Muslimský myslitel indo-malajského původu Ziauddin Sardar již mnoho let úspěšně plní úlohu filozofického gurua postnormální doby. Ve svých dílech, esejích a webových prezentacích představuje jasnou futurologii a komplexní, avšak nekompromisní metodologický přístup k fluidní (post)modernitě. Podle Sardara přicházející budoucnost, na jejímž prahu jsme se ocitli, už nelze řídit, ale mohla by být ještě strukturována tak, aby dávala smysl.1
Jeho názory mě inspirovaly k následujícím provokativním úvahám, které by v budoucnu (nechme se na chvíli pyšně unést možná až přílíš ambiciózními myšlenkami) možná mohly vést i k novému transdisciplinárnímu přístupu. Nazývám ho pracovně antropoekologií kultury a společnosti.
Paradigma postnormální doby by podle Sardara mohlo být definováno virtuální realitou a sociálními sítěmi, navzájem kontradiktorními „alternativními pravdami“ kolujícími ve veřejném diskursu, rostoucí závislostí na technologiích, otevřenými, propojenými a chaotickými systémy, demolicí a dekontrukcí rodiny jako instituce i jasně biologicky determinovaných genderových rolí, dále hlubokými environmentálními krizemi, nejistotou, ignorancí a technickým pokrokem v oblasti umělé inteligence. Tato situace je charakterizována všeobjímající bezútěšnou fluiditou, chaosem a nepředvídatelností. Staré se už dávno zhroutilo a nové ještě ani zdaleka nevzniká.
Pokládám otázku, zda tato jím popisovaná situace nakonec není jakousi vnitřní antropo-ekologickou limitací globální kultury sama o sobě. Podobně jako je tomu v sociologii a sociální a kulturní antropologii u populační hustoty, přenosu znalostí, kulturní jednoty, centrálních idejí nebo rovnováhy mezi natalitou a mortalitou. Nebo jako klimatické podmínky, přírodní zdroje a ekologická stabilita, které jsou v ekologii považovány za vnější abiotické faktory, zatímco parazité a epidemie (spolu s možnou konkurencí nebo predací) jsou v ekologické terminologii nazývány těmi biotickými.
Podle již existující a docela populární antropologické teorie biologické a kulturní ko-evoluce, známé také jako teorie podvojné dědičnosti (tzv. double inheritance theory, DIT), jsou jednotlivé kulturní prvky, podobně jako geneticky kódované biologické znaky, podrobeny určitému typu ne-náhodných změn s určitým příčinným pozadím, podobně jako u biologické evoluce. Tato kulturní evoluce by potom mohla být popsána biologickými metaforami. Samozřejmě je přitom třeba si být vědom všech omezení a zjednodušení vědecké interpretace takového modelu. S trochou vědecké abstrakce můžeme i mezi jednotlivými kulturními prvky pozorovat jakýsi analog přírodního výběru, efektu zakladatelů či efektu lahvového hrdla. Kulturní tok a kulturní drift by přitom mohly být analogem toku a driftu genetického.2 Dodávám, že jak biologická, tak i kulturní evoluce jsou u lidí spojeny silnými zpětnými vazbami.
Co kdybychom zašli ještě o krok dál a kromě podvojné dědičnosti navrhli také podvojnou ekologii? Jaké abiotické, biotické a kulturní faktory ovlivňují kulturní ekologie lidských společenství? Žádná kultura přece neexistuje odděleně od svého prostředí a svých nositelů. A každý z nich interaguje se svým životním prostředím. Kultura zemědělců mírného klimatického pásma se logicky nutně liší od kultur nomádských pastevců v aridních oblastech a tyto zase od kultur lovců a sběračů v krajích polárních či rovníkových. Jak materiální (např. nástroje a stavby), tak duchovní (např. jazyk, instituce nebo sdílené příběhy) rozměry kultur jsou hluboce ovlivněny ekologickými podmínkami, ve kterých dotyční lidé, nositelé těchto kultur, žijí. Totéž platí pro vnitřní, kulturní faktory. Kultury například populací v hustě osídlených oblastech, kde dochází k silné konkurenci mezi jednotlivci, se ve svých elementech a hodnotách liší od kultur obyvatel řídce osídlených, vzdálených regionů. Tyto kulturní rozdíly mezi jednotlivými lidskými společenstvími se projevují v rodinných vazbách, organizaci skupin, materiální kultuře, jazyce a všech dalších kulturních charakteristikách, které sociální a kulturní antropologové mohou studovat.
A udělejme ještě jeden krok dál. Podstatou toho, nač tu narážím, je specifické a abnormální chování, opakovaně pozorované různými vědci nazávisle na sebe hned u několika různých savčích druhů, ať už v přirozeném prostředí, anebo v přísně kontrolovaných laboratorních podmínkách, reagujících na patologicky zvýšenou hustotu populace a následný stres.
Příklad tisíců lumíků, drobných polárních hlodavců, kteří „páchají sebevraždu“ skokem z útesu, když jejich populace v tundře dosáhne větší než kritické hustoty, je ikonicky známý. V malajských a indonéských rezervacích na Borneu a Sumatře výzkumníci hlásí nárůst agrese mezi divokými orangutany, za normálních podmínek neútočnými introvertními lidoopy. Jejich vzájemná konkurence o potravu a partnery se totiž natolik zintenzivňuje, zatímco jejich fragmentované pralesní prostředí zaniká vlivem lidské činnosti a jejich populace se zahušťuje v posledních zbývajících ostrůvcích panenské džungle.3 A po dlouhou dobu byli zemědělci a chovatelé dobře obeznámeni s kanibalismem a agresí mezi domácími prasaty nacpanými do chlévů.
Ovšem nejpodrobněji zdokumentovanou patologickou reakcí savců na stresy z nadkritické populační hustoty a nepřirozených podmínek přináší neobyčejně pečlivá studie laboratorních potkanů provedená Johnem B. Calhounem (1962). Dlouhodobé šlechtění laboratorních potkanů v téměř ideálních podmínkách bez vnějších ekologických stresorů, bez predátorů, za dostatku potravy a vody, vedlo rychle k překročení kritické hustoty populace a rozkladu normálních sociálních vztahů mezi zkoumanými zvířaty. Objevila se infanticida, smrtící agrese jedinců proti sobě navzájem, šikana slabších jedinců silnějšími a dominantnějšími, stereotypní přeskokové chování, jako jsou opakované pohyby nebo nadměrné česání, rozšířily se prapodivné sexuální patologie a sebepoškozování se stalo běžným jevem.4
Všechny tyto příklady z živočišné říše, všechny výše zmíněné různorodé obrazce chování ukazují, jak vlivy přírodního a sociálního prostředí – příliš vysoká hustota populace a/nebo příliš ideální životní podmínky – mohou v extrémních podmínkách přímo vést k patologickým reakcím u rozmanitých a navzájem velmi odlišných savčích druhů.
Dnešní civilizace také vyřešila většinu primitivních a historických přírodních stresů. Žijeme si až nepřirozeně dobře a hustota naší populace začíná přerůstat kritickou mez. Zdroje se však vyčerpávají a konkurence o ně se vyostřuje. Rostoucí urbanizace vtahuje lidi do přeplněné varianty Calhounova chovného boxu. Co když má postnormální doba na nás obdobný vliv jako ideální podmínky na přemnožené laboratorní potkany? Co když je postnormálnost a všechny její dnes tak běžně pozorované patologie jen naší vlastní, všelidskou odpovědí na tyto podmínky, podobně jako sebevraždy severských lumíků, potkaní násilí, kanibalismus prasat nebo vražedné výpravy orangutanů? Obrací se naše vlastní kulturní evoluce proti nám, jako nějaká hororová zpětná vazba za účelem obnovení normální populační hustoty a normálních ekologických limitů?
Bude určitě příliš předčasné a metodologicky chybné jednoduše extrapolovat veškeré údaje z těchto potenciálních zvířecích modelů bez jakékoli korekce přímo na člověka, ale podmínění kultury přírodou je i přesto zcela jistě nepopiratelné. A nakonec – všechny zmíněné druhy (potkani, prasata, lidoopi i lidé) jsou všichni do jednoho všežravci, vysoce inteligentní a sociálně žijící savci procházející podobnými ekologickými tlaky jako lidské populace. A jsou proto velmi vhodným modelem situace, která může nastat i u Homo sapiens.
Co když jsou všechny ty děsivé průvodní jevy dneška vlastně jen přírodní, ekologickou zpětnou vazbou, mající za úkol zvrátit patologické směřování současné lidské společnosti a její dominantní globální kultury, aby se obnovil přirozený řád a běh věcí? Co když ta hrůzostrašná nepřirozenost postnormální doby není vlastně vůbec nepřirozená? Co když se jedná jen o reakci na přírodní, společenské a kulturní veličiny, jejichž působení si vlastně ani neuvědomujeme? Co když naším lumíčím útesem, k němuž se nezvratně blížíme, bude globální kolaps, který nás má naučit lépe reagovat na ekologické i sociální výzvy? A máme vůbec ještě sílu a schopnosti tuto zpětnou vazbu zvrátit? To opravdu netuším. Ale je to strašidelná a zároveň provokativní myšlenka, probouzející naše vědomí a odhodlání k akci. Co myslíte?
Autor: Alí Větrovec (původní úvaha byla publikována anglicky v roce 2021 pro sarajevskou Letní školu islámu)
- Pro Sardarovy webové prezentace viz https://postnormaltim.es/.
- Viz Richerson, Peter J.; Boyd, Robert. (2005). Not By Genes Alone: How Culture Transformed Human Evolution, Chicago: University of Chicago Press.
- Viz studii Sam Wong. 2016. “First case of lethal female aggression seen in orangutan” in New Scientist. online na https://www.newscientist.com/article/2076333-first-case-of-lethal-female-aggression-seen-in-orangutans/ [6.X.2021].
- Více viz Frederic Kunkle. 2017. “The researcher who loved rats and fueled our doomsday fears” in The Washington Post. online na: https://www.washingtonpost.com/news/retropolis/wp/2017/06/19/the-researcher-who-loved-rats-and-fueled-our-doomsday-fears/ [6.X.2021].