Vznešený Alláh praví:
مَن كَانَ يُرِيدُ الْعِزَّةَ فَلِلَّهِ الْعِزَّةُ جَمِيعًا ۚ إِلَيْهِ يَصْعَدُ الْكَلِمُ الطَّيِّبُ وَالْعَمَلُ الصَّالِحُ يَرْفَعُهُ ۚ
„Kdo si přeje moci… vždyť jedině Bohu náleží moc veškerá; k Němu stoupají slova dobrá a On skutek zbožný k sobě pozvedá.“ (Fátir: 10)
Málik ibn Anas pravil: „Ten, kdo nese nauku, má povinnost nesnížit svou důstojnost, zachovat klid a vždy zůstat bohabojný.“1
Abú Hámid al-Ghazálí vyprávěl zkazku, že umejjovský chalífa Hišám ibn ‘Abdilmelik jednou dorazil do Mekky vykonat hadždž. Když vstoupil, řekl: „Přiveďte mi nějakého muže z řad Prorokových صلى الله عليه وسلم společníků.“
Odpověděli mu: „Ó vládce věřících! Jejich doba už pominula.“
„Tak aspoň někoho z jejich následovníků,“ poručil chalífa.
Povolali tedy slavného učence Abú Hišám Táwúse al-Jemáního.
Když Táwús vstoupil, zul si střevíce přímo u okraje chalífova drahocenného koberce a položil je na jeho lem, zrovna tak, jako by to udělal doma u sebe či u někoho ze svých přátel. Zdržel se naprosto všech zdvořilostních gest a pozdravil vládce muslimského impéria sahajícího od al-Andalusu na západě až k hranicím Číny a Indie na východě, prostým pozdravem: „Mír s tebou, Hišáme …“
Jen tak, bez uctivých titulů, oblíbených přezdívek, působivých přídomků a velebivých frází.
Potom se posadil přímo naproti němu a zeptal se ho: „Tak co, Hišáme, jakpak se ti daří?“
Uražený chalífa Hišám se tak rozzlobil, že uvažoval, že dá Táwúse namístě popravit. Udržel však svůj hněv na uzdě a učence se zeptal: „Co tě přimělo udělat to, co jsi udělal?“
„A čeho zlého jsem se dopustil?“ podivil se Táwús.
Chalífa se rozzuřil ještě více a vyčetl mu: „Sundal sis střevíce na okraji mého koberce a položil je na něj, ani jsi mi nepolíbil ruku, ani jsi mne nepozdravil tak, jak se sluší zdravit vládce věřících a nesklonil ses před mou vládou, neprojevil jsi mi ani špetku úcty a usadil ses na místo hned naproti mně ještě dříve, než jsem ti to já dovolil! Řekl jsi: „Jak se máš, Hišáme?“ jakobychom spolu vyrůstali.“
Táwús s úsměvem a klidem odpověděl:
„Co se týče tvých slov: „Zul sis střevíce na okraji mého koberce,“ tak já si je zouvám před Pánem světů každý den pětkrát. A On mě za to netrestá ani se na mě nehněvá.
Co se týče tvého výroku: „Nepolíbil jsi mi ruku,“ slyšel jsem od Alího ibn Abí Táliba رضي الله عنه slova: „Není dovoleno, aby muž políbil ruku komukoli, kromě své ženy s touhou po ní, anebo svého dítěte z milosti vůči němu.“
Co se týče tvých slov: „Nesklonil ses před tím, že jsem vládcem věřících,“ tak věz, že ne všichni lidé jsou s tvým panováním spokojeni, a tak jsem nechtěl lhát.
Co se týče toho, že jsem tě neoslovil velebivým přídomkem, tak Alláh oslovuje Své oblíbené z řad proroků, mír s nimi všemi, přímo jejich jmény, když na ně volá: „Ó Dáwúde, ó Jahjá, ó ‘Ísá …“ ale své nepřátele oslovuje jejich oblíbenými přezdívkami, jako ve verši:
تَبَّت يَداَ أَبي لَهَبٍ
„Ať zhynou obě ruce Abú Leheba …“ (Mesed: 1)
Co se týče tvé stížnosti, že jsem se usadil přímo naproti tobě, ještě než jsi mi to ty sám dovolil, tak jsem slyšel výrok od ‘Alího ibn Abí Táliba, že řekl také toto: „Chceš-li se podívat na člověka z obyvatel pekla, potom se podívej na toho, kdo sedí, zatímco lidé okolo něho stojí.“
„Přednes mi tedy něco z nauky,“ řekl chalífa Hišám.
Táwús mu odpověděl: „Slyšel jsem vyprávět od ‘Alího ibn Abí Táliba: „Věru v Pekle jsou hadi tlustí jako dobytčí střeva štíři velicí jako mezci, kteří koušou a bodají do každého vladaře, který nešířil spravedlnost mezi svými poddanými.“
Potom Táwús vstal a odešel.2
Někteří v této zkazce spojují Táwúse s ‘Alím jako jeho žáka, což není úplně přesné, protože Táwús od ‘Alího nevyprávěl. Navíc je uvozena způsobem, navozujícím dojem nejistoty ohledně tohoto historického podání, ve stylu „vypráví se, že …“3 Nicméně as-Sujútí toto podání i přesto uvádí pro ilustraci odvahy našich zbožných předků tváří v tvář vládnoucí moci.4
Je jím proto možno ilustrovat spravedlivý vztah učenců a náboženských autorit k vládním a mocenským strukturám, který není ani podlézavý, ale ani rebelantský a vždy cílí společenskou soudržnost a prosazování dobra a pravdy.
Uznání panujícího pořádku v opaku k revoltě vůči němu za každou cenu, loajalita k tomu, co vládnoucí moc prosazuje z dobra, pozitivních zákonů, pravdy a spravedlnosti je intencí a cestou našich zbožných předků v tom smyslu, že přináší a zaručuje všeobecný užitek pro lidi a garantuje dobro pro společnost. Naopak výzva k bezzákonnosti a slepé revoltě ústí v anarchii a anomii. Každá revoluce nakonec požírá své děti a ústí v nekončící bratrovražedné války. Proto revolučnost není cestou islámu, ale charakteristikou sektářů. Málik ibn Anas lvůli tomu pravil: „Sedmdesát let pod vládou nespravedlivého vladaře je lepší, nežli jediná hodina bezvládí.“5
Avšak na druhou stranu skutečný učenec se nikdy nestane vějičkou v rukou mocichtivých tyranů a hračkou v jejich rukou, určenou k tomu, aby cokoli, co si zamanou, islámsky zaštiťoval. Skutečná náboženská autorita si od moci vždy udržuje odstup a stará se o to, aby moc sám k ničemu nepotřebovala, ale aby též věděla, že je to ona, kdo tuto autoritu potřebuje. Nikdy se před mocí nesklání a neponižuje, protože každý, kdo vládne, vládne pouze se svolením Božím. A právě učenec by si měl být nejvíce vědom, že toto Boží svolení není ani absolutní a ani samozřejmé. Proto musí vytrvat na pravdě a postavit se za ni, ať už by musel čelit komukoli a ať už by na této cestě přišel o všechny konexe a vztahy, slovy imáma Ahmeda: „Spatřil jsem, že nejužitečnější pro mé srdce byla samota.“6
Čeho se bojí ti, kteří by rádi byli předáky této ummy ve výzvě k pravdě a dobru, ale jejich strachy o život a svobodu, nebo ještě hůře obavy ze ztráty osobního pohodlí, je spoutávají? Proč nevystoupí proti zlu a lži? Což Alláh nezjevil tomu muži, který toho o Alláhu věděl nejvíce, následující slova:
وَلَقَدْ نَعْلَمُ أَنَّكَ يَضِيقُ صَدْرُكَ بِمَا يَقُولُونَ ﴿٩٧﴾ فَسَبِّحْ بِحَمْدِ رَبِّكَ وَكُن مِّنَ السَّاجِدِينَ ﴿٩٨﴾ وَاعْبُدْ رَبَّكَ حَتَّىٰ يَأْتِيَكَ الْيَقِينُ ﴿٩٩﴾
„A víme již, že hruď tvá je stísněna tím, co říkají, ty však chválu Pána svého oslavuj a buď mezi těmi, kdož na tvář padají, a Pánu svému služ do chvíle, kdy k tobě smrt jistojistě přijde!“ (Hidžr: 97-99)?
Jistý muž se otázal al-Hasana al-Basrího na radu a on mu odkázal: „Vyzdvihni Boží nařízení nade vše. Pak Alláh skrze něj vyzdvihne i tebe.“7
Dokud muslimové dokázali udržet tuto rovnováhu, prosperovali jak po stránce duchovní, tak po stránce světské. A když o ni přišli, přišli i o obojí druh prosperity. Jejich víra se pokřivila a náboženskou pravdu nahradily novotářské výmysly. To proto, že v této rovnováze je správné vedení i cesta Prorokovy Sunny, slovy Ibnu l-Kajjima:
„To, k čemu v této ummě došlo z inovací a bludů, se stalo jen díky nedostatku výzvy a praktikování Sunny a správného vedení.“8
A skončím touto prosbou Ahmeda ibn Hanbela: „Ó Bože, nezbavuj nás dobra, které se nachází u Tebe, kvůli zlu, které se nachází uvnitř nás samých.“ Ámín!9
- Zaznamenal Ibn ‘Abdilberr v Džámi’u bejáni l-‘ilmi we fadlih, 1/710.
- Viz Ihjá ‘ulúmi d-dín, 2/144-145. Srov. Ibn Challikán ve Wefájátu l-a’ján, 2/510.
- Arab. حكي عن hukija ‘an … Tuto formu v nauce o tradovaných podáních označujeme jjako formu naznačující nespolehlivost (arab. صيغة التمريض síghatu t-temríd).
- Viz Má rawáhu l-asátíne fí ‘ademi l-medžíi ile s-selátín, str. 62-63.
- Zaznamenal Abu l-Fadl Kádí ‘Ijjád v Tertíbu l-medárik, 3/326.
- Zaznamenal Ibn Muflih v al-Ádábu š-šer’íja, 2/27.
- Zaznamenal Ibn Mubárek v az-Zuhdu, str. 78.
- Viz as-Sawáiku l-mursela, 3/1133.
- Zaznamenal Abú Ja’lá v Tabekátu l-hanábila, 1/2905.