Budování hrobek a obřady u nich

Logo XXL

OTÁZKA: V mnoha oblastech muslimského světa jsou k vidění hrobky nábožensky významných osob a to dokonce i u mešit nebo přímo v nich, k některým se vztahují i zvláštní rituály, ale mnozí říkají, že to islám zakazuje. Kde je pravda? 

 

ODPOVĚĎ:

 

OTÁZKA: V mnoha oblastech muslimského světa jsou k vidění hrobky nábožensky významných osob a to dokonce i u mešit nebo přímo v nich, k některým se vztahují i zvláštní rituály, ale mnozí říkají, že to islám zakazuje. Kde je pravda? 

 

ODPOVĚĎ:

 

Tato praxe je skutečně zakázána a lidé, kteří tyto stavby zbudovali, byli lhostejní vůči příkazům islámu. To samé se týká těch, kteří u těchto hrobů provádějí zvláštní rituály, čtou Korán, nebo u nich odříkávají prosebné modlitby. Tímto se minimálně dopouštějí hříchu a inovace, v některých specifických případech, pokud by tyto své rituály adresovali mrtvému ležícímu v hrobě a nikoli Alláhu, jde dokonce i o projevy modloslužebnictví. 

 

Toto stanovisko je podloženo autentickými důkazy ze sunny, konsensem islámských učenců a tohoto stanoviska se drželi první generace muslimů a imámové čtyř nejuznávanějších mezhebů. 

 

Džábir رضي الله عنه řekl: „Bylo mi zakázáno zdobit hroby štukem.1 Podle jiného podání řekl: „Posel Boží صلى الله عليه و سلم zakázal zdobení hrobů štukem.2 V další verzi stojí dodatek: „nápisy, stavbami nad nimi a zakázal sedat na ně.3 a dodatek: „… nápisy, stavbami nad nimi a zakázal po nich šlapat.4 Podle další verze Prorok صلى الله عليه و سلم „zakázal na hrobech stavět jakoukoli strukturu.5 

Od Abú Merseda al-Ghanewího رضي الله عنه se uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil: 

.لاَ تَجْلِسُوا عَلَى الْقُبُورِ وَلاَ تُصَلُّوا إِلَيْهَا 

Nesedejte na hroby a nemodlete se jejich směrem.6 

Matka věřících ‘Áiša رضي الله عنه vyprávěla, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil: 

.لَعَنَ اللَّهُ قَوْمًا اتَّخَذُوا قُبُورَ أَنْبِيَائِهِمْ مَسَاجِدَ

Alláh proklel ty lidi, kteří si vzali hroby svých proroků za modlitebny.7 

 

Imám al-Bedewí ve vysvětlení tohoto hadísu říká:

„Původ modloslužebnictví leží právě v uctívání hrobů a v tom, že byly přeměněny na místa uctívání.”8 

 

Háfiz Ibn ‘Abdilhádí uvedl následující příklad:

„Pokud by člověk zašel k mrtvému na lůžku a prosil by jej, namísto aby prosil přímo Alláha, nebo by jej žádal o pomoc, takový čin by byl považován za modloslužebnictví, které je zakázáno podle konsensu islámských učenců.“9 

V podobném duchu šejchu l-islám Ibn Tejmíjja praví:

„Kdo si vezme anděly a proroky za prostředníky ve svých prosebných modlitbách, spoléhá se na ně a od nich žádá splnění užitku a odvrácení škod, tedy např. prosí je o odpuštění svých hříchů, o správné vedení, ulehčení v těžkostech, o nasycení v časech hladomoru apod., ten je nevěřící podle konsenzu všech muslimů.“10 

Šejch Sulejmán ibn ‘Abdilláh at-Temímí an-Nedždí11 shrnul podstatu islámu takto: 

„Islám je uvtívání Alláha, Který nemá společníka, poslouchaje příkazy a vystříhajíce se zákazů, s upřímným úmyslem při všem tomto. Uvedené zahrnuje všechny druhy uctívání, které je povinnost vykonávat upřímně, pouze kvůli Alláhu. Kdokoli se dopustí přidružování k Alláhu tím, že si někoho vezme za prostředníka mezi sebou a Alláhem, ten přestává být muslimem.“12

 

Výše popsaná pochybnost o víře, nebo usvědčení z nevíry, se týká toho, kdo navštěvuje hroby a prosí mrtvé v nich o to, o co by měl žádat Alláha, resp. věří, že tito mrtví mohou u Alláha jeho prosbu zprostředkovat. Pokud pouze věří, že jeho prosba, modlitba, recitace Koránu, nebo jiný rituál na daném místě je kvůli požehnání zde pochovaných hodnotnější, nebo je hodnotnější, pokud se zde provede specifickým způsobem, dopouští se velkého hříchu a následuje zhoubné inovace, ale o svou víru nepřichází.

 

Imám Abú Hanífa proto říká: „Je odsuzováno, aby se Alláh vzýval slovy: „Při Právu Tvého stvoření.13 Také praví: „Je též odmítáno, aby prosící říkal: „Prosím tě při právu toho a toho. Při právu Tvých poslů a proroků. Při právu Tvého Domu a Mešity Posvátné.14 

Známý hanefíjský učenec imám Muhammed ibn Bír ‘Alí al-Birkewí al-Hanefí15 ohledně samotného stavění na hrobech napsal: 

„Většina imámů je jasného stanoviska, že je zakázáno budovat mešity nad hroby a modlit se obrácen čelem k nim, protože tímto zákazem se následuje věrohodná praxe Posla Božího صلى الله عليه و سلم . Následovníci imámů Ahmeda, Málika a aš-Šáfi’ího uvedli, že je to zakázáno, někteří to označili za zavrženíhodné. Nutno je ovšem poznamenat, že se tím myslí zavrženíhodnost ve smyslu zákazu. Tímto máme o nich dobré mínění, protože nedovolovali to, co je mutewátir podáními docováno od Posla Božího صلى الله عليه و سلم, že zakázal a proklel toho, kdo tak činí.“16 

 

Imám Málik pravil: „Štukování hrobů je odsouzeníhodné a podobně i stavění budov na nich …17 Málik ohledně Prorokova صلى الله عليه و سلم hrobu poznamenal: „Nemyslím, že je správné, aby se někdo postavil čelem k Prorokovu صلى الله عليه و سلم hrobu a odříkával du’á, naopak, spíš by měl jen Proroka صلى الله عليه و سلم pozdravit a odejít dál.18 

Významný málikovský vykladač Koránu, imám al-Kurtubí, ve svém Tefsíru uvedl:

„Naši učenci pravili, že je muslimům zakázáno brát si hroby svých proroků a učenců za modlitebny.“19

 

Imám aš-Šáfi’í pravil: „Je odsouzeno jako zakázané štukovat a zdobit hroby, dokonce i psát na ně jméno zemřelého atd. Podobně je také zakázáno na hrobech stavět další budovy.20 Aš-Šáfi’í zmiňuje i důvod tohoto zákazu: „Je odsouzeno jako zakázané velebit stvoření, tj. tak, že se hrob stane modlitebnou, to z obav, aby nedošlo k pokušení pro dotyčnou osobu a pro lidi, kteří přijdou po něm.21 Také řekl: „Viděl jsem vůdce, kteří zničili, cokoli bylo na hroby nadstavěno navíc a učenci v tom, co tito vůdcové udělali, neviděli nic nepřístojného.22

V komentáři k tomuto tvrzení významný šáfi’ovský znalec hadísů, imám an-Newewí, říká:

„Je odsouzeno jako zakázané zdobit hroby štukem, stavět nad nimi a zdobit je nápisy a takový hrob, i kdyby se nacházel na hřbitově, by měl být tohoto zbaven.”23

 

Stejné stanovisko se uvádí i od imáma Ahmeda a jeho následovníků. Zastánci tohoto mezhebu se také v historii ukázali jako největší kritikové praktik zdobení, velebení a uctívání hrobů.

Hanbelovský učenec imám Ibn ‘Abdilberr napsal:

„Muslimům je zakázáno brát si hroby svých proroků, učenců a zbožných lidí za modlitebny.”24

Ibnu l-Kajjim popsal důvody tohoto nařízení:

„Je několik cest, kterými šejtán poblouznil modloslužebníky k tomu, aby začali uctívat modly. S každým lidem si pohrál shodně jeho mentality a způsobu přemýšlení. Některé národy svedl k uctívání model skrze úctu k mrtvým. Tito lidé vytvářeli sochy model v podobě svých zbožných lidí, jako se stalo v případě lidu Núhova. A to je důvodem, proč Posel Božíصلى الله عليه و سلم proklel ty, kteří zbudují modlitebny na hrobech a proč zakázal na hrobech se modlit.“25

 

Zakázáno je tedy už i samotné zdobení hrobů, v případě vykonávání specifických rituálů u hrobů a budování modliteben je zákaz ještě přísnější. Tento zákaz by nebyl zneplatněn ani tím, pokud bychom i odmítli šáfi’ovský požadavek zbourat cokoli, co je k hrobu přidáno navíc, jako přehnaný. Toto stanovisko lze brát jako platné, ovšem jen v případě, že jím nepůsobíme větší škodu, než užitek a že náš čin nezpůsobí ještě větší averzi těch, kteří daný objekt ctí. V opačném případě není dovoleno nijak zasahovat mimo rámec osvěty vstříc nevzdělaným masám.

 

Nabízí se otázka, co dělat v případě, že se nacházíme na místě, např. komplexu mešity zbudované na místě, kde se podobné struktury již předtím vyskytovaly.

Jeden ze soudobých učenců, šejch Muhammed Násiruddín al-Albání, na tuto otázku odpověděl takto:

„Pokud se okolo mešity nacházejí hroby, je dovoleno modlit se v ní v případě, že tam existuje zeď či hrazení mimo samotné mešitní zdi, mezi mešitou a hrobem.“26

Tento princip se tedy netýká mešit, do jejichž areálu byly hroby umístěny až dodatečně.

 

Co se týče rituálů, které bývají nevědomým lidem u hrobů konány, konkrétně např. o recitaci Koránu u hrobu uvádí Muhammed Rešíd Ridá následující:

„Věz, že to, co je mezi lidmi na vesnicích i ve městech rozšířeno, např. že se pro mrtvé recituje al-Fátiha, není dochováno v žádném autentickém a dokonce ani neautentickém hadísu. Naopak, jde o inovaci protiřečící jasnému a nedvojsmyslnému textu. Jenže, pro mlčení těch, kteří na sebe oblékají šat učenců a jejich tichému souhlasu s cílem vlichotit se prostým lidem, je tato praktika vyzdvihnuta, jakoby šlo o potvrzenou sunnu, nebo možná dokonce o povinnost. V krátkosti, tento čin spadá v uctívání. A v uctívání je povinností nepřekročit text Koránu, Sunny a činy prvních generací.“27 

Šejch al-Albání ohledně recitace Koránu u hrobu říká: 

„Recitovat Korán u hrobu je odsuzovaná inovace. Totéž řekli Abú Hanífa, Málik i Ahmed v jednom z podání od něj.“28

 

1 Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 970.

2 Zaznamenal an-Nesáí v Sunenu, 2029, jako sahíh. Uvádí ho také Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 1629 jako sahíh.

3 Zaznamenal an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 2028 jako sahíh.

4 Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 1052, jako sahíh.

5 Zaznamenal Abú Dawúd v Sunenu, hadís č. 3225. Al-Albání ocenil jako sahíh. Podobné zaznamenal od Abú Sa’ída رضي الله عنه Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 1564, jako sahíh.

6 Zaznamenali Abú Dawúd v Sunenu, hadís č. 3229, al-Albání ocenil jako sahíh; an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 760 jako sahíh; a at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 1050, jako sahíh.

7 Zaznamenal an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 2046, jako sahíh. Hadísy ve stejném znění, kde jsou jako příklad tohoto chování uvedeni židé a křesťané, uvádí na autoritu Abú Hurejry رضي الله عنه an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 2047; a Abú Dawúd v Sunenu, 3277, al-Albání ocenil jako sahíh.

8 Viz Hášijetu Suneni n-Nesáí, 2/42.

9 Viz as-Sárimu l-munki’, 4/79.

10 Viz Medžmú’u l-fetáwá, 1/124.

11Šejch je vnukem imáma a mudžeddida Muhammeda ibn ‘Abdilwehhába.

12 Viz Tejsíru l-‘Azízi l-Hamíd, str. 49.

13 Viz Šerhu Fikhi l-akbar, str. 198.

14 Uvádí imám al-‘Izz ibn ‘Abdisselám v Šerhu ‘Akídeti t-Taháwíjja, str. 234.

15 Známý též v perské a turecké verzi svého jména jako Birgiví.

16 Viz Zijáretu l-kubúr, str. 11.

17 Viz al-Mudawwena, 1/189.

18 Jeho isnád je sahíh. Viz Sijánetu l-insán, str. 264. Viz též Fethu l-Mennán, str. 358.

19 Viz Tefsíru l-Kurtubí, 10/380.

20 Viz al-Medžmú’, 5/266.

21 Viz as-Sirádžu l-wehhádž, 1/114.

22 Viz al-Muhazzab, 1/456.

23 Viz as-Sirádžu l-wahhádž, 1/114.

24 Viz at-Temhíd, 1/168.

25 Viz Ighásetu l-afhán, 2/222-223.

26 Viz Silsiletu l-hudá we n-núr, str. 29.

27 Viz Tefsíru l-menár, 8/268.

28 Viz Silsiletu l-ahádísi d-da’ífa, 1/128.