Svět je plný podivuhodných příběhů a zázraků všedního dne. Vznešený a Všemohoucí zasahuje do běhu události kdy chce a jak chce. Vede správnou cestou koho chce a k jeho uvedení zvolí způsobu, jakého se Mu zamane, shodně Jeho Moudrosti a Prozřetelnosti. Následující případ, jakkoli je neuvěřitelný, je doložen autentickým a dobře dohledatelným způsobem. Vyprávěli je lidé, o jejichž paměti i mravní integritě není pochyb. A proto nemáme jinou možnost, nežli ho přijmout jako skutečný.
Vznešený Alláh pravil:
فَفِرُّوٓا۟ إِلَى ٱللَّـهِ
K Bohu se utíkejte (Záríját: 50)
إِنِّى ذَاهِبٌ إِلَىٰ رَبِّى سَيَهْدِينِ
K Pánu svému půjdu, aby mne správně řídil (Sáffát: 99)
Významný muslimský učenec a slovutný záhid 3. století po hidžře, Ibráhím ibnu l-Chawwás 1 pravil: „Není učenec ten, kdo toho hodně přečetl. Pravým učencem je ten, kdo následuje svou znalost a využije ji v praxi a kdo praktikuje Sunnu, byť by toho ve skutečnosti ani příliš mnoho neznal.“ A také řekl: „Lék srdcí spočívá v pěti věcech: v recitaci Koránu a rozmýšlení nad ním, prázdnotě břicha, nočním uctívání, v jitřní prosbě z celého srdce a ve společnosti dobrých lidí.“ 2
Právě tomuto učenému a zbožnému muži se stalo něco, o čem posléze vyprávěl:
„Jednou jsem vyrazil na cestu. Byl jsem sám a šel jsem pěšky. V pustině mne dostihl nějaký mladík a zavolal na mne: „Mír s tebou, šejchu!“
Zastavil jsem se a počkal na něho. Uviděl jsem ho a rozpoznal jsem podle jeho oblečení, že je to křesťan.
„Mohu se k tobě připojit?“ zeptal se mne tento mladý křesťan.
Svolil jsem mu a pak jsme v cestě pokračovali oba společně. Cestovali jsme sedm dní a osmého dne mi řekl: „Zbožný asketo, umírám hlady. Popros Boha, aby nám seslal něco, čeho bychom se mohli najíst.“
Obrátil jsem se k Alláhu a prosil jsem: „Dobrotivý Bože, nezahanbi mne před tímto nemuslimem a sešli nám nějaké jídlo. A požehnej a dopřej míru také Muhammedovi, Tvému služebníku a poslu.“ V tom se znenadání objevil nějaký sluha a přinesl nám chléb, ryby, datle a jeden velikánský džbán plný vody. Oba jsme se dosytosti najedli a napili.
Uplynul další týden a osmého dne jsem zase řekl já jemu: „Křesťanský příteli, nyní je řada na tobě, nakrm nás teď ty.“
Mladík se opřel o svou hůl, sepnul ruce a pomodlil se nějakou, mně neznámou modlitbu. V tom se před námi objevily dva tácy plné pečeného masa, ryb, chalvy, datlí a dva džbery plné vody. Vylekal jsem se. Samou hanbou jsem ani nemohl to jídlo pozřít.
Řekl jsem mu: „Nezačnu jíst, dokud mi toto nevysvětlíš.“
Na to mi on odvětil: „Nejprve si sundám tento pás zunár.“3
Sundal si opasek, pronesl šehádu – dosvědčil, že není božstva kromě Boha a že Muhammed صلى الله عليه و سلم je služebník a Posel Boží – načež pak pravil:
„Já právě poprosil Boha, aby nám dal nějaké jídlo, přísahaje, ať se tak stane pokud je tvá víra ta správná. Takže i toto jídlo jsme vlastně získali díky tobě.“
Když pak oba zdárně docestovali až do Hidžázu, onen mladý muž neznámého jména se zde usadil a žil tam jako muslim až do své smrti.4
(…)
1 Ibráhím ibn Ahmed ibn Ismá’íl ibnu l-Chawwás, zemřel r. 291 hidžry ve městě Rejj, byl současníkem Džunejda a an-Núrího. Byl znám hojností svého uctívání a silou své důvěry (arab. التوكل at-tewekkul), s níž se spoléhal na Alláha.
2 Viz ar-Risáletu l-kušejríja fi t-tasawwuf, str. 433.
3 Druh opasku, který v té době v muslimském světě nosili nemuslimové a který byl znakem, že jde o chráněný lid (arab. أهل الذمة ahlu z-zimma).
4 Viz Feríduddín Muhammed ‘Attár v Tezkiratu l-awlijá, str. 326.