Shromáždění Koránu a jeho sepsání

Logo XXL

بسم اله الرحمان الرحيم

 

بسم اله الرحمان الرحيم

 

Tento článek si klade za úkol pojednat o historii záznamu poslední z Knih, zjevených Všemohoucím Alláhem jako zjevení lidstvu.
Korán je přímé, nestvořené Slovo Boží. Bylo nejprve zapsáno do tzv. Přísně střežených desek (ar. al-lewhu l-mehfúz) a odtud v tzv. Noci úradku (ar. lejletu l-kadr) na konci ramadánu sestoupilo do pozemského nebe, odkud bylo po částech zjevováno, shodně potřebě, Božímu Poslu صل الله عليه و سلم. Ten se mu naučil a učil mu i dále. Zde se budeme zabývat tím, co se dělo od doby, kdy se Korán usadil v srdci Božího Posla صل الله عليه و سلم, až do objevení se prvního mushafu[1], naprosto totožného s mushafem, se kterým se setkáváme dnes v mešitách a domovech muslimů.
Shromážděním Koránu rozumíme jeho střežení a učení se ho nazpaměť (hifz), ale Shromáždění Koránu je také jeho sepsání na stránky a sestavení do jednotného mushafu.
 
Fáze 1.: Doba Posla Božího صل الله عليه و سلم
 
Uskutečněna v době Proroka صل الله عليه و سلم, obnášela jeho zapamatování a učení zpaměti. První člověk, který ho uměl nazpaměť byl Prorok صل الله عليه و سلم sám, který s velkou touhou očekával zjevení Koránu a mnoho ho opakoval, ze strachu, aby Korán nebyl nezapomenut, až ho Alláh uklidnil sesláním veršů 16 – 19 ze súry Kijáma, ve kterých říká:
لا تُحَرِّكْ بِهِ لِسَانَكَ لِتَعْجَلَ بِهِ إِنَّ عَلَيْنَا جَمْعَهُ وَقُرْآنَهُثُمَّ إِنَّ عَلَيْنَا بَيَانَهُ فَإِذَا قَرَأْنَاهُ فَاتَّبِعْ قُرْآنَهُ                                        
Nehýbej příliš svým jazykem při jeho čtení, abys je uspíšil, věru na Nás je jeho sebrání i přednášení. A když ti je předčítáme, sleduj jeho přednášení, a potom na Nás je podat jeho objasnění.
Zde se jednoznačně míní učení se Koránu nazpaměť. Ibn Abbás říká: „Sesílání Božího zjevení Posla Božího velmi vysilovalo. Proto Alláh zjevil: „Nehýbej příliš…“ Tj. „Alláh jej seskupil ve tvé hrudi, aby ses jej ty poté naučil. Proto pozorně ho poslouchej, pak bude na nás umožnit ti, abys jej předčítal dále.“ Proto Boží Posel صل الله عليه و سلم, vždy když k němu přicházel Džibríl, naslouchal a když pak odešel, Posel صل الله عليه و سلم by přesně zopakoval tak, jak ho ro Džibríl naučil.[2]
To dokládá také verš:
فَتَعَالَى اللَّهُ الْمَلِكُ الْحَقُّ وَلا تَعْجَلْ بِالْقُرْآنِ مِنْ قَبْلِ أَنْ يُقْضَى إِلَيْكَ وَحْيُهُ وَقُلْ رَبِّ زِدْنِي عِلْمًا
Nepospíchej s Koránem, dříve než bude ti ukončeno celé jeho vnuknutí, a rci: „Pane můj, rozmnož mi vědění!“ (Tá Há: 114)
Džibríl každý rok v ramadánu s Poslem صل الله عليه و سلم Korán opakoval, jak dosvědčuje podání od ‘Áiši, že Posel صل الله عليه و سلم řekl: „Věru mi Džibríl každý rok předkládal celý Korán. A letos to učinil dvakrát. Nevidím to jinak, než jako příznak toho, že má lhůta uplynula.“[3]
Alláh zjevil:
قُلِ اللَّهُ شَهِيدٌ بَيْنِي وَبَيْنَكُمْ وَأُوحِيَ إِلَيَّ هَذَا الْقُرْآنُ لأنْذِرَكُمْ بِهِ وَمَنْ بَلَغَ
Řekni: „Bůh je Svědkem mezi mnou i vámi. Zjevil mi tento Korán, abych jím varoval vás i ty, které zastihne.“ (An’ám:19)
Naučit se celý Korán nazpaměť ustavil Alláh Své ummě jako povinnost. Musí se jej naučit velký počet lidí v každé generaci tak, aby byl dosažen nejvyšší stupeň podání v kritice ústně přenášených údajů, tj. tewátur[4] Proto Boží Posel صل الله عليه و سلم vynaložil veliké úsilí, když Koránu vyučoval své společníky. Posel صل الله عليه و سلم ve své přízni dával přednost jedněm ze svých druhů nad jinými podle stupně hifzu, kdykoli je někam vyslal, nařizoval, aby jejich modlitbu vedl ten, který zná z Koránu nejvíce. Při bitvách také svěřoval praporec do rukou toho, kdo znal nejvíce z Koránu. Hadísů, které upozorňují na důležitost memorování Koránu je bezpočet. Při své výuce Koránu také dbal na to, aby byla recitace přesná, včetně pořadí veršů, správných slovesných tvarů a koncovek pádů, včetně precizního vyslovování krátkých samohlásek (které se tehdy v textu ještě nezaznamenávaly) tak, jak bylo správně. Aby se neztratilo nic z toho, co bylo zjeveno. Sám nabádal své druhy, aby recitovali Korán přímo jemu, a chválil je za to, jak dosvědčuje podání Abú Músá al-Aš’arího, že mu Prorok صل الله عليه و سلم řekl: „Kdybys mě byl včera večer viděl, jak jsem poslouchal tvou recitaci. Zajisté je ti dán hlas z hlasů rodu Davidova.[5] Sálimu, sluhovi Abú Huzejfovu, řekl k jeho recitaci Prorok صل الله عليه و سلم: „Chvála Alláhu, že učinil v mé ummě lidi, jako jsi ty.[6] Prorok صل الله عليه و سلم nařídil také Ibn Mes’údovi, aby pro něj recitoval Korán. Ten recitoval začátek 4. súry a když končil, spatřil na tváři Posla Božího صل الله عليه و سلم slzy[7].
Naučil Koránu také mnohé své společníky. Mezi muhádžiry[8], kteří se učili Korán přímo před Prorokem صل الله عليه و سلم, patří: Abú Bekr, Omar, Osmán, Alí, Talha, Sa’d, Ibn Mes’úd, Huzejfa, Sálim, Abú Hurejra, Abdulláh ibn Omar, Ibn Abbás, Amru ibnu l-Ás a jeho syn Abdulláh, Mu’áwíja, Abdulláh ibn Zubejr, Abdulláh ibnu s-Sá’ib a také ženy – např. ‘Áiša, Hafsa a Umm Selema. Z Ansár[9] to byli např.: ‘Ubáda ibn Sámit, Ubejj ibn Ka’b, Mu‘áz ibn Džebel, Zejd ibn Sábit, Fedála ibn ‘Abíd, Meslema ibn Muhallid, Abú Dardá, Anas ibn Málik a Abú Zejd ibn Seken.[10]
Kdykoliv byl zjeven nějaký ajet, okamžitě byl takto zapamatován. Toto společenství, navzdory tomu, že téměř neznalo písmo, bylo obdařeno velikou pamětí a mezi jeho členy byla celá řada háfizů. Vyprávění udávají, že například pouze v bitvě u studny Mawna zahynulo 70 háfizů. A stejné množství v den bitvy u Jemámy. Byla to bitva proti Musajlema al-Kazzábovi[11], který se prohlásil prorokem. Jeden ze sahába, který byl háfizem Koránu, když byla bitva v plném proudu, vykopal v zemi díru a vlezl do ní, aby neutíkal z bitevního pole (Sálim, otrok Abú Huzejfy) a řekl: „Špatní jsou háfizové, kteří utíkají z bitevního pole.“
 
První shromáždění Koránu za doby Posla Božího صل الله عليه و سلم
 
Prorok صل الله عليه و سلم měl písaře zjevení, jako byli Ubejj ibn Ka´b a jeho syn ‘Alí, Zejd ibn Sábit, Chálid ibnu l-Welíd, Sábit ibn Kajs a Mu‘áwíja ibn Abí Sufján. Udává se, že jich bylo okolo čtyřicítky. Když byl zjeven jakýkoliv ajet, Prorok صل الله عليه و سلم jim nařídil aby ho zapsali a vložili do té a té súry. Zejd říká: „Byli jsme s Prorokem صل الله عليه و سلم a zapisovali jsme Korán na útržky kůže a papíru.“[12] Také se zapisovalo na olázky, na palmové listy, nebo na velbloudí kosti. Prorokovi sahábové pokaždé když něco z Koránu zapsali, ukazovali to Poslovi Božímu. Poslední, kdo Prorokovi صل الله عليه و سلم ukázal zapsaný Korán byl Zejd ibn Sábit a proto byl Abú Bakrem a Usmánem následně vybrán, aby ho sjednotil. Pořádek koránských veršů je dílem zjevení. Na tom je konsenzus muslimů. Neexistuje jediné podání, které by tomu odporovalo. Co se týče pořádku súr, i ono bylo součástí zjevení, i když sami sahába, jak uvádí az-Zerkeší, se ve svých prvních mushafech odklonili od převládajícho uspořádání súr. Avšak když se umma seskupila okolo jediného mushafu, své vlastní mushafy zničili, aby zachovali jednotu muslimů jednotným textem Zjevení.
Když Posel Boží odešel na onen svět, Korán byl zapsán v srdcích lidí a zaznamenán na sedm způsobů recitace, tzv. kirá´at[13], pocházejících ze sedmi staroarabských dialektů. Zatím však nebyl sjednocen v jediném mushafu. Toto se nazývá prvním shromážděním Koránu.
 
Fáze 2.: Doba prvního chalífy, Abú Bekra, tj. 2. shromáždění Koránu
 
Když nejvěrnější Prorokův druh, Abú Bekr as-Siddík, nastoupil do čela muslimské ummy jako první chalífa, děly se různé události, jako odpadlictví mnohých Arabů, objevení se lžiproroků atd. Připravil tedy vojsko se kterým táhl v boj proti nim. Již jsme uváděli, že jen v bitvě u Jemámy zahynulo mnoho sahába včetně 70 háfizů Koránu. Omar tehdy poukázal na riziko zapomenutí a ztráty Koránu. Zpočátku to Abú Bakr nechtěl udělat a odmítal to slovy: “Jak mohu udělat něco, co Posel صل الله عليه و سلم nechtěl?“, ale Omar na něho naléhal a svou prosbu opakoval, dokud Alláh neotevřel Abú Bakrovu hruď a nepřiměl ho, aby tak učinil. Přizval si k tomu tedy Zejda ibn Sábita a přikázal mu sestavit jednotný mushaf. Zpočátku i on nechtěl, ale později se shodli.
Zejd ibn Sábit shromáždil všechno co bylo z Koránu zaznamenáno na listech, kůži a podobně a také to, co si pamatovali lidé. Ačkoli sám byl háfizem, nezapsal do nového mushafu jediný verš, aniž by jej nevyslechl jak jej recitují ostatní, neuviděl zapsaný na textu, který byl sepsán před Prorokem صل الله عليه و سلم a dvěma dalšími bezúhonnými svědky prohlášen za autentický záznam kontrolovaný Prorokem صل الله عليه و سلم. Tímto způsobem, podle přísných pravidel a opatření byl záhy po Prorokově صل الله عليه و سلم Korán smrti seskupen do jediného mushafu a bylo zaručeno, že se z něj nic neztratí. Byl dodržen pořádek súr a jejich veršů, a celý mushaf byl uchován ve všech sedmi způsobech recitace. To vše Zejd na Abú Bekrův příkaz stihl během jediného roku. Řekl Alí: “Nejvíce odměny za mushaf má Abú Bakr, který první dal seskupit Alláhovu Knihu. Po jeho smrti tento mushaf převzal Omar a poté, co zahynul, byl předán jeho dceři Hafse.
 
Fáze 3.: Doba třetího chalífy Osmána, tj. 3. shromáždění Koránu
Jak rostlo muslimské impérium a zvětšoval se počet muslimů, lidé se učili Korán podle různých způsobů recitace a začínali se mezi nimi objevovat neshody ve čtení Koránu. Mějme na paměti, že v té době ještě arabské písmo neznalo ani tečky k odlišení písmen typu Bá´, Tá´, či Sá´, ani znaménka pro krátké samohlásky („a“ – fetha, „i“ – kesra, „u“ – demma), takže psaný text byl jen oporou paměti. Dva učedníci, kteří se tak naučili Korán od učitelů, z nichž každý používal jiný kirá´et, pak podléhali pochybnostem, které následně vznášeli i svým učitelům, kterých se na ně ptali.[14] Celou situaci komplikoval i fakt, že v době, kdy Zejd psal nový, revidovaný, jednotný mushaf, existovaly nejméně dva další mushafy – Mushaf Ibn Mes’úda a Mushaf Ubejje ibn Ka’b, které se mírně lišili pořadím súr.
Proto, na radu Huzejfy bin Jemána[15] a dalších, nařídil chalífa Osmán přinést prvotní, Abú Bekrem a Zejdem autentizovaný mushaf, který nyní uchovávala Omarova dcera Hafsa. Tento mushaf byl kritickým způsobem sestaven na popud samotného Abú Bekra a byl tím nejautentičtějším. Byl také nazýván Imámem. Poručil Medíňanu Zejdu ibn Sábitovi (opět) a ještě dalším třem Kurejšovcům z Mekky – Abdulláhu ibnu z-Zubejrovi, Se’ídovi ibnu l-Ás a Abdurrahmánu ibn Háris ibn Hišámovi, aby mushaf ještě jednou zkontrolovali a přepsali do několika opisů. V případě neshody bylo použito výrazivo kurejšovského dialektu. Tak muslimové mushaf sjednotili do jednoho ze sedmi způsobů přednesu, aby se již umma v této otázce již nikdy nerozešla. Umma to přijala a zanechala učení všech ostatních šesti způsobů recitace a Usmánovi se tímto podařilo odvrátit vznikající rozpory a pokušení. Na každé místo dal poslat jednu kopii a ostatní mushafy, které jeho úpravou neprošli přikázal spálit.
Když byli s prací hotovi, vrátili původní mushaf Hafse, která jej vlastnila až do své smrti. Historie ztrácí tento mushaf za doby chalífy Merwána bin Hakam, který jej dal okolo roku 685 kř. éry spálit, neboť již existoval v mnohých opisech a byl pevně ukotven v srdcích muslimů.
Co se týče osmánovských kopií, které byly rozeslány do ostatních dílů světa, má se za to, že byly čtyři. Osmán si jeden nechal pro sebe a další tři odeslal po jednom do Šámu[16] a do iráckých měst Basra a Kúfa. Jiní jsou toho názoru, že exemplářů a míst odeslání bylo sedm, mimo výše vzpomenuté uvádějí také po jednom opisu pro Bahrejn, Mekku a Jemen. První podání je věrohodnější.[17]
Z těchto nejrannějších verzí Koránu se do dnešního dne dochovala jediná, kopie zhotovená za Osmánovy vlády, která se nacházela v držení samotného chalífy. Dnes ji můžete spatřit v uzbeckém Taškentu, ve staré čtvrti Hast. Uvádí se, že chalífa Osmán byl zavražděn skupinou cháridžovců, když zrovna předčítal z Koránu. Na prastarém uzbeckém exempláři, který prokazatelně pochází ze 7. stol. kř. éry, se skutečně nalézají tmavohnědé skvrny, které mohou být chalífovou krví. Po Osmánově smrti odnesl nový chalífa, ‘Alí, tento jeho mushaf z Medíny do irácké Kúfy, odkud započala jeho pouť na východ. Když za 700 let mongolský válečník Timúr Lenk vyplenil Irák a s ním i Basru, odnesl s sebou i Osmánův mushaf, který byl uchováván a opatrován v Timúrově sídle v uzbeckém Samarkandu po dalších 400 let. Když Rusové v roce 1868 město dobili, uloupili mushaf jako cennou válečnou kořist pro Carskou knihovnu. Po pádu carství odnesl V.I. Lenin tento mushaf do podhůří Uralu, do Ufy v ruské autonomní republice Baškorostán. Odtud byl mushaf, po několika žádostech muslimů, roku 1924 navrácen do Uzbekistánu. Je zapsán do světového kulturního dědictví UNESCO.
 
Fáze 4.: Úpravy mushafu po Osmánovi:   
 
Osmánovská verze zápisu zprvu neměla tečky ani znaménka pro krátké samohlásky, protože je prozatím Arabové pro svůj mateřský jazyk nepotřebovali. Tato potřeba vyvstala až tahdy, kdy cizinci ve velkém měřítku začali přijímat islám za svou víru a smísili se s Araby. Tehdy se v arabském jazyce objevily odchylky a vůdcové islámského světa si vzali za povinnost vylepšit usmánovský zápis tečkami[18] a znaménky krátkých samohlásek (tzv. harakát)[19]
Po Osmánově smrti také došlo k ustálení podoby psaní mushafu. Učenci nejsou jednotni v odpovědi na otázku, kdo poprvé ustálil zápis mushafu. Někteří říkají že to byl Abú Aswad ad-Du´álí na příkaz Alího ibn Abí Tálib, když slyšel jednoho recitovat dva verše ze súry at-Tawba, že „je Bůh čist od modloslužebníků a Svého Posla.“ Protože taková chyba může zkazit modlitbu, znervózněl, rozčílil se a řekl: „Alláh Vznešený je čist od toho, aby se odvrátil od svého Posla!“ a pak nařídil, aby se ustanovila znaménka. Také se říká, že první, kdo do mushafu vnesl znaménka byl Hasan al-Basrí, Jahjá ibn Je‘múr a Nasr ibn Ásim al-Lejsí na příkaz al-Hadždžádže.   
Na počátku byla znaménka fetha – psala se jako tečka na začátku písmena, damma – tečka na konci písmena a kesra – psala se na začátku písmena zespodu. To později pokročilo a fetha získala podobu tlusté linie nad písmenem a kesra pod, demma nad písmenem jako zmenšená podoba písmena wáw. Dalším vývojem došel zápis do fáze, jakou dnes známe.
 
A Bůh odměnil ty, kteří nás předcházeli ve službě Koránu nejlepší odměnou.
 


[1] Výtisk Koránu. Každý jednotlivý svazek, výtisk textu Koránu v knižní podobě.
[2] Podle Buchárího a Muslima.
[3] Podle Buchárího.
[4] Tj. takový obrovský počet lidí, u kterých je takřka nemožné, že se všichni mezi sebou dohodnou a shodnou na jedné nepravdě.
[5] Podle Muslima.
[6] Zaznamenal Ahmed v Musnedu.
[7] Viz Sahíh Buchárí.
[8] Vystěhovalci z Mekky.
[9] Prorokovi صل الله عليه و سلم druhové původem z Medíny.
[10] Viz kniha Itkán imáma Sujútího.
[11] Doslova „Musajlama Lhář“, lžiprorok z doby, kdy Abú Bakr as-Siddíq, první chalífa po Prorokově, mír a požehnání s ním, smrti bojoval proti kmenům odpadlíků od islámu, aby tak zachránil rodící se islámský stát. Muslimové nakonec nad odpadlíky zvítězili.
[12] Al-Hakím v Mustedreku.
[13] Jejich existenci potvrzuje hadís, který zaznamenal Buchárí, Muslim, asháb us-sunan kromě Ibn Mádže od Hišáma ibn Hakíma ibn Hizáma, že Posel Boží صل الله عليه و سلم řekl: Korán je zjeven na sedm způsobů (hurúf). Neexistuje žádná neshoda mezi učenci, že těchto sedm způsobů představuje něco jiného, než sedm způsobů recitace (kirá´at).
[14] Viz Tefsír Ibn Džeríra at-Taberího.
[15] Viz sahíh Buchárí.
[16] Historická Velká Sýrie, Levanta.
[17] Abú Amr ad-Dání: al-Mukní.
[18] některá písmena se v arabském písmu liší pouze počtem a umístěním teček, jako např. „b – ب“ a „t – ت“, nebo „dž – ج“ a „ch – خ“. Tyto tečky původně v zápisu neexistovaly, byly doplněny později, viz hlavní text.
[19] Arabština má tři samohlásky – „a“, „i“ a „u“, které existují krátké i dlouhé. Dlouhé se vyjařují písmeny „j – ي“ pro „í“, „w – و“ pro „ú“ a pro „á“ je samostatný znak „ا“, krátké samohlásky se vyznačují znaménky, tzv. harakát – pro „a“ tzv. fetha, pro „i“ tzv. kesra, pro „u“ tzv. demma. Pokud po souhlásce nenásleduje žádná samohláska, vyznačuje se tato skutečnost znaménkem zvaným sukkún. Běžně se arabština píše bez těchto znamének. V textu Koránu se však pro jednoznačnost znaménka vyskytují a tak máme např. „ba – بَ“, „bi – بِِ“, „bu – ب’“ a „b – بْ“.