Dvacet způsobů zviditelňování sebe sama v náboženství – díl 3.

Šejtán může oklamat člověka k tomu, aby začal zle hovořit o učencích, aby se je snažil vyvracet a odporovat jim, aby se tak člověk, který se tohoto dopouští, vyškrábal po jejich zádech. Takový jedinec se snaží získat si mezi lidmi prestiž jako někdo, kdo vyvrátil renomovaného učence a zvítězil nad ním svými argumenty. Takový člověk se snaží položit nějakého učence na lopatky jen proto, aby získal ještě více slávy. Během celé věci se za ně dotyčný může i modlit, aby naoko světu ukázal, jak moc mu jde o poznání pravdy. Může říkat: „Ten a ten, Alláh mu se smiluj, říká to a to.“ Může ukazovat lítost nad tím, jak omezený úsudek dle něj měl někdo jiný. Jindy se může dotyčný debatě s učenci okázale vyhýbat: „Nechtěl bych, abychom se bavili o tom a o tom …“ nebo „Nechme ho stranou, ať Alláh přikryje chyby jeho i naše“ apod. Toto jsou velmi rafinované metody shazování autority učenců, které rozpozná jen velmi bedlivé oko.

 

Satan člověka ponouká hledat náboženskou nauku a studovat ji dopodrobna jen proto, aby se dotyčný stal velkým učencem a muftím, ke kterému budou lidé chodit se svými otázkami, šejchem, jehož jméno se zapíše do historie, nebo islámským aktivistou, který si získá přízeň davů lidí.

V hadísu od Abú Hurejry رضي الله عنه Posel Božíصلى الله عليه و سلم zmínil, kdo budou první tři lidé vržení v Den Soudu do Ohně Pekelného. Jedním z nich bude i „muž, který získával nauku a vyučoval ji ostatní, který recitoval Korán. Bude vyplísněn a tázán, co dělal za svého života. Odpoví: „Hledal jsem znalost a učil jsem ji ostatní, recitoval jsem Korán pro Tvou slávu.“ A Alláh mu řekne: „Lžeš! Získával jsi nauku jedině proto, aby lidé řekli, že jsi učenec a recitoval jsi Korán jedině proto, aby lidé řekli, že jsi recitátor Koránu. A toto také řekli.“ Poté přikáže, aby byl dotyčný muž odtažen po své tváři a vržen do Pekla.“Dalšími dvěma zmíněnými v tomto hadíse jsou muž, který bojoval na cestě Boží a muž, který rozdal mnoho milodarů, oba však s úmyslem přetvářky a snahy zviditelňovat se vlastní zbožností.¹

Pokud někdo takový získá slávu a status, který si žádal, pohrnou se za nám lidé a budou se jej ptát. Přijdou i chvíle, kdy na ně dotyčný nebude schopen odpovědět. Pokud by, jak se domnívá takový jedinec, v daném okamžiku přiznal, že neví, přišel by o svůj status. Proto se daleko více obává lidí a stará se o to, jaký obrázek o něm mají. Nebude od nich chtít slyšet: „Jak to, že nevíš? A my jsme si mysleli, jak nejsi učený!“ Proto si raději nějakou odpověď vymyslí a odpoví, aniž by odpověď znal. Takto svede do bludu jak sebe, tak i ostatní.

Jednou se jednoho učence, který právě vystoupal na kazatelnu, něco zeptali, a on odpověděl: „Nevím.“ Kdosi utrousil: „Kazatelna není místem pro „já nevím.“ Učenec odpověděl: „Na toto místo jsem vystoupal skrze znalost, kterou mám. Kdybych měl vystoupat shodně své nevědomosti, vystoupal bych až do nebes.“

Imám Málik jednou řekl: „Když učenec přestane odpovídat „já nevím,“ pak se právě tváří v tvář setkal s vlastní záhubou.“

 

Šejtán lidi může svádět k předstírání nenápadnosti a uměřenosti. Věřící sepne ruce, pokrčí ramena a skloní hlavu v postoji ponížení. Způsoby, jakými se potom věřící projevuje, často odporují tomu, co je známo ze Sunny Božího Poslaصلى الله عليه و سلم.

‘Abdulláh al-Kureší uvádí, že Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه jednou viděl mladíka, jak během modlitby okázale sklání hlavu. Křikl na něho: „Zvedni hlavu!“ a dodal: „Pokora nezvýší to, co je v srdci již tak přítomno. Vždy, když lidé dají svou pokoru najevo, prokáží své pokrytectví.“²

Jaký postoj má věřící během modlitby zaujmout, je velmi dobře známo ze Sunny. Modlící se musí očima sledovat místo, kam pokládá hlavu při sedždě. Jeho ruce mají být položeny pravá přes levou buď na jeho hrudi, nebo v úrovni jeho bránice. Toto je názor velké většiny učenců a toto se uvádí v hadíse na autoritu Wáila ibn Hadžera رضي الله عنه, který je nejautentičtějším hadísem v této otázce.³ Věřící má stát, sedat, sklánět se a padat na tvář uměřeně, shodně učení a způsobů Božího Prorokaصلى الله عليه و سلم. Šejtán se někdy přikrade k recitátorovi Koránu a snaží se jej přimět k okázalému pláči. Čím větší počet lidí na modlitbě, tím hlasitější a intenzivnější pláč, do té míry, že již ani nejde rozumět, co dotyčný recituje. Totéž platí i pro recitaci prosby známé jako قنوت kunút na konci společných nepovinných modliteb v nocích měsíce Ramadánu. Lidé během ní často propukají v pláč, aniž by jimi pohnula daleko jímavější slova, která slyšeli před malou chvílí – slova Vznešeného Koránu.

O tomto typu náboženské přetvářky hovoří Ibnu l-Džewzí ve své knize Telbísu Iblís, kde mu věnuje celou kapitolu s názvem „Šejtánův klam předstíranou pokorou, svěšením hlavy a co je o tom Zákonem stanoveno.“ Pokud se posvátná bázeň v srdci skutečně uhnízdila, pak to bude vidět i na těle. Takový člověk ani nebude schopen své pocity ukrýt. Lze také rozumět a rozpoznat, že se někdo snaží samého sebe přispět k pláči tím, že se k němu nutí, svěšuje hlavu a snaží se vypadat jako učiněný asketa (arab. زاهد záhid), aby k němu lidé přišli, líbali mu ruce a žádali od něj, aby se za ně modlil. Poté se dotyčný připravuje k prosbám, jakoby byl schopen každého uspokojit darem z nebes. Ibráhím an-Nach’í, jeden z hlavních učedníků sahábů رضي الله عنهم أجمعين, neměl v oblibě, když jej lidé žádali, aby se za ně modlil. Někteří lidé prokazují tolik posvátné bázně, že se zdají být velmi stydlivými a poníženými, že ani nemohou zvednout své tváře k obloze. Leč nic z toho nemá pražádnou cenu, neboť není větší pokory, skromnosti a posvátné bázně, než kolik jí prokazoval Boží Poselصلى الله عليه و سلم. Abú Músá al-Aš’arí رضي الله عنه uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم často vzhlížel k nebi.⁴ Dívat se na nebe je, jak ukazuje tento hadís, chvályhodné, aby si člověk uvědomil znamení Boží, nacházející se nad ním, aby pocítil svou malost a uvažoval nad vším Božím stvořením. Vždyť Vznešený pravil:

Rci: „Pohleďte na vše, co na nebesích a na zemi je!“ Však co pomohou znamení či varováni lidem, kteří vůbec nevěří? (Júnus: 101).

Toto jasně vyvrací praktiky těch některých súfíjů, kteří se na znamení pokory několik let vůbec nepodívali vzhůru.

Abú Selema ibn ‘Abdurrahmán رضي الله عنه praví: „Společníci Posla Božíhoصلى الله عليه و سلم nebyli ani bludaři a ani se nepodobali mrtvým. Na svých setkáních recitovávali básně a vyprávěli si o časech nevědomosti. Nicméně, pokud byste se dotkli jejich víry, jejich pohledy by se změnily na pohledy šílenců.”

Kehmes ibnu l-Husejn uvádí, že kdosi v přítomnosti Omara رضي الله عنه zavzdychal, jakoby chtěl ukázat smutek, načež jej Omar na znak nesouhlasu zlehka udeřil.

‘Ásim ibn Kulejb al-Džermí uvádí: „Můj otec se setkal s jistým ‘Abdurrahmánem ibnu l-Aswedem, který chodil podél zdi na znak předstírané pokory. Můj otec se jej zeptal: „Co je ti, že chodíš takto podél zdi? Při Alláhu, když chodil Omarرضي الله عنه, pokládal svá chodidla pevně na zem a když hovořil, jeho hlas byl jasně slyšet.”

Abú Chajsema uvádí, že aš-Šifá bint ‘Abdulláh viděla nějaké mladíky chodit poníženě a hovořit jen potichu. Podivila se: „Co je to?” „Jsme asketové,“ odpověděli. Odvětila: „Při Alláhu, když Omar رضي الله عنه mluvil, snažil se být slyšet a když chodil, chodil pevně a rychle. A když někoho udeřil, tak to bolelo. A to on byl skutečný asketa.“⁵

 

Někteří lidé se upnou na jediný typ dobrého skutku, do té míry, že jim jej šejtán okrášlí tak, že začnou překračovat meze stanovené šarí’ou. Například džihád.

Bezpochyby se jedná o ohromný akt zbožnosti. Podle Abú Hurejryرضي الله عنه Posel Božíصلى الله عليه و سلم pravil: „V Ráji je na sto různých úrovní, které Alláh připravil pro ty, kteří bojují na cestě Boží. Vzdálenost mezi každými dvěma z nich je jako vzdálenost mezi nebem a zemí.“ ⁶ Podle Mu’áza ibn Džebela رضي الله عنه Posel Boží صلى الله عليه و سلم také pravil: „… a vrcholem islámu je džihád na cestě Boží.“⁷ Alláh upřednostnil džihád nad mnohými jinými dobrými skutky, když řekl:

Domníváte se, že ten, kdo poutníky napájí a o Posvátnou mešitu se stará, je roven tomu, kdo uvěřil v Boha a v den poslední a bojuje na cestě Boží? Ti nebudou si rovni před Bohem a Bůh nepovede správnou cestou lid nespravedlivý. Ti, kdož uvěřili a vystěhovali se a bojovali na cestě Boží majetky i osobami svými, ti dosáhnou u Boha hodnosti nejvyšší a takoví budou úspěšní. Pán jejich jim oznamuje zvěst radostnou o Svém milosrdenství i zalíbení, a o zahradách, v nichž budou mít trvalé potěšení a v nichž budou navěky nesmrtelní, neboť u Boha je věru odměna nesmírná.(Tewba:19-22)

Avšak i džihád má své příčiny, podmínky a svá pravidla. Kdo se chce účastnit džihádu, musí se nejprve seznámit s jeho pravidly a podmínkami, se vším, co se k němu v islámském zákonodárství váže. Musí také vědět, pod čí zástavou má bojovat. A hlavně, nejprve musí bojovat sám proti sobě, aby očistil své úmysly. Kolik jen je zabito lidí v řadách věřících, ale Alláh sám zná, jaké byly jejich úmysly ve skutečnosti!

Podle Abú Músá al-Aš’arího رضي الله عنه Posel Božíصلى الله عليه و سلم pravil: „Jen ten, kdo bojuje, aby slovo Boží bylo nejvýše, bojuje na cestě Boží.“⁸ Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه vypráví, že jeden muž bojoval po boku Božího Poslaصلى الله عليه و سلم, až byl zabit. Posel Božíصلى الله عليه و سلم o něm následně řekl: „Viděl jsem jej mezi lidmi Pekla.“⁹ Posléze zmínil i to, že dotyčný je trestán kvůli kabátci, který odcizil. Další muž, který bojoval po boku Posla Božíhoصلى الله عليه و سلم byl smrtelně raněn a v agonii spáchal sebevraždu tím, že se propíchl vlastním mečem. Posel Božíصلى الله عليه و سلم svým společníkům sdělil, že i on je mezi obyvateli Pekla.¹⁰

Proto je naprosto nezbytné, že se nejprve musíme dobře naučit vše potřebné k tomu, abychom mohli správně vykonávat jakýkoli zbožný čin. A o džihádu to platí dvojnásob.

V hadísu na autoritu Ibn ‘Abbáse رضي الله عنه Posel Božíصلى الله عليه و سلم pravil: „Po dobytí Mekky již není hidžry, leč zůstává džihád a úmysl. Proto, jste-li vyzváni k boji, vyražte.“¹¹

Kdo si tak přeje učinit, musí vědět, že takový čin vyžaduje v prvé řadě souhlas rodičů. Když byl totiž, podle ‘Abdulláha ibn Mes’úda رضي الله عنه, Posel Božíصلى الله عليه و سلم tázán, který dobrý čin je nejlepší, odpověděl: „Modlitba v její čas.“ Poté byl tázán na druhý nejlepší a odpověděl: „Poslušnost a dobrota vůči rodičům.“ A až napotřetí pravil: „Džihád na cestě Boží.“¹² Podle ‘Abdulláha ibn ‘Amra ibnu l-Ás رضي الله عنه za Božím Poslemصلى الله عليه و سلم přišel mladík a žádal jej o svolení účastnit se džihádu. Prorok صلى الله عليه و سلم se jej otázal, zda li jsou jeho rodiče ještě naživu. Když mladík souhlasně odpověděl, řekl mu: „Tvůj džihád spočívá v péči o ně.“¹³ Při jiné příležitosti k Prorokoviصلى الله عليه و سلم přišel muž a řekl mu: „Posle Boží! Přišel jsem, protože chci bojovat tobě po boku a hledat spokojenost Boží v příbytku rajském. Přišel jsem k tobě a zanechal své rodiče plačíce!“ Posel Božíصلى الله عليه و سلم odvětil: „Vrať se zpět a rozesměj je tak, jak jsi je předtím rozplakal.“¹⁴

Šejtán tedy takovým způsobem láká lidi k tomu, aby prostřednictvím jedné části Božího Zákona překračovali jinou. Okrášlí jim jednu islámskou povinnost, díky které začnou zanedbávat jinou, která je ještě důležitější. Oklame muslima v tom, že začne nějaký čin považovat za individuální povinnost každého věřícího a tím jej svede k tomu, že se bez potřebné znalosti pustí i do oblastí, kde je potřeba velká dávka fundované nauky. Dotyčný pak může být i sveden k tomu, že začne odsuzovat ostatní, kteří jeho nadšení pro věc nesdílejí.

Viděl jsem i účastníky džihádu vyprávět o zázračných jevech, které v bojích zažily, abych se později dozvěděl, že k ničemu takovému nikdy nedošlo. Viděl jsem člověka, který ukazoval jizvy, že byl postřelen, abych se později dozvěděl, že šlo z jeho strany o podvod.

Učenci selef byli těmi, kdo se měl nejvíce na pozoru před zviditelňováním sebe sama okázalou zbožností, zejména pokud šlo o otázky džihádu.

‘Abda ibn Sulejmán al-Merwezí vypráví o tažení proti Byzantincům. Jeden z nich, velmi silný a krutý muž, vyrazil napřed. Žádný muslim se k němu nemohl ani přiblížit, aniž by nebyl zasažen úderem jeho meče. Všichni se jej velmi obávali. Poté řady Byzanticů prorazil zahalený muž a probíjel se jimi, dokud k zemi nesrazil i onoho jejich nejlepšího bojovníka. Poté velmi rychle odcválal až do vojenského tábora. ‘Abda pokračuje: „Sledoval jsem ho a strhl jsem mu z obličeje látku, kterou se maskoval, abych zjistil, kdo je to. A nebyl to nikdo jiný, než významný učenec hadísu a fikhu a štědrý mecenáš ‘Abdulláh ibn Mubárek! ‘Abdulláh se na mě velmi rozhněval za to, co jsem učinil a řekl mi: „Tak i ty jsi mne ponížil?!“ ‘Abdulláh tím myslel odhalení své identity, díky čemuž jeho skutky pronikly mezi lid.

Představte si zbožného člověka, který začne hovořit o hříšnících. Hovoří zdlouhavě, popisuje každý detail. Možná že zajde až tak daleko, že začne lidem spílat a proklínat je. Přehání věci a zaujímá extrémní stanoviska, jakoby chtěl říci: „Velmi žárlivě střežím svátost své víry. Jsem právem rozhořčen, přijde-li na mého Pána, či na Posla Božíhoصلى الله عليه و سلم nebo na věřící.“ Neuvědomuje si však, že se vlastně přetvařuje a ukazuje na odiv své činy, což je dokonce ještě větší hřích, nežli všechny ty, které tak tvrdě odsuzoval.

 

Toto je jedna z nejméně nápadných podob náboženského zviditelňování se. Šejtán přiměje jedince vycházet ven s neupravenými vlasy a ve velmi skromném, až zanedbaném oděvu, aby okázale vystavoval na odiv vlastní skromnost a odříkání.

Sunnou je naproti tomu o svůj zevnějšek se starat. Posel Božíصلى الله عليه و سلم si upravoval své vlasy. Česal si je a používal voňavky, i když je sice pravda že zakázal v tomto přehánět a být marnivý.¹⁵ Podle Abú Hurejry رضي الله عنه také pravil: „Kdokoli má vlasy, nechť se o ně stará.“¹⁶

Muži islámské osvěty lépe sluší pěkný, upravený oděv, upravené vlasy, reprezentativní zevnějšek a příjemná vůně. Neměl by se zapomenout učesat. Nemá být ke svému zevnějšku ani lhostejný, ani se jím přespříliš zabývat.

 

Prosté odvrácení pohledu se někdy mění v okázalý projev zviditelňování vlastní zbožnosti. Když muž uzře krásnou ženu, nebo cokoli jiného, na co by se muslim neměl dívat, takto postižený jedinec nejen že odvrátí svůj pohled, ale otočí se celou hlavou. A toto je naprosto zbytečné. Vše, co se po něm žádá, je odvrátit svůj pohled, přestat se dívat. Nikdo z toho nemusí dělat žádné divadlo. Takové chování je okázalým předstíráním zbožnosti a možná, že šejtán dotyčného navede k tomu, aby na celý zakázaný výjev dále potají zíral.

Vznešený Alláh praví:

Bůh dobře zná proradnost očí i vše, co v hrudích je skryto. (Gháfir:19)

 

Šejtán může člověka obalamutit natolik, že kvůli přikrášlenému strachu z pokrytectví zanechá svých zbožných činů. Například recitátor Koránu, učitel, nebo pracovník islámské osvěty, někdy, když je o samotě, podlehne pokušení a hřeší. Takový by se měl kát k Alláhu a snažit se do hříchu již nikdy neupadnout. Jenže šejtán se tak snadno nevzdává. Namluví dotyčnému, že se stal pokrytcem, protože si buduje reputaci zbožného jen pro lidi, zatímco v osamění hřeší. Proto jej donutí zanechat to dobré, co vykonává a opustit společnost dobrých lidí, se kterými se druží. Povzbuzuje ho k tomu, aby přestal lidi učit a vést je v modlitbách, protože je přece nevhodné, aby to činil někdo, kdo navenek koná dobro a ve skrytu hřeší. Šejtán mu může našeptat něco jako: „Kdyby lidé věděli, čeho se dokážeš dopustit, když jsi sám, naplivali by ti do tváře a vyhýbali by se ti jako moru.” Toto mu pak opakuje tak dlouho, dokud nezanechá všeho dobra, které konal.

Alláh praví:

Konej modlitbu na obou koncích dne i v nočních hodinách, blízkých k ránu a večeru! A dobré skutky věru rozptylují špatné – a toto je připomenutí pro ty, kdož Boha vzpomínají. (Húd: 114)

 

Člověk se může začít vyhýbat společnosti těch, se kterými se předtím družil například proto, že propadne myšlence, že je lepší než oni.

Anebo, což je naopak chvályhodné, se od nich vzdálí, aby je ochránil před vlastním zlem.

Toto učinil imám Ahmed ke konci svého života. Lidé mu řekli: „Imáme, říká se, že jsi se zřekl společnosti ostatních.“ On odvětil: „A kdo jsem já, abych se ostatních stranil? Spíše naopak, spíše to jsou lidé, kdo se zřekl mne.“

A zříci se něčí společnosti jen proto, že sám sebe považuji za lepšího, je navýsost špatné. Toto není nic jiného, nežli pýcha a arogance. V Prorokově صلى الله عليه و سلم hadísu od Abú Hurejry رضي الله عنه je řečeno: „Kdokoli řekne: „Lidé jsou zahubeni!“ pak právě on je z nich nejblíže záhubě.“¹⁷

 

Šejtán může člověka zmámit k tomu, aby si myslel, že jednotlivé konkrétní činy zbožnosti, jako spontání pláč z náboženských pohnutek, jsou dostatečné na to, aby jej spasily. Někteří lidé sami sebe rozpláčou při společných modlitbách v Ramadánu, možná i během jediné noci v roce, možná se jen zúčastní noční modlitby, ale šejtán je přinutí myslet si, že to stačí oproti tomu všemu zlému, čeho se doposud dopustili. Tak je nutí setrvávat v jejich hříchu i nadále.

 

Prosíme Alláha, aby nás ochránil před tímto skrytým typem modloslužebnictví, který šejtán zasazuje do našich srdcí. Utíkáme se k Alláhu, aby nás ochránil před zlem nás samých i zlem našich skutků. Prosíme Alláha, aby nás ochránil před všemi formami tohoto nebezpečného zla, aby očistil naše úmysly a držel nás daleko před tím, abychom hledali společenskou prestiž přetvářkou a okázalým vykonáváním činů dobra a zbožnosti. Ámín!

 

Autor: šejch Selmán ibn Fahd al-‘Awda

Zdroj: přednáška ‘Išrúne taríkaten ila r-rijá´, přednesená 10. Rabí’u l-awwal v hlavní mešitě ve městě Tabúk. Redakčně kráceno a upraveno

Bosenský překlad viz AL-‘AWDA, Selmán ibn Fahd; MAHOVAC, Esad (překl.). 2009: Pretvaranje u vjeri. Zenica, str. 1-44.