Nejzákladnějším a nejjednodušším činem uctívání Alláha a zbožnosti je tzv. zikr – vzpomínání Alláha. Naplňuje v sobě jednu z charakteristik Božího služebníka, vyjádřenou vznešenými slovy:
قُلْ إِنَّ صَلاتِي وَنُسُكِي وَمَحْيَايَ وَمَمَاتِي لِلَّهِ رَبِّ الْعَالَمِينَ
Rci: „Věru modlitba má, obřady mé, život můj i smrt má náleží Alláhu, Pánu světů (An’ám:162)
Není pochyb, že věřící je znám jako ten, který stále a za všech okolností vzpomíná Alláha a dodržuje Jeho příkazy. Není k nim lhostejný, neodvrací se, ale naopak je naplňuje a jejich naplňováním je povyšován nad ostatní, jak na světě onom, tak na světě tomto. A není úspěchu než skrze vůli Boží. Alláh Vznešený zjevil ve Své knize:
وَاذْكُرْ رَبَّكَ فِي نَفْسِكَ تَضَرُّعًا وَخِيفَةً وَدُونَ الْجَهْرِ مِنَ الْقَوْلِ بِالْغُدُوِّ وَالآصَالِ وَلا تَكُنْ مِنَ الْغَافِلِينَ
A vzpomínej na Pána svého v duši své pokorně a bázlivě a polohlasitě za jitra i za večera a nebuď jedním z těch, kdož jsou lhostejní. (A’ráf:205)
A také:
وَاذْكُرُوا اللَّهَ كَثِيرًا لَعَلَّكُمْ تُفْلِحُونَ
A vzpomínejte často Alláha, snad budete blažení! (Džumu’a:10)
A není též pochyb, že věřící je bezesporu ten, který s láskou, úctou a pečlivostí následuje tradici Božího Posla صلى الله عليه وسلم do nejmenšího detailu a řídí se jí ve své myšlence, svém slovu i svém činu. Takový věřící nemůže opomenout příklad, doporučení a příkaz Posla, který nehovoří z popudu svého, nýbrž každé jeho slovo je vyřčeno s dozorem a řízením Božím:
Abdulláh ibn Busr vyprávěl: „Jeden člověk řekl: „Posle Boží, islámské předpisy jsou početné, zprav mne tedy o něčem, co mohu dělat pořád!“ Odpověděl: „Nechť tvůj jazyk bude stále vlahý od vzpomínání Alláha.“[1]
Abú Dardá řekl: „Pravil Posel Boží صلى الله عليه وسلم: „Chcete-li, abych vás zpravil o nejlepších a nejvznešenějších činech u vašeho Pána, která vám nejvíce pozdvihují stupně a která jsou lepší než utrácet zlato a stříbro a lepší pro vás než boj s vašim nepřítelem, ve kterém zabijete buď vy jej nebo on vás?“ „Ano,“ odpověděli. On řekl: „Vzpomínání Alláha.“ Mu’áz ibn Džebel dodává: „Nic nezachraňuje před trestem Božím tak, jako vzpomínání Alláha.“[2]
Traduje se od ‘Átího, že vyložil Boží slova:
وَلَذِكْرُ اللَّهِ أَكْبَرُ
A Vzpomínání Alláha je největší(Ankebút:45)
slovy: „To jsou jeho slova:
فَاذْكُرُونِي أَذْكُرْكُمْ
Buďte Mne pamětlivi a já budu pamětliv vás (Bekara:152) – tedy pokud Alláh vzpomene na vás, to bude zajisté větší, než když vy vzpomenete Jej!“
Abdulláh ibn Rubejja vypráví, že se jej Ibn Abbás jednou zeptal o božích slovech
وَلَذِكْرُ اللَّهِ أَكْبَرُ
Vzpomínání pak Alláha je největší (Ankebút:45) a on mu odpověděl: „Vzpomínání Alláha tesbíhem, tehlílem a tekbírem[3].“ Ibn Abbás odpověděl: „Nikoli. Nýbrž je Boží vzpomenutí větší než vaše vzpomenutí Jeho“[4]
Vzpomínání Alláha je také hlavně Jeho darem vůči nám, příležitostí zůstat v kontaktu s naším Stvořitelem a Pánem. Je dobrodiním vůči nám a zbraní vůči šejtánu. Zahání strach a rozptyluje obavy, je ochranou před zlem, před neštěstími, neduhy, či zlými sny. A to jak pro nás samotné tak i pro naše rodiny a děti. V Sunně lze nalézt stovky příkladů toho, proč je zikr důležitý a co dává člověku, pomineme-li znásobení jeho odměny a výstup po stupních Ráje, což je zajisté největším dobrem.
Je také odkoupením za některé přestupky, kterých se, častokrát i nevědomky, dopouštíme. Je možností neustále si obnovovat svou víru. Jsou také cestou, která umožňuje Božím služebníkům prosit svého Pána o dobro v prosbách nejvybranějšími slovy a jsou také cestou, skrze kterou Alláh ve své milosti může odklonit od služebníka nějaké zlo.
Jejich učením se také vyjadřujeme lásku k Alláhu, tím, že používáme stejná slova jako jeho miláček, Posel Boží Muhammed صلى الله عليه وسلم. Protože míra lásky k Alláhu je přímo závislá na následování sunny Posla. Jemu Alláh přikázal říci:
قُلْ إِنْ كُنْتُمْ تُحِبُّونَ اللَّهَ فَاتَّبِعُونِي يُحْبِبْكُمُ اللَّهُ
Rci: „Milujete-li Alláha, pak mne následujte a Alláh vás za to bude milovat (Álu ‘Imrán:31)
Uctívání Alláha vzpomínáním Jeho jména nebude posledním soudem zrušeno a přetrvá i na onom světě jako slast věřících. Důkazem je verš:
دَعْوَاهُمْ فِيهَا سُبْحَانَكَ اللَّهُمَّ وَتَحِيَّتُهُمْ فِيهَا سَلامٌ وَآخِرُ دَعْوَاهُمْ أَنِ الْحَمْدُ لِلَّهِ رَبِّ الْعَالَمِينَ
Provoláním jejich v něm bude: „Sláva Tobě, Bože náš!“ a pozdravem jejich v něm bude: „Mír!“ a poslední jejich zvolání bude: „Chvála Alláhu, Pánu světů.“ (Júnus:10)
Budou slavit Alláha a chválit Jej. Jedni druhé budou oslovovat pozdravem míru: „as-selámu ‘alejkum“ – tj. „mír s vámi.“ V ráji se každé jejich přání vyplní a proto když budou chtít o něco Alláha poprosit, rovnou řeknou: „chvála Alláhu.“
[1] Zaznamenal Tirmizí jako hasan, dále Ibn Mádža, Ibn Hibbán jako sahíh a Hakím.
[2] Zaznamenal Ahmed, Ibn Abí Dunja, Tirmízí, Ibn Mádža a Hakím, který ho oceňuje jako sahíh.
[3] Tesbíh = pronesení „subhán Alláh“; tehlíl = pronesení „lá iláhe ille Lláh“; tekbír = pronesení „Alláhu akbar“.
[4] Bejhekí zaznamenal od al-Hakíma v Mustadraku se stejným řetězcem tradentů. Al-Hakím i Zehebí jej oceňují jako sahíh.