Není přítelem ten, kdo ti pochlebuje lichotkami a balamutí tě fantastickými řečmi o tom, jak jsi úžasný. Přítelem je ten, kdo na tebe pozitivně působí a vedle koho duševně rosteš a duchovně stoupáš vzhůru. Skutečný přítel je každý, kdo ti poskytuje upřímné rady a stará se o tvé dobro, byť by to s sebou neslo i nezbytnou dávku nemilé kritiky.
Jak pravil Ibn Hazm al-Andalúsí:
“Není každý tvůj přítel tvým upřímným rádcem. Ale každý tvůj upřímný rádce ti dokazuje, že je tvým opravdovým přítelem.”1
Proto se naši zbožní předkové stavěli opatrně až nedůvěřivě ke každému, kdo jim okázale pochleboval a snažil se jim vlichotit.
Al-Merwezí vypráví, že přivedl Ibráhíma al-Hisarího k imámu Ahmedu ibn Hanbelovi.
Ibráhím se obrátil Ahmedovi se slovy: “Abú ‘Abdulláhu, má matka tě viděla ve snu tak a tak. A vyprávěla, že tě viděla v Ráji!”
Když to imám Ahmed ibn Hanbel uslyšel, odvětil mu: “Bratře můj, to samé přece lidé říkali i Sehlu ibnu s-Sulemímu, avšak on poté rozpoutal povstání proti vládci muslimů a proléval při něm krev mnoha muslimů. Krásný sen sice věřícího vskutku potěší, ale nikdy ho nesmí nikterak zmámit!” 2
A naopak nenechej se zmýlit v otázce těch, kteří tě upozorňují na tvé nedostatky. Kdo pochopí, že ne každý, kdo tě upozorní na tvé nedostatky, není tvým nepřítelem a protivníkem, bude patřit k oné hrstce vybraných lidí, kteří ostatní předehnali ve věcech duše i ducha.
Naopak masy prostých lidí se vždy vyznačovali tím, co se dochovalo ve slovech mnoha zbožných předků: “Nikdy jsem neposkytl svou upřímnou radu někomu, aniž bych si potom nevšiml, že se dotyčný začal pídit i po mých vlastních nedostatcích.“3
Proto i ty sám s radami a kritikami šetři. Máš-li skutečně neodkladnou potřebu ji někomu směřovat, učiň tak nejlépe vybíranými slovy mezi čtyřma očima a nikoli veřejně. Kdo někoho kritizuje v soukromí, ten mu radí. A kdo někoho kritizuje veřejně, ten ho hanobí a ostouzí.