Projevy sektářského fanatizmu a partajnické zaslepenosti, díl I.

grayscale photo of metal fence

V našem posledním textu jsme se dotkli jednoho z nejpalčivějších problémů muslimské ummy v dnešním světě – je jím rozdělení do velkého množství navzájem nepřátelských sekt, naprosto v protikladu k tomu, co islám učí a zastává.

Ibn Báz o tomto rozštěpení pravil:

„Posel Boží صلى الله عليه و سلم pro nás vytýčil jasnou a jedinou cestu, kterou mají povinnost následovat a po které se mají ubírat všichni muslimové – to je přímá stezka Boží (arab. الصراط المستقيم as-sirátu l-mustakím) a správná metodologie (arab. منهج menhedž) Jeho nepokřivené víry.

Vznešený Alláh pravil:

وَأَنَّ هَـٰذَا صِرَٰطِى مُسْتَقِيمًا فَٱتَّبِعُوهُ ۖ وَلَا تَتَّبِعُوا۟ ٱلسُّبُلَ فَتَفَرَّقَ بِكُمْ عَن سَبِيلِهِ

A toto je vskutku stezka Má, jež vede přímo. Kráčejte po ní a nenásledujte cesty jiné, jež by vás vzdálily od cesty Jeho. (An’ám: 153)

Alláh ummu Božího Posla صلى الله عليه و سلم rovněž varoval před štěpením se a nejednotností, protože ta je jednou z hlavních příčin neúspěchu a upadnutí pod nadvládu nepřátel, slovy Božími:

وَٱعْتَصِمُوا۟ بِحَبْلِ ٱللَّـهِ جَمِيعًا وَلَا تَفَرَّقُوا۟

Přidržujte se pevně provazu Božího všichni a nerozdělujte se! (Áli ‘Imrán: 103)

Vznešený na jiném místě zjevil:

شَرَعَ لَكُم مِّنَ ٱلدِّينِ مَا وَصَّىٰ بِهِۦ نُوحًا وَٱلَّذِىٓ أَوْحَيْنَآ إِلَيْكَ وَمَا وَصَّيْنَا بِهِۦٓ إِبْرَٰهِيمَ وَمُوسَىٰ وَعِيسَىٰٓ ۖ أَنْ أَقِيمُوا۟ ٱلدِّينَ وَلَا تَتَفَرَّقُوا۟ فِيهِ ۚ كَبُرَ عَلَى ٱلْمُشْرِكِينَ مَا تَدْعُوهُمْ إِلَيْهِ ۚ ٱللَّـهُ يَجْتَبِىٓ إِلَيْهِ مَن يَشَآءُ وَيَهْدِىٓ إِلَيْهِ مَن يُنِيبُ

On vám uzákonil jako náboženství to, co kdysi uložil Noemu – a to, co jsme vnukli tobě a co jsme uložili i Abrahamovi, Mojžíšovi a Ježíšovi: “Dodržujte náboženské úkony a nerozštěpujte se ohledně jich!” Jak nesnesitelné je pro modloslužebníky to, k čemu je vyzýváš! Bůh si k tomu vybírá, koho chce, a vede k tomu toho, kdo kajícně se k Němu obrací. (Šúrá: 13)

Abú Šáma pravil: „Kdykoli je zmíněn příkaz následovat společenství, myslí se tím následování pravdy, byť by i těch, kdo ji následují, bylo jen málo a těch, kteří jí odporují, bylo nepřeberně. To proto, že pravda je to, co následovalo společenství prvotní – společenství Proroka صلى الله عليه و سلم a jeho společníků رضي الله عنهم أجمعين, aniž by člověk bral ohled na bezpočet následovníků falši.“ [1]

Toto je Boží výzva k jednotě a sjednocení lidských srdcí do harmonického celku.

V každé muslimské zemi, v každé muslimské komunitě, je mnoho skupin, které vznikly z důvodu dobré věci, pomoci druhým, či spolupráce mezi muslimy v dobru a zbožnosti, aniž by mezi nimi bylo rozdílů v tom, po čem jejich stoupenci a následovníci touží. A to je dobré, požehnané a velmi prospěšné. Nicméně v situaci, kdy každé z těchto společenství prohlásí všechna ostatní společenství za bludné sekty, napadne je a blokuje jejich činnost, působí to závažné škody a přináší velmi zhoubné následky.

V takovém případě je povinností všech muslimů snažit se objasnit skutečný stav záležitostí, snažit se diskutovat s každou takovou skupinou a poskytnout jim všem své co nejupřímnější rady, aby se mohli všichni společně ubírat cestou, kterou Alláh pro své služebníky vytyčil a ke které Posel Boží صلى الله عليه و سلم vyzýval. Vůči těm, kteří pak tuto výzvu ignorují a pokračují ve své zatvrzelosti či honbě za světskými osobními benefity či cíli – o kterých jen Alláh Sám ví – mají ti, kteří jsou si skutečného stavu věcí vědomi, povinnost mít se na pozoru a neupadnout do něčeho podobného, nenechat se svést na scestí nebo odvrátit od následování přímé cesty Boží, kterou Alláh přikázal následovat, ve shodě s Jeho slovy:

وَأَنَّ هَـٰذَا صِرَٰطِى مُسْتَقِيمًا فَٱتَّبِعُوهُ ۖ وَلَا تَتَّبِعُوا۟ ٱلسُّبُلَ فَتَفَرَّقَ بِكُمْ عَن سَبِيلِهِۦ ۚ ذَٰلِكُمْ وَصَّىٰكُم بِهِۦ لَعَلَّكُمْ تَتَّقُونَ

A toto je vskutku stezka Má, jež vede přímo. Kráčejte po ní a nenásledujte cesty jiné, jež by vás vzdálily od cesty Jeho. A toto je to, co On vám přikazuje – snad budete bohabojní! (An’ám: 153)

Z toho je zřejmé, že ono nepřeberné množství sekt a frakcí v islámské společnosti je v prvé řadě něco, po čem touží šejtán a v druhé řadě splněné přání nepřátel islámu v řadách lidí, neboť svornost a jednota muslimů, vědomých si nebezpečí hrozících jim a jejich věrouce (arab. العقيدة al-‘akída), je učiní aktivními a efektivními ve snaze odvrátit je a vypořádat se s nimi, působíce jako sjednocená síla ku prospěchu všech muslimů. Tak by byla odražena nebezpečí hrozící jejich náboženství, jejich zemím i jejich bratřím. A to je něco, co si nepřátelé – ať už z řad lidí, či džinů – nepřejí. Proto se velmi usilovně snaží rozdmýchávat a podněcovat rozepře a nesváry mezi muslimy, ničit a podvracet jejich jednotu a zasévat mezi ně sémě nepřátelství a zášti.

Prosíme Alláha, aby sjednotil muslimy na pravdě, odstranil z jejich společností všechny podoby bludu a všechny příčiny nesvárů, věru On je vpravdě Jediný, kdo je toho schopen a kdo má nad tím úplnou moc. Ámín.“ [2]

Definovali jsme, že podstata sektářského fanatizmu a partajnické zaslepenosti tkví v tom, že člověk dává vlastnímu názorovému táboru, jeho autoritám a jeho stoupencům přednost před důkazem a pravdou, stavíce se do opozice a vystupujíce nepřátelsky proti všem, kdo s ním v dané věci nesouhlasí.

Takové chování je společné všem zbloudilým sektám a popisují ho učenci už od nejranějších dob.

Abú Hátim ar-Rází označuje něco takového za inherentní charakteristiku následovníků tužeb a inovací (arab. أهل الأهواء وأهل البدع ahlu l-ahwá we ahlu l-bida’): „Znamením následovíků inovace je jejich nepřátelské polemizování proti následovníkům podání (arab. أهل الأثر ahlu l-aser).“ [3]

Muhammed ibn Sálih ibnu l-‘Usejmín toto tvrzení vyložil slovy:

„Říkám, že nikdo nenapadá a neútočí na důstojnost spravedlivých učenců následujících pravdu, kromě tří druhů lidí: buď pokrytce známého svým pokrytectvím, nebo hanebného hříšníka nenávidějícího učence proto, že mu zakazují jeho hříchy, anebo fanatického sektáře, který nenávidí učence, neboť nesouhlasí s jeho zaujatostí a bludnou ideologií, kterou zastává.“ [4]

Mukbil ibn Hádí al-Wádi’í z tohoto důvodu konstatoval:

„Nikdo nezaútočí na následovníky Sunny vyjma toho, kdo sám upadá v hanbu.“ [5] 

V následujícím textu rozpracujeme různé projevy odsouzeníhodné bigotnosti v názorech, sektářského fanatizmu a partajnické zaujatosti a zášti.

1. Jen dotyčná skupina jsou výhradní majitelé veškeré pravdy.

Sektářům je společné urputně hájené přesvědčení, že nikdo jiný, ale jen oni jsou absolutní vlastníci veškeré pravdy a jen oni na ni „mají patent.“

Vznešený Alláh kritizuje držitele předcházejících poselství slovy:

وَإِذَا قِيلَ لَهُمْ ءَامِنُوا۟ بِمَآ أَنزَلَ ٱللَّـهُ قَالُوا۟ نُؤْمِنُ بِمَآ أُنزِلَ عَلَيْنَا وَيَكْفُرُونَ بِمَا وَرَآءَهُۥ وَهُوَ ٱلْحَقُّ مُصَدِّقًا لِّمَا مَعَهُمْ ۗ

A když je jim řečeno: “Věřte v to, co nyní seslal Bůh!”, tu hovoří: “Věříme jen v to, co bylo nám sesláno dříve!” A nevěří v to, co bylo sesláno později, ačkoliv je to pravda, jež potvrzuje pravdivost zjevení, která již mají. (Bekara: 91)

Ahmed an-Nedžmí pravil:

„Takový člověk je fanatickým přívržencem vlastní skupiny, pomáhá svým názorovým stoupencům dokonce i tehdy, kdy nenásledují pravdu a křivdí ostatním. A toto není dovoleno.

Dovoleno je pouze zasazovat se o pravdu, dokonce i ve prospěch člověka, který je ve vztahu k tobě cizím člověkem zvnějšku, dokonce i v neprospěch tvých vlastních lidí, pokud tito nenásledují pravdu. Musíš mít tu sílu pomoci někomu, kdo je od tebe vzdálen, třeba i v neprospěch toho, kdo ti je zcela nejbližší a nejdražší a umět říci: „Mýlíš se.“ [6]

Skupiny tohoto druhu zarputile odmítají pravdu, pokud nepřichází z jejich středu, od jejich lidí. Pokud je pravda vyřčena ústy někoho, kdo k nim nepatří, z osobních důvodů raději následují blud.

Vznešený Alláh pravil:

وَقَالَتِ ٱلْيَهُودُ لَيْسَتِ ٱلنَّصَـٰرَىٰ عَلَىٰ شَىْءٍ وَقَالَتِ ٱلنَّصَـٰرَىٰ لَيْسَتِ ٱلْيَهُودُ عَلَىٰ شَىْءٍ وَهُمْ يَتْلُونَ ٱلْكِتَـٰبَ ۗ كَذَٰلِكَ قَالَ ٱلَّذِينَ لَا يَعْلَمُونَ مِثْلَ قَوْلِهِمْ

Říkají židé: “Křesťané nemají v ničem pravdu!” a křesťané zase tvrdí: “Židé nemají v ničem pravdu!” a přitom přec ti i oni čtou Písmo. A hovoří ti, kdož nic nevědí, podobně jako oni. (Bekara: 113)

Sálih Áli š-Šejch pravil:

„Jak židé, tak křesťané odmítli pravdu, když byla vyřčena ústy těch druhých, jen na základě svých dojmů a pocitů. A toto je velmi silně přítomno dnes, kdy mnohé skupiny odmítají akceptovat fakta či skutečnosti, pokud jim je představí někdo, koho nemají rádi, anebo vůči komu cítí osobní zášť.“ [7]

Na jiném místě řekl:

وَقَالَتِ ٱلْيَهُودُ وَٱلنَّصَـٰرَىٰ نَحْنُ أَبْنَـٰٓؤُا۟ ٱللَّـهِ وَأَحِبَّـٰٓؤُهُۥ

Židé a křesťané říkají: “My synové jsme Boží a miláčci Jeho.” (Máida: 18)

‘Abdurrahmán as-Sa’dí vysvětlil:

„Slova jak židů, tak křesťanů představují falešně vznesený nárok na důstojnost a věrohodnost.“ [8]

Tedy pro sebe, své stoupence a vůdce svých frakcí si vymýšlejí čestné tituly a oslavná označení, že jsou ctihodní, vznešení, jediní správní apod. Jde o věci, kterým se Prorok صلى الله عليه و سلم a první generace muslimů, tedy ti nejlepší z nich, vyhýbali. A Alláh nás před tím chraň.

Mukbil ibn Hádí al-Wádi’í pravil:

„Naše dnešní společnosti jsou nevědomé v pohledu islámských nauk, zejména nauky o kritice a oceňování vypravěčů (arab. علم الجرح و التعديل ‘ilmu l-džerhi we t-ta’díl). Lidé si navzájem začali dávat prestižní tituly, dávají je těm, kteří na sebe podvodně berou oděv učenců. Možná takoví i nějakou znalost mají, avšak zcela určitě v souladu s touto svou znalostí nejednají. Říkají vznešený, doktor, šejch, ‘alláma, hodža apod., avšak Prorokovi společníci رضي الله عنهم أجمعين se sami nikdy takto netitulovali, ani podobná čestná označení ve svých knihách nepoužívali.“ [9]

2. Kult neomylného vůdce a svatých, autoritativních figur.

Každá skupina sektářů má své nekritizovatelné a nedotknutelné autority, které připojuje k Alláhu a Jeho Poslu صلى الله عليه و سلم, jediné závazné vykladače náboženství, kteří jediní mají pravdu a to vždy a za všech okolností. V sektářském smýšlení je pravda jen to, co tvrdí tito vůdcové, dovoleno je jen to, co oni povolí a nikdy neexistuje ani kousek pravdy, který by mohl být vyjeven někomu, kdo není členem dané skupiny a už vůbec ne jejím názorovým odpůrcem. Jen slovo vůdce kultu je závazné s konečnou platností.

Vůdcem takového kultu byl i faraon, jedna z hlavních záporných postav koránských příběhů, který se obořil na své poddané, kteří uvěřili v poselství Músá/Mojžíše, mír s ním:

ءَامَنتُم بِهِۦ قَبْلَ أَنْ ءَاذَنَ لَكُمْ

Jak to, že jste v Něj uvěřili, dříve než jsem vám to dovolil? (A’ráf: 123)

Podle as-Sa’dího nedokázal pochopit, že lidé uvěřili v Jediného Boha, který je stvořil, ještě předtím, než jim to dovolil nebo přikázal. [10]

Podobně i tyto sektářské a odštěpenecké skupiny zakládají svou náklonnost iči nepřátelství na tom, co dotyčný soudí o vůdcích či následovnících daného uskupení.

Ibn Tejmíja toto striktně odsoudil slovy:

„Nikdo se nesmí sdružovat na základě náklonnosti k nějakému šejchovi do té míry, že cítí náklonnost jen k tomu, kdo má dotyčného šejcha v oblibě a naopak nenávidí toho, kdo ho v oblibě nemá.

Skutečný muslim prokazuje svou náklonnost vůči každému zbožnému muslimovi, včetně všech učenců. Vůči žádnému učenci není dovoleno cítit něco více, vyjma díky jeho výjimečné zbožnosti či erudici. Přednost dáváme jen tomu, komu dal přednost Vznešený Alláh a Jeho Posel صلى الله عليه و سلم.

Alláh pravil:

يَـٰٓأَيُّهَا ٱلنَّاسُ إِنَّا خَلَقْنَـٰكُم مِّن ذَكَرٍ وَأُنثَىٰ وَجَعَلْنَـٰكُمْ شُعُوبًا وَقَبَآئِلَ لِتَعَارَفُوٓا۟ ۚ إِنَّ أَكْرَمَكُمْ عِندَ ٱللَّـهِ أَتْقَىٰكُمْ ۚ إِنَّ ٱللَّـهَ عَلِيمٌ خَبِيرٌ

Lidé, věru jsme vás stvořili z muže a ženy a učinili jsme z vás národy a kmeny, abyste se vzájemně poznali. Avšak nejvznešenější z vás před Bohem je ten, kdo je nejbohabojnější – a Bůh je vševědoucí a dobře zpravený. (Hudžurát: 13)

Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

…لا فضلَ لعربيٍّ على عجميٍّ، ولا لعجميٍّ على عربيٍّ، ولا أسودَ على أحمرَ، ولا أحمرَ على أسودَ، إلا بالتقوى…

Arab nemá přednosti nad Nearabem, ani Nearab nad Arabem, ani černý nad bílým, ani bílý nad černým, leda kvůli bohabojnosti …“ [11] [12]

‘Alí ibn Jahjá al-Haddádí pravil:

„Důsledkem takového fanatizmu následovíků je jejich sebeláska a sebechvála a to, že kdokoli vychvaluje jejich vůdce, je pro ně milovaným přítelem. Naopak ten, kdo ho kritizuje, dokonce i kdyby měl pravdu, je nenáviděným nepřítelem.“ [13]

Snadno si lze povšimnout, že každé z takových sektářských uskupení má svůj úzkostlivě hájený panteon nedotknutelných, vůči kterým se dotyční chovají obzvlášť bigotně a jejichž myšlenky nekriticky přebírají.

Takové chování je odsouzeno už v Koránu:

وَكَذَٰلِكَ مَآ أَرْسَلْنَا مِن قَبْلِكَ فِى قَرْيَةٍ مِّن نَّذِيرٍ إِلَّا قَالَ مُتْرَفُوهَآ إِنَّا وَجَدْنَآ ءَابَآءَنَا عَلَىٰٓ أُمَّةٍ وَإِنَّا عَلَىٰٓ ءَاثَـٰرِهِم مُّقْتَدُونَ قَـٰلَ أَوَلَوْ جِئْتُكُم بِأَهْدَىٰ مِمَّا وَجَدتُّمْ عَلَيْهِ ءَابَآءَكُمْ ۖ قَالُوٓا۟ إِنَّا بِمَآ أُرْسِلْتُم بِهِۦ كَـٰفِرُونَ

A podobně jsme před tebou nevyslali do měst varovatele, aby tamní boháči neprohlásili: “Nalezli jsme otce své v jistém učení a jdeme ve stopách jejich!” I řekl jim: “A což když vám přinesu něco, co lepší je vedení než to, jež u otců svých jste nalezli?” Odpověděli: “My vskutku nevěříme v to, s čím posláni jste byli!” (Zuchruf: 23-24)

Nejhorší extrémisté mezi ší’itskými sektami, jako např. sekta nusajríja, tak považují ‘Alího ibn Abí Táliba رضي الله عنه za důležitější osobnost, než Proroka Muhammeda صلى الله عليه و سلم samotného, za někoho, v kom se – a Alláh je od toho dalek – emanoval Bůh. V sice menší, ale stále ještě rozpoznatelné míře je tentýž nešvar pozorovatelný u následovníků některých súfíjských tarík, nebo dokonce u některých stoupenců škol islámsko-právního myšlení (arab. مذهب mezheb), jako hanefíjců, málikovců, šáfi’ovců a hanbelovců. Nicméně toto vše je podobou neislámského a odsouzeníhodného lpění na lidských autoritách.

Mukbil ibn Hádí al-Wádi’í napsal:

„Urputně se držet je třeba výhradně Koránu a Sunny.“ [14]

3. Tvrdí, že následují zbožné předky, ale ve skutečnosti jim odporují.

Každý inovátor a bludný sektář se vehementně odkazuje na zářné figury slavné historie islámu, avšak to, co hlásá je v příkrém rozporu s tím, co hlásali oni. Jeho skutky a činy jsou tak v ostrém protikladu s tím, na co se ve svých slovech odvolává a k čemu údajně vyzývá. A něco takového je charakteristické buď pro barbarskou nevědomost, anebo pro pokrytectví. [15]

O takových Ibnu l-Kajjim píše:

„Hroby hříšných následovníků Sunny jsou zahradami, jako jsou zahrady rajské. A hroby oddaných uctívačů z řad následovníků inovací jsou propastmi, jako jsou propasti pekelné. Pevné dodržování Sunny vykupuje i z větších hříchů, jakož i odporování Sunně ruší i velké dobré skutky. Pokud následovníky Sunny zbržďují jejich činy, popožene je jejich správné přesvědčení. A pokud jsou následovníci inovace hnáni kupředu svými skutky uctívání, zbržďují je nedostatky v jejich přesvědčení.“ [16]

Z tohoto důvodu učenci píší svá vyvrácení různých sektářů a tito sektáři je za to nenávidí.

Ahmed ibn Jahjá an-Nedžmí o tom řekl:

„Vyvracet následovníky inovace je praktikou ustanovenou už zbožnými předky. Obává se toho jen někdo, kdo následuje své tužby, nebo někdo, kdo není pevný ve své znalosti.“ [17]

Na jiném místě řekl:

„Pokud člověk chválí následovníky Sunny a miluje je, potom je jedním z nich. A pokud chválí a miluje následovníky inovace, potom je jedním z nich.“ [18]

Taková vyvracení se ovšem zaslepeným fanatikům pochopitelně nelíbí a jejich autory, své oponenty, zasypávají snůškou urážek ad hominem.

Tato praktika je odsouzena v Koránu v příběhu o proroku Núhu/Noemovi, mír s ním:

كَذَّبَتْ قَبْلَهُمْ قَوْمُ نُوحٍ فَكَذَّبُوا۟ عَبْدَنَا وَقَالُوا۟ مَجْنُونٌ

A již před nimi lid Noemův znamení za výmysl pokládal a Našeho služebníka za lháře prohlásil; i řekli oni: “Blázen!” (Kamer: 9)

Ibn Tejmíja tato slova vysvětlil:

„Častovali ho jako ignoranta. Nadávali mu, že je šílenec. Pokud někoho popíšete jinému člověku jako šílence, odsoudíte tím i jeho slova a činy. A nakonec to, zda je člověk duševně v pořádku, lze přece poznat z jeho slov a činů tak jako tak.“ [19]

Sálih al-Fewzán dodal:

„Znakem zbloudilých sekt je, že ve skutečnosti nenávidí zbožné předky, nenávidí metodu, jakou zbožní předkové přijímali a chápali svou víru a nenávidí ty, kdo před těmito zbloudilými sektami varují.“ [20]

A nenávist k učeným a učenosti je podle Sáliha ibn ‘Abdil’azíze rysem nevěřících z doby nevědomosti:

„Vysmívat se učeným lidem a ponižovat je nepatří k náboženství. Naopak, je to znak předislámské doby nevědomosti.“ [21]

4. Vyvíjejí nátlak na stoupence dané skupiny, aby v ní setrvali.

To, že se necítíme příjemně, když jsme konfrontováni s názory, které odporují našemu vidění věci je přirozené, stejně jako tíseň pociťovaná ve chvíli, kdy s vlastním názorem, odporujícím názorům ostatních, zůstaneme ve vlastní skupině osamoceni. Nicméně zneužívat těchto psychologických efektů a zábran k posilování vnitřní koheze navenek vyhraněné skupiny je oblíbenou taktikou sektářů a partajnických fanatiků, kteří s jeho pomocí umlčí jakýkoli vnitřní disent či zlikvidují každý nesouhlasný hlas, který by mohl uvnitř dané skupiny vzniknout.

Takový nátlak je možno identifikovat v obecně známém příběhu o posledních chvílích Prorokova صلى الله عليه و سلم strýce Abú Táliba. Toho Prorok صلى الله عليه و سلم i na smrtelné posteli vyzval k přijetí islámu, avšak Abú Tálib odmítl, podléhaje nátlaku přítomných mekkánských modloslužebníků – Abú Džehla a ‘Abdulláha ibn ‘Umejji: „Abú Tálibe, to se chceš opravdu zříci víry ‘Abdulmuttalibovy?“ Oba stupňovali svůj nátlak a naléhání tak dlouho, až Abú Tálib pronesl svá poslední slova na tomto světě: „Jsem na víře ‘Abdulmuttalibově.“ [22]

Aby tohoto záměru docílili, snaží se o to, aby se jejich členové nikdy nedostali k informacím, které mají svůj původ mimo dotyčnou skupinu. Kvůli tomu uvalují omezení na určité knihy, články, noviny, časopisy, televizní a rozhlasové stanice, internetový obsah a jakékoli další materiály, které odhalují nedostatky jejich skupiny. Obzvláště rádi pak cenzurují vše, co se týká vnitřních problémů dané skupiny. Doporučují obsahy pouze vlastní provenience.

Takovým Mukbil ibn Hádí al-Wádi’í vzkazuje:

„Přestaňte lidem klamat ve jménu islámu. Neklamte lidem ve jménu Sunny. Sunna se dnes stala něčím na způsob pláště. Člověk si ji oblékne a pak ji zase vysvlékne, podle toho, jak to vyhovuje jeho zájmům. Přestaňte klamat lidem ve jménu následování zbožných předků. My přece netvrdíme, že na Sunnu a na zbožné předky máme nárok jen my jediní!

Následovat zbožné předky ve skutečnosti znamená návrat k jejich pochopení islámu. Byl imám al-Buchárí sektářským fanatikem? Vytvořil si imám Ahmed ibn Hanbel okolo sebe sektu nekritických obdivovatelů? Měl takovou ‘Abdulláh ibn Mubárek? Nebo Se’íd ibnu l-Musejjib? Byl Abú Hurejra رضي الله عنه součástí něčeho takového? Nikoli. Fanatikem nebyl nikdo z nich. Pouze vyzývali ostatní k cestě Koránu a Sunny a když nastal okamžik, kdy byl nutný i boj v džihádu, bojovali. ‘Abdulláh ibn Mubárek strávil celý rok svého života jako voják sloužící v pohraniční jednotce. Následující rok pak vykonal hadždž, během něhož přednášel lidem o jejich víře. Takto se chovali naši zbožní předkové.

Nepodvádějte proto lidi a neuzurpujte si proto odkazy na zbožné předky, nebo na Sunnu. Sami máte k Sunně a ke zbožným předkům daleko. Stali jste se sektářskými fanatiky. Podvádíte lidi s užitím koránských veršů a Prorokových صلى الله عليه وسلم hadísů.“ [23]

5. Podporují pouze své vlastní členy.

Když sektáři něco organizují, plánují, na něčem spolupracují nebo pořádají na něco finanční sbírku, nikdy nezmiňují dobré věci, o které se zasazují členové jiných islámských uskupení. Pravý duch islámské svornosti a podpory se tím vytrácí.

Mukbil ibn Hádí al-Wádi’í pravil:

„Alláh ohledně spolupráce zjevil:

وَتَعَاوَنُوا۟ عَلَى ٱلْبِرِّ وَٱلتَّقْوَىٰ ۖ وَلَا تَعَاوَنُوا۟ عَلَى ٱلْإِثْمِ وَٱلْعُدْوَٰنِ ۚ

Pomáhejte si vzájemně ke zbožnosti a bohabojnosti a nepomáhejte si k hříchu a nenávisti. (Máida: 2)

To znamená příkaz pomoci každému muslimovi, bez ohledu na to, zda je tvým názorovým stoupencem, či nikoli.

Pokud jsi například ministrem náboženských záležitostí a přijde za tebou nějaký muslim, žádající o pomoc pro svůj projekt výstavby mešity, nesmíš ho odmítnout slovy: „Pomáhám jen těm ze své skupiny, jen těm z mé vlastní skupiny poskytuji pomoc na budování a zřizování mešit.“

Takový člověk podporuje jen své vlastní stoupence, jen svou vlastní skupinu.“ [24]

Na jiném místě řekl:

„Sektářský fanatizmus ústí v izolaci. Sektářský fanatik nepřeje dobro nikomu, vyjma členů vlastní skupiny.“ [25]

Toto podle něj odporuje koránské dikci:

وَٱلْمُؤْمِنُونَ وَٱلْمُؤْمِنَـٰتُ بَعْضُهُمْ أَوْلِيَآءُ بَعْضٍ ۚ يَأْمُرُونَ بِٱلْمَعْرُوفِ وَيَنْهَوْنَ عَنِ ٱلْمُنكَرِ وَيُقِيمُونَ ٱلصَّلَوٰةَ وَيُؤْتُونَ ٱلزَّكَوٰةَ وَيُطِيعُونَ ٱللَّـهَ وَرَسُولَهُۥٓ ۚ أُو۟لَـٰٓئِكَ سَيَرْحَمُهُمُ ٱللَّـهُ ۗ إِنَّ ٱللَّـهَ عَزِيزٌ حَكِيمٌ

Věřící muži a věřící ženy jsou si vzájemně přáteli a přikazují vhodné a zakazují zavrženíhodné, dodržují modlitbu, dávají almužnu a jsou poslušní vůči Bohu a Jeho poslu. Nad těmi se Bůh věru slituje, neboť Bůh mocný je i moudrý. (Tewba :71)

Mukbil ibn Hádí al-Wádi’í vysvětlil:

„Musíš pomáhat svému muslimskému bratrovi, i kdybys byl tady a on třeba až v Indonésii, dokonce i kdybys ho ani neznal. Každá lidská bytost je synem Adama, jež byl stvořen z hlíny. Pomáhej proto svému bratrovi, ať už je Arab nebo Nearab.

Vznešený Alláh hovoří

يَـٰٓأَيُّهَا ٱلنَّاسُ إِنَّا خَلَقْنَـٰكُم مِّن ذَكَرٍ وَأُنثَىٰ وَجَعَلْنَـٰكُمْ شُعُوبًا وَقَبَآئِلَ لِتَعَارَفُوٓا۟ ۚ إِنَّ أَكْرَمَكُمْ عِندَ ٱللَّـهِ أَتْقَىٰكُمْ ۚ إِنَّ ٱللَّـهَ عَلِيمٌ خَبِيرٌ

Lidé, věru jsme vás stvořili z muže a ženy a učinili jsme z vás národy a kmeny, abyste se vzájemně poznali. Avšak nejvznešenější z vás před Bohem je ten, kdo je nejbohabojnější – a Bůh je vševědoucí a dobře zpravený. (Hudžurát: 13)“ [26]

‘Alí al-Haddádí pravil:

„Sektářské inovátorské skupiny v dnešní době zakládají svou partajnickou loajalitu na tom, kdo souhlasí a kdo nesouhlasí s jejich uskupeními. Tento princip následně určuje jejich interakce a vztahy s ostatními členy i nečleny jejich skupiny.“ [27]

________________________________________________________________

[1] Viz al-Bá’isu ‘alá inkári l-bid’ati we l-hawádís, str. 22. 

[2] Viz Medžmú’u l-fetáwá we makáláti l-mutenewwi’a, 5/202-204.

[3] Viz ‘Akídetu s-selefi we ashábi l-hadís, str. 304.

[4] Viz al-Idžábátu l-muhimmetu fi l-mešákili l-mulíma, 1/30.

[5] Viz Tuhfetu l-mudžíb, 369.

[6] Viz al-Amálí n-nedžmíja ‘alá mesáili l-džáhilíja, str. 114-115.

[7] Viz Šerhu Mesáili l-džáhilíja, str. 161-165.

[8] Viz Tejsíru l-Kerími r-Rahmán, 1/460.

[9] Viz al-Muchridžu mine l-fitna, str. 21.

[10] Viz Tejsíru l-Kerími r-Rahmán, 3/424.

[11] Jako součást delšího hadísu od Džábira ibn ‘Abdilláha رضي الله عنه zaznamenali Ahmed v Musnedu, hadís č. 23489; al-Bejhekí v Šu’abu l-ímán, hadís č. 5137; Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá´, 3/100; a al-Búsírí v Ittiháfu l-chajreti l-mihra, 3/226 v lehce odlišných zněních. Jako sahíh ho doložil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 2700.

[12] Viz al-Fetáwá al-‘Irákíja, 1/91-92.

[13] Viz al-Ghulúwu we mazáhiretuhu fi l-hajáti l-mu’assara, str. 69.

[14] Viz Mu’džemu l-fethi l-‘akída, str. 284.

[15] Viz Zejd al-Medchalí v al-Fewá’idu l-džellíjetu Šerhu Mesáili l-džáhilíja, str.  279.

[16] Viz I’lámu l-muwekki’ín, 3/329.

[17] Viz Reddu l-džewáb, str. 7.

[18] Viz Iršádu s-sárí, str. 377.

[19] Viz an-Nubúwa, 1/143.

[20] Viz al-Adžwibetu l-mufída, str. 136.

[21] Viz Símátu l-mu´miníne fi l-fiten, str. 27.

[22] Vyprávění o tom zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 4772.

[23] Viz Kam’u l-mu’ánidi we zedžru l-hákid, str. 126-127.

[24] Viz Gháretu l-ašrita, 2/25.

[25] Viz Gháretu l-ašrita, 2/26.

[26] Viz Gháretu al-ašrita, 2/93.

[27] Viz al-Ghulúw, str. 70.