Demonstrace, násilné protesty a vandalizmus

OTÁZKA: Jaká je pozice islámu ve věci demonstrací, zejména těch násilných, při kterých je ničen veřejný majetek a ohrožována bezpečnost občanů, jako to bylo vidět na předměstích Paříže či skandinávských měst, či v muslimských zemích po spuštění posměšného filmu o Prorokovi, nebo nedávno v Turecku, Bosně atd.? Je toto motivováno islámem? Lze něco takového považovat za džihád?

OTÁZKA: Jaká je pozice islámu ve věci demonstrací, zejména těch násilných, při kterých je ničen veřejný majetek a ohrožována bezpečnost občanů, jako to bylo vidět na předměstích Paříže či skandinávských měst, či v muslimských zemích po spuštění posměšného filmu o Prorokovi, nebo nedávno v Turecku, Bosně atd.? Je toto motivováno islámem? Lze něco takového považovat za džihád?

1. Občanská lhostejnost je něco, co bylo a i dnes by mělo být islámské politické kultuře naprosto cizí. Islám klade nejen právo, ale přímo povinnost každému muslimovi, který rozpozná nějaké očividné zlo, aby proti němu shodne svým možnostem zakročil.
   Alláh popsal věřící jako:
   وَالْمُؤْمِنُونَ وَالْمُؤْمِنَاتُ بَعْضُهُمْ أَوْلِيَاءُ بَعْضٍ ۚ يَأْمُرُونَ بِالْمَعْرُوفِ وَيَنْهَوْنَ عَنِ الْمُنْكَرِ وَيُقِيمُونَ الصَّلَاةَ وَيُؤْتُونَ الزَّكَاةَ وَيُطِيعُونَ اللَّهَ وَرَسُولَهُ ۚ
   Věřící muži a věřící ženy jsou si vzájemně přáteli a přikazují vhodné a zakazují zavrženíhodné, dodržují modlitbu, dávají almužnu a jsou poslušní vůči Bohu a Jeho poslu. (Tewba:71)
   Huzajfa ibn Jemán uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil: „Při Tom, v Jehož Ruce je má duše, buď budete přikazovat vhodné a zakazovat zavrženíhodné, anebo vás Alláh všechny zasáhne trestem. Pokud Jej pak budete prosit, On vás již nevyslyší.“¹
   To platí dokonce i v případě, že by se muslim musel postavit i tyranskému vládci a riskovat popravu. Posel Boží صلى الله عليه و سلمpravil: „Pánem mučedníků je Hamza ibn ‘Abdulmuttelib a muž, který se postaví krutovládci, přikáže mu dobro a zakáže zlo a je za to zabit.“²
   Podobných hadísů přikazujících nemlčet o křivdě a nijak se na křivdě nepodílet, ani k ní nikterak nepomáhat, je celá řada.3
   Taková byla i praxe našich zbožných předků od nejrannějších dob. Omar ibnu l-Chattáb s přímým Prorokovým صلى الله عليه و سلمsvolením záhy poté, co se stal muslimem, vedl jeden ze dvou zástupů muslimů, kteří veřejně vyhlásili svou víru přímo před zraky mekkánských modloslužebníků. V čele druhého zástupu stál Hamza ibn ‘Abdulmuttelib.4
   Činili tak dokonce i zcela obyčejní lidé. As-Sujútí uvádí: „Jednoho dne jistý Džárija ibnu l-Kudáma as-Sa’dí vešel k chalífovi Mu’áwíjovi. Ten zrovna přijal delegaci tří byzantských ministrů. Mu’áwíja na jeho cílenou kritiku odvětil: „Nebyls náhodou jedním z ‘Alího oddaných stoupenců?“ Džárija odpověděl: „’Alího vynech. Toho jsme nekárali, protože jsme ho milovali, nepodváděli jsme ho, protože jsme mu radili.“ Mu’áwíja opáčil: „Běda tobě, Džárijo! Ztichni!“ „Ty, Mu’áwíjo,“ řekl Džárija, aniž by užil očekávaného titulu amíru l-mu´minín, tj. vládce věřících, „ztichni, protože to my jsme ti nakonec přísahali věrnost a poslušnost, dokud nám budeš vládnout podle toho, co Alláh zjevil. Pokud svůj závazek dodržíš, i my k tobě budeme loajální a pokud svůj závazek dodržet nezvládneš, pak mezi námi jsou i tací, kteří nesnesou křivdu a zneužívání. Ty říkej jen to, co je dobré a přínosné, neboť ti nejhorší z vládců budou v pekle.“ Poté Džárija odešel, aniž by požádal chalífu o svolení. Byzantská delegace byla zaskočena. Jeden z nich řekl: „K našemu císaři by nikdo ani nemohl promluvit, dokud by před ním nepadl na tvář! A pokud by o něm křivého slova řekl někdo i z jeho nejbližších, dal by ho rozčtvrtit nebo upálit. Jak ti potom může takový beduínský barbar jen tak vyhrožovat? Jakoby byl tobě rovný?“ Mu’áwíja se usmál a pravil: „Vládnu mužům, kteří se, pokud jde o pravdu, nebojí vůbec nikoho. Všichni jsou, jako ten beduín. Nepadají na tvář před nikým, kromě Boha Všemohoucího, nikdy nemlčí o nepravostech a já nad nimi nestojím výše, leda podle bohabojnosti. Pronesl jsem jistá tvrdá slova a onen muž reagoval správně. Já jsem si začal a proto mi to patří spíše, nežli jemu.“ Byzantský ministr se rozplakal. Mu’áwíja se jej otázal proč a on mu odpověděl: „Dodnes jsme si mysleli, že se ti silou útočnou i obrannou vyrovnáme. Ale potom, co jsme viděli toto, bojíme se, že se tvá moc rozšíří i na území naší říše.“5
   Podobně bez okolků kritizovali chování vladařů a jiných vládních činitelů velcí imámové selef jako al-Hasan al-Basrí, Abú Hanífa, Málik, Sufján as-Sewrí, al-Awzá’í, Ahmed ibn Hanbel, Ibn Tejmíjja a mnozí další, kteří jsou skvělým příkladem islámské politické etiky a kultury občanské angažovanosti a zodpovědnosti. Ibn Tejmíjja shrnuje, že nikoli vyznání, ale právě jedině spravedlivost systému je zárukou úspěšnosti a trvání říší, národů i států: „Alláh pomůže spravedlivému státu, i kdyby byl nevěřící, a nepomůže nespravedlivému státu, i kdyby byl věřící.“6

2. Islám přikazuje pokoru vůči vládci, i kdyby byl křivdícím. Prorok صلى الله عليه و سلمpravil: „Odkazuji vám být bohabojnými, poslouchat a plnit rozkazy, i kdyby nad vámi měl panovat otrok …”7
   Prorok صلى الله عليه و سلمtaké pravil: „Poslouchejte a podřiďte se, i kdyby vás vládce věznil a mlátil přes hřbet!”8
   Selef říkávali: „Šedesát let pod krutovládcem je lepší než jedna noc bez vládce.“9 Ibn Abi l-’Izz al-Hanefí napsal: „Vskutku trpělivost vůči tyranii maže hříchy a přináší odměnu. Alláh totiž nedal tyranu moc nad námi pro nic jiného, nežli kvůli hříchům nás samých. Následky jsou dány příčinami. Proto je třeba se více snažit a prosit Alláha o odpuštění, kát se k Němu a prosit Jej o nápravu našich činů. (…) Přejeme-li si konec útlaku, přestaňme nejprve utlačovat sami sebe hříchem a neposlušností.“10
   Tento imperativ poslušnosti ovšem neplatí v případě rozkazu, který znamená zároveň hřích vůči Alláhu. ‘Alí vyprávěl: „Posel صلى الله عليه و سلم poslal zvědy a jako vůdce jim ustavil jednoho muže z ansár. Když byli na cestě, jeden z nich něco zpozoroval a řekl: „Což vám Posel Boží nepřikázal, abyste mi byli poslušni?“ „Ovšemže,“ odpověděli. Potom řekl: „Nasbírejte mi dřevo!“ Nasbírali mu tedy dřevo a on tam rozdělal oheň a pravil: „Rozhodl jsem se, že vy teď vstoupíte do tohoto ohně.“ Jeden mladík mezi nimi tehdy řekl: „Od ohně jste utíkali k Poslu, nepospíchejte tedy, dokud nepotkáte Posla! Pokud vám on sám přikáže, abyste vešli do ohně, pak vejděte.“ Oni se pak vrátili Posluصلى الله عليه و سلمa zpravili ho o tom. Řekl jim: „Kdybyste tehdy do něj vstoupili, již nikdy byste z něj nevystoupili! Pokornost je pouze v konání dobra.“11
3. Islám rovněž klade za povinnost být vždy morální, spravedlivý, nepodléhat hněvu a emocím, dokonce i kdyby šlo o naše vlastní práva. Zakazuje i dobro a užitek v případě, kdy by jeho vykonání přineslo ještě větší zlo a škodu.
   Důkazem tohoto principu je koránský verš:
   وَلَا تَسُبُّوا الَّذِينَ يَدْعُونَ مِنْ دُونِ اللَّهِ فَيَسُبُّوا اللَّهَ عَدْوًا بِغَيْرِ عِلْمٍ ۗ
   Neurážejte ty, které oni vedle Boha vzývají, aby v nenávisti své neuráželi Boha z neznalosti! (An’ám:108)
   O aplikování tohoto pravidla i v politické rovině hovoří následující precedens. Skupina muslimů přišla za al-Hasanem al-Basrím a žádala jej, aby jim jakožto učenec schválil vzpouru proti tyranu al-Hadždžádžovi: „Abú Sa’íde! Co myslíš o boji proti tomtuo tyranovi, který nezákonně prolévá krev a přisvojuje si bohatství, činí to a to?“ Al-Hasan odpověděl: „Já bych proti němu nebojoval. Pokud je on trestem Božím, pak od sebe trest Boží vlastními meči neodstraníte. A pokud je zkouškou od Alláha, pak učiníte nejlépe, když budete trpěliví, dokud nepřijde rozhodnutí Boží a On je nejlepší z rozhodujících.’’ Dotyční odešli, rozpoutali povstání proti al-Hadždžádžovi, který je všechny pochytal a popravil. Al-Hasan potom řekl: „Kdyby jen lidé byli trpěliví! Kdyby zůstali trpěliví vůči zkoušce krutovládcem, netrvalo by dlouho a Alláh by jim seslal ulehčení. Namísto toho však pospíchali chopit se mečů. Při Alláhu! Ani jedno jejich slovo nepřineslo nikomu nic dobrého.“12

   Ibn Tejmíjja dokonce popsal zla, která s sebou přináší občanské nepokoje a rebelie vůči vůdcům: (1) bezpečnost je nahrazena nejistotou, (2) dostatek je nahrazen nedostatkem, (3) je prolévána krev, (4) roztáčí se spirála násilí, (5) ničí se majetek, (6) vytrácí se bezpečnost na cestách, (7) narůstá bláznovství, bezuzdnost a pošetilost, (8) vzrůstá lidská bezohlednost, (9) vytrácí se znalost a decentnost, (10) vytrácí se a slábne víra a zbožnost ve společnosti

4. Džihád, tedy úsilí, resp. boj, aby slovo Boží bylo nejvyšším, je povinnou součástí uctívání. Proto i situace, motivace, podoby a způsoby, jakým je vykonáván, musí být doloženy Koránem, Sunnou a příklady prvních, správně vedených generací muslimů. Vše, co takto není doloženo, není možno nazvat džihádem. Šejch Muhammed Amán bin ‘Alí al-Džámi’í říká: „Džihád je zbožným skutkem a vrcholkem islámu. Neznamená prázdné slogany, vykřičené protesty a neplodné deklarace. Džihád na cestě Boží je především osobní záležitostí.“13 Tedy, jinak řečeno, běžte, hledejte, co bude vaším džihádem, měňte svět k lepšímu a není potřeba, aby se o tom dozvěděl kromě Alláha nikdo další. Většina demonstrací, tím spíše násilné protesty, nejsou podle šejcha ‘Abdulmuhsina al-‘Abbáda Áli Bedra aktem džihádu, ale bohapustým výtržnictvím. S ním souhlasí i šejch ‘Abdusselám ibn Burdžís Áli ‘Abdulkerím. Navíc jde o dříve neznámý způsob vyjádření vlastního názoru, který kopíruje zvyklosti nevěřících a způsoby, jakými řeší své problémy, který je demonstrujícími muslimy častokrát vytržen z kontextu, jak smýšlí šejch al-Albání. Před tím Posel Boží صلى الله عليه و سلم varoval: „Nenastoupí Soudný den, dokud má umma nezačne následovat cestu předchozích pokolení, krok za krokem, loket po lokti.“ Někdo se otázal: „Posle Boží, myslíš tím Peršany a Římany?“ „A koho pak jiného,“ odvětil Prorok صلى الله عليه و سلم.14Ibn ‘Abbás slyšel Posla Božího صلى الله عليه و سلم říci: „Kdo následuje zvyklosti druhých, není jedním z nás.“15 Hadís podle Ibn Tejmíjje znamená, že toto chování je zakázáno a nikoli, že jeho pachatel je nevěřícím.16 Jejich napodobování vnějšími činy se pak zvrhává v následování jejich vnitřních přesvědčení.17 Huzejfa pravil: „Budete následovat Izraelity, stopu po stopě, kousek po kousku, jen nevím, zda budete také uctívat zlaté tele.“18