Hledačům duchovní pravdy, díl 3.: Výmluvy odmítačů pravdy

Logo XXL

 Nyní pohovoříme o výmluvách těch, kteří smýšlejí, že Pravda není Pravdou a že není úkolem lidského života dospět ve spirituální pouti co nejdále. Uvedeme deset nejčastějších příkladů takových tvrzení a pokusíme se uvést proti nim i argumenty.

 Nyní pohovoříme o výmluvách těch, kteří smýšlejí, že Pravda není Pravdou a že není úkolem lidského života dospět ve spirituální pouti co nejdále. Uvedeme deset nejčastějších příkladů takových tvrzení a pokusíme se uvést proti nim i argumenty.

1.       Náboženství je opium lidstva.
Marxův slavný výrok se stal klíčovým tvrzením lidí, jejichž vztah k náboženství jako takovému je nevyvážený, jednostranná a pouze záporný – agresivních ateistů. Je potřeba říci, že ateismus není nezaujatá lhostejnost vůči náboženským pravdám, ale je to horlivý (a mnohdy až fanatický) postoj proti jakékoli víře. Ateistu nenechává náboženství chladným, ateista náboženství z celého srdce nenávidí. Není schopen vidět na něm cokoli dobrého a proto je jeho postoj předpojatý, redukcionistický, plytký a bez hodnoty, protože programově boří a nic nestaví. Ateizmus se v historii objevuje jen zřídka a to pouze ve společnostech s velmi bohatou nábožensko-filozofickou tradicí, ať už se jednalo o svět antiky, kde se zrodil z myšlenkové roztříštěnosti, nebo o svět islámský, kde na tomto poli dominovala sekta dehríja popírající pomíjivost tohoto světa (a nikoli programově Boha jako takového), která představovala alternativu neustále si oponujícím doktrínám muslimské filozofie (arab. ‘ilmu l-kelám; tedy nikoli islámu), nebo v případě moderního euro-amerického prostoru nám známý druh ateizmu, který je spíše než cokoli jiného reakcí na předchozí myšlenkový monopol křesťanských církví. Tedy ateizmus není nic, než náboženský parazitizmus, naprosto neschopný existence bez substrátové náboženské historie dané společnosti, kterou by pak mohl popírat.
 
2.       Náboženství je přežitek.
V tomto tvrzení již lze hledat snahu o náhradu a předkládání alternativy. I zde nám může být učitelem sama historie, která ukázala zcestnost myšlenky nového náboženství, založeného na osvícenství, které mělo ve Francii během revoluce postupně zcela nahradit křesťanství. Součástí byla i změna délky týdne ze sedmi dní na deset. Úlohu hledání etické náplně nové víry měla přinést právě se rodící sociologie. S odstupem času, když víme, že většina obyvatel sice navenek sekulární Francie zůstává křesťany, týden má i zde stále jen sedm dní a sociologie zcela jiný předmět zájmu, shledáváme něco takového absurditou. Podobně absurdní se dnes také stala myšlenka, že v polovině minulého století zaváděné moderní evropské ideologie jako nacionalizmus, sekularizmus a socializmus nahradí v muslimských zemích Islám. Náboženství žijí dál a mají se čile k světu, alespoň v případě Islámu samého.
 
3.       Já mám pravdu a vy nemáte.
To je klasické shrnutí přístupu přesvědčených následovníků falešných kultů. Pokud je to tak, jak tvrdí nechť vyloží své karty na stůl, abychom se všichni mohli přesvědčit. Takové tvrzení je však snadno vyvratitelné, ač se to jim samým nemusí zdát, neboť jsou v zajetí svých vlastních bludných představ a argumentace v začarovaném kruhu. Jejich falešnost však v plné šíři může vidět široké okolí, které podobné rozpravě zatím pasivně naslouchá. Můžeme se směle a čile bavit o tom, jaké rysy musí pravé náboženství splňovat, jak mají vypadat jeho svaté texty apod. a poté porovnávat, které je tomuto ideálu nejblíže. Pakliže pro toho, kdo prohlásí taková slova, není důležitý posvátný text, co je pro něj vlastně důležité? Nenásleduje pak jen svou vlastní tužbu, nebo ideu někoho jiného, kterou si zbožštil? Je schopen svolat na sebe Boží prokletí v případě, že nehájí Pravdu? A jak může Pravda, je-li pravdou, být vlastněna? Lze ji mít jako nějaký předmět? Aby byla pravda absolutní Pravdou, musí lidské vlastnické nároky přesahovat. Lze se podle Pravdy poměřovat, přibližovat se k ní, dokonce na ní i být, ale rozhodně ji nelze mít.
 
4.       Strom se pozná po ovoci.
I toto evangeliární rčení je velmi často opakovaná výmluva lidí, kteří si rozhodně nepřejí konfrontovat svůj světonázor s pohledem Koránu a Sunny. Argumentují špatným stavem muslimské ummy dneška a hanebnými činy některých, kteří se k ní hlásí. Přitom zapomínají, že mezi tím, že se někdo za muslima prohlašuje, a tím, že jeho víra, postoje i činy jsou vírou, postojem a činem skutečného následovníka Pravdy, může být propastný rozdíl. Před Pravdou si totiž lidé stojí rovni v jedné řadě a lze je oproti ní poměřovat. Pramenem křivého postoje, kdy soudíme Islám podle muslimů a nikoli muslimy podle Islámu, jsou na jedné straně skutečná selhání skutečných jedinců, kteří se označují za muslimy. Skutečných muslimů, kteří jsou ale hříšní. Jejich hřích padá na ně a Pravda jako taková je žalobcem proti nim a nikoli jejich advokátem. Nejen za jejich vzpomínaný hřích, ale i za hřích odrazování druhých od Pravdy. A Bůh nás před tím chraň. Na straně druhé takové vidění pramení z přílišných očekávání kladených na muslimy, kteří jsou někdy stavěni do pozice andělů a je jim vytýkáno i to nejdrobnější provinění. Nicméně fakt, že tváří v tvář Pravdě selhalo i nesmírné množství těch, kteří se jí měli řídit především, není důvodem pro to, aby Pravda nebyla Pravdou. Dalším problémem jsou pseudoislámy, vydávané za Islám skutečný, ať už muslimy, kteří tak omlouvají své prohřešky anebo nemuslimy, kteří chtějí jakékoli selhání muslimů proměnit v protiargument.
 
5.       Bůh není, nedopustil by utrpení a zlo.
Často opakovaná věta popíračů Boží existence, zmítaných osudem. Vychází z mylné představy o Bohu, z určité formy přidružování k Němu. A Bůh takový skutečně není. Bůh je Dobrý, je Milostiplný, Laskavý a Štědrý. Navíc je Všeznající a Bystrý. To vše takovým způsobem, který je zcela neporovnatelný s čímkoli, co známe od stvoření, neboť nelze Boha porovnat se stvořeními, ani stvoření s Bohem. Zlo, které existuje, je pouze produktem a následkem zlých činů lidstva. Jsou projevem toho, že lidstvu je ponechána „svobodná vůle“ i s rizikem toho, že se dopustí prohřešku. Bůh zná jejich činy dopředu, ale lidé nikoli. Vše, co se děje, děje se jen proto, aby byl v soudný den člověku předložen důkaz proti němu samému, čeho se dopustil. Dobro se děje s Božím vědomím, dovolením i spokojeností, což jsou tři odlišné věci. Ale zlo se neděje se spokojeností Boží. Navíc pro věřícího, cokoli jej potká, je mu očištěním, pobídkou a posilou v jeho duchovním růstu a tak to pro něj představuje dobro, zejména jde-li o jeho stav na věčném onom světě. Co se týče zkoušky pro popírače víry, jde o ránu, která jej má probrat, aby se zamyslel a postoupil ve své spirituální pouti dále směrem k Pravdě, protože neprobere-li se teď, může skončit velmi bídně.
 
6.       Nepotřebuji štěstí, i tak jsem šťasten. Vždyť žijeme jen jednou.
Tuto výmluvu používají ti, kteří si nepřejí řešit otázky duchovní cesty a spirituálního prožívání. Ale jak může dotyčný vědět, je-li skutečně nadmíru šťasten, zejména existuje-li riziko, že na úkor krátkodobého štěstí bude navěky hořekovat? Proč by neměl zkusit způsob, který jej učiní alespoň stejně šťastným a navíc mu dává příslib rovněž i štěstí věčného? Formulace „vždyť žijeme jen jednou,“ používaná těmi, kteří se nechtějí vzdát potěšení nevázaného života, vyvěrá ze špatné představy o tom, co je to štěstí. Spočívá štěstí skutečně ve sklence vína a v nemanželské souloži? Podobné tvrzení je de facto výrazem vlastní nejistoty a jen určitým zaklínadlem, kterým dotyčný ujišťuje sám sebe o tom, zda je opravdu šťasten.
 
7.       Přínos Islámu uznávám, ale není nutné, abych byl muslim.
Toto je častý přístup těch, kteří jsou obeznámeni s dějinami Islámu, s islámskou civilizací a se stavem arabské společnosti před příchodem Proroka. Dotyčný jinými slovy říká, že Islám jako takový je sice jevem pozitivním, ale není určen pro lidstvo jako celek. Tímto tvrzením popírá svou vlastní znalost islámské problematiky, protože Islám není určen pro Orient, ale pro lidstvo jako celek (a dokonce i pro džiny) a jako taková byla prorocká mise Muhammeda صلى الله عليه و سلم koncipována od samého svého začátku.  Mezi prvními muslimy byli příslušníci různých etnik, národů a ras a jak moc muslimů ve světě rostla, obracely se k Islámu další a další národy, kmeny, rasy a civilizace. Neexistuje žádná neřešitelná překážka, která by objektivně znemožňovala určité skupině lidí být plnohodnotnými muslimy. Islám lze nalézt v tak rozdílných prostředích, jako je např. západní Afrika a Čína. Není výplodem specifických kulturně-historických podmínek (samozřejmě i ty hrají svoji roli v odpovědi na otázku, proč umístil Bůh svého posledního proroka zrovna do Arábie) ale je odpovědí na nutný zákon zániku a zatracení, který platí pro každého, kdo se z něj nevymaní.[1]
 
8.       Chtěl bych, ale nemohu se ztotožnit s …
Tento postoj vyjadřuje vnitřní nerozhodnost a rozpolcenost. Dotyčný nemá ujasněno, co vlastně chce. Lidé se vesměs nedokáží ztotožnit s jevy a stránkami v Islámu a muslimských společnostech, které jsou od toho, na co jsou zvyklí, nejodlišnější a nejméně pochopitelné. Zde je potřeba znát skutečnost a rozpoznat ji od dezinterpretace, nepravdy a zkreslení. Mnohdy totiž body, se kterými se dotyční nemohou ztotožnit, nejsou Islámem, ale pseudoislámem vytvořeným neznalými či neupřímnými muslimy, nebo záměrně pokřivenou verzí nepřátel Islámu, snažících se takto odlákat lidi od Pravdy. Proto by si každý hledač pravdy, který v sobě pocítí takovou otázku, měl nejprve ujasnit, co vlastně chce a jaké jsou jeho priority. Protože první a základní věcí je přijetí Boží Jedinečnosti a nikoli otázka žen, džihádu a trestního práva. Takové pochybnosti jsou šejtány předkládány a namítány stále dokola, jsou neustále opakovány s jediným cílem – odvést pozornost od Boží Jedinečnosti, neboť pochopíme-li a přijmeme-li Tewhíd, tj. Boží Jedinečnost, pak budeme s to pochopit i vše ostatní.
 
9.       Chtěl bych, ale co by na to řekla rodina/sousedé/kolegové, přátelé a známí?
Taková slova pronáší osoba, která si není jista sama sebou a která přespříliš dává na slova a postoje ostatních. Důležité je, že dotyčný rozpoznává Pravdu, ví, kdo je Stvořitel a ví, že má být uctíván i jak má být uctíván. Pak nezbývá, nežli říci, že Tento Stvořitel přikázal nemít strach z lidí, ale jen z Jeho hněvu a proto se před Ním uchýlit k Němu. Přislíbil úspěch a ochranu před všemi podobami nepřátelství lidí a také přislíbil, že učiní v srdcích lidí respekt vůči tomu, kdo Jej upřednostnil před lidmi a naopak způsobí, aby lidé přehlíželi toho, kdo před Ním upřednostní lidi.
 
10.   Chtěl bych, ale hřeším.
Toto je poslední z hlavních typů reakce na výzvu k Pravdě. Dotyčný si nejenže uvědomuje svého Stvořitele a Pravdu, kterou lidstvu sesílá, ale také povolené a zakázané. Odpovědí mu je vědomí jistoty o tom, že Bůh, jeho Pán a jeho Stvořitel, je Odpouštějící, Milostivý, Který zahlazuje a promíjí veškerý hřích, i ten největší, v jakémkoli množství, i kdyby byl jako hora a jako množství vody v oceánu, jen když je přijato, že není božstva kromě Něho a Muhammed je Jeho Prorokem a od této chvíle jsou tato slova pochopena, pevně ukotvena v srdci i potvrzena činy. I když se člověk ještě nezřekl např. alkoholu, nepochybně, pokud se odváží odevzdat se Bohu a přispěchat k Němu s pokáním, mu Bůh pomůže se této neřesti vzdát. 
 
První čtyři z těchto výmluv vycházejí z a priori negativního názoru na náboženství obecně, případně na islám jako takový. Další tři pak vycházejí z pozice neutrální, která není předpojatá. Poslední tři jsou projevem člověka, který kdesi v sobě cítí různou míru náklonnosti k Pravdě.
 
Všem jim je společný určitý druh pokřiveného vidění, nesprávného soudu o Bohu a Jeho víře, nebo o své osobě, pochybnost, nejasnost, mlžení, nekonzistence a odbíhání od hlavního k vedlejšímu, k méně podstatnému, upřednostnění druhořadého před prvním a klíčovým, důraz na méně jasné na úkor zcela jasného. Mnohé tyto otázky jsou od začátku špatně formulovány, neboť alespoň polovina správné odpovědi je správně položená otázka.

Na závěr přichází otázka. Proč jsi se plně neodevzdal svému Stvořiteli zrovna třeba i ty, milý čtenáři?



[1] Viz súra al-‘Asr – Osud, 103. v koránském pořadí.