Od Abú Abdurrahmána Abdulláha ibn Mes’úda, nechť je s ním Alláh spokojen, se traduje, že řekl:
Od Abú Abdurrahmána Abdulláha ibn Mes’úda, nechť je s ním Alláh spokojen, se traduje, že řekl:
„Vyprávěl nám Posel Boží صلى الله عليه وسلم – a on je ten, který hovoří jen pravdu a jehož pravdymilovnost je potvrzena: „Věru se každý z vás v lůně své matky po čtyřicet dní nachází v podobě kapky semene, potom po dalších čtyřicet dní jako kapka přilnavá a potom po dalších čtyřicet dní jako hrudka masa. Následně je k němu poslán anděl, který mu vdechne duši a je mu připsáno čtvero: je mu připsána obživa, délka života, jaké bude konat činy a bude-li šťasten, či nešťasten. Při Tom, vedle Něhož jiného božstva není, někdo z vás bude konat činy obyvatel ráje, dokud mezi ním a rájem nebude vzdálenost jednoho lokte, ale předběhne jej to, co je předepsáno a začne činit skutky obyvatel ohně, dokud mezi ním a ohněm nebude vzdálenost pouhého lokte, ale předejde jej to, co je předepsáno a bude konat skutky obyvatel ráje, až do něj vejde.“
Vypravěč:
Abdulláh ibn Mes’úd, Alláh s ním budiž spokojen, je jedním z prvních ashábů, který přijal islám. Někteří říkají, že byl šestý v pořadí, kdo se stal muslimem. Důvodem jeho konverze bylo, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم okolo něj prošel, když hlídal ovce a řekl mu: „Chlapče, máš trochu mléka, aby si jím nás napojil?“ Abdulláh odvětil: „Mám, ale to není moje, toto je svěřenost.“ Posel jej pak požádal, aby mu přivedl jednu malou a slabou ovci a on jí rukou přešel po vemenu, poprosil Vznešeného Alláha a vemeno se nalilo mlékem. Podojili ji a Posel صلى الله عليه وسلم se s Abú Bekrem napili. Pak mu řekl: „Vrať se,“ a vemeno se vrátilo do původního stavu, kdy v něm takřka nebylo žádné mléko. Když to Abdulláh viděl, přijal islám.
Abdulláh ibn Mdes’úd býval strážcem soukromí Posla Božího صلىاللهعليهوسلم a velkým znalcem výkladu Koránu z pohledu důvodů seslání. Říkával: „Při Alláhu, vedle nějž není jiného božstva, kterýkoli verš byl zjeven, vím, kde a kvůli čemu byl zjeven. Pokud bych znal někoho ještě učenějšího o Boží Knize, daleko ode mne, odešel bych k němu.“ Ibn Mes’úd je tradentem 848 hadísů Božího Posla. Zemřel v Medíně 33. roku hidžry a pochován je na pohřebišti al-Bákí‘ blízko Prorokovy صلى الله عليه وسلم Mešity.
Význam hadísu:
Tento hadís je výjimečný význam, neboť hovoří o způsobech stvoření člověka, kterého Alláh vybral nad ostatními stvořeními. Také se v něm hovoří o Božím předurčení a rozhodnutí, což je šestý pilíř islámské víry, bez kterého není víra správná. Nacházejí se v něm i další užitečné aspekty, o kterých se zmiňovali učenci islámu.
– V hadísu se vzpomínají fáze vzniku a vývoje lidského jedince v lůně jeho matky. Jsou to celkem čtyři fáze: 1. fáze kapky semene; 2. fáze přisátého chuchvalce; 3. fáze hroudy masa; 4. poslední fáze vývoje, která se odehrává po vdechnutí duše.
– Na embryo před dovršením čtyř měsíců ještě nemá předpis živého člověka a nevztahují se na něj příslušné předpisy. Např. pokud by matka spontánně potratila plod mladší než čtyři měsíce, neumýval by se, nezamotával do bílého plátna a nemodlila by se mu pohřební modlitba.
– Po dovršení čtyř měsíců je zárodku vdechnuta duše, stává se rovným živému člověku a v případě jeho úmrtí jsou prováděny všechny patřičné procedury jako s kterýmkoli jiným nebožtíkem, který byl narozen.
– Alláh stvořil speciální sortu andělů, které povinoval dělohami. Proto také Posel صلىاللهعليهوسلم řekl: „Následně je k němu poslán anděl, který mu vdechne duši…“ Tj. anděl, jenž má právě to za úkol.
– Osudy každého jednotlivce jsou předepsány ještě v útrobách jeho matky – jeho živobytí, činy, délka života, bude-li šťasten, či nešťasten atd.
– Hadís je vyhlášením Boží moudrosti, jak určil souslednost všech dění. Každá věc má svou předurčenou dobu zapsanou v knize. Nic se neudá dříve a nic se nezpozdí.
– Každý člověk si musí ve svém životě dávat pozor a bát se o své zakončení. Neboť Boží Posel صلىاللهعليهوسلم říká: „někdo z vás bude konat činy obyvatel ráje, dokud mezi ním a rájem nebude vzdálenost jednoho lokte, ale předběhne jej to, co je předepsáno a začne činit skutky obyvatel ohně,.“
– Je zavrženíhodné, aby člověk ztrácel naději v milost Boží, protože se opravdu stává, že člověk konstantně páchá hříchy v životě tomto, ale Alláh mu i přesto daruje správné vedení ještě před koncem života.
– Spojení „dokud mezi ním a ohněm nebude vzdálenost pouhého lokte“ znamená přiblížení se jeho určené doby, tj. konce jeho života a blízkost jeho smrti. Nikoli, že se fyzickým způsobem přiblíží ráji nebo peklu.
– Boží moudrost je také v tom, jak zahanbí dobro konajícího člověka, který se zkazí a předejde ho Boží určení a on začne konat činy obyvatel pekla, dokud do něj takřka nevejde! Takový člověk totiž konal své dobro pouze pro potěchu lidských očí, ale jeho duše byla zkažená, její úmysl byl špatný a zkažený. Této špína jeho duše před koncem jeho života převládla a vyplula na povrch tím, že tato osoba začala páchat činy obyvatel ohně a takové bylo i její zakončení.
Autor: Smail L. Handžić, Dar-ul-Kur’an Mostar; redakčně upraveno.