To, co vyzdvihuje jedny lidi nad jinými a činí je vůdci nad nimi, je jedině a pouze víra islámu, správnost jejich věrouky, míra jejich oddanosti Koránu a následování Sunny a počet jimi vykonaných dobrých skutků. Bez ohledu na to, jakého je původu a postavení, jakým jazykem mluví, jaké oblečení nosí, snebo jakou barvu má jeho kůže, vlasy či oči.
I ten nejopovrhovanější cizinec, nejnevábnějšího vzezření, z té nejméně urozené rodiny, se může stát vůdcem nad zbytkem ummy skrze sílu své víry, hloubku svých znalostí a díky svým dovednostem, ctnostem a kompetencím. A i ten nejurozenější, někdo, kdo patří k nejušlechtilejší rodině, rodině Božího Posla صلى الله عليه وسلم, bude zatracen na věky věků, pokud namísto islámu raději zvolí nevíru a modlářství.
Prorokovu صلى الله عليه وسلم bratranci a zeti ‘Alímu ibn Abí Tálibovi رضي الله عنه se připisují následující verše:
لَعَمْرُكَ ما الإِنسانُ إلَّا بدينِهِ … فلا تَتْرُكِ التَّقوى اتِّكالًا على النَّسَب
لقَد رَفَع الإِسلامُ سَلمَانَ فَارِسٍ … وقَد وضَعَ الشِّركُ الشقيَّ أَبَا لَهب
„Ó běda! Čím je člověk, pokud víru nemá?!
Proto se nezříkej bohabojnosti.
A nespoléhej na nárok urozenosti
Islám Peršana Selmána pozvedá
A modlářství Abú Leheba urozeného
Nechalo naprosto poníženého.“1
‘Ámir ibn Wásila vypráví, že se Náfi’ ibn ‘Abdulháris na místě zvaném ‘Usfán setkal s pravověrným chalífou Omarem ibnu l-Chattábem رضي الله عنه a ten ho jmenoval výběrčím daní poté, co byl místodržícím Mekky.
Potom se ho chalífa zeptal: „A koho si nechal v Mekce jako náhradu za sebe?“
„Ibn Abzu,“ odpověděl Náfi’.
„A kdo to je?“ zeptal se chalífa.
Náfi’ mu odpověděl: „Jeden z našich propuštěnců.“
„Tos jako náhradu po sobě nechal v Mekce propuštěného otroka?“ podivil se Omar.
Náfi’ odůvodnil svůj výběr slovy: „On je učený v otázkách Knihy Boží. A je také učencem v dědickém právu.“
Na to Omar odpověděl: „Věru Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:
إِنَّ اللَّهَ يَرْفَعُ بِهَذَا الْكِتَابِ أَقْوَامًا وَيَضَعُ بِهِ آخَرِينَ
„Věru Alláh jedny lidi skrze tuto Knihu pozdvihne, zatímco jiné skrze ni poníží!“2
Ibnu s-Saláh aš-Šehrezúrí uvádí, že Ibn Šiháb az-Zuhrí, možná největší znalec Sunny a nauk hadísů ve své době, jednou přišel na dvůr umejjovského chalífy ‘Abdulmelika ibn Merwána, který se ho zeptal: „Odkud přicházíš, az-Zuhrí?“
„Z Mekky,“ odpověděl Ibn Šiháb.
„A koho jsi zanechal namísto sebe? Koho tam lidé následují?“ otázal se umejjovský vládce.
„’Atá ibn Abí Rebbáha,“ odpověděl az-Zuhrí.
Chalífa se ho znovu otázal: „A patří k Arabům, nebo k propuštěncům (arab. موالي al-mewálí, sg. مولى mewlá)?“
„Je to propuštěnec,“ odvětil mu az-Zuhrí.
„A proč ho tedy následují?“ otázal se aristokrat.
„Pro sílu jeho víry a kvůli jeho znalostem hadísů,“ odvětil učenec.
Vladař pokývl hlavou a dodal: „Věru ti, kteří jsou pevné víry a dobře ovládají nauku o hadísech mají největší nárok na to, aby vedli jiné lidi.“
A potom se Ibn Šihába zeptal: „Koho následují obyvatelé Jemenu?“
„Táwúse ibn Kejsána,“ odpověděl Ibn Šiháb.
„Araba nebo propuštěnce?“ vyzvídal chalífa.
„Propuštěnce,“ odvětil Ibn Šiháb.
„A proč zrovna jeho?“ otázal se vládce.
Az-Zuhrí mu odpověděl: „Ze stejného důvodu, jako Mekkánci následují ‘Atáa.“
„To je jedině dobře,“ kvitoval výběr Jemenců umejjovský chalífa a pak se zeptal: „A Egypťané? Ti následují koho?“
Ibn Šiháb odpověděl: „Jezída ibn Abí Habíba. Taky propuštěnec.“
„A Syřané?“ ptal se dále chalífa.
„Mekhúla, propuštěnce původem z Núbie. Z otroctví ho vykoupila jedna žena z kmene Huzejl,“ odpověděl Ibn Šiháb.
„A koho obyvatelé Arábie?“ zněla další vladařova otázka.
Az-Zuhrí odvětil: „Mejmúna ibn Mihrána. Propuštěnec.“
„A obyvatelé Chorásánu?“ ptal se chalífa.
Az-Zuhrí mu odpověděl: „Dahháka ibn Muzáhima. Taky propuštěnec.“
„A co Basránci?“ zeptal se ještě chalífa.
„Al-Hasana ibn Abi l-Hasana,“ odpověděl Ibn Šiháb.
„A je on také propuštěnec, anebo je Arab?“ zeptal se vladař.
Az-Zuhrí odvětil: „Ten je Arab.“
Chalífa pravil: „Teď jsi mi trochu odlehčil, az-Zuhrí. Při Alláhu! Propuštěnci se stanou imámy Arabů. Budou z kazatelen pronášet kázání a Arabové budou tiše sedět pod nimi a naslouchat!“
Ibn Šiháb odvětil: „Drahý vládce věřících, to je Boží předurčení. To je Boží víra. To Alláh si ji střeží. Kdo o tuto víru pečuje, ten se stane vůdcem lidu. A kdo o tuto víru přijde, ten padne a bude zašlapán.“3
Az-Zehebí sice toto podání z hlediska isnádu oceňuje jako slabé, nicméně jeho detaily se shodují s historickou skutečností. Pravděpodobnější je, že tazatelem byl někdo z umejjovských princů a ‘Abdulmelikových nástupců, nikoli sám chalífa ‘Abdulmelik, jak mnozí, včetně Ibn Šihába, poněkud nepřesně uvádí. 4
To, co dělá člověka vůdcem nad jinými lidmi, je jsou jeho schopnosti, znalosti, síla jeho víry a mnohost jeho dobrých čnů. Nikoli jeho konexe, jeho majetek a skutečnost, že patří k nějaké vlivné rodině. Velkolepost a hodnota vlády islámu spočívá i podle svědectví řady objektivních nemuslimských badatelů v tom, že muslimská společnost byla otevřená a pod islámským systémem do nejvyšších pater společnosti mohl vystoupat i někdo, kdo nebyl nijak urozený, nepatřil k privilegovaným národům či zvýhodněným společenským vrstvám, neměl žádné finance a nikoho vlivného neznal, pokud ovšem měl pevnou víru, konal mnoho dobrých skutků a disponoval patřičnými morálními kvalitami a odbornými způsobilostmi.
Al-Humejdí uvádí:
„Tento svobodomyslný duch, v němž své následovníky vychovával Posel Boží صلى الله عليه وسلم, umožnil, aby společnost nacházela užitek v intelektovém potenciálu všech jejích členů. To umožňovalo vůdcům této společnosti uspět, i když byli jen velmi mladí, protože vůdcové v takovém prostředí nespoléhali jen na svůj vlastní názor, ale i na rady ostatních, které nevnímali jako útok na svou autoritu a pokus o uloupení moci pro sebe. Tito vůdcové přijímali a brali v potaz názory všech ostatních, protože možná právě ti, od kterých by to nejméně očekávali, jim poskytnou nejlepší rady. Ale to je možné jen tehdy, když jsou vůdcové přístupní všem vrstvám obyvatelstva.“5
A takoví poté, co dosáhli úspěchu na tomto světě, zajisté dosáhnou úspěchu i na světě onom. Takoví jako Berber jménem Tárik ibn Zijád, velký generál, který dobyl celý al-Andalus, aby se v něm poté rozšířil islám. Nebo jistý Kurd jménem Saláhuddín al-Ajjúbí, legendární vojevůdce a vládce, který dokázal sjednotit muslimy a vyhnat křižácké útočníky z Jeruzaléma. Nebo osvobozený turkický otrok z Chawárizmu jménem Sejfuddín Kutuz, pod jehož vedením muslimské vojsko rozdrtilo mongolskou invazní armádu ve slavné bitvě u ‘Ajnu Džálút. Či Turkyně Šedžeratu d-durr, osvobozená otrokyně a královna-vdova, která se postarala o znamenitá vítězství nad křižáky v Palestině. Nebo její krajan sultán Záhir Bejbers, který od křižáků vyčistil zbytek Svaté Země, vyhnal Mongoly s konečnou platností a zničil bátiníjskou sektu nizárovců, kteří se nechvalně proslavili jako úkladní sebevražední atentátníci – asasíni. A také mnoho jiných neurozených a ne-Arabů, jejichž jména se zapsala zlatým písmem do islámské historie a o jejichž činech je Vznešený Alláh nejlépe zpraven.