Islámské právo definuje několik úrovní znalosti, jak náboženské, tak i světské. Následující klasifikaci[1] uvádí an-Nawawí, učenec šáfi’ovské[2] právní školy:
Islámské právo definuje několik úrovní znalosti, jak náboženské, tak i světské. Následující klasifikaci[1] uvádí an-Nawawí, učenec šáfi’ovské[2] právní školy:
a) Základní znalost, potřebná pro běžný život, zahrnuje např. v náboženské sféře očistu, nebo postup modlitby, základy věrouky, povolené a zakázané nápoje, pokrmy, chování, je povinností každého věřícího muslima. To se opírá o Prorokův صل الله عليه و سلم výrok: "Chtít se vzdělávat je povinnosti každého muslima a muslimky."[3]
b) Další, hlubší náboženská znalost, jako znalost všech nuancí věrouky, výkladu Koránu, hadísu, islámské právní vědy atd. je povinností pro společenství jako celek. Musí vždy existovat skupina lidí, která se jim bude věnovat. Jinak se nesplnění této povinnosti projeví hříchem každého jejího člena. To se opírá o koránský verš: Věřící nechť se nevypravují všichni najednou; proč by se z každé skupiny nemohl vypravit jeden oddíl, aby se lidé z něho poučili o náboženství a aby po návratu mohli varovat svůj lid – snad budou se mít na pozoru!(Tewba:122) Sem samozřejmě analogicky spadají přidružené humanitní obory jako historiografie, kritická historie, gramatika, lexikologie, lingvistika. Dále sem patří veškeré další technické a přírodovědné obory, nezbytné pro udržení života a jeho kvality v rámci jednotlivce, společnosti i jejího prostředí, jako medicína, vědy biologické, chemie, matematika, fyzika, astronomie …
c) Dobrovolná znalost, zde se jedná o např. učení se dobrovolným způsobům uctívání za účelem jejich uvedení do praxe
d) Ostatní znalost, která je buď indiferentní, nebo se jedná o zakázané, či zavrženíhodné pavědy.
– indiferentní je např. poezie neobsahující nic zakázaného, která nesvádí ke špatnostem, nezabývá se hloupostmi, ale na druhou stranu ani nevybízí k vykonání něčeho dobrého, přínosného a konstruktivního (pak by již byla doporučena)
– zavrženíhodná by byla např. různá postklasická "poezie", bezúčelná, postrádající smysl a dopad
– do zakázaného spadají všechny druhy pavěd jako hadačství, magie, astrologie, filozofické disputace a další pochybné věci.
[1] al-Misrí, L. b. N.: Rukověť putujícího
[2] jedna ze čtyř běžně používaných právních škol, dominuje v Egyptě, Súdánu, Jemenu, dále je hojně přítomna v Sýrii, Iráku a v Palestině. Je druhou nejmladší právní školou, založil ji Muhammed ibn Idrís aš-Šáfi’í.