Stanovisko šarí'y ve věci oslav Vánoc a Nového roku

Logo XXL

Chvála Alláhu, mír a požehnání Poslu Jeho.

Chvála Alláhu, mír a požehnání Poslu Jeho.

Přát nevěřícím k jejich svátkům, jako jsou Vánoce, nebo Velikonoce, či Nový rok je zakázáno a o tom není mezi učenci sporu, jak udává Ibn Kajjím ve své knize Ahkámu l-ahli zimma: „Přát nevěřícím k jejich náboženských projevům je zakázáno, na čemž se shodují všichni učenci. Např. když bychom jim přáli k jejich svátkům, půstu apod. říkajíce jim: „šťastné svátky“ apod. Ikdyž tím nevyjadřujeme nevíru, je to harám. Je to, jako bychom jim blahopřáli k jejich sedždě před sochou, toto je pak větší hřích a u Boha nenáviděnější, nežli blahopřát nevěřícím, pití alkoholu, zabíjení, cizoložství apod. Mnozí lidé, kteří se příliš nedrží své víry, upadají do takových věcí, neznaje odpornost takových činů. Ten, kdo blahopřeje druhému k jeho nevíře, jeho činění inovace nebo hříchu, vystavuje sám sebe Boží nenávisti a hněvu.

Blahopřát nevěřícím k jejich svátku je harám, protože to v sobě zahrnuje potvrzování toho, na čem jsou oni z nevíry. A muslimu není povoleno být spokojen s projevy nevíry, ani blahopřát těm, kteří jsou na tom. Vznešený říká:

إِنْ تَكْفُرُوا فَإِنَّ اللَّهَ غَنِيٌّ عَنْكُمْ وَلا يَرْضَى لِعِبَادِهِ الْكُفْرَ وَإِنْ تَشْكُرُوا يَرْضَهُ لَكُمْ وَلا تَزِرُ وَازِرَةٌ وِزْرَ أُخْرَى ثُمَّ إِلَى رَبِّكُمْ مَرْجِعُكُمْ فَيُنَبِّئُكُمْ بِمَا كُنْتُمْ تَعْمَلُونَ إِنَّهُ عَلِيمٌبِذَاتِ الصُّدُورِ

Jestliže jste vy nevděční, je Bůh věru soběstačný i bez vás a nelíbí se mu nevděk u služebníků Jeho. Jste-li vděční, pak ve vás nalezne zalíbení. A neponese žádná duše břímě duše jiné; posléze navrátíte se k Pánu svému a On vás poučí o tom, co jste dělali, vždyť On dobře zná, co hrudi vaše skrývají. (Zumer:7)

A dále:

الْيَوْمَ أَكْمَلْتُ لَكُمْ دِينَكُمْ وَأَتْمَمْتُ عَلَيْكُمْ نِعْمَتِي وَرَضِيتُ لَكُمُ الإسْلامَ دِينًا

Dnešního dne jsem pro vás dovršil vaše náboženství a naplnil nad vámi Své dobrodiní a zlíbilo se mi dát vám islám jako náboženství. (Máida:3)

Z těchto dvou veršů je jasné, že Alláh Nejvyšší není spokojen s tím, aby se Jeho služebníci dopouštěli nevíry. Tak jak bychom pak mi mohli být spokojeni s nevírou tím, že budeme nevěřícím blahopřát k jejich svátkům?

A pokud by oni nám přáli k jejich svátkům, ani tehdy nám není dovoleno jim souhlasně odpovědět, protože to nejsou naše svátky, nýbrž svátky, se kterými Alláh není spokojen. Jsou jedním ze dvou: buď se jedná o inovaci v jejich víře, nebo jsou v jejich víře skutečně předepsány ale pak jsou zrušeny poselstvím islámu, se kterým Alláh Nejvyšší poslal svého posledního Posla Muhammeda صلى الله عليه وسلم. Vznešený říká.

وَمَنْ يَبْتَغِ غَيْرَ الإسْلامِ دِينًا فَلَنْ يُقْبَلَ مِنْهُ وَهُوَ فِي الآخِرَةِ مِنَ الْخَاسِرِينَ

Kdo touží po jiném náboženství než po islámu, nebude to od něho přijato a v životě budoucím bude mezi těmi, kdož ztrátu utrpí (Álu’Imrán:85)

Také není muslimům dovoleno odpovědět na jejich pozvání a účastnit se, nebo být přítomen jakýmkoli jejich obřadům při takových příležitostech, neboť to je horší, nežli samo blahopřání.

Podobně není muslimům dovoleno tyto svátky oslavovat různými přípravami, sezeními a hostinami. Sem spadá výměna dárků, rozdávání cukroví, společné jídlo, přerušit v ten den práci apod. Posel Boží صلى الله عليه وسلم říká: „Kdo napodobuje nějaký národ, ten je z něj.[1]

Prosím Vznešeného Alláha, aby učinil muslimy hrdé na svou víru, aby je učinil pevnými na tom a pomohl jim proti jejich nepřátelům. A Alláh je Silný a Mocný.[2]

Učenec šejch Muhammed Sálih al-‘Usajmín k tomuto tématu řekl:

 

Chvála Alláhu.

Šejchu l-islám Ibn Tejmíjja, Alláh s ním budiž spokojen, řekl ve výkladu verše:

وَالَّذِينَ لا يَشْهَدُونَ الزُّورَ وَإِذَا مَرُّوا بِاللَّغْوِ مَرُّوا كِرَامًا

A ti, kdož křivě nesvědčí, a když kolem řečí hnusných (arab. zúr) jdou, míjejí je důstojně, (Furkán:72)

Co se pak týče svátků modloslužebníků: ty v sobě spojují zmatenost, tělesné tužby a faleš. Není v nich nic, co by přinášelo náboženský užitek a jejich stálé ctění a účast na nich končí jedině v bolesti. Protože jsou falší. A zažít je znamená se jich účastnit.

Tento verš sám o době přikazuje neúčastnit se falši a chválí ty, kdo tak činí. Povzbuzuje tak lidi k tomu, aby se vyhýbali všem podobám účasti na svátcích nevěřících a jiných druzích falši. Rozumíme, že účastnit se jejich svátků je špatné, neboť jsou Alláhem nazvány termínem az-zúr (faleš, pozlátko). Alláh odsuzuje toho, kdo mluví falešné řeči (arab. kawl az-zúr), dokonce i tehdy, kdy jimi není poškozen nikdo další, jako ve verši odsuzujícím zihár[3]:

لَيَقُولُونَ مُنْكَرًا مِنَ الْقَوْلِ وَزُورًا

A říkají tím věru slova zavrženíhodná a falešná. (Mudžádila:2)

A Alláh říká:

فَاجْتَنِبُوا الرِّجْسَ مِنَ الأوْثَانِ وَاجْتَنِبُوا قَوْلَ الزُّورِ

Vyhýbejte se špíně model, vystříhejte se řeči falešné! (Hadždž:30)

Tedy ten, který učiní az-zúr je v tomto odsouzen.

Anas ibn Málik, nechť je s ním Alláh spokojen, říká: „Boží Posel صلى الله عليه وسلمpřišel (do Medíny) a tam měli dva dny, ve kterých (odpočívali a) se bavili. Zeptal se: „Co jsou tyto dva dny?“ Odvětili: „Bavili jsme se v nich během džáhilíjje.“ Boží Posel صلى الله عليه وسلمpravil: „Alláh vám za ně dal něco lepšího: Jewmu d-duhá (tj. ‘ídu l-adhá) a jewmu l-fitr (tj. ‘ídu l-fitr).[4] Toto jasně ukazuje, že Prorok صلى الله عليه وسلم definitivně zakázal své ummě slavit tyto svátky nevěřících a snažil se je vymítit všemi cestami. Fakt, že náboženství Lidí Knihy je zvláštní měrou tolerováno, neznamená, že jejich svátky jsou schváleny a mají být zachovány v ummě, stejně jako zbytek jejich nevěrectví a hříchu, také není schválen. Prorok صلى الله عليه وسلم vskutku zašel dost daleko, když přikázal své ummě odlišovat se od nich v mnoha aspektech uctívání, neboť by je to táhlo k tomu připodobnit se jim i v jiných otázkách. Tato odlišnost měla být bariérou ve všech aspektech, protože čím více jsi odlišný od lidí pekla, tím se méně pravděpodobně dopustíš i jejich činů. Prvním z nich je hadís: „Každý národ má své svátky a toto je náš svátek.“ Implifikuje výlučnost, že každý národ má výlučně své svátky.

Alláh říká:

وَلِكُلٍّ وِجْهَةٌ هُوَ مُوَلِّيهَا فَاسْتَبِقُوا الْخَيْرَاتِ أَيْنَمَا تَكُونُوا يَأْتِ بِكُمُ اللَّهُ جَمِيعًا إِنَّ اللَّهَ عَلَى كُلِّ شَيْءٍ قَدِيرٌ

Každý má směr svůj, k němuž se obrací. Snažte se vzájemně překonávat v dobrých skutcích! Ať již jste kdekoliv, Bůh vás všechny přivede a Bůh věru nad věcmi všemi moc má. (Bekara:148)

A také:

لِكُلٍّ جَعَلْنَا مِنْكُمْ شِرْعَةً وَمِنْهَاجًا

každému z vás jsme určili pravidla a dráhu vyšlapanou. (Má´ida:48)

Toto ukazuje, že každý národ má své vlastní cesty. Písmeno Lám v „likulli“ – „každému“ zdůrazňuje výlučnost. Tedy pro židy jsou svátky, pro křesťany atd., jen pro ně. A my bychom neměli být žádnou součástí toho, stejně jako nesdílíme jejich kiblu (modlitební směr), nebo jejich zákony.

Druhým je jedna z podmínek ustavených Omarem ibnu l-Chattáb, nechť je s ním Aláh spokojen, na které se shodli sahába a všichni islámsko.právní znalci po nch je, že Lidé Knihy, kteří přijali život pod islámskou vládu (ahlu z-zimma), nebudou své svátky slavit veřejně na islámském území (dár al-islám). Tedy pokud muslimové mají právo zabránit nevěřícím v oslavě jejich svátků veřejně, jak by pak měli mít právo slavit je? Pokud je muslim slaví, není to snad ještě horší, než když to otevřeně činí káfir?

Jediným důvodem, proč jim zakazujeme slavit jejich svátky veřejně je zkaženost v těchto oslavách obsažená, kvůli hříchu a symbolům hříchu. V takovém případě je muslimu zakázán hřích a symboly hříchu. I kdyby v tom nebylo obsaženo jiné zlo, nežli pocit nevěřících povzbuzený veřejnou oslavou, kvůli činům muslimů. Jak by to potom muslim mohl činit?

Al-Bejhekí zaznamenal se sahíh senedem od Sufjána as-Sawrího, od Sawra ibn Jazída, od ‘Atá ibn Dinára, který slyšel, že Omar řekl: „Neučte se jazykům nearabů[5], nevstupujte k modloslužebníkům do jejich kostelů v jejich svátky, protože Boží hněv se tehdy spouští na ně.[6] Omar také říká: „Vyhněte se nepřátelům Božím v jejich svátky.“ Bylo zaznamenáno sahíh isnádem od Abú Usámy, od ‘Awna, od Abú l-Mugíry, od ‘Abdulláha ibn ‘Amra, nechť je s ním Alláh spokojen: „Kdokoli žije v zemi nearabů[7]  a slaví jejich Nový rok a jejich svátky, napodobuje je a zůstává s nimi, dokud v tomto stavu nezemře, bude s nimi shromážděn v Den Vstání.“ Omar tedy zakázal učit se jejich jazyky a dokonce vcházet do jejich svatyní ve dny jejich svátků, nebo praktikování věcí spjatých s jejich náboženstvím. Není snad následování jejich činů horší než sám jejich jazyk? Není snad činění některých věcí, které praktikují ve své svátky horší, nežli pouze k nim vstupovat? Pokud k nim Boží hněv sestupuje ve dnech jejich svátků pro to, co dělají, není snad potom ten, který činí stejně, jako činí oni, také součástí toho, tudíž také vystaven Božímu hněvu? Což slova „vyhněte se nepřátelům Božím“ neznamenají, že bychom se s nimi neměli míchat, potkávat je, nebo se k nim připojovat v těchto dnech? A co potom ten, kdo vlastně jejich svátky slaví?

Výše uvedená slova Ibn ‘Amra jasně ukazují, že osoba, která se uvedeného dopustí, se dopouští činu nevíry, nebo je vinna velkým hříchem (kebá´ir), který svého pachatele odsuzuje k peklu. A první význam je v uvedeném znění explicitní.

Uvádí, a Alláh nejlépe zná, že ten, kdo žije v jejich zemi, protože v době ‘Abdulláha ibn ‘Amra a dalších sahábů bylo nevěřícím zakázáno slavit své svátky v muslimských zemích veřejně a žádný muslim je v tom nenapodoboval. To bylo možné jen, když by muslim žil v zemích nevěřících.

‘Alí, nechť je s ním Alláh spokojen, odmítl dokonce i poznávat jména jejich svátků, které byly výhradně jejich, co teprve je vlastně slavit? Ahmed zaznamenává význam podání od Omara a ‘Alího na toto téma a jeho společníci také rozpracovávali otázku svárků. Imám Abú Hasan al-‘Ámidí říká, že ten, který je znám jako Chatíb al-Bagdádí uvádí: „Není povoleno účastnit se oslav svátků židů a křesťanů. Ahmed zaznamenáví toto podání od Muhená a jeho důkazem je verš:

وَالَّذِينَ لا يَشْهَدُونَ الزُّورَ وَإِذَا مَرُّوا بِاللَّغْوِ مَرُّوا كِرَامًا

A ti, kdož křivě nesvědčí, a když kolem řečí hnusných (arab. zúr) jdou, míjejí je důstojně, (Furkán:72). Říká: „To je aš-še’ánín a jejich svátky.“ Říká: „Muslimům je zakázáno vstupovat mezi ně do jejich synagog a kostelů.[8]

Ibn ‘Usajmín o této věci říká: „Blahopřát nevěřícím k vánocům a jiným náboženským svátkům je harám, podle konsensu, jak uvídí Ibn Kajjím v Ahkám ahlu z-zimma: „Blahopřát nevěřícím k rituálům, které patří výhradně jim, je zakázáno konsensem, jako blapřát jim k jejich oslavám a půstům, např. slovy „šťastný svátek“ nebo „užij si svůj svátek“ apod. Dokonce i když si je ten, který to řekne, jist, že je ochráněn před nevírou, je to stále zakázáno. Je to jako blahopřát někomu k jeho sedždě před křížem, nebo snad i horší. Je to velký hřích, jako gratulovat někomu k pití vína, nebo k vraždě někoho, nebo k nelegálnímu sexuálnímu vztahu atd. Mnoho z těch, kteří nemají úctu ke své víře upadají do této chyby, neuvědomují si urážlivost svých činů. Kdokoli gratuluje někomu k jeho neposlušnosti, k jeho inovaci, nebo jeho nevíře, sám sebe vystavuje zlobě a hněvu Alláhovu.

Gratulovat nevěřícím k jejich náboženským svátkům je harám v míře uvedené Ibn Kajjímem, protože to vyžaduje, že dotyčný akceptuje, či schvaluje jejich rituály nevíry, dokonce i když to neakceptuje pro sebe osobně. Avšak muslim by neměl nijak akceptovat rituály nevíry, nebo k nim gratulovat komukoli jinému, protože Alláh nepřijímá vůbec nic, ve shodě s Jeho slovy:

إِنْ تَكْفُرُوا فَإِنَّ اللَّهَ غَنِيٌّ عَنْكُمْ وَلا يَرْضَى لِعِبَادِهِ الْكُفْرَ وَإِنْ تَشْكُرُوا يَرْضَهُ لَكُمْ وَلا تَزِرُ وَازِرَةٌ وِزْرَ أُخْرَى ثُمَّ إِلَى رَبِّكُمْ مَرْجِعُكُمْ فَيُنَبِّئُكُمْ بِمَا كُنْتُمْ تَعْمَلُونَ إِنَّهُ عَلِيمٌبِذَاتِ الصُّدُورِ

Jestliže jste vy nevděční, je Bůh věru soběstačný i bez vás a nelíbí se mu nevděk u služebníků Jeho. Jste-li vděční, pak ve vás nalezne zalíbení. A neponese žádná duše břímě duše jiné; posléze navrátíte se k Pánu svému a On vás poučí o tom, co jste dělali, vždyť On dobře zná, co hrudi vaše skrývají. (Zumer:7)

الْيَوْمَ أَكْمَلْتُ لَكُمْ دِينَكُمْ وَأَتْمَمْتُ عَلَيْكُمْ نِعْمَتِي وَرَضِيتُ لَكُمُ الإسْلامَ دِينًا

Dnešního dne jsem pro vás dovršil vaše náboženství a naplnil nad vámi Své dobrodiní a zlíbilo se mi dát vám islám jako náboženství. (Máida:3)

Tedy gratulovat jim je zakázáno, ať už jsou našimi kolegy v práci, nebo jinak. Pokud nám sami popřejí ke svým svátkům, neodpovídáme na to, protože to nejsou naše svátky, nejsou to svátky přijaté Alláhem. Tyto svátky jsou inovací v jejich náboženství, dokonce i ty, které mohly být dříve předepsány, byly zrušeny náboženstvím islámu, se kterým Alláh vyslal Proroka Muhammeda celému lidstvu. Alláh říká:

وَمَنْ يَبْتَغِ غَيْرَ الإسْلامِ دِينًا فَلَنْ يُقْبَلَ مِنْهُ وَهُوَ فِي الآخِرَةِ مِنَ الْخَاسِرِينَ

Kdo touží po jiném náboženství než po islámu, nebude to od něho přijato a v životě budoucím bude mezi těmi, kdož ztrátu utrpí (Álu’Imrán:85)

Muslimu je zakázáno přijmout pozvání na podobné příležitosti, protože to je samo horší, nežli pouhá gratulace, protože to zahrnuje účast na jejich oslavách. Podobně, muslimům je zakázáno napodobovat nevěřící a pořádat večírky k takovým příležitostem, nebo si vyměňovat dárky, nebo rozdávat sladkosti, nebo jídlo, nebo si brát v práci volno apod., neboť Boží Posel صلى الله عليه وسلم řekl: „Kdokoli napodobuje nějaký lid, je z něj.“ Šejchu l-islám Ibn Tejmíjja řekl: „Napodobovat je v některých jejich oslavách zahrnuje, že dotyčný je potěšen jejich falešnými vírami a praktikami, dává jim naději, že budou moci mít příležitost ponížit a svést slabé.[9] Kdokoli učiní cokoli tohoto druhu, je hříšník, ať už to udělá ze slušnosti, nebo přátelství, nebo se stydí odmítnout, nebo pro jiný důvod, pro své pokrytectví v islámu a protože to činí nevěřící pyšné na jejich víru.

Alláh je ten, Koho žádáme, aby učinil muslimy hrdými na svou víru, pomohl jim pevně se jí držet a učinil je vítěznými nad jejich nepřáteli, protože On jest Silný a Všemohoucí.[10]


[1] Zaznamenal Abú Daúd, hadís č. 4031; Ibn Abí Šejba, hadís č. 19401; Bejhekí vŠu’ábi l-ímán, hadís č. 1199 jako dobrý. Věrohodným jej ocenil Ibn Hibbán, al-‘Irákí, Ibn Tejmíjja, Ibn Hadžer ve Fethu l-bárí (10/271), al-Albání v Irwá´u l-galíl (pod č. 1269) a Sulejmán ‘Alewán.

[2] Fetwa převzata z: Ljakić, Zijad: U Islamu je odgovor na sva pitanja i sve probleme, Zavidovići, 2010, str. 524.

[3] Staroarabská forma rozvodu, kdy muž řekl své ženě: „Jsi pro mne jako záda mé matky,“ tj. zakázána.

[4] Sunen Abú Dawúd.

[5] Tj. kvůli napodobování jejich mluvy samy. Jedná-li se však o učení se jejich jazykům kvůli da’wa nebo kvůli zajištění bezpečnosti před nimi, pak je to povoleno a zmíněné podání se na to nevztahuje.

[6] Bábu l-Karáhíját ad-duchúl ‘alá ahli zimma fí kená´isihim we t-tešebbuhu bihim jewmi newrúzihim we meherdžánihim (Kapúitola o zavržení vstupu do kostelů ahl zimma při příležitosti jejich novoročních a jiných oslav).

[7] Nearabové zde odkazují spíše na nevěřící, kvůli etnické situaci v té době, kdy drtivá většina muslimů byla Arabové, nebo arabsky hovořící – pozn. překladu.

[8] Al-Bagdádí: ‘Umdetu l-Hádir we Kifájetu l-Musáfir.

[9] Ibn Tejmíjja: Iktidá´u s-sirát al-mustekím – muchálifátu l-ashábu al-džehím.

[10] Al-‘Usajmín; Muhammed Sálih: The ruling on christmas and New Year, www.islamhouse.com (k 21.10. 2010).