Hadís o přidružování v řeči

Logo XXL

Huzejfa ibnu l-Jemán رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

لا تقولوا: ما شاء الله وشاء فلان، ولكن قولوا: ما شاء الله ثم شاء فلان

Neříkejte: „Jak chce Alláh a jak chce ten a ten,“ nýbrž řekněte: „Jak chce Alláh a potom jak chce ten a ten.“ [1]

Katíla bint Sífí رضي الله عنها, žena z kmene Džuhejna, přidává i možný kontext vyřčení těchto slov – za Poslem Božím صلى الله عليه و سلم přišel nějaký mnich a řekl mu: „Vy věru přidružujete k Bohu! Říkáte: „Jak chce Alláh a ty,“ a říkáte: „Přísahám při Ka’bě.“

Posel Boží صلى الله عليه و سلم proto ihned napomenul své druhy a řekl jim:

قولوا: ما شاء الله ثم شئت، وقولوا: ورب الكعبة

Říkejte: „Jak chce Alláh, potom jak chceš ty“ a říkejte: „Při Pánu Ka’by.“ [2]

Ve vysvětlení těchto hadísů šejch al-Albání poznamenal:

„Tato slova dokládají, že kdokoli řekne někomu dalšímu: „Jak jen chce Alláh a jak jen chceš ty“ jsou podle šarí’y brána jako přidružování k Alláhu (arab. الشرك بالله aš-širku bi´lláh). Jedná se o širk ve slovech, neboť toto tvrzení implikuje, že vůle dané osoby a vůle našeho Pána je na stejné úrovni. Důvodem je souřadné spojení mezi oběma částmi výroku.

Podobné platí pro výroky některých prostých lidí a jim podobných z těch, kteří si osobují nauku, když řeknou: „Nemám nikoho kromě Alláha a tebe,“ či „spoléháme jsme se na Alláha a na tebe“ apod.

Podobným příkladem jsou úvodní formulace některých řečníků typu „ve jménu Alláha a naší země“ či „ve jménu Alláha a lidu.“ A podobných rozličných výroků obsahujících širk je celá řada a je povinností je ihned přestat používat a kát se z nich, abychom zachovali patřičný mravní vztah vůči Alláhu Vznešenému.

Věru mnoho běžných lidí je velmi ledabylých co se týče této vznešené mravnosti. Také existují jistí lidé, kteří se pokládají za učené a kteží podobné výroky dovolují, byť jde o podoby širku, podobně jako vzývání jiných než Alláha v časech těžkostí a hledání pomoci u mrtvých ze strany některých uctívačů, anebo jejich přísahy při něčem jiném, nežli Alláhu.

Když je za to některý z učenců Knihy Boží a Sunny kritizuje, oni, spíše než aby pomohli tomuto učenci přikazovat dobro a zakazovat zlo, ho za to kritizují se slovy: „Vždyť úmysly těchto lidí vzývajících jiné namísto Alláha jsou přece dobré! A činy se přece soudí podle úmyslu, jak stojí v hadísu!“

Takoví jsou potom ignoranty, anebo to předstírají, jen aby uchlácholili prostý lid tím, že tvrdí, že jejich úmysly jsou dobré. Takto se výše zmínění chovají, avšak zlý čin to v dobrý nepromění.

Význam hadísu, na který se odvolávali, spočívá v tom, že dobré činy jsou ty s upřímnými úmysly, ale jen potud, dokud se samy činy neprotiví šarí’i. Čin, který je sám o sobě jako takový šarí’ou zakázaný nelze převrátit v zákonný a dobrý pouze tím, že úmysly, které k němu vedly, byly veskrze dobré. Byť by se i podobal dobrému činu. A opak je něco, co se opovažuje tvrdit jen osoba nevědomá a naprosto zaslepená.

Což nevidíte, že pokud se někdo modlí k hrobu, jedná se o zlý čin, byť se dotyčný modlí, protože přece jedná v rozporu se všemi hadísy a ásáry, které jsou ohledně zákazu modlit se směrem ke hrobům zmíněny?

Jak by mohl rozumný člověk říci, že ten, kdo se v modlitbě obrací čelem ke hrobu i poté, co byl poučen, že šarí’a něco takového zakazuje, koná dobrý a povolený skutek jen proto, že jeho úmysly jsou dobré?

Toto se nikdy nestane, podobně jako ten, kdo hledá možnost přiblížit se k Alláhu či hledá pomoc u jiného, nežli Alláha kvůli tomu, co ho postihlo – takový přece o to více potřebuje jedině Alláha a nikoho jiného.

Není proto pochopitelné, aby zakončení takových činů bylo dobré, stranou ponechme činy samotné, pokud tací budou pokračovat v páchání hříchů vědomě, vědouce, že je zakázán.“ [3]

Tento hadís kromě již řečeného ukazuje i na tři další aspekty ohromné důležitosti.

1. Pravda je pravdou za všech okolností, bez ohledu na to, čími ústy je vyřčena. Musí být vždy přijata. A křivda je křivdou a zlo zlem bez ohledu na to, číma očima je spatřeno. A tohoto musí být vždy zanecháno. Nelze nepřijmout pravdu a slova výtky vůči páchanému zlu, byť by přišla od člověka, který je zastáncem jiného názoru, třeba i věřícím následovníkem jiné náboženské tradice, jako v tomto případě.

Proto naši zbožní předkové prosívali:

اللهم أرني الحق حقاً وارزقني إتباعه ، وأرني الباطل باطلاً وارزقني اجتنابه

Alláhumme arini l-hakka hakkan we ´rzukna tibá’ahu we arini l-bátila bátilen we ´ruzkni ´džtinábeh,“ tj. „Ó Alláhu, ukaž nám pravdu pravdou a obdař nás jejím následováním a ukaž nám faleš falší a obdař nás tím, že se jí vyhneme.“ [4]

2. Upozorňuje na zcestná slova, která jsou pozůstatkem doby nevědomosti a obsahují v sobě širk (tzv. širk ve slovech, arab. شرك الألفاظ širku l-alfáz), protože znamenají přidružování k Alláhu, přičemž je lidé vyřknou, aniž o nich více rozmýšlejí, jen tak ze zvyku.

Jak popisuje Vznešený Alláh:

وَمَثَلُ كَلِمَةٍ خَبِيثَةٍ كَشَجَرَةٍ خَبِيثَةٍ اجْتُثَّتْ مِن فَوْقِ الْأَرْضِ مَا لَهَا مِن قَرَارٍ

Slovo špatné pak podobá se stromu špatnému, jenž vyvrácen je nad zemí a jenž nemá vytrvalého stání. (Ibráhím: 26)

Podobné jednání, tedy používání modloslužebnické jazykové kultury a neislámského řečového úzu, odsuzuje Alláh v Koránu.

لَا تَجْعَلُوا اللَّـهَ عُرْضَةً لِّأَيْمَانِكُمْ أَن تَبَرُّوا وَتَتَّقُوا وَتُصْلِحُوا بَيْنَ النَّاسِ ۗ وَاللَّـهُ سَمِيعٌ عَلِيمٌ

A nečiňte Boha předmětem přísah svých, že budete zbožní a bohabojní a že se budete snažit o zlepšení vztahů mezi lidmi, neboť Bůh věru je slyšící, vševědoucí. (Bekara:224)

Zatímco v době seslání Koránu bylo modloslužebnictví ve slovech spojeno především s přísahami a vyjadřováním úcty, dnes a v našich končinách nabývá mnoha dalších podob. Je proto zakázáno o našich oblíbených osobách a věcech říkat, že „je zbožňujeme“ nebo o skvělých věcech či osobách, že „jsou božské“ či „boží,“ či ledabyle a bez rozmyslu používat složeniny a sousloví obsahující náboženského výraziva. Takovou ledabylostí sklouzáváme do těžkého hříchu, který je označen jako malý širk (arab. الشرك الأصغر aš-širku l-asghar), neboť ještě nevyvádí svého pachatele z lůna islámu, dokud ten, který je pronáší, je opakuje jen mechanicky, bez niterné víry v to, co ve skutečnosti představují.

Tato ledabylost se týká také výraziva islámského, které někteří užívají nadmíru až jako parazitního slova, anebo liceměrně proto, aby navenek vypadali zbožněji a důvěryhodněji. Imám Al-Awzá’í proto varoval: „Slíbit něco a dodat „dá-li Alláh“ s úmyslem porušit to jest podobou pokrytectví.“ [5]

Posel Boží صلى الله عليه و سلم nás z tohoto důvodu učil prosit Alláha Vznešeného o ochranu před širkem a varoval před ním. Od Abú Bekra as-Siddíka رضي الله عنه se uvádí hadís, v němž řekl:

الشرك فيكم أخفى من دبيب النمل وسأدلك على شيء إذا فعلته أذهب عنك صغار الشرك وكباره تقول: اللهم إني أعوذ بك أن أشرك بك وأنا أعلم وأستغفرك لما لا أعلم.

Přidružování k Alláhu je mezi vámi skrytější, nežli chůze mravence. A nyní ti ukážu věc, kterou když učiníš, oprostíš se přidružování malého i velkého. Řekni: „Alláhumme inní a’úzu bike an ušrike bike we aná a’lem we ´staghfiruke limá lá a’lem,“ tj. „Ó Alláhu, věru se k Tobě utíkám, abych k Tobě nic nepřidružoval vědomě a prosím Tě o odpuštění za přidružování nevědomé.“ [6]

3. Ještě daleko zákeřnější a nejnebezpečnější formou slovního přidružování k Alláhu je ta, která ve svých důsledcích vede k velkému širku (arab. الشرك الأصغر aš-širku l-akbar), jehož pachatel tímto činem opouští lůno islámu a přestává být muslimem. Toto se projevuje například právě v přísahách, pokud jsou zároveň křivé.

Vznešený Alláh praví:

لَا يُؤَاخِذُكُمُ اللَّـهُ بِاللَّغْوِ فِي أَيْمَانِكُمْ وَلَـٰكِن يُؤَاخِذُكُم بِمَا عَقَّدتُّمُ الْأَيْمَانَ

Bůh vás nebude plísnit za lehkomyslnost ve vašich přísahách, ale bude vás plísnit za to, k čemu jste se v přísahách zavázali a nedodrželi to. (Máida:89)

Šejch al-‘Usejmín ohledně těch, kteří křivě přísahají na Alláha, že něco nějak bylo nebo je, anebo se dušují a zaštiťují Boží znalostí, aby dodali posluchači dojmu, že říkají pravdu, avšak přitom lžou, poznamenal:

„Slova „Alláh ví“ jsou nebezpečnou záležitostí. V knihách některých hanefíjských učenců jsem se dočetl, že „kdokoli říká: „Však Alláh ví, že říkám pravdu,“ přičemž lže a věc se má přesně naopak, než jak tvrdí, se stává nevěřícím opouštějícím lůno islámu.“

Pokud totiž řekneš, že „Alláh určitě ví, že jsem toto neudělal,“ zatímco jsi to ve skutečnosti udělal, nezbytně z toho vyplývá tvé tvrzení, že Alláh si není vědom dané věci. A je známo, že kdokoli popře Boží Vševědoucnost, popřel i víru. Z tohoto důvodu i aš-Šáfi’í ohledně kadaríje [7] prohlásil: „Argumentujte proti nim Vševědoucností Boží – pokud ji popřou, popřeli tím i víru a pokud ji potvrdí, byli tímto argumentem poraženi.”

Slova „Alláh ví“ vyřčená člověkem, který ví, že realita je jiná, než co říká, jsou extrémně nebezpečná a jsou bezpochyby zakázána. Pokud ovšem dotyčný nelže a věc se skutečně má tak, jak tvrdí, potom to nevadí, neboť dotyčný byl ve svém tvrzení pravdomluvným a proto, že Alláh je Vševědoucí o každé věci.

I proroci přece řekli:

رَبُّنَا يَعْلَمُ إِنَّا إِلَيْكُمْ لَمُرْسَلُونَ

Pán náš ví, že jsme k vám vysláni. (Jásín: 16).“ [8]

__________________________________________________

[1] Zaznamenal ho Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 4980; Ahmed v Musnedu, 5/384, 394 a 398; al-Bejhekí vas-Sunenu l-kubrá, 3/216; a at-Taháwí v Muškilu l-ásár, 1/90. Hadís je sahíh podle al-Albáního, viz Silsiletu l-Ahádísi s-sahíha, hadís č. 137.

[2] Zaznamenal jej an-Nesáí v Sunenu, 2/140; al-Bejhekí v as-Sunenu l-kubrá, 4/297; a at-Taháwí v Muškilu l-ásár, 1/357. Jako sahíh jej doložili al-Hákim v Mustedreku, 1/375 a al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 136.

[3] Viz Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, 1/263 – 267.

[4] Toto se dochovalo od Omara ibnu l-Chattáb رضي الله عنه, jak uvádí al-Buhútí v Šerhu l-muntehá, 6/486. Podobnými prosíval i Abú Bekr as-Siddík رضي الله عنه, jak uvádí Abú Tálib al-Mekkí v Kútu l-kulúb, 1/142. Někde se toto uvádí i jako hadís od Proroka صلى الله عليه و سلم, nicméně v tomto ohledu nemá podání žádný základ, jak uvádí al-Irákí v Tachrídžu l-ahádísi l-ihjá, 5/391. Viz také Ibn Kesír v Tefsíru l-Kur´áni l-‘Azím, 1/571.

[5] Zaznamenal Ibn Redžeb v Džámi’u l-‘ulúmi we l-hikem. 2/482.

[6] Zaznamenal al-Hákim v Mustedreku, hadís č. 3755 jako sahíh. Souhlasí s ním al-Albání v Sahíhu l-Džámi’, hadís č. 3731.

[7] Historická sekta popírající předurčení Boží, přehánějící v důrazu na svobodnou vůli a popírající tím v důsledku Boží Vševědoucnost.

[8] Viz online na: www.sahab.net/forum/index.php?showtopic#141376.