Žijeme v turbulentní době, jak na globální úrovni, tak na úrovni muslimské ummy. Jakožto muslimové čelíme nutnosti reagovat na výzvy modernity autenticky a komplexně, abychom nebyli smeteni vlnami postmoderního chaosu.
Mluvíme-li o nejhorší povodni všech dob, o potopě světa, Korán uchovává tragický dialog mezi Núhem/Noemem عليه السلام, Božím prorokem té doby a jeho neposlušným synem jen chvíle před tím, než mladík utonul ve vlnách:
وَنَادَىٰ نُوحٌ ابْنَهُ وَكَانَ فِي مَعْزِلٍ يَا بُنَيَّ ارْكَب مَّعَنَا وَلَا تَكُن مَّعَ الْكَافِرِينَ ﴿٤٢﴾ قَالَ سَآوِي إِلَىٰ جَبَلٍ يَعْصِمُنِي مِنَ الْمَاءِ ۚ قَالَ لَا عَاصِمَ الْيَوْمَ مِنْ أَمْرِ اللَّهِ إِلَّا مَن رَّحِمَ ۚ وَحَالَ بَيْنَهُمَا الْمَوْجُ فَكَانَ مِنَ الْمُغْرَقِينَ ﴿٤٣﴾
„Noe syna svého zavolal, jenž na místě vzdáleném stál: „Synáčku, nastup spolu s námi a nezůstávej s nevěřícími!“ I odpověděl: “Uchýlím se na horu, jež před vodou mne zachrání.” I zvolal Noe: “Nezachrání se dnes nikdo před rozkazem Božím kromě toho, nad nimž se slitoval.” A rozdělily je vlny a syn jeho byl mezi utopenými.“ (Húd: 42-43)
Tento Noemův nepokorný syn je archetypálním ztělesněním rozumu bez principů, který se vzpírá zjevení a příkazu svého proroka. Odmítá nadčasovou a bezhraničně objektivní zjevenou Boží pravdu zcela přesahující lidskou kapacitu a rozporuje ji subjektivní běžnou lidskou logikou a zkušeností.
Ten samý motiv znovu ožívá v slovech zakladatele stejnojmenného islámsko-právního mezhebu, imáma Málika ibn Anase: „Sunna je jako Noemova archa. Kdo na ni nastoupí, bude spasen, a kdo nenastoupí, utopí se.“1
Abychom se jako muslimové udrželi na hladině, muslimské myšlení (arab. الفكرة الإسلامية al-fikretu l-islámíja) musí zůstat islámské, tedy v souladu s Koránem a Sunnou. Další podmínkou islámského myšlení je být zároveň současné, tedy připravené reagovat na aktuální výzvy. Muslimové, chtějí-li přežít a obstát v měnícím se světě, se musí systematicky zapojovat do debat o státu, suverenitě a nezávislosti (včetně jejích kulturních a právních aspektů), politice, sociálních změnách, ekonomice, produkci, sociální spravedlnosti, životním prostředí a rozvoji.
Když sleduji současné islámské myšlení, vidím dvě extrémní tendence – buď upřímné, ale nekompetentní rigidní reakcionáře, kteří nejsou schopni najít cestu ven z postmoderní bažiny, anebo přehnaně flexibilní, slouhovské slepě progresivistické páté kolony, které jsou připraveny zradit ummu při první lepší příležitosti.
V uplynulém století rozmanití islámští obrozenci opakují heslo islám je řešení (arab. الإسلام هو الحل al-islámu huwe l-hall) – ale co konkrétně z islámu je jejich nabýzeným řešením pro který soudobý problém a v jakém smyslu? Jednou jsem debatoval s jistým salafistickým politickým aktivistou, který nadšeně obhajoval šaríu coby jediný zdroj legislativní normativity. Zeptal jsem se ho zdvořile, jak přesně plánuje zavést Boží legislativu, kterou osobně samozřejmě také upřímně a vřele podporuji: „Jaký máš, bratře, akční program zavedení šarí’y ve společnosti? Co je třeba udělat v prvním, druhém a každém dalším kroku?“ Odpovědí mi bylo jeho zmatené mlčení.
Tato konstelace je už sama o sobě nebezpečná, ale ještě více mě znepokojuje nástup nové obdoby někdejší historické instituce محنة mihna, kterou coby myšlenkovou policii používali za vlády ‘abbásovské dynastie mu’tezilští sektáři k umlčování, sankcionování a trestání imámů Sunny, hájících tezi o nestvořenosti Koránu. Jejich nejslavnější tehdejší obětí byl imám Ahmed ibn Hanbel, zakladatel stejnojmenného mezhebu islámsko-právní nauky. Jakoby se tato nepříjemná ozvěna dávné historie vracela i dnes.
Globální intelektuální scénou dnes dominují dva diskurzy: konzervativní diskurz západní nadřazenosti a progresivní diskurz liberálních multikulturalistů (běžně známých pod anglickou pejoratvní zkratkou SJWs – social justice warriors, válečníci sociální spravedlnosti, u nás v Česku známí jako pravdoláskaři a sluníčkáři).
Oba tvrdí, že islám je buď a priori nepravdivý, nebo není pravdivý absolutně a objektivně. Obě ideologie, oba myšlenkové systémy, jsou z hlediska islámské teologie jasnou nevírou. Druhý z nich může být možná někde a někdy dočasným politickým spojencem muslimů (a zatím často i bývá, aniž tím implikuji etické hodnocení tohoto jevu), ale ostrá konfrontace mezi islámem a progresivizmem je sama jen otázkou času.
Dále žijeme v éře post-pravdy a povinnost přijímat objektivně nepravdivé subjektivní „pravdy“ je na nás uvalena silou. Tyranie subjektivity umí být možná i ještě horší než plnokrevná diktatura, jak popisuje sám liberální klasik Alexis de Tocqueville:
„Pod absolutní vládou jednoho člověka, despotismem, aby tyran zasáhl duši člověka, nešikovně udeří na jeho tělo. A duše, unikající z těchto úderů, se vznese nádherně nad něj; ale v demokratických republikách tyranie vůbec nefunguje takto; nechává tělo na pokoji a cílí rovnou na duši.“2
Exkluzivní právo na jedinou a absolutní pravdu a označování jiných konkurujících vizí za nepravdivé je zásadní pro islámský světový názor, založený na Jedinosti Boha a Jeho výlučném vzývání (arab. توحيد الله tewhídu lláh) a na odmítnutí falešných model a zdrojů absolutní normativity (arab. كفر بالطاغوت kufrun bit-Tághút). Totéž platí pro islámskou doktrínu loajality a distance vůči lidem na základě jejich víry (arab. الولاء والبراء al-weláu we l-berá´). Tyto doktríny jsou podmínkami sine qua non zachování muslimské náboženské identity.
Muslimové musí mít umožněnu a zachovánu svobodu odmítat nevíru jako takovou a teologicky se distancovat od nevěřících. Náboženská svoboda všech, včetně muslimů, nevyhnutelně zahrnuje také svobodu konstruktivně kritizovat a věcně argumentovat proti odmítaným myšlenkám. Nemluvím vůbec o žádném nepřátelství nebo překračování hranic mírumilovného soužití a kultivované celospolečenské debaty. Pouze trvám na zachování dříve zcela nedotknutelného forum internum náboženského přesvědčení muslimů proti současné sekulární liberální inkvizici a její kultuře zrušení (angl. cancell culture), která potlačuje každé a jakékoli nesouhlasné stanovisko prostřednictvím nadměrného legislativního zakotvování nově vymyšlených obvinění z verbálních přestupků. Mám na mysli situace, kdy například Francie vyzývá muslimy, aby veřejně podporovali laicitu a bojovali proti „muslimskému separatismu,“ definovanému francouzskou liberání státní mocí. Nebo když německý Úřad pro obranu ústavy varuje před tajemným zlem tzv. „legalistického islamismu,“ tedy aktivismu zbožných muslimů, kteří neporušují žádný právní předpis německé legislativy, ale nepřijímají všechny liberální demokratické hodnoty plně, bez výhrad a naprosto doslova.
Situace je podobná tomu, co ‘Abdulláh ibn Muhammed al-Ansárí, sunnitský oponent ší’itské dynastie Fátimovců, popsal Ibn Táhiru al-Makdisímu: „Pětkrát mi položili meč na krk. Ale nikdy mi neřekli: „Odvolej svůj názor.“ Spíše mi řekli: „Přestaň vyvracet své oponenty.“ Tak jsem se zařekl, že nepřestanu.“3
Islám, jak ve smyslu globálního civilizačního fenoménu, tak ve smyslu Stvořitelem shůry zjeveného světonázoru, nesmí být smeten do umělého simulakra, falešného sebeobrazu pluralitní sekulární společnosti, vtažen, domestikován a zkrocen ve jménu rádoby tolerance pod progresivním patronátem. Nepřežije ve své původní podobě a přestane být skutečným islámem, pokud bude udržován ve zlaté kleci liberálního multikulturalismu, postaven na stejnou úroveň jako jakékoli jiné světové náboženství. Tímto bude islám jedině znehodnocen a devalvován. A muslimové pak postupně přestanou být muslimy.
Výše uvedenými skutečnotmi se nemíním bezúčelně, tupě a neplodně vzpírat postmoderní epistémě. Uznávám její nevyhnutelnou realitu coby dominujícího poznávacího rámce. Ale vzpírám se uznání této epistémy jako všelidsky závazného vrcholu historického vývoje, svobody a morálky.
Tato Nová Mihna, o níž zde hovořím, se však obrací proti každému muslimskému nesouhlasu s Fukuyamovou jednosměrnou dálnicí modernity směřující nevyhnutelně k paradigmatu liberální demokracie, podle které cokoli, co tímto směrem nevede, je slepou odbočkou mimo hlavní proud lidských dějin.4 Násilí příznivců Nové Mihny spočívá právě přímo v totalitním vnucování jedné jediné možné modernity všem a v odmítání jakýchkoli alternativ.
Před Alláhem Všemohoucím slibuji, že budu pokračovat v odhalování lží lhářů, bludů bludařů a v příslovečném poukazování na to, že náš postmoderní císař už chodí úplně nahý. Pokud mi Alláh Všemohoucí dovolí, abych tak činil i nadále.
Autor: Alí Větrovec (esej publikována anglicky v roce 2021 pro sarajevskou Letní školu islámu)
- Zaznamenal Ibn ‘Asákír v Táríchu Dimešk, podání č. 12275.
- Alexis de Tocqueville. George Lawrence (překl.). J. P. Mayer (ed.) 1969: Democracy in America, New York: Anchor Books, str. 255-256.
- Zaznamenal Ibn Muflih v al-Ádábu š-šar’íja, 1/207.
- Viz Francis Fukuyama. 1992: The End of History and the Last Man, New York: Harper. via Ermin Sinanović. 2012: “Islamic Revival as Development: Discourse Modernity, and Democracy since the 1950s,” in Politics, Religion & Ideology, 13:1, str. 5.