Prvním a základním zdrojem islámské věrouky je Korán.
Bůh říká (ve významu):
Věřícími jsou pouze ti, kdož uvěřili v Boha a posla Jeho a poté nepodlehli pochybnostem, nýbrž bojovali majetky i osobami svými na cestě Boží – a tito jsou věru upřímní. (Hudžurát:15)
Rci: „Chcete snad poučovat Boha o náboženství svém, když Bůh dobře zná vše, co na nebesích je i na zemi? Bůh o každé věci je vševědoucí.“
(Hudžurát:16)
Druhým je Sunna, Hadís – řeč Posla Božího, Muhammeda, mír a požehnání s ním. Existuje dodnes v autentické podobě, byla zapisována již za života Posla a všechny námitky o tom, že není historicky dokladovatelná, stavějí na vodě.
Ibn Tejmíjja v díle Akídetu l-wásitíja (Nejvybranější věrouka): Proto se lid Sunny a Džemá´a nesmí odchylovat od toho, s čím přišli poslové; opravdu, je to správná cesta, cesta těch, jimž Bůh poskytnul Svou milost, cesta proroků, Bohu přiblížených, mučedníků a spravedlivých lidí.
Cesta lidu Sunna a Džamá’a následuje Prorokovu, mír a požehnání s ním, tradici jak vnitřně, tak navenek, a následuje kroky prvních muslimů, jak muhadžirún (vystěhovalců), tak ansárů (pomocníků), a následuje Prorokovo, mír a požehnání s ním, doporučení:
„Držte se mé Sunny a Sunny správně vedených kalífů po mně. Držte se jí pevně. A varujte se heretických novot (bida’), protože každá heretická novota (bid’a) je faleš a každá faleš je odchýlením od správné cesty.“ (Uvedeno Ahmedem Ibn Hanbel, Abú Daúdem, at-Tirmizím, kteří řekli, že je to dobrý a platný hadís, a Ibn Mádžou).
Důkazy:
Tirmizí zaznamenal od Abdulláha bin Omara: „Posel Boží, mír a požehnání s ním, diktoval celou knihu o sadaka a zamýšlel ji poslat svým zástupcům, ale smrt jej předběhla.“
Abú Daúd, al-Hakím a další, zaznamenali od ‘Abdulláha bin Amra bin al-Ás, že řekl: „Zeptal jsem se Posla Božího, mír a požehnání s ním: „Posle Boží, věru jsem slyšel od tebe něco, mohu si to zapsat?“ „Ano,“ odpověděl on. „I ve štěstí i ve hněvu?“ zeptal jsem se. „Ano, vskutku, já nehovořím nic než pravdu, i ve štěstí i ve hněvu.“ odpověděl on“. Buchárí zaznamenal od Abú Hurejry, nechť je s ním Bůh spokojen, slova: „Zajisté nikdo ze sahába neměl více hadísů než já, kromě Abdulláha bin Amra. On si je totiž psal, zatímco já ne.“
Důkaz, že sahába následovali dovolení zapisovat hadísy, se nalézá v díle Tahzíb v životopisu Bešíra bin Nuhajka. Jahjá ibn al-Kahtán řekl: Od Bešíra ibn Nuhajky se tradují slova: „Přišel jsem za Abú Hurejrou s knihou, kam jsem si zapisoval. Četl jsem mu z ní a řekl jsem: „Slyšel jsem od tebe to i to…“ „Ano,“ odpověděl on.“
Třetím pilířem je pochopení prvních generací muslimů, kteří mají od Boha v Koránu garanci správného vedení.
Následujeme věrouku zbožných předků.
Bůh říká: "A kdo odpadne od posla poté, co mu bylo jasně ukázáno správné vedení, a sleduje pak cestu jinou než věřících, k tomu se obrátíme zády, tak jako on se obrátil, a necháme jej hořet v pekle – a jak hnusný je to cíl konečný! " [Súra An-Nisá: 115] V tomto verši je hluboká a povšechná moudrost, neboť Alláh, Nejdokonalejší, připojil "cestu věřících" k tomu s čím Posel přišel. Posel (salaláhu alejhi we sellem) také naznačil tento bod v hadísu o dělení ummy na sekty. Tak, když byl dotázán v zážitosti jedné zachráněné sekty odvětil: "To k čemu lnu já a moji společníci dnes." [As-Sahíha (č. 203)]
Islámský učenec z vrcholného středověku, Ibn Tejmíja, dodává, že je „celá víra založena na znalosti a spravedlivosti“.[1]
Sufján bin Ujejna říká: Kdokoliv se uchýlí ke znalosti, pak slíbil oddanost Alláhu[2]
Imám Abú ‘Abdulláh Muhammed bin Idrís aš-Šáfi’í, nechť je s ním Bůh spokojen, řekl: „Věřím v Boha a v to, co bylo zaznamenáno o Bohu, v tom, co bylo určeno Bohem. A věřím v Posla Božího a to, co bylo zaznamenáno o Poslu Božím, v tom, co bylo určeno Poslem Božím.“
Metodickým přístupem pro teologické disciplíny je přijetí znalosti vyjádřené formou explicitního, či implicitního koránského verše, či prorockého výroku.[3] Jediné, co zde lze nějakým dalším způsobem ověřovat, jsou schopnosti a morální kvality vypravěčů dané tradice. Učenec Ibn Kajjim rezolutně prohlašuje: „Znalost je to, co od Vznešeného Pána přinesl Posel Boží y . Abú Hanífa stanovuje: Nezříkáme se ani jediného ze společníků Božího Posla y, ani nenásledujeme výhradně žádného z nich, odvrhujíce, nebo negujíce druhé.
Odmítána je jakákoli inovace v otázkách věrouky. V Koránu stojí: „Tomu, kdo se bude s tebou o tom přít poté, co ti bylo dáno vědění,“ (Álu ‘Imrán:61)
a na jiném místě: „Budeš-li však následovat učení jejich scestná poté, co dostalo se ti vědění“ (Bekara:120)
A Vznešený objasňuje, že se zjevením také znalost přichází: „Avšak Bůh dosvědčí to, co ti seslal ; a seslal to ve vědění Svém“ (Nisá´:166)“[4]
"Dnešního dne jsem pro vás dovršil vaše náboženství a naplnil nad vámi Své dobrodiní a zlíbilo se mi dát vám islám jako náboženství." [Súra Al-Máidah: 3]
Imám Málik říká: "Kdokoli zavede do islámu inovaci, o níž věří, že je dobrá, tak prohlásil, že Mohamed zradil (důvěru v předání) poselství.“
Jakékoli další argumenty a myšlenkové konstrukce, ať už na základě analogickém, nebo posouzením principielních intencí, nebo prosté logiky a rozumu, jsou možny pouze v případech jasně vymezených znalostí Boží a prorockou, a též pouze v případě, že jim neoponují. Víra v Boha, Jeho Posla a pak kritické posouzení historické správnosti tradice (ar. džerh we t-te‘díl) jsou tu jedinými kritérii správnosti.
Abdussamad Ibnu ´l-Hassán řekl, "slyšel jsem Sufjána as-Sawrího říci: “ Isnád je zbraní věřícího. Tedy pokud nebude mít zbraň, jak bude bojovat?"
A Šu’ba řekl, "Každý hadís nemající haddasaná nebo achbaraná (3) tak to jsou byliny a ocet." V Sahíh Muslim k ‘Abdanovi také řekl: "Slyšel jsem Ibnu ´l-Mubáraka říci: "Isnád je pro mne z víry. Bez isnádu by kdokoli mohl říkat cokoli."
Rozumování, bez patřičné vyzbrojenosti argumentací důkazy z Koránu a Sunny, v této sféře nemá místo. Rozumem totiž nelze poznávat skryté poznání, jeho koncepty jsou vyčerpatelné, je pevně a neoddělitelně svázán s emocemi, se subjektivitou, s dřívějšími zkušenostmi, vtištěnými vzorci chování, s omezenou délkou života jednotlivce i historie lidského rodu jako celku. Navíc kapacita informací, se kterými může naráz operovat, ač je jakkoli značná, není neomezená.
[1] Medžmú’u l-Fetawá´, Ibn Tejmíja, svazek 28, str.179.
[2] Hilálí, S. b. I: Ozdoba učence a učitele a nezbytnost pro studenta, který se učí
[3] zde lze vést dílčí rozdělení mezi věroukou jako takovou, která zůstává ochraňována před překroucením, změnou a špatným pochopením tím, že nepřipouští volné filozofování, disputace, analogie atd. Opírá se jen o Korán a Sunnu. Sama totiž rozum a úsudek (a to dokonce Božský, nebo alespoň Bohem inspirovaný), jak jsme viděli v příběhu o Abrahámovi, v sobě již integruje. Na druhém konci spektra, v úzké návaznosti na nauky tohoto světa, zde vystupuje islámská právní věda, která pro posuzování nově nastalých situací používá také myšlení analogické, srovnávací, stanovuje všeobecné záměry a posuzuje jevy i na základě informací dalších vědních oborů. Tímto způsobem neztrácí kontakt s praktickým životem a je v každé situaci akceschopná vyjádřit své stanovisko.
[4] Ibn Kajjim: Pokladnice vědění