Upřesnění předpisu hidžábu a míšení žen s muži

Logo XXL

OTÁZKA: Slyšela jsem, že jistý saúdskoarabský učenec prý vydal fetwu, že žena není povinna zakrývat si vlasy a že žena může vcházet mezi muže, líčit se a dávat fotografie na sociální sítě? Je to pravda?

 

ODPOVĚĎ:

OTÁZKA: Slyšela jsem, že jistý saúdskoarabský učenec prý vydal fetwu, že žena není povinna zakrývat si vlasy a že žena může vcházet mezi muže, líčit se a dávat fotografie na sociální sítě? Je to pravda?

 

ODPOVĚĎ:

 

Chvála Alláhu, požehnání a mír Jeho Poslu صلى الله عليه و سلم.

Tato informace není zcela pravdivá. Jedná se velmi nebezpečný a zavádějící omyl, který vlivem neznalosti vznikl ve fázi českého překladu1, kdy bylo zle pochopeno slovo حجاب hidžáb, kterým autor fetwy, šejch dr. Ahmed al-Ghámidí, měl na mysli tzv. نقاب nikáb, tedy zahalení tváře ženy závojem, nikoli vlasů, zbytku hlavy, krku a hrudníku šátkem, arab. خمار chimár. Toto je velmi jasně vidět jak z arabského textu fetwy a z jejího anglického překladu2, tak i z kontextu konzervativního saúdského prostředí, kde se většina učenců vyslovuje pro tezi, že zahalení tváře je povinností a kde také většina žen na veřejnosti svou tvář neodhaluje. Proto, když al-Ghámidí řekl, že žena nemusí mít hidžáb, myslel tím, že teto hidžáb nemusí přehodit přes tvář.

Možná k nedorozumění přispěl fakt, že mnoho lidí v Evropě, včetně velké části muslimů samotných, redukovalo význam velmi komplexního pojmu hidžáb jen na šátek, což je velmi nepřesné a zavádějící. Je velmi zřejmé, že server, který o fetwě informoval jako první, vycítil potenciální popularitu daného tématu v kontextě neutichajících debat o potenciálním zákazu zahalení v Česku. Nebezpečí, které z toho plyne, je, že pokud by se tato nesprávná interpretace šejchovy fetwy rozšířila, může paradoxně nahrát do karet těm, kteří vnímají zahalené muslimky, odívající se podle předpisů své víry, jako představitelky extremizmu a radikalizmu. Před tím je třeba mít se na pozoru a z tohoto důvodu jsme se rozhodlit danou věc poněkud upřesnit a uvést na pravou míru, jak říká šejchu l-islám Ibn Tejmíjja:

„Škody, které může na náboženství napáchat jazyk, jsou častokrát mnohem větší, nežli ty, které může napáchat ruka. Taktéž toho může jazyk napravit omnoho více, nežli by se zvládlo napravit rukama.“3

Proto upřesňujeme, že hidžáb je dle chápání závazných textů a jejich relevantních interpretací uceleným stylem odívání věřící ženy mimo její dům před zraky všech mimo manžela a mahremů, jakož i názvem samotného jejího oděvu, pokrývajícího celé tělo kromě tváře a rukou od zápěstí dolů, podle jiných interpretací včetně toho. Hidžáb nemá smysl bez specifického způsobu cudného chování, definovaného Koránem, Sunnou a praxí zbožných předků.

Dále, všecha uvedená doporučení jsou náboženského charakteru a jsou individuální otázkou mravnosti a slušného chování každého jednotlivce.

 

Zahalení obličeje: povinnost nebo doporučení?

Samotná fetwa šejcha al-Ghámidího je jen pokračováním velmi známého إختلاف ichtiláfu, tedy neshody názorů mezi učenci.

Někteří, jako ‘Áiša, Anas, Ibn Omar a Ibn ‘Abbás podle jednoho podání, dále imám Abú Hanífa, aš-Šáfi’í, al-Awzá’í, Málik podle jednoho podání, Ibn Džerír at-Taberí, Ibn ‘Abdilberr, al-Beghawí, aš-Šewkání a další, nebo ze současnějších učenců např. šejch al-Albání, nepovažují zahalení obličeje za povinnost a obličej není součástí tělesné nahoty (arab. عورة ‘awra) ženy, tedy nepatří k partiím, které musí před ostatními zakrýt. Jinými slovy, žena, která si obličej nezahaluje, dle nich nijak nehřeší.

Ibn Kuddáma a skupina dalších učenců, ze současných např. Bekr ibn ‘Abdilláh Abú Zejd, smýšlí, že tvář ženy sice není nahotou, ale i tak je přikázáno zahalit ji, aby nedocházelo k šíření mravního rozvratu. Tedy předpis nikábu je další povinností po obecném předpisu zahalení, tedy hidžábu. Žena, která nikáb nenosí, se dle nich dopouští hříchu odhalování tváře, arab. سفور sufúr), ale neukazuje svou nahotu, tedy nedopouští se hříchu podbízivosti a odhalování, arab. تبرج teberrudž.

Naproti tomu např. Ibn Mes’úd, Ibn ‘Abbás podle podání ‘Alího ibn Talhy, dále imám Ahmed, imám Málik podle druhého podání, Hasan al-Basrí, Ibráhím an-Nach’í al-Kurtubí, Ibn Hadžer, Ibn Tejmíjja, Ibnu l-Kajjím, Ibn Kesír, as-Sujútí či z novodobých učenců šejchové Ibn Báz a Ibnu l-‘Usejmín naopak nikáb za povinnost považují. Jinými slovy, žena, která si obličej nezahaluje, se dle nich dopouští hříchu odhalování nahoty.

Všechny strany se slouží stejnou argumentací z Koránu, jejich výklad klíčových veršů se ovšem různí, stejně jako přístup k pochopení a sladění hadísů o dané problematice. Ti, kteří smýšlí, že zahalit tvář není povinnost, mají na své straně také několik hadísů, které na to ukazují.4

Nicméně zahalení tváře je v každém případě jasně potvrzeným a dobře doložitelným islámským předpisem5, byť nejspíše jde o oblíbený a doporučený akt zbožnosti a ne o povinnost.

Tedy otázka podléhá různosti názorů a každý, kdo je k tomu kvalifikován a kdo je dostatečně fundovaný, má právo zhodnotit, která ze dvou nabízených alternativ je sunně blíže. My, kteří touto kvalifikací a odborností nedisponujeme, následujeme vyjádření našich učenců, od kterých přijímáme nauku a kterým důvěřujeme z hlediska jejich zbožnosti i odborné způsobilosti. V našem případě se stavíme na stranu první skupiny učenců, tedy těch, kteří zahalení obličeje jako povinnost nevnímají.

 

 

Zahalování je nezrušitelnou náboženskou povinností muslimky

Lze tedy shrnout, že zahalování si vlasů je pro muslimky věčnou povinností (arab. الفريضة المأبدة al-ferídatu l-muabbeda), jak ji nazývá šejch Bekr bin ‘Abdilláh Abú Zejd.

Toto se zakládá na důkazech z Koránu, Sunny a konsensu (idžmá’), je to známá praktika muslimských žen po celém světě po celou dobu jeho historie, která začala být ojediněle zpochybňována nejdříve až koncem 19. století pod vlivem koloniální expanze ujařmující muslimské národy světa.

Koránským důkazem tohoto předpisu je verš:

وَقُلْ لِلْمُؤْمِنَاتِ يَغْضُضْنَ مِنْ أَبْصَارِهِنَّ وَيَحْفَظْنَ فُرُوجَهُنَّ وَلا يُبْدِينَ زِينَتَهُنَّ إِلا مَا ظَهَرَ مِنْهَا وَلْيَضْرِبْنَ بِخُمُرِهِنَّ عَلَى جُيُوبِهِنَّ

A řekni věřícím ženám, aby cudně klopily zrak a střežily svá pohlaví a neukazovaly své okrasy kromě těch, jež jsou i jinak viditelné. A nechť spustí závoje své na ňadra svá. (Núr:31).

Ozdoby, které jsou jinak viditelné jsou podle mnoha vykladačů Koránu jednak oděv sám o sobě a jednak to, co není povinností zahalit, tj. tvář do linky obličeje a ruce od konečků prstů po zápěstí. Tj. zakrýt je nutno vše to, co není dáno samotným fyzickým vzezřením ženy a její tělesnou konstitucí.

Jsou jimi i slova Vznešeného Alláha:

أَيُّهَا النَّبِيُّ قُلْ لأزْوَاجِكَ وَبَنَاتِكَ وَنِسَاءِ الْمُؤْمِنِينَ يُدْنِينَ عَلَيْهِنَّ مِنْ جَلابِيبِهِنَّ ذَلِكَ أَدْنَى أَنْ يُعْرَفْنَ فَلا يُؤْذَيْنَ وَكَانَ اللَّهُ غَفُورًا رَحِيمًا

Proroku, řekni manželkám svým, dcerám svým i věřícím ženám, aby přitahovaly k sobě své závoje! A toto bude nejvhodnější k tomu, aby byly poznány a nebyly uráženy. (Ahzáb:59)

Podle mnoha vykladačů tento verš znamená zákaz užití šátku jen jako módního doplňku a příkaz, aby oděv splňoval šarí’ou kladené podmínky hidžábu, tedy zakryl, co zakrýt má. Šarí’atsky přijatelný oděv ženy není sám o sobě ozdobou a skládá se z jednoho nebo dvou dílů, z جلباب džilbábu, který překrývá celé tělo, nebo celé tělo kromě hlavy (abája, plášť apod.) a z خمار chimáru, který je šátkem pokrývajícím hruď, krk a hlavu (s případnou výjimkou obličeje), nebo rovněž celé tělo muslimky.

Podobně je důkazem i verš zakazující ženám odhalování a podbízivost:

 وَلَا تَبَرَّجْنَ تَبَرُّجَ الْجَاهِلِيَّةِ الْأُولَىٰ ۖ 

nestavte na odiv ozdoby svoje podle způsobu dřívější doby nevědomosti! (Ahzáb:32)

Užité slovo تبرج teberrudž je v jazyce odvozeno od základu s významem odhalování, objevování se, ukazování, vystupování ze skrytu na povrch. Zde označuje upozorňování na sebe nad nutnou mez, ukazování ozdob a šperků, stejně jako přirozených krás typu vlasů, krku, výstřihu, předloktí, nohou apod.6

Matky věřících رضي الله عنهن jsou v tomto případě prvními adresátkami zjevení, jehož předpis padá na všechny věřící ženy, shodně pravidlu العبرة بالعموم و ﻻ بخصوص السبب al-‘ibretu bi ‘umúmi l-lefzi we lá bi chusúsi s-sebeb, tedy poučení je na základě obecného znění, nikoli zvláštního důvodu seslání. Toto platí u všech koránských veršů, neexistuje-li proti tomu jiný upřesňující textuální důkaz.

Ze Sunny je důkazem hadís od ‘Abdulláha ibn Mes’úda رضي الله عنه, ve kterém Posel Božíصلى الله عليه و سلم říká: „Žena je nahota (arab. عورة ‘awra), když vyjde z domu, šejtán je jí v patách.7

Pro názor, že zahalení tváře a rukou k zápěstím není povinností, hovoří výjimka při hadždži. Posel Boží صلى الله عليه و سلم podle Ibn Omara رضى الله عنهما pravil: „Žena v ihrámu neobléká ani nikáb, ani rukavice.8 Od ‘Áiše رضي الله عنها se uvádí podobné.9 Kdyby nahotou byly i ruce a tvář, bylo by je přikázáno zakrýt i zde, podobně jako dolní díl ihrámu zakrývá mužům jejich nahotu, tj. vše, co je mezi koleny a pupkem.Podobně je známo, že neplatí modlitba toho, kdo nepřikryje nahotu, ale ženy se modlí s odhalenou tváří.

V této souvislosti častokrát uváděný hadís od ‘Áiše رضي الله عنها, kdy Posel Božíصلى الله عليه و سلم řekl její sestře Asmě رضي الله عنها, která přišla v průsvitném oděvu: „Asmo, když žena dospěje, není dovoleno, aby z ní bylo vidět více než toto a toto,“ a ukázal na tvář a ruce po zápěstí, nemožno pro jeho slabost užít jako důkaz. Pokud by byl přijatelný, nebylo by sporu.10

Předpis zahalení se zakládá i na konsensu, arab. إجماع idžmá’, který uvádí imámové Ibn ‘Abdilberr, an-Newewí a Ibn Tejmíjja. Hidžáb byl vždy známou praktikou muslimských žen od doby Proroka صلى الله عليه و سلم kontinuálně až dodnes, možno tedy uvažovat o konsensuální praxi, arab. الإجماع العملي al-idžmá’u l-‘amelí.

 

 

Míšení žen a mužů

Co se otázky míšení mužů a žen (arab. إختلاط ichtilát) týče, ve zkratce lze říci, že toto jednání je ve smyslu obecného předpisu (arab. عزيمة ‘azíma) omezeno na nutnou mez, v té míře, v jaké pro to existují precedenty ze Sunny a praxe žen ze sahába رضي الله عنهن أجمعين a jejich následovnic, případně analogicky podle potřeb, za stanovených podmínek cudnosti a obezřetnosti před hřešením, přičemž v tomto kontextu jde o ulehčení (arab. رخصة ruchsa).11

Důkazem je koránský příběh o Šu’ajbových عليه السلام dcerách napájejících otcův dobytek, které, když se jich Músá عليه السلام otázal, odpověděly:

وَلَمَّا وَرَدَ مَاءَ مَدْيَنَ وَجَدَ عَلَيْهِ أُمَّةً مِّنَ النَّاسِ يَسْقُونَ وَوَجَدَ مِن دُونِهِمُ امْرَأَتَيْنِ تَذُودَانِ ۖ قَالَ مَا خَطْبُكُمَا ۖ قَالَتَا لَا نَسْقِي حَتَّىٰ يُصْدِرَ الرِّعَاءُ ۖ وَأَبُونَا شَيْخٌ كَبِيرٌ

Když dospěl k napajedlu v zemi Madjan, nalezl u něho skupinu lidí stáda napájející a nalezl vedle nich dvě ženy, jež držely se stranou; i zeptal se jich: “Co je s vámi?” Odpověděly: “Nemůžeme napojit, dokud neodejdou tihle pastýři, a otec náš je stařec věku vysokého.”(Kasas:23) Tj. čekaly, dokud sami pastýři neodejdou, aby mezi ně nemusely vejít, přičemž naznačili, že jejich otec na danou práci již nestačí.

Důkazem je i hadís od Usejda ibn Chudejra رضي الله عنه, který slyšel Božího Posla صلى الله عليه و سلم při východu z mešity a pohledu na smíšený dav mužů a žen na cestě ženám poradit, aby dávaly na mísení s cizími muži pozor: „Vzdalte se od středu cesty, protože nemáte chodit středem cesty, držte se krajů.“ Poté se ženy přimkly ke krajům tak, že se jejich oděvy občas zachytily o nedaleký plot.12 

Míru toho, co je bráno jako nutnost tedy určuje praxe selef a reálie daného času a prostředí spoluutváří způsob, jakým je daná úleva naplněna. Potřebou je to, co potřebuje společnost, i to, co potřebuje sama dotyčná žena.

Nepřekročitelným prinicipem je, že nikdy nesmí dojít k osamění cizího muže a cizí ženy (arab. خلوة chulwa), kteří k sobě nejsou ani v manželském, ani v příbuzenském poměru, kvůli slovům Božího Posla صلى الله عليه و سلم: „Nikdy neosamí muž se ženou, aniž by s nimi šejtán nebyl třetím.13

Podobně nikdy nesmí dojít k tělesnému doteku mezi ženou a mužem (arab. مزاحمة muzáhama), neboť Posel Boží صلى الله عليه و سلم před podobným počínáním varoval: „Lepší když vás do hlavy zasáhne železná jehlice, než že se dotknete ženy, která vám není dovolena.14

Sám se mu také vyhýbal, jak je vidět na případu Umejmy bint Rakíky رضي الله عنها, od které přijímal přísahu na věrnost: „Já si se ženami rukama nepotřásám. A cokoli jsem řekl jedné ženě, jako bych řekl stu žen.15

 

 

Použití kosmetiky

Co se týče líčení, není nic špatného na tom, když se žena líčí a parfémuje, aby se zkrášlila před svým zákonným manželem. Toto ale musí zůstat za dveřmi domu a žena, která je nalíčená a naparfémovaná, by takto neměla vycházet z domu. Obecným předpisem je pokrýt vše, co není ozdobou, která se i tak vidí, na základě tohoto faktu by se měla žena odlíčit, nebo použít nikáb, jak uvádí šejch Bekr Abú Zejd.

Důkazem jsou Boží slova:

وَلا يُبْدِينَ زِينَتَهُنَّ

[Řekni věřícím ženám, aby] neukazovaly své okrasy (Núr:31)

Také je nutno připomenout, že při rituální očistě se voda musí dostat na všechna vymezená místa, čemu líčidla mohou bránit a proto je nutno je v takovém případě odstranit.

 

 

Sdílení fotografií na sociálních sítích

Na tom není nic špatného, jedná-li se o slušné fotografie a respektují-li se výše uvedená pravidla.

Co se týče sdílení diskutabilních fotografií žen v nevyhovujícím oblečení, pózách nebo situacích na sociálních sítích, taková praxe může být sporná z hlediska dobrých mravů, tím spíše v prostředí Arabského poloostrova, o kterém šejch al-Ghámidí hovořil.

Při nerespektování uvedených pravidel jde o konání, které v konečném důsledku vede k cizoložství, o kterém Vznešený Alláh praví:

وَلَا تَقْرَبُوا الزِّنَا ۖ إِنَّهُ كَانَ فَاحِشَةً وَسَاءَ سَبِيلًا


A nepřibližujte se k cizoložství, neboť to ohavnost je i špatná cesta. (Isrá´:32)

ۖ وَلَا تَقْرَبُوا الْفَوَاحِشَ مَا ظَهَرَ مِنْهَا وَمَا بَطَنَ


Střezte se smilstva veřejného i tajného (An’ám:152)

Sdílení diskutabilních fotek na internetu popírá výše uvedené mravní principy a představuje jednu z mnoha podob amorálnosti, která může vést k horším a mnohem nemravnějším důsledkům. Pokud věřící ženy na sociálních sítích masově sdílejí své fotografie, často v nevyhovujícím oblečení, pózách nebo situacích, ukazuje to na nedostatek cudnosti, ostychu a studu (arab. حياء hajá´) u nich a na pozbytí žárlivosti (arab. غيرة ghíra) či na ušlápnutou ignoranci (arab. دياثة dejjása) jejich manželů, otců apod.

Pokud už někdo chce mít na takových místech uložené různé fotografie a nevadí mu, že k nim pravděpodobně mohou mít přístup administrátoři, nechť se postará o to, aby nebyly viditelné těmi, kdo je dle šarí’y nemá právo vidět.

 

 

Muži mají bezvýhradnou povinnost klopit zrak

Uvedené principy jsou společenskou interakcí, která je rozdělena odpovídajícím způsobem podle pohlaví, na základě jejich nepopiratelných fyzických a psychických odlišností.

Nevyhnutelným mužským údělem, který se často zanedbává, je analogicky nevstupovat do míst, kam chodí ženy a při spatření toho, na co by se neměli dívat, sklopit zrak, jak říká Vznešený:

قُل لِّلْمُؤْمِنِينَ يَغُضُّوا مِنْ أَبْصَارِهِمْ وَيَحْفَظُوا فُرُوجَهُمْ ۚ ذَٰلِكَ أَزْكَىٰ لَهُمْ

Řekni věřícím, aby cudně klopili zrak a střežili svá pohlaví – a to je pro ně čistší (Núr:30)

Ibn Kesír vysvětluje:

„Toto je nařízení Alláha Vznešeného svým pokorným služebníkům odvrátit pohled od toho, co jim je zakázáno, aby se nedívali na žádné, kromě těch, které jsou jim dovoleny, přičemž pokud se podívají na ty, které jsou jim zakázány, nechť odvrátí pohled. A pokud se již stane, že se muž zadívá na něco, co je mu zakázáno, nechť co nejdříve odvrátí zrak!“16

Džerír ibn ‘Abdulláh رضي الله عنه říká, že Posel Božíصلى الله عليه و سلم pravil: „Tázal jsem se posla Božího na náhodný pohled [na zakázané] a on mi přikázal sklopit zrak.17

Burejda رضي الله عنه uvádí, že Posel Božíصلى الله عليه و سلم ‘Alímu ibn Abí Tálibovi رضي الله عنه pravil: „Ó ‘Alí, nenásleduj jeden pohled druhým, neboť první pohled je tvůj, leč druhý již nikoli.18

Pokud tedy někdo kritizuje nepřístojné oblečení některých muslimek, tím spíše a o to více by měl kritizovat vtíravé, chtivé a žádostivé pohledy mnoha muslimů. A Alláh ví nejlépe.

 

Nechť nás tedy Alláh vede i vás správnou cestou a uchrání nás před všemi podobami mravní zkaženosti. Ámín.

 

 

 

1Český článek o fetwě: HORKÝ, Viktor. 8.12. 2014. Muslimský duchovní řekl, že ženy hidžáb nosit nemusejí, viz zde: <http://ibezhranic.cz/muslimsky-duchovni-rekl-ze-zeny-hidzab-nosit-nemuseji/ >[k 8.12.2014]. Po intervenci jednoho bratra byl titulek opraven na …řekl, že ženy si obličej zakrývat nemusejí.

2Anglický překlad a inkriminované arabské tweety viz zde: <http://www.moroccoworldnews.com/2014/12/146196/saudi-cleric-says-women-are-not-required-to-wear-hijab-can-put-makeup/> [k 8.12.2014]. Původní arabská verze viz zde: <http://www.anaween.com/?p=10006> [k 9.12.2012].

3Viz Sarímu l-bettár, 2/735.

4Diskuse o povinnosti nebo doporučenosti nikábu je podrobněji zpracována v článku Zahalení tváře – povinnost, nebo doporušení?, viz <http://www.e-islam.cz/node/266>. Předpisy správného šarí’atského hidžábu jsou vysvětleny v článku Výnos ohledně odívání žen zde: <http://www.e-islam.cz/content/výnos-ohledně-odívání-žen>. V článku Je muslimka povinna nosit abáju? viz zde: <http://www.e-islam.cz/content/je-muslimka-povinna-nosit-abáju> rozebíráme, zda je povinností nosit konkrétní druh oděvu.

5Ibn Hadžer říká: „Nikdy nevymizel u žen, ani v minulosti, ani v přítomnosti, obyčej zakrývat si tváře.“ Viz Fethu l-Bárí, 9/224.

6ABÚ ZEJD, Bekr ‘Abdulláh. PEZIĆ, Emsad (překl.). 2006. Čuvanje čednosti. Sarajevo: Mektebetu l-guraba, str. 33.

7Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 1173.

8Zaznamenal an-Nesáí v Sunenu, 5/133.

9Viz Sahíhu l-Buchárí, 1/268.

10Zaznamenal ho Abú Dawúd v al-Merásil. V jeho isnádu se nachází Sa’íd ibn Bišr, oceňovaný všemi učenci hadísu jako slabý a nespolehlivý vypravěč, dále Katáda ibn Muslim a Muammel ibn Fadl al-Hárání, kteří jsou také některými označováni za slabé.

11Tato pravidla rozebíráme v článku Zákaz volného mísení mužů a žen zde <http://www.e-islam.cz/content/zákaz-volného-mísení-mužů-žen>. a v článku o setrvání v domě zde <http://www.e-islam.cz/node/34>. Pravidla toho, jak má žena opouštět dům, viz článek Kdy a jak smí žena opustit dům zde <http://www.e-islam.cz/node/268>.

12Hadís zaznamenal Abú Dawúd v Sunenu a al-Albání jej ocenil jako hasan, viz Sahíhu we da’ífu Suneni Abí Dawúd, hadís č. 5272.

13Muttefekun ‘alejhi. Zaznamenali jej al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 2844 a Muslim v Sahíhu, hadís č. 3236.

14 Hadís o tom zaznamenal at-Taberání v al-Kebíru, hadís č. 486. Šejch al-Albání jej ocenil jako sahíh v Sahíhu l-džámi’, hadís č. 5045.

15Zaznamenal imám Málik v al-Muwetta’ podáním od Jahjá al-Lejsího, hadís č. 1775, resp. podáním od Muhammeda eš-Šejbáního, hadís č. 941; an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 4181; Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 2874; Ahmed v Musnedu, hadísy č. 27051, 27053 a 27054; Ibn Hibbán v Sahíhu, hadís č. 4553; ad-Dárekutní v Sunenu, hadísy č.14 a 16; at-Tajálisí v Musnedu, hadís č. 1621. Viz též at-Taberání v al-Mu’džemu l-kebír, hadísy č. 459, 470, 471, 472 a 473. Imám Ahmed ibn Hanbel zaznamenal od jiné ženy ze sahába رضي الله عنها podobný hadís s dodatkem: „Posel Boží صلى الله عليه و سلم nikdy nepodal ruku ani jedné z nás.Musned, hadís č. 27052.  ‘Áiša رضي الله عنها říká: „Posel Boží صلى الله عليه و سلم se svou rukou nikdy nedotkl ženy, v otázce přijetí přísahy na věrnost tuto přísahu od ženy přijal slovně a poté dotyčné řekl: „Můžeš jít, přijímám tvou přísahu na věrnost!“ Toto zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 1866; Abú Dawúd v Sunenu, hadís č. 2941; a Ahmed v Musnedu, hadís č. 24873.

16Viz Tefsíru l-Kur´áni l-‘azím, 3/282.

17Zaznamenal Muslim v Sahíhu, 14/139.

18Zaznamenal Abú Dawúd v Sunenu, hadís č. 2149.