Hledačům duchovní pravdy, díl1.: O pravdě a náboženství

Ve jménu Alláha Milostiplného, Milostivého. Chvála Alláhu, jen Jeho uctíváme a jen Jeho o pomoc a správné vedení žádáme. Mír a požehnání budiž s Pečetí proroků, naším vůdcem, učitelem a nejvyšším příkladem mravnosti a víry, Božím Poslem Muhammedem, jeho druhy a následovníky, i jejich následovníky až do dne soudu. A potom:

 

Od stvoření světa až do dnešních dnů existovalo a existuje nepřeberné množství lidských národů, ras a etnik, z nichž každé takové společenství mělo svou víru, pravdivou, či falešnou. Každé mělo svá božstva a všechna znala různé (nebo alespoň některé) pojmy pojící se s náboženstvím (a i s jinými oblastmi života), jako jsou božstvo, duch, duše, dobro, zlo, život, smrt, zrození, zničení, vzkříšení, stvoření, cesta, poznání, první, poslední, obřad, děje a dějiny, zvyk, jedinec, společnost apod. Věda o náboženstvích nezaznamenala žádné takové lidské společenství, které by nemělo systém náboženských představ, či by bylo prosté náboženské dimenze svého života a vztahu k ní. Náboženství a jeho prožívání je konstantou lidství, součástí definice pojmu člověk, jevem, který je všelidský a doposud se vzpírá úspěšné definici, uchopení a vysvětlení jeho původu. Nemá původ ani v magii, ani v kultu předků, ani ve víře v duchy stromů a hor, ani v přesvědčení o existenci mystické vše naplňující energie. Toto vše je totiž svébytnou náboženskou představou. Víra a náboženství je tu tedy s námi od samých počátků lidství. 

Víra je výrazem lidské přirozenosti, jakési skryté náboženskosti člověka, „uctívacího pudu“ každého z nás. Vyvěrá ze specifických rysů lidské mysli a rozumu jako je abstraktní uvažování, schopnost k viděné realitě přiřadit souvislost s minulostí a budoucností. Jako stopa ve sněhu ukazuje stopaři na zvíře, které ji způsobilo, tak i tento svět ukazuje na svého Původce a Stvořitele, Jediného Boha. Vyvěrá také z přirozené lidské a potřeby cíle, ke kterému vše směřuje a vše se navrací, stejně jako člověk sám. Vyvěrá i z potřeby zdůvodnění jevu a potřeby znát smysl dané existující skutečnosti, potřeby utišit vlastní vnitřní rozervanost.

Náboženství a víra tedy může být konzistentní a odůvodnitelná lidským rozumem. Zároveň je v ní i skryté mystérium, které není vyjádřitelné lidskými slovy, pocity a myšlenkami, kvůli skutečnostem, o kterých hovoří, mystérium vzbuzující strach i naději, ohromení i fascinaci zároveň. Proto musí mít současně i jiný původ mimo člověka samého. Proč se např. nacházíme zrovna na tom místě vesmíru, galaxie a planetární soustavy, kde se nacházíme, že tam můžeme s úspěchem žít jako inteligentní bytosti? Proč je nám známý svět a naše planeta předmětem zrovna takových fyzikálních konstant, že umožňuje život nás, myslících lidí? Proč např. tatáž poloha naší planety a tytéž konstanty našeho vesmíru umožňují ideální podmínky pro pozorování okolního universa? A proč jsou fyzikální zákony makro- i mikrosvěta (které doposud neumíme propojit) ucelené, jednotné a stejné v každé části vesmíru? Tedy stejně jako je pravé a skutečné zvíře, které zanechalo stopu ve sněhu, je skutečný i Jediný, Milostiplný, Laskavý a Všeznalý Stvořitel, Který po Sobě zanechal tento svět.

Nikdo také nebude pochybovat o tom, že lidský rozum a mysl, nakolik zázračným je výtvorem, není dokonalá a neomezená. I když si sami vlastně ani pravou náplň těchto pojmů neuvědomujeme.

Představme si, že umíme všechny jazyky a dialekty světa a že jsme strávili ve všech zemích světa dostatečně dlouhou dobu na to, abychom pochopili tamní způsob života. Jak by se změnilo naše uvažování? Představme si, jsme již deset tisíc let staří. Viděli jsme, jak si lidé osvojili zemědělství, byli jsme svědky vzestupů i pádů prvních civilizací, zažili jsme proroky a jejich proroctví, mír s nimi všemi, včetně poselství posledního z nich صلى الله عليه و سلم, byli jsme přítomni toho, jak se islám šířil a jak jej přijímaly světové národy. Jak by se změnilo naše uvažování? Představme si, že jsme schopni do své hlavy načerpat nápady a znalosti všech vědců, myslitelů a filozofů světa. Vědět jako jedinec dohromady to vše, co vědí všichni tito lidé. Nebo ještě lépe, vědět vše, na co přišli všichni lidští géniové od prvního člověka až dodnes. Nebo jen vědět, co bude věda znát za dalších sto let (pokud to vůbec bude více, než dnes). Jak bychom rozmýšleli pak? Představme si třeba, že s jistotou víme, že v budoucnosti nastane katastrofa nebývalých rozměrů, které se nedá vyhnout. Změní to nějak naše uvažování a přístup k životu? Vše to jsou jen hypotetické otázky, protože nikdo z nás sám o sobě takové schopnosti nemá, neboť stojí až za hranicemi lidského rozumu. Jenže přirozená lidská zvídavost někde hluboko uvnitř každého z nás touží takové schopnosti mít, aby se mohla porozhlédnout i za hranice toho, co je kdy lidstvu souzeno poznat. Pokud se již nějakým způsobem podaří za tento závoj nepoznatelného proniknout, bylo by pošetilé, aby se to neodrazilo na lidském chování a činu.

Tím se dostáváme k otázce etiky. Jako svět náboženských představ provází lidstvo odnepaměti i etika – otázka dobra a zla, mravného a nemravného. Samy tyto pojmy jako kategorie lidského chování existují prakticky ve všech lidských společnostech, byť se jejich náplň mění a kvalifikace některých činů je kulturně závislá, proměnlivá a mnohdy i rozporuplná. Z tohoto hlediska lze vidět i jakási lidská pra-potřeba mravní kvalifikace činů. Filozofové, teologové i přírodovědci hledají kořeny lidské morálky, porovnávají různá společenství lidská mezi sebou (a v poslední době i se společenstvími mimolidských živočichů) a rozkrývají její biologickou podmíněnost a nevyhnutelnost. Poměřují četnosti různých morálních standardů a hodnocení jednotlivých mravných a nemravných aktů u různých skupin s cílem sestavit jakousi nad-etiku. Je nabíledni, že pokud taková snaha nebude dovedena do absolutního konce, nikdy nebude objektivní. A dokončena asi nikdy nebude. Nyní si, jako výše, představme, že naopak tuto nad-etiku známe. Jak se změní naše chování?[1]

Z hlediska hodnocení dobra a zla je dále potřeba mít na paměti co který čin zapříčinilo, s jakým úmyslem byl konán, nebo kam který čin vede, doveden do krajních důsledků. Představme si, že přesně víme, co bude mít každý náš krok za následek. Nebudeme to snad mít v životě snažší? 

Je také potřeba mít stále na paměti hledisko objektivní a subjektivní. Je věc hodnocená jedincem, vládní mocí, nebo jedním z mnoha společenství subjektivně jako dobro skutečným dobrem? Je věc, která je společensky odsuzovaná skutečně zlem, nebo jen nesmyslnou konvencí a prázdnou pověrou? A jsou kategorie dobro a zlo vůbec tak jasně vymezeny, jako se tváří na první pohled, nebo jsme častokrát nuceni vybírat větší ze dvou dober a menší ze dvou zel? Kolikrát se něco, co začalo jako dobro, skončilo nepředstavitelným zlem? Nebo kolikrát někdo, kdo chtěl páchat zlo, jej oděl šatem dobra a zlákal zástupy svých bližních, aby páchali nemravnosti a křivdy společně? A má kdokoli z lidí vůbec morální právo ustavovat jiným, co je a co není etické? Co má potom být zdrojem etických norem lidstva? Odpověď zní, že pakliže je reálný Stvořitel a Původce světa, jen On má právo na to, aby stanovil, co je správné a co je špatné ve všech otázkách lidského života, konání i myšlení. Jakákoli jiná etika nežli Jeho etika je jen stínem skutečné etiky, chabou a chatrnou nápodobou, atrapou a rudimentem.

Potřeba uspokojit „uctívací pud“ a „etický pud“ je tedy nezbytná a člověku přirozená, jako potřeba přijímat živiny a rozmnožovat se. Potřebu jíst a pít plníme správně jedením a pitím toho, co je prospěšné pro naše těla a mysli a toho, co je plodem férového výdělku našich vlastních rukou, bez pošlapání práva druhých. Pohlavní pud ukájíme způsobem, který je ku prospěchu nám, našim milovaným druhým polovičkám i dětem, jakož i celému lidskému druhu, nikoli způsobem, který by někoho ze jmenovaných poškozoval. Podobně i tuto potřebu můžeme naplňovat, na způsob, který neškodí ani nám, ani nikomu jinému, anebo také způsobem, který je nespravedlivý a proto křivý a falešný. Fakt, že takový nábožensko-etický paskvil může dokonce i krátkodobě fungovat, nemění nic na tom, že jde subjektivizmus a fata morganu, o věc bezcennou v očích Toho, Který stvořil člověka a dal mu samo lidství. Cokoli je uctíváno mimo Něj, není ničím, než jen dalším exemplářem v nekonečné sbírce zlatých telat.

Pakliže existuje Stvořitel a Původce, Který je pramenem etiky a určujícím měřítkem toho, co je dobré a spravedlivé a toho, co je špatné a nespravedlivé, má jen On Jediný plné právo být uctíván, Sám o Sobě a bez společníka. Být popisován tak, jak On Jediný chce a o Sobě dává znát. A jen On jediný má právo stanovit, jak má toto uctívání vypadat. A pakliže je Milostiplný, Vševědoucí a Laskavý, jak plyne z uspořádání tohoto světa, neochudil by nás o tuto možnost vědět proč a jak. Pakliže existuje Stvořitel, Který svět stvořil poprvé, může tento akt stvoření opakovat, pokud a když se Mu zachce. Pakliže je zároveň tento Stvořitel pramenem absolutního dobra a určovatelem toho, co je správné a co nikoli, je nutná potřeba konečného uznání a odměnění dobra a zatracení a potrestání zla – poslední soud. Pakliže se člověk vzpírá nábožensko-etickému imperativu uctívat Boha tak, jak si Bůh přeje, koná zlo. A je-li Bůh Dobrotivý, nestrpí zlo v jakékoli podobě, z čehož nutně pramení, že takový člověk je subjektem trestu.

Následovníci minimálně všech tří tzv. abrahámovských náboženství (a aktivní ateisté také) o sobě tvrdí, že jejich víra je ta pravá. Říká-li někdo, že každá víra je pravá, pak se jedná o jeho osobní víru a přesvědčení, které vyvrací samo sebe, protože různé víry se navzájem vyvracejí. Pakliže někdo tvrdí, že jeho náboženství je to pravé, musí existovat kritéria nějakým způsobem pravost víry dokazující. Formulujeme, že správné náboženství, aby bylo správné, musí:

–          Odvrhovat všechny zvrácené způsoby naplnění „náboženského pudu,“ které vymysleli lidé.

–          Potvrzovat víru v Jediného Stvořitele, Vševědoucího, Milostiplného a Laskavého, Který je pramenem veškerého dobra, komunikujícím s lidstvem ověřitelným způsobem, tj. pomocí komunikátorů, jejichž pravdomluvnost lze prokázat.

–          Obsahovat detailní návod na život, etickou směrnici, která se neprotiví zdravé lidské přirozenosti a předsudků zbavené lidské mysli.

–          Tato směrnice se musí týkat jak uctívání a rituálu samého, tak i všech stránek každodenního života jedince i společnosti, nebo jedinců a společností mezi sebou.

–          Být pravdivým záznamem Boží komunikace s lidstvem, navíc autenticky doložitelným, zachovalým přímo od komunikátora s Bohem a neselektivním, je-li takových komunikátorů vícero. Navíc mezi záznamy od různých komunikátorů nesmí být rozpor nevysvětlitelný těmito náboženskými záznamy samými. Též musí platit, že není rozporu v jednotlivém takovém záznamu, který by nebyl vysvětlitelný opět tímto záznamem.

–          Tento pravdivý záznam musí být vždy otevřeně k dispozici všem vyznavačům bez rozdílu rasy, pohlaví, kasty, původu apod., tj. nesmí existovat privilegovaná vrstva vykladačů, uzavírající záznam před zraky ostatních a monopolizujících si výklad.

–          Obsahovat všechny tyto aspekty současně. Ta náboženství, která splňují jen některé podmínky, jsou pervertovanou verzí dávné skutečnosti, ze které se dodnes nedochovalo takřka nic jistého.

 A jak si stojí právě Islám, resp. autentické islámské učení stavějící na Koránu, na Sunně a na praxi prvních muslimů? První dva body jsou shrnuty ve slovech šehády (není božstva kromě Boha a Muhammed je Jeho Posel). Dalším dvěma bodům vyhovuje sama šarí’a. Těm, kteří by neviděli nutnost, aby víra ovlivňovala život lidí, jsme odpověděli již výše, při argumentaci vazbou mezi vírou a morálkou. Těm, kteří by namítali, že se islám neslučuje s přirozeností člověka, nebo napadali autenticitu jeho zdrojů, lze jejich teze vyvrátit v některé z dalších úvah. Komunikátory mezi Bohem a lidmi jsou proroci islámu od Adama k Muhammedovi صلى الله عليه و سلم. Jsou lidskými bytostmi, které dosáhli nejvyššího stupně kvalit, jakých může člověk dosáhnout, ale nikdo jim nemůže upřít jejich lidství. Proto je jejich přístup lidský a srozumitelný, jejich činy, slova a působení pochopitelné a ověřitelné, jakožto stále ještě lidské. Pravdivým záznamem komunikace Boha s lidmi prostřednictvím těchto proroků byla zjevení Boží lidem. Z nich podmínku autenticity dodnes splňuje Korán a autentická Sunna. Jejich pravdivost je ověřitelná kýmkoli, o čemž svědčí celé stohy popsaných stran. Také jejich autenticita byla mnohokrát napadána, ale tyto útoky byly zatím vždy odvráceny a zůstalo u nejasností a u nesplněných přání jejich nepřátel. Doposud totiž nikdo nevyvratitelně nevyvrátil, že Korán je skutečně slovem Božím a autentická Sunna je opravdu autentická. Pokusy neustále přicházejí a odcházejí, cíle, prostředky a východiska se mění, častokráte popírajíc samy sebe, ale Korán a Sunna zůstává.

 Poslední dvě podmínky splňuje jen Islám. Nesplňují jej různé představy některých zbloudilých muslimů (i nemuslimů), různé pseudoislámy, které se lidé za historii snažili a snaží vytvářet. Pravý Islám nepotřebuje duchovenstvo a ani jej nezná. Zná jen lidi zběhlé a znalé v jeho textech, předpisech a výkladu. Takovým se, vynaloží-li patřičné úsilí, může stát úplně každý.

Islám jako takový, jak je obsažen v Koránu, Sunně a zvyklostech zbožných předků, vyvěrá především od Boha Samého směrem k lidem, aby usměrnil jejich náboženské a etické prožívání správným směrem. Islámská věrouka umožňuje pohlédnout za hranice běžné skutečnosti. Odkrývá nové rozměry lidské mysli. Dává jasné dělítko mezi víru a pověru, duchovně člověka osvobozuje a činí jej svobodným proti manipulaci skrze duchovní pavědy, čímž naplňuje a uspokojuje neustálý lidský hlad po poznávání jistotou nalezení. Dává vnitřní klid a tolik potřebný nadhled, se kterým je člověk stále „o krok před osudem“ a vyrovnanost tváří v tvář každé překážce a výzvě. Není nic, co by nebylo dobré, hodnotné a chvályhodné, na první pohled nebo v konečném důsledku, aniž by k tomu islámské zákonodárství – šarí’a, nenabádala a zároveň není nic zlé, zkažené a odsouzeníhodné, aniž by od toho šarí’a neodvracela. Islám přichází, aby člověku nabídl spokojenost a štěstí jak na světě tomto, tak i na onom, ve vší šíři a komplexitě lidského života.

Šarí’a v sobě ukrývá několik osobitostí:

1.        – Její nadpřirozený původ a fakt, že není dílem stvoření. Korán byl zjeven Proroku صلى الله عليه و سلم k vysvětlení, objasnění, uvedení do praxe a k naučení druhým. Ani Prorok صلى الله عليه و سلم však nejednal sám za sebe, ale z popudu Božího. Text je uchován autentický a tato autenticita je testovatelná, ani Korán, ani autentická Sunna nebyly v historii měněny ani chybou, ani záměrně. Navíc je v jeho textech jasně rozděleno, co je přímé, nestvořené slovo Boží, co je od Proroka صلى الله عليه و سلم a co je od jeho druhů a následovníků. Tím je bráněno zmatkům.

2.       – Její celistvost a všeobsažnost. Platí pro celé lidstvo i pro džiny, není nutně svázána s jediným národem, jediným místem, časem, generací, vrstvou lidí apod. Je určena lidem všech ras, podnebí, jazyků, etnik, všech úrovní vzdělání i postavení ve společnosti. Řeší všechny problémy buď přímo, nebo ukazuje cestu, jak je řešit. Jako potenciálně platná pro každého a pro všechny byla šarí’a koncipována již od samé prorocké mise Božího Posla Muhammeda صلى الله عليه و سلم.

3.      –   Vyvrcholení předešlých náboženských zákonů. Integruje je v sobě a řeší jejich sporné body, čímž je zastiňuje a novelizuje. Potvrzuje, co je na předchozích náboženských systémech pravda a ukazuje (s patřičným vysvětlením) co je na nich smyšlenka.

4.       Uměřenost a spravedlivost ve srovnání s ostatními systémy. Nejlépe odpovídá lidské povaze a přirozenosti. Uvádí do rovnováhy duši i tělo, jedince i kolektiv (společnost) i snahu o získání tohoto světa a snahu o získání světa onoho.

5.      –  Moudrost a stálá snaha zajistit člověku jeho zájem, jak na světě tomto, tak i na onom. Vždy se snaží získat vše dobré a zabránit všemu špatnému, za všech okolností a v každé situaci. Zachovává člověku i lidstvu jeho víru, život, zdraví, zdravou nezkalenou mysl, majetek, čest, kontinuitu, Proto ponechává také cestu a metodiku, jak vynalézat nová řešení dříve neznámých kauz, způsob, jak nad věcmi uvažovat a jak se vypořádat s nečekanými problémy.

6.       – Neklade na člověka nereálné požadavky, je schopen se přizpůsobit těžkostem, a neobvyklým situacím, které někdy člověka potkají, jako jsou obtíže při nemoci, nebo cestě. Také to, co opomene ze zapomenutí, nebo učiní omylem, nebo z donucení, je mu odpuštěno.

Toto vše nabízí cesta Koránu a Sunny každému z nás, kdo je ochoten se na ni vydat a kráčet po ní dále kupředu.

---