
    1. Soužití s jinými je nutnost a vůle Boží.
     

     Mírové soužití muslimů s jinověrci šarí’a zakládá na následujících postulátech:
     
      1. Soužití s jinými je nutnost a vůle Boží.
       
      Korán stanovuje směrnice, pro pravou víru, víru lidským bytostem přirozenou, k níž Stvořitel obdařil lidi přirozeným sklonem:
       
      فَأَقِمْ وَجْهَكَ لِلدِّينِ حَنِيفًا ۚ فِطْرَتَ اللَّهِ الَّتِي فَطَرَ النَّاسَ عَلَيْهَا ۚ لَا تَبْدِيلَ لِخَلْقِ اللَّهِ ۚ ذَٰلِكَ الدِّينُ الْقَيِّمُ وَلَٰكِنَّ أَكْثَرَ النَّاسِ لَا يَعْلَمُونَ﴿٣٠﴾
      Obrať tvář svou k náboženství pravému jako haníf podle sklonu přirozeného lidem, v němž Bůh lidi stvořil. Stvoření Boží pak změnit nelze – a toto je náboženství neměnné, však většina lidí to neví. (Rúm:30)
       
      Člověk je zrozen v přirozeném sklonu k víře, nazývaném فِطرَةٌ fitra, která se však, vlivem ostatních lidí, se kterými dospívající jedinec ve společnosti interaguje, a sociálních vazeb, které si vytváří, mění. Člověk podléhá šejtánským našeptáváním. Posel Boží صلى الله عيله و سلم v tomto smyslu pravil: „Každé dítě se rodí v přirozeném sklonu k víře, načež z něj rodiče vychovají žida, křesťana nebo zoroastrovce.1
       
      Alláh o jedinosti cesty pravdy a mnohosti cest bludu zjevil:
       
      وَقُلِ الْحَقُّ مِنْ رَبِّكُمْ ۖ فَمَنْ شَاءَ فَلْيُؤْمِنْ وَمَنْ شَاءَ فَلْيَكْفُرْ ۚ
      A rci: „Pravda přichází od Pána vašeho; kdo chce, ať věří, a kdo chce, ať nevěří!“ (Kehf: 29)
      وَلَوْ شَاءَ رَبُّكَ لَجَعَلَ النَّاسَ أُمَّةً وَاحِدَةً ۖ وَلَا يَزَالُونَ مُخْتَلِفِينَ﴿١١٨﴾ إِلَّا مَنْ رَحِمَ رَبُّكَ ۚ وَلِذَٰلِكَ خَلَقَهُمْ ۗ وَتَمَّتْ كَلِمَةُ رَبِّكَ لَأَمْلَأَنَّ جَهَنَّمَ مِنَ الْجِنَّةِ وَالنَّاسِ أَجْمَعِينَ﴿١١٩﴾
      Kdyby Pán tvůj chtěl, byl by věru učinil lidstvo národem jediným,avšak oni stále jsou ve sporech kromě těch, nad nimiž se Pán tvůj slitoval; a kvůli tomu je stvořil. Nechť tedy splní se slovo Pána tvého: „Já věru peklo džiny i lidmi společně naplním!“ (Húd:118-119)
      وَمَا أَكْثَرُ النَّاسِ وَلَوْ حَرَصْتَ بِمُؤْمِنِينَ
      Však většina lidí, i kdybys po tom sebevíce toužil, nebude věřit! (Júsuf:103)
      Korán explicitně uvádí:
      وَإِنْ جَادَلُوكَ فَقُلِ اللَّهُ أَعْلَمُ بِمَا تَعْمَلُونَ﴿٦٨﴾اللَّهُ يَحْكُمُ بَيْنَكُمْ يَوْمَ الْقِيَامَةِ فِيمَا كُنْتُمْ فِيهِ تَخْتَلِفُونَ﴿٦٩﴾
      A jestliže se s tebou hádají, rci: „Bůh zná nejlépe, co děláte, a Bůh rozsoudí mezi vámi v den zmrtvýchvstání to, o čem jste se tak hádali.“ (Hadždž: 68-69)
    Alláh tedy v Soudný Den mezi lidmi rozsoudí, kdo z nich následoval pravdu. Do té doby je tento svět závodištěm v konání dobrých skutků. Ač všechny rozdíly, které jsou mezi lidmi k nalezení, rozhodně nejsou bohulibé, Sám Alláh nijak nezamezil tomu, aby i přesto existovaly. Pokud by tomu Alláh chtěl, všichni lidé by byli následovníky jediného správného náboženství. Alláh však stvořil lidi takové, jací jsou. Nestvořil další druh andělů čistých od hříchu, ani pasivní roboty, kteří vykonávají jeho příkazy, aniž by o nich přemýšleli. Stvořil lidi jako bytosti, které si samy vybírají svou cestu a za svou volbu také nesou následky.
    Alláh praví:
    وَلَوْ شَاءَ اللَّهُ لَجَعَلَكُمْ أُمَّةً وَاحِدَةً وَلَٰكِنْ لِيَبْلُوَكُمْ فِي مَا آتَاكُمْ ۖ فَاسْتَبِقُوا الْخَيْرَاتِ ۚ إِلَى اللَّهِ مَرْجِعُكُمْ جَمِيعًا فَيُنَبِّئُكُمْ بِمَا كُنْتُمْ فِيهِ تَخْتَلِفُونَ﴿٤٨﴾
      Kdyby byl Bůh chtěl, byl by vás věru učinil národem jediným, avšak neučinil tak proto, aby vás vyzkoušel tím, co vám dal. Předstihujte se vzájemně v konání dobrých skutků! K Bohu se uskuteční návrat vás všech, a On vás poučí o tom, o čem jste byli v rozporu. (Máida:48)
    وَلَوْ شَاءَ رَبُّكَ لَآمَنَ مَنْ فِي الْأَرْضِ كُلُّهُمْ جَمِيعًا ۚ أَفَأَنْتَ تُكْرِهُ النَّاسَ حَتَّىٰ يَكُونُوا مُؤْمِنِينَ﴿٩٩﴾ وَمَا كَانَ لِنَفْسٍ أَنْ تُؤْمِنَ إِلَّا بِإِذْنِ اللَّهِ ۚ وَيَجْعَلُ الرِّجْسَ عَلَى الَّذِينَ لَا يَعْقِلُونَ﴿١٠٠﴾
      Kdyby byl Pán tvůj chtěl, věru by byli všichni, kdož na zemi jsou, vesměs uvěřili. Chceš snad donutit lidi, aby se stali věřícími, když není duši žádné dáno, aby uvěřila jinak než z dovolení Boha, a když On uvaluje hněv Svůj na ty, kteří rozum nemají? (Júnus:99-100)
     
    Život Posla Božíhoصلى الله عليه و سلم a jeho sahábů رضي الله عنهم أجمعين ukazuje mnoho příkladů vzájemného soužití muslimů s nemuslimy. Prorokصلى الله عليه و سلم dával a přijímal dary od nemuslimů, dokonce určil roční dávky jedné chudé židovské rodině.2 Když porazil obětinu, rozdělil maso mezi své sousedy z řad muslimů i židů. Od nemuslimů si také občas půjčoval peníze.3 Během tažení proti kmeni Benú Sekíf poslali muslimové jako vyzvědače nemuslima Ibn Abí Hadrada.4
     
    2. Vynucené konverze jsou zakázány a právo na svobodu vyznání zaručeno.
     

    Islám zaručuje svobodu praktikování náboženství, zakazuje násilné konverze a donucování jiných k přijetí islámu pod pohrůžkou fyzického či psychického násilí. Žádný plnoletý a svéprávný člověk nesmí být nucen k přijetí islámu, ačkoli islám sám sebe zcela jasně považuje za jediné správné a přijaté náboženství a jediné přesvědčení jdoucí správnou cestou, v naprosté shodě s imperativy rozumu.

    Navzdory tomuto nepopiratelnému faktu islám i tak ponechává všem lidem prostor pro svobodné rozhodnutí na vlastní zodpovědnost. Právo na svobodu vyznání, či svobodu náboženství se považuje za jedno z nejdůležitějších práv každého člověka. Víra, potažmo náboženství, je jednou z pěti nejvyšších priorit5, které šarí’a chrání a někdy jí dokonce, jakožto nejdůležitější z celé pětice, dává přednost i nad právem na život.

    Právě proto je předepsán i boj na cestě Boží, životem, majetkem, jazykem i perem, aby byla svoboda vyznání zaručena a člověk mohl žít poctivým a hrdým životem, v harmonii s vlastním přesvědčením. Toto se vztahuje zejména k islámu, víře, která je trvalá a nevyvratitelná, kterou zjevil Vznešený Alláh a zaručil se, že nebude pokřivena, nebo změněna. To je islám, náboženství, jež je v plném souladu s lidskou přirozeností a podstatou, lidstvu dává ten správný pohled na vesmír, život i člověka.

     

    Právo na svobodu vyznání a názoru je nerozličně spjato s rozumem a přemýšlením, svobodnou vůlí, svobodou výběru a osobní spokojeností. Přesvědčení vychází ze srdce a nad srdcem nemá moc nikdo jiný, nežli Všemohoucí Alláh. Proto Alláh obzvláště akcentoval svobodu vyznání a právo veřejně vyznávat svou víru, ale zároveň s tím varoval i před bludem a anarchií.
     
    Povinností Posla Božího صلى الله عليه و سلم i muslimů ve všeobecnosti je jednak jen varovat a jasně doručit lidem Zjevení a jednak zaručit lidem svobodu a ochranu před perzekucí, pokud si vyberou, že budou následovat islám. Muslimové nejsou zodpovědní, pokud někdo islám nepřijme, protože je zakázáno k náboženství donucovat. Alláh praví:
     
    لَا إِكْرَاهَ فِي الدِّينِ ۖ قَدْ تَبَيَّنَ الرُّشْدُ مِنَ الْغَيِّ ۚ فَمَنْ يَكْفُرْ بِالطَّاغُوتِ وَيُؤْمِنْ بِاللَّهِ فَقَدِ اسْتَمْسَكَ بِالْعُرْوَةِ الْوُثْقَىٰ لَا انْفِصَامَ لَهَا ۗ وَاللَّهُ سَمِيعٌ عَلِيمٌ﴿٢٥٦﴾

    Nebudiž žádného donucování v náboženství! A již bylo jasně rozlišeno správné vedení od bloudění! Ten, kdo nevěří v Tághúta a věří v Boha, ten uchopil se rukojeti spolehlivé, jež nikdy se neutrhne. A Bůh je slyšící, vševědoucí. (Bekara: 256.) 

     

    Tedy, zákaz donucovat druhého k přijetí islámu je důsledkem příčiny, kterou je jasné rozlišení správného vedení od bludu. 

    لَيْسَ عَلَيْكَ هُدَاهُمْ وَلَٰكِنَّ اللَّهَ يَهْدِي مَنْ يَشَاءُ ۗ

    Není povinností tvou, abys je vedl, ale Bůh vede toho, koho chce. (Bekara: 272)

    أَفَأَنتَ تُكْرِهُ النَّاسَ حَتَّىٰ يَكُونُوا مُؤْمِنِينَ 

    Chceš snad donutit lidi, aby se stali věřícími (Júnus:99) 

    يَا قَوْمِ أَرَأَيْتُمْ إِن كُنتُ عَلَىٰ بَيِّنَةٍ مِّن رَّبِّي وَآتَانِي رَحْمَةً مِّنْ عِندِهِ فَعُمِّيَتْ عَلَيْكُمْ أَنُلْزِمُكُمُوهَا وَأَنتُمْ لَهَا كَارِهُونَ 

    Lide můj, což nechápete? Řídím-li se jasným důkazem od Pána svého, jenž uštědřil mi milosrdenství Své, vůči němuž vy slepí jste, mám snad zapotřebí vám je vnucovat, když k němu odpor cítíte? (Húd:28) 

    فَذَكِّرْ إِنَّمَا أَنْتَ مُذَكِّرٌ لَسْتَ عَلَيْهِمْ بِمُصَيْطِرٍ 

    Připomínej, vždyť tys pouze ten, jenž připomíná, a nejsi nad nimi ten, jenž zaznamenává, (Ghášíja:21-22)

    Někteří mohou namítat, že tyto verše jsou rušeny tzv. verši šavle (arab. آيات السيف ájátu s-sejf):
     
    فَإِذَا انسَلَخَ الْأَشْهُرُ الْحُرُمُ فَاقْتُلُوا الْمُشْرِكِينَ حَيْثُ وَجَدتُّمُوهُمْ وَخُذُوهُمْ وَاحْصُرُوهُمْ وَاقْعُدُوا لَهُمْ كُلَّ مَرْصَدٍ ۚ فَإِن تَابُوا وَأَقَامُوا الصَّلَاةَ وَآتَوُا الزَّكَاةَ فَخَلُّوا سَبِيلَهُمْ ۚ إِنَّ اللَّهَ غَفُورٌ رَّحِيمٌ
    A až uplynou posvátné měsíce, pak zabíjejte modloslužebníky, kdekoliv je najdete, zajímejte je, obléhejte je a chystejte proti nim všemožné nástrahy! Jestliže se však kajícně obrátí, budou dodržovat modlitbu a dávat almužnu, nechte je jít cestou jejich, vždyť Bůh je věru odpouštějící, slitovný. (Tewba:5)
     
    أَلَا تُقَاتِلُونَ قَوْمًا نَّكَثُوا أَيْمَانَهُمْ وَهَمُّوا بِإِخْرَاجِ الرَّسُولِ وَهُم بَدَءُوكُمْ أَوَّلَ مَرَّةٍ ۚ أَتَخْشَوْنَهُمْ ۚ فَاللَّهُ أَحَقُّ أَن تَخْشَوْهُ إِن كُنتُم مُّؤْمِنِينَ قَاتِلُوهُمْ يُعَذِّبْهُمُ اللَّهُ بِأَيْدِيكُمْ وَيُخْزِهِمْ وَيَنصُرْكُمْ عَلَيْهِمْ وَيَشْفِ صُدُورَ قَوْمٍ مُّؤْمِنِينَ
    Což nebudete bojovat proti lidu, jenž porušil přísahy své a usiloval o vyhnání posla a první vás napadl? Bojíte se jich snad? Však Bůh má větší právo na to, abyste se Ho obávali, jste-li vskutku věřící. Bojujte tedy proti nim a Bůh je vašima rukama potrestá a zahanbí a dopomůže vám k vítězství nad nimi a uzdraví hrudě věřících (Tewba:13-14)
     
    وَقَاتِلُوا الْمُشْرِكِينَ كَافَّةً كَمَا يُقَاتِلُونَكُمْ كَافَّةً ۚ وَاعْلَمُوا أَنَّ اللَّهَ مَعَ الْمُتَّقِينَ
    bojujte proti nevěřícím jako jeden muž, tak jako oni bojují proti vám jako jeden muž a vězte, že Bůh stojí na straně bohabojných. (Tewba:36)
     
    Toto tvrzení je naprosto irelevantní, neboť tyto verše specifikují ohraničení významu výše uvedených veršů v případě vyhlášeného válečného stavu a týkají se nevěřících, kteří proti muslimům bojují, jak napovídá celý jejich kontext.
     
    V mekkánském období skutečně nebylo dovoleno odpovědět na útisk nevěřících Mekkánců jinak, nežli trpělivostí a moudrým slovem. Teprve v Medíně byl zjeven příkaz ozbrojeného džihádu na cestě Boží, který dovolil odpovědět na existující válečnou agresi také mečem.
     
    Navíc k situaci známé jako derogace verše, či zrušení předpisu, arab. نَسخٌ nesch, může dojít právě jedině v úrovni praktického zákonodárství a nikoli v úrovni věrouky nebo obecné konstatace. Výše uvedené verše jsou však většinou věroučného, nebo oznamovacího, tedy nikoli primárně legislativního, charakteru a proto v jejich případě ke zrušení významu a nahrazení jiným dojít nemůže.
     
    Sám termín nesch má v koránských naukách svou historii, jeho definice je výsledkem pozdějšího vývoje nauky o výkladu Koránu až ve 2.-3. století hidžry. První generace muslimů neschem pravděpodobně rozuměly jakékoli následné rozvinutí nějakého dřívějšího předpisu v Koránu, ať už rozšířením, specifikací, omezením, případně skutečnou derogací. 
     
    Zákaz donucování druhých k přijetí islámu se odráží v následujícím:
      i. Základem víry podle islámu je v prvé řadě potvrzení a pokora srdce, následně potvrzená slovy jazyka a vnějšími činy pokornosti. Pokud nejsou provázeny tím, co je v srdci, nelze hovořit o přijetí víry. Proto Korán také vybízí k užití rozumu a k vynakládání intelektuálního náporu za účelem poznávání pravdy, abychom dosáhli poznání Jediného Stvořitele v poukazech a tajemstvích stvoření vesmíru, země a života.
       
      ii. Nedotknutelnost všech svatyň, včetně svatyň jiných vyznání je jen jedním z mnoha projevů principu svobody vyznání a respektu k svobodné volbě člověka. Nemuslim má svobodu užívat vlastní svatostánky a je zakázáno ničit a znesvěcovat jakékoli objekty, ve kterých probíhají náboženské obřady. Stejně tak je zakázáno zasahovat do práv a náboženského života těch, kteří se v nich shromažďují, a to v době míru i v době války.
       
      iii. Šarí’a přikazuje dobré chování vůči nemuslimským rodičům a příbuzným, dobré zacházení s válečnými zajatci, materiální pomoc rodině a sousedům a zachovávání příkladných vztahů k příbuzným, sousedům apod., i kdyby tito nebyli muslimy. Posel Božíصلى الله عيله و سلم navštěvoval Lidi knihy, křesťany i židy, příkladně je hostil, prokazoval vůči nim vstřícné chování a navštěvoval jejich nemocné.
     
    1Muttefekun ‘alejhi. Na autoritu Asweda ibn Sári’a hadís zaznamenává al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 138; a Muslim v Sahíhu, hadsí č. 6426, v delší verzi. Uvádí jej i Abú Daúd, an-Nesáí, at-Tirmizí, Ibn Mádža, at-Taberání a al-Bejhekí.
    2Viz SHAFIQ, Muhammad. ABU NIMER, Mohammed. 2007. Interfaith Dialogue – a Guide for Muslims. Washington: IIIT, str. 55.
    3Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 1963.
    4Viz SHAFIQ, Muhammad. ABU NIMER, Mohammed. 2007. op. cit., str. 54.
    5Kromě víry sem patří život, majetek, osobní hrdost (jejíž součástí je i zachování rodové linie) a rozum.