Pokud cokoli dnes rozdáš, budeš z toho mít užitek třeba už zítra. A pokud někdo něco dát odmítne, shledá, že se ani pro něj nic nenajde. Pak utrpí velkou ztrátu na tomto i na onom světě.
Někteří ze zbožných předků řekli: „Synu Adamův, v Den Soudný ti pro život zůstane jen to, co jsi zbudoval na tomto světě. Najdeš pro sebe jen to, co jsi sám pro sebe přichystal během pozemského života.“
Pokud cokoli dnes rozdáš, budeš z toho mít užitek třeba už zítra. A pokud někdo něco dát odmítne, shledá, že se ani pro něj nic nenajde. Pak utrpí velkou ztrátu na tomto i na onom světě.
Někteří ze zbožných předků řekli: „Synu Adamův, v Den Soudný ti pro život zůstane jen to, co jsi zbudoval na tomto světě. Najdeš pro sebe jen to, co jsi sám pro sebe přichystal během pozemského života.“
Vypráví se, že za matkou věřících ‘Áišou رضي الله عنها přišla jedna žena s ochrnutou rukou. Řekla: „Matko věřících, včera jsem šla spát a ruku jsem měla ještě zdravou. Ráno jsem se probudila a už byla ochrnutá.“
‘Áiša se otázala: „Jak je to možné?“
Žena začala vyprávět:
„Měla jsem bohaté rodiče. Můj otec vždy platil zekát, velkoryse hostil pocestné, dával milodary žebrákům a neprošel okolo žádné podoby dobra, aby tomuto dobru nějak nepomohl. Co se však mé matky týče, ta byla lakomá a jmění mého otce nevyužila pro žádný dobrý skutek. Pak otec zemřel a matka ho následovala dva měsíce po něm. Minulou noc jsem ve snu viděla svého otce. Měl na sobě dva kusy žluté látky. Před ním tekla řeka. Zeptala jsem se: „Otče, co to je?“
Odpověděl mi: „Kdokoli v tomto životě vykoná nějaké dobro, uzří je. Toto je to, co mi Alláh věnoval.“
Zeptala jsem se: „A matka? Co ce stalo s ní?“
Otec se podiveně zeptal: „Tvá matka je po smrti?“
„Ano,“ odpověděla jsem.
Otec mi řekl: „Odvrátila se ode mne. Hledej ji nalevo od sebe.“
Podívala jsem se nalevo od sebe a spatřila jsem tam stát svou matku. Stála nahá, spodní část svého těla si přikrývala nějakým kusem hadru a v ruce držela kousek špeku. Volala: „Ó má hoře, ó má žízni!“ Když se unavila, strčila si kousek špeku do úst a cucala ho, zatímco přímo před ní tekla ta bystřina.
Zeptala jsem se: „Matičko, proč naříkáš žízní, když přímo před sebou máš bystrou tekoucí vodu?“
Řekla: „Není mi dovoleno napít se z ní.“
„Mám ti z ní trochu vody nabrat?“ zeptala jsem se.
„Přála bych si to,“ hlesla matka.
Naplnila jsem tedy svou dlaň vodou a dala jsem jí napít. Když doušek vody polkla, uslyšela jsem napravo od sebe hlas: „Kdokoli dal té ženě napít, ať mu ochrne ruka!“ A ten hlas to opakoval ještě dvakrát. Potom jsem se probudila a má ruka byla ochrnutá. Nyní s ní nemohu nic dělat.”
‘Áiša se dotyčné zeptala: „A víš, co to bylo za hadr, který měla matka na sobě? Poznáváš ho?“
„Ano, matko věřících,“ řekla ta žena. „Pamatuji si přesně takový kus přehozu, jako byl hadr, který ve snu měla přes sebe přehozený má matka. Viděla jsem ho na ní, protože jsem nikdy neviděla, že by má matka komukoli cokoli dala jako almužnu, kromě jednoho dne, kdy můj otec porazil býka. Přišel k nám jeden žebrák a prosil o kousek masa a matka mu dala jen holou kost s kouskem špeku. A jednou jsem viděla, jak ji žebrák poprosil o milodar a ona mu hodila ten starý přehoz, přesně ten samý, jako byl ten hadr.“
‘Áiša řekla: „Alláh je Největší! Alláh pravdu děl a Posel Jeho صلى الله عليه و سلم pravdivě a věrně předal poselství od Něj:
فَمَن يَعْمَلْ مِثْقَالَ ذَرَّةٍ خَيْرًا يَرَهُ وَمَن يَعْمَلْ مِثْقَالَ ذَرَّةٍ شَرًّا يَرَهُ
Kdo pak učiní dobra za váhu prášku, uzří je. A kdo učiní zla za váhu prášku, uzří je. (Zelzela: 7-8)“ [1]
_______________________________________________________________
[1] Tak uvádí háfiz Abú Músá al-Medení s dobrým isnádem. Zaznamenal Ibn Abi d-Dunjá v Kitábu l-mudžábi d-du’á, str. 74-75, jako sahíh jej doložil al-Hákim v al-Mustedreku, 4/471. S jeho oceněním souhlasí i Ibn Redžeb v Ahwálu l-kubúr, str. 29-30.