Jako prstem do oceánu, díl ii.

ocean wave during daytime

Zbožní předkové o tomto a onom světě a vztahu věřícího k němu

Zbožní předkové o tomto a onom světě a vztahu věřícího k němu

Kdo se zaměřuje na onen svět, kdo své srdce upíná ke svému Pánu, tomu Alláh upraví jeho záležitosti a ulehčí jeho srdci. Bude žít snadně, nebude se honit za vezdejšími statky, nebude roztěkaný doleva a doprava. Proto někteří zbožní říkávali: „Boháč možná nemůže usnout, zatímco chudák klidně možná usne i ještě dřív, než vůbec ulehne do postele.“ A obojí se vrací na stav, v jakém se nachází srdce – zda se upíná na tento, či na onen svět, bez ohledu na to, zda je dotyčný člověk jako takový přímo boháčem, anebo chudákem.

Prorokův صلى الله عليه و سلم společník ‘Abdulláh ibn Mes’úd رضي الله عنه řekl: „Jste uvězněni mezi ubíhajícími dny a nocemi. Váš vymezený čas neustále ubývá. Vaše skutky jsou stále zaznamenávány a smrt na vás může znenadání udeřit v každičkém okamžiku. Proto kdokoli zaseje sémě dobra, ten zajisté požne úrodu podle svých představ. A kdokoli zaseje sémě zla, ten sklidí úrodu marné lítosti.[1]

Al-Hasan al-Basrí pravil: „Synu Adamův! Prodávej svůj vezdejší život za život posmrtný. Tak dosáhneš zisku v obou. A neprodávej svůj život posmrtný, abys za něho získal život vezdejší. Takto o oba jedině přijdeš.[2]

Málik ibn Dínár praví: „Míra s jakou teskníš za tímto světem odpovídá míře touhy po onom světě, která se z tvého srdce vytratí. A nápodobně míra, s jakou teskníš po onom světě, odpovídá míře touhy po tomto světě, která se z tvého srdce vytratí.[3]

Sufján as-Sewrí byl jedním mužem požádán o radu. Řekl mu: „Usiluj o tento svět v míře shodné tomu, kolik v něm strávíš. A usiluj pro svět onen v míře shodné tomu, kolik v něm strávíš. Mír s tebou.[4] ‘Alímu ibn Hasan as-Sulemímu Sufján as-Sewrí odkázal: „Nechť je tvůj druh někdo, kdo ti brání zabřednout do záležitostí tohoto světa natolik, že by tě to odlákalo od Alláha a ten, kdo v tobě probouzí touhu po onom světě a práci pro něj. Měj se naopak na pozoru před lidmi, kteří učinili z tohoto světa svůj cíl, kteří neustále hovoří jenom o vezdejších záležitostech. Věru tací zkazí jak tvou víru, tak i tvé srdce. Často si připomínej smrt, mnoho pros Alláha o odpuštění za své hříchy a o bezpečí v tom, co ti ze života ještě zbylo.[5]

Ahmed ibn Hanbel pravil: „Padesát let jsem uctíval Alláha, ale nedokázal jsem v uctívání zažít slast, dokud se mi nepodařilo zbavit se tří věcí: Zavrhl jsem touhu uspokojit lidi, abych mohl vždy říkat jen pravdu. Zavrhl jsem společnost hříšníků, abych ji mohl vyměnit za společnost bezúhonných. A odvrhl jsem slasti tohoto vezdejšího světa, abych mohl slast nalézt ve věcech světa onoho.[6]

Nutnost odříkání se a nezbytnost opatrnosti při zacházení s tímto světem

Vznešený Alláh pravil:

وَمَا هَـٰذِهِ ٱلْحَيَوٰةُ ٱلدُّنْيَآ إِلَّا لَهْوٌ وَلَعِبٌ ۚ وَإِنَّ ٱلدَّارَ ٱلْـَٔاخِرَةَ لَهِىَ ٱلْحَيَوَانُ ۚ لَوْ كَانُوا۟ يَعْلَمُونَ

Tento život pozemský není leč zábava a hra, zatímco pobyt v životě budoucím je tím životem pravým – kéž by to jen věděli! (‘Ankebút: 64)

Jindy Prorok صلى الله عليه و سلم také řekl:

‏ الدُّنْيَا سِجْنُ الْمُؤْمِنِ وَجَنَّةُ الْكَافِرِ.

Tento svět je žalářem pro věřícího, avšak rájem pro nevěřícího.[7]

Muhammed ibn Sálih al-‘Usejmín pravil:

Tento svět je pro věřícího jako vězení, protože věřící čeká na věčné užívání, které přijde po jeho skončení. Je tak jako vězeň, čekající až bude propuštěn na svobodu v nedočkavém očekávání toho, co ho ve světě na druhé straně mříží čeká. A nevěřící je ve vztahu k tomuto světu, jakoby si už užíval ráje. A je to také proto, že cokoli zažívá z těžkostí a nepohody na tomto světě, není ničím ve srovnání s hrůzami trestu v hrobě a v Pekelném Ohni. V porovnání s tím je na zemi úplný ráj.[8]

Prorokův صلى الله عليه و سلم zeť a bratranec a také čtvrtý a poslední pravověrný chalífa této ummy ‘Alí ibn Abí Tálib رضي الله عنه pravil: „Příklad tohoto světa je jako příklad hada, měkký a hebký na dotek, leč v útrobách je pln jedu.[9]

Míra zbožnosti se pak neměří silou odporu a strachu z takového hada, ale dovedností a zručností v zacházení s ním, aby neublížil ani nám, ani ostatním, neboť i on přináší – a mnohdy právě i díky tomuto svému jedu – bezpočet rozmanitých podob užitku: jeho cenná kůže, jeho schopnost hubit hlodavce i jeho jed, který může být zdrojem léčiv. Tento had není vždy jen nebezpečný, ale často také prospěšný, jen třeba dávat pozor, aby člověka neuštkl.

Tato opatrnost ve vztahu k tomuto vezdejšímu světu je vyjádřena dvojicí arabských pojmů الزهد az-zuhd a الوراء al-werá´. Az-Zuhd je synonymem odříkání. Člověk se při něm zříká všeho z tohoto světa, co pro něho nenese na světě onom benefit. A al-werá znamená opatrnost vůči těm světským záležitostem, které nám na světě onom mohou přímo uškodit. A nejde při tom o okázalé vystavování vlastní askeze na odiv, ale o svědomitý vnitřní přístup, protože nejlepší podobou takového jednání je ta, kdy se své odříkání a svou opatrnost snažíme zrakům ostatních co nejlépe ukrýt. [10]

Staří mudrci a učenci, jako Abú Hámid al-Ghazálí a mnozí další, v otázce vztahu k tomuto světu uváděli názorné podobenství muže, jehož zastaví královský posel a doručí mu list, jenž je pozvánkou do paláce na královskou hostinu. Dotyčný se vydá na cestu, nosíce sebou vak jídla, aby měl po cestě co k snědku. Když přijde před královský palác, spatří před sebou zlého hlídacího psa. Strčí tedy ruku do svého měchu s jídlem, vytáhne kus masa a vší silou ho mrští co nejdál od sebe, aby tak odlákal psa, jenž se rozběhne za masem. Sám proto může bezpečně vkročit do královského paláce a zúčastnit se v něm hostiny, na kterou ho král pozval. Příklad královského posla odpovídá Poslu Božímu صلى الله عليه و سلم, příklad krále odpovídá Alláhu – jak Vznešený je On, Jemuž nic není podobno – příklad listu odpovídá Božímu Zjevení Koránu, příklad paláce a hostiny v něm odpovídá Ráji a rajské odměně, příklad cesty pozemskému životu, příklad překročení prahu paláce odpovídá smrti a příklad měchu s masem pak lákadlům a pozlátkům tohoto světa. Ta je nutno odvrhnout a zahnat tak do dáli psa, který coby příklad odpovídá prokletému šejtánu, abychom tak mohli nerušeně a v bezpečí dosáhnout svého cíle.

Pokud člověk nepřemůže svou touhu po pomíjivých lákadlech tohoto světa a zůstane svým srdcem připoután k nim, nikdy nebude moci dosáhnout skutečného odříkání či opatrnosti ve stavu k tomuto světu. [11]

‘Abdul’azíz al-Kureší slyšel Sufjána as-Sewrího říci: „Je nevyhnutelné, aby ses svým srdcem nepoutal k životu na tomto světě a nadmíru po něm nedychtil. Pokud tak učiníš, Alláh pro tebe učiní skryté pravdy tohoto světa viditelnými. Je nevyhnutelné, abys byl bohabojný natolik, aby ses dokázal držet daleko od všeho, co je pochybné a co ti může v posmrtném životě uškodit. Pokud tak učiníš, Alláh ti ulehčí v Soudný Den tvé zúčtování. Zanech toho, co v tobě probouzí pochybnosti, ve prospěch toho, o čem nepochybuješ. Zanechej věcí zdánlivě podobných pravdě, avšak ve skutečnosti falešných. Tak budeš v bezpečí ty i tvá víra.[12]

Žijeme na tomto světě a jsme jeho pevnou a nedílnou součástí. Islám nevolá po mnišském životě bez jakéhokoli kontaktu s realitou, oddávaje se čistě duchovním záležitostem. Nejzbožnějším a Alláhu nejmilejším není ten, kdo tento svět zavrhne zcela, aby se vyvaroval možných jeho pokušení, ale ten, který se dokáže udržet na uzdě tváří v tvář jeho lákadlům, kdo po něm dokáže kráčet opatrně bez přešlapu a využívat to dobré, co nabízí, ku prospěchu sebe a všech okolo.

Posel Boží صلى الله عليه و سلم v tomto smyslu pravil:

من حديثٍ مرفوعٍ: المُؤمِنُ الذي يُخالِطُ الناسَ، ويَصبِرُ على أذاهم أفضَلُ من المُؤمِنِ الذي لا يُخالِطُ الناسَ، ولا يَصبِرُ على أذاهم.

Věřící, který se druží s lidmi a trpělivě snáší jejich ústrky, má větší odměnu, než ten, kdo se s nimi nedruží a jejich ústrky tak nemusí trpělivě snášet.[13]

Dobrý a špatný přístup člověka k tomuto světu se neodráží ani na jeho zjevu, ani na jeho postavení, ani míře jeho bohatství, ale zůstává ukryt v srdci. Kdo se odříká tohoto světa, nemusí být nutně jen chudobný. Může být pravým zbožným asketou, byť by v rukou držel kilogramy zlata. Tyto poklady pro něj nic neznamenají. Pocházejí z čistého a dovoleného zisku, který takového člověka neodlákal od plnění náboženských povinností. A dotyčný je vždy připraven rozdat tyto poklady na cestě Boží. Naopak mohou existovat i chudáci, kteří ačkoli nemají ani haléř, jejich srdce teskní a touží po penězích do té míry, že v nich už není pražádného prostoru pro cokoli jiného. Jejich chudoba je jim postavena před zraky a oni jsou jí zcela zaslepeni a ochromeni. Za mrzkých pár drobných prodávají své principy a díky tísni ve svém srdci klesají k nejodpornějším hříchům. Jde o to, v čem se člověk snaží předehnat ostatní a soupeřit s nimi – zda v hromadění vezdejších statků, anebo ve víře a vnitřním bohatství srdce.

Vznešený Alláh pravil:

أَلْهَىٰكُمُ ٱلتَّكَاثُرُ حَتَّىٰ زُرْتُمُ ٱلْمَقَابِرَ

Vy rádi v rozmnožování jmění soupeříte, až dokud hroby nenavštívíte. (Tekásur: 1-2)

Na jiném místě pravil:

وَلَوْ بَسَطَ ٱللَّـهُ ٱلرِّزْقَ لِعِبَادِهِۦ لَبَغَوْا۟ فِى ٱلْأَرْضِ وَلَـٰكِن يُنَزِّلُ بِقَدَرٍ مَّا يَشَآءُ ۚ إِنَّهُۥ بِعِبَادِهِۦ خَبِيرٌۢ بَصِيرٌ

Kdyby Bůh dal služebníkům Svým obživu v hojnosti, věru by se stali nestoudnými na zemi, avšak On sesílá s mírou to, co chce. On věru je o služebnících Svých dobře zpraven a dobře je vidí. (Šúrá: 27)

Podle Abú Hurejry رضي الله عنه Posel Boží صلى الله عليه و سلم ohledně soupeření a předhánění se v hromadění jmění pravil:

انْظُرُوا إِلَى مَنْ هُوَ أَسْفَلَ مِنْكُمْ وَلاَ تَنْظُرُوا إِلَى مَنْ هُوَ فَوْقَكُمْ فَإِنَّهُ أَجْدَرُ أَنْ لاَ تَزْدَرُوا نِعْمَةَ اللَّهِ عَلَيْكُمْ

Hleďte na toho, kdo je pod vámi a nedívejte se na toho, kdo stojí nad vámi, abyste díky tomu nezačali znevažovat Boží dobrodiní, která vám poskytl.[14]

Muhammed ibn ‘Alí ibn Ádam al-Isjúbí poskytl toto vysvětlení:

Tento hadís poskytuje objasnění, že člověk musí být vždy vděčen Alláhu za dobrodiní, která mu On poskytl a nikdy se závistivě neohlížet na ty, kterým bylo dáno více, než jemu a ty, kteří byli obdařeni vícero dobrodiními. Věru Alláh je Ten, který lidem uděluje obživu a možnosti podle Své Dokonalé Moudrosti. Nesluší se, aby služebníci v tomto ohledu hleděli na jiné, protože by mohli začít znevažovat Boží dary,
kterých se jim dostalo díky všeobjímající Boží Moudrosti a přestali by si jich cenit.

Vznešený Alláh praví:

وَعَسَىٰٓ أَن تَكْرَهُوا۟ شَيْـًٔا وَهُوَ خَيْرٌ لَّكُمْ ۖ وَعَسَىٰٓ أَن تُحِبُّوا۟ شَيْـًٔا وَهُوَ شَرٌّ لَّكُمْ ۗ وَٱللَّـهُ يَعْلَمُ وَأَنتُمْ لَا تَعْلَمُونَ

Je však možné, že je vám nepříjemné něco, co je pro vás dobré, a je možné, že milujete něco, co je pro vás špatné; jedině Bůh to zná, zatímco vy to neznáte. (Bekara: 216)

a také:

فَعَسَىٰٓ أَن تَكْرَهُوا۟ شَيْـًٔا وَيَجْعَلَ ٱللَّـهُ فِيهِ خَيْرًا كَثِيرًا

Je možné, že cítíte odpor k něčemu, do čeho Bůh vložil velké dobro. (Nisá: 19).[15]

Správný přístup k tomuto světu pak začíná nejprve zanecháním všeho, co na onom světě škodí, následuje odvrhnutím všeho, co od onoho světa rozptyluje a co na onom světě nepřináší žádný užitek.

Málik ibn Dínár pravil: „Je lepší, když člověk zanechá jediný zlaťák ze zakázaného zisku, než když sto zlatých rozdá jako milodar.[16]

Možná z tohoto důvodu se od Posla Božího صلى الله عليه وسلم dochovalo tolik proseb, zmiňujících adekvátní přístup k tomuto světu.

‘Áiša رضي الله عنها vyprávěla, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم prosíval Alláha následujícími slovy:

اللَّهُمَّ إِنِّي أَعُوذُ بِكَ مِنْ فِتْنَةِ النَّارِ وَعَذَابِ النَّارِ وَمِنْ شَرِّ الْغِنَى وَالْفَقْرِ.

Ó Bože, utíkám se k Tobě před pokušením a trestem Ohně a před zlem bohatství i chudoby.[17]

A podle Abú Hurejry رضي الله عنه Posel Boží صلى الله عليه و سلم svého Pána často prosíval také těmito slovy:

اللَّهُمَّ أَصْلِحْ لِي دِينِي الَّذِي هُوَ عِصْمَةُ أَمْرِي، وَأَصْلِحْ لِي دُنْيَايَ الَّتِي فِيهَا مَعَاشِي، وَأَصْلِحْ لِي آخِرَتِي الَّتِي فِيهَا مَعَادِي، وَاجْعَلِ الْحَيَاةَ زِيَادَةً لِي فِي كُلِّ خَيْرٍ، وَاجْعَلِ الْمَوْتَ رَاحَةً لِي مِنْ كُلِّ شَرٍّ

Ó Bože, naprav pro mne mou víru, jež je záštitou věcí mých. Naprav pro mne i mé vezdejší záležitosti, neboť mezi nimi vedu svůj život. Zlepši pro mne to, co mne čeká na onom světě, neboť tam je můj konečný cíl. Učiň, aby byl můj život stále větší hojností všeho, co je dobré a učiň mou smrt úlevou od všeho zlého.[18]

Pravý přístup k tomuto světu znamená tedy být Alláhu vděčen za to, co se nám z něj dostalo, připomínat si Jeho dobrodiní a dělit se o ně s ostatními a zároveň trpělivě snášet nedostatek a nermoutit se tím, co se nám z něho nedostalo, jak popisuje Ibnu l-Kajjim al-Džewzíja. [19] A dodává:

Skutečný muž se bojí jen toho, že zemře jeho srdce. Nikoli toho, že zemře jeho tělo.[20]

Al-‘Usejmín pravil:

Člověk si nezbytně musí připomínat svůj stav a to, jak jednou skončí, že tento konec není absolutní, že je tu s nějakým vyšším cílem a že jeho život na tomto světě má nějaký vyšší smysl – život posmrtný. Proto si člověk musí stále připomínat smrt, ani ne tak proto, že bude představovat rozluku s jeho milovanými a s věcmi, na které si na tomto světě zvykl, toto je krátkozraký pohled, naopak, musí si smrt připomínat proto, že když přijde, nedostane už člověk další šanci konat dobré skutky a pracovat pro onen svět. Když se na to podívá z tohoto úhlu pohledu, tím spíše se začne připravovat na onen svět a konat dobro.[21]

V tomto duchu vyznívají i slova Boží:

مَتَـٰعُ ٱلدُّنْيَا قَلِيلٌ وَٱلْـَٔاخِرَةُ خَيْرٌ لِّمَنِ ٱتَّقَىٰ وَلَا تُظْلَمُونَ فَتِيلًا

Užívání na tomto světě je jen nepatrné, zatímco onen svět je daleko lepší pro toho, jenž je bohabojný – a nebudete ošizeni ani o slupku pecky datlové! (Nisá: 77)

Pomíjivost tohoto světa ve srovnání se světem oním pochopí každý nejpozději v okamžiku umírání, jenže v tu chvíli už bude pozdě a žádná druhá šance nepřijde:

حَتَّىٰٓ إِذَا جَآءَ أَحَدَهُمُ ٱلْمَوْتُ قَالَ رَبِّ ٱرْجِعُونِ لَعَلِّىٓ أَعْمَلُ صَـٰلِحًا فِيمَا تَرَكْتُ ۚ كَلَّآ ۚ إِنَّهَا كَلِمَةٌ هُوَ قَآئِلُهَا ۖ وَمِن وَرَآئِهِم بَرْزَخٌ إِلَىٰ يَوْمِ يُبْعَثُونَ

A když k některému z nich přichází smrt, tu volá: “Pane můj, dej mi vrátit se na zemi, možná že vykonám něco dobrého v tom, co jsem zanedbal!” Však pozor! Toto jsou jen slova, jež pronáší, avšak za nimi stojí přehrada
až do dne, kdy budou vzkříšeni.
(Mu´minún: 99-100)

______________________________________________________________

[1] Uvádí ho Ibnu l-Kajjim v al-Fewáid, str. 214.

[2] Zaznamenal Ibnu l-Džewzí v Sifetu s-safwa, 3/165.

[3] Zaznamenal Ahmed ibn Hanbel v az-Zuhd, 259.

[4] Zaznamenal Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá´, 7/56.

[5] Zaznamenal Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá´, 7/82.

[6] Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá´, 11/34.

[7] Od Abú Hurejry رضي الله عنه ho zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2956.

[8] Viz Fethu l-dželáli l-ikrám fí šerhi bulúghi l-merám, 5/364-365.

[9] Viz Kitábu z-zuhd, str. 164.

[10] Více viz Ibnu l-Kajjim v al-Fewáid, str. 178.

[11] Viz al-Fewáid, str. 179.

[12] Zaznamenal Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá´, 7/20.

[13] Od ‘Abdulláha ibn Omara رضي الله عنهما zaznamenali at-Taberání v al-Awsatu, 6/110 a další. Jako sahíh doložil al-Albání v Sahíhu l-Džámi’, hadís č. 6651.

[14] Zaznamenali Ahmed v Musnedu, hadís č. 7449; Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 4281; a at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2703 jako sahíh. Jako sahíh doložil i al-Albání v Sahíhu Suneni t-Tirmizí, hadís č. 2513 a v Sahíhu Suneni Ibn Mádža, hadís č. 3358. Podobný hadís uvádí i Muslim v Sahíhu, hadís č. 2963.

[15] Viz al-Bahru l-muhítu s-sedždžádžu Šerhu Sahíhi Muslim ibnu l-Hadždžádž, 45/78.

[16] Viz al-Mudžálesetu we džewáhiru l-‘ilm, 5/125.

[17] Zaznamenali Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 1543; Abú Ja’lá v Musnedu, hadís č. 4665. Jako sahíh jej doložil an-Newewí v al-Azkár, hadís č. 483.

[18] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2720.

[19] Viz Medáridžu s-sálikín, 2/232.

[20] Viz Ibid., 3/248.

[21] Viz Šerhu l-mumti’i ‘alá Zádi l-mustakni’, 5/231.