OTÁZKA: Evropská komise pro fetwy prohlásila, že muslimům v nemuslimských zemích je dovoleno vzít si klasický úvěr či hypotéku na dům, bez ohledu na to, že obsahuje zakázané úroky. V této fetwě Komisi podpořil i Dr. Júsuf al-Karadáwí. Je to pravda? Představuje to potom výjimku z předpisu zakazujícího úrok? A může se to týkat i Slovenska a Česka?
ODPOVĚĎ:
Je pravda, že nákup nemovitosti určené k přímému užívání cestou úrokové hypotéky v podmínkách pobytu v nemuslimské zemi za stanovení určitých podmínek někteří muslimští učenci skutečně dovolili. Historicky první fetwu dovolující muslimům určité typy úročných transakcí v podmínkách nemuslimského většinového okolí v situaci, kdy není možno koupit nemovitost jiným způsobem, vydal Muhammed Rešíd Ridá už před více než stoletím pro tazatele z indonéské Jávy.1 Dr. Júsuf al-Karadáwí ve své knize Fikh muslimských menšin tento názor v západním menšinovém kontextu původně připisuje skupině indo-pákistánských hanefíjských učenců, kteří muslimským přistěhovalcům do Británie povolili koupi bytových prostor i přes skutečnost, že úvěr či hypotéka na ně je klasickou úrokovou transakcí, která je jinak v islámu zakázána. V 70. letech vydal pro podmínky USA a Kanady de facto stejnou fetwu přední syrský fakíh Mustafá az-Zerká a na tomto svém stanovisku vytrval až do 90. let. Toto stanovisko vyjádřil v celkem pěti svých fetwách v rozmezí asi čtvrtstoletí.2 V roce 1985 kř. éry fetwu obdobného znění, taktéž povolující nákup nemovitosti na hypotéku, pro tazatele v USA povolili učenci z Kuvajtské rady pro fetwu.3 V roce 1999 kř. éry se ve stejném duchu vyslovila i Evropská komise pro fetwy na svém 4. zasedání v irském Dublinu. Komise ovšem formulovala své stanovisko krajní nouzí, podmíněně neexistencí šarí’atsky přijatelné alternativy, dokud není nalezeno trvalé islámem povolené řešení, výlučně v míře té, která zajistí muslimovi, který k tomuto řešení sáhne, jeho bytovou otázku, neboť právo na střechu nad hlavou je příkrou potřebou (arab. arab. الحاجة al-hádža) přerůstající v naprostou nezbytnost (arab. الضرورة ad-darúra) v pohledu muslimova majetku a důstojnosti jeho lidské existence.4
Al-Karadáwí ve vzpomínané své práci sám o svých osobních myšlenkových pochodech píše, že nejprve zastával klasické islámské stanovisko o zákazu tohoto druhu transakce, než na základě argumentů posléze svůj názor revidoval.5 Důvody, které vedly k vydání protichůdné fetwy al-Karadáwí shrnuje jako: nepevná úroková sazba při hypotéce, nutnost placení daně z nemovitosti, nedostatek kapitálu u hůře situovaných příslušníků muslimských menšin a jejich socio-ekonomické znevýhodnění, pakliže by zůstali pouze nájemci a nestali se přímými vlastníky bytu, prekarizace muslimské menšiny a rodin s vícero dětmi na trhu s nemovitostmi a jejich diskriminace oproti nemuslimské většině nebo rodinám s méně dětmi, výška splátky odpovídající průměrnému nájmu a pro muslimy a vícečetné rodiny omezené možnosti nabýt nemovitosti jiným způsobem.6
Oproti škodám pramenícím především z přímé účasti na úrokové ekonomice a překážkám pro rozvoj jejích bezúrokových variant pak al-Karadáwí staví výhody v podobě možnosti faktického snížení daně o úrokovou stopu, možnost snáze nashromáždit vlastní kapitál, materiální i nemateriální socio-ekonomické přednosti pramenící z osobního vlastnictví nemovitosti namísto jejího nájmu, protože cena nemovitosti obyčejně roste (ale může i klesat) a postupně klesají i splátky hypotéky oproti obyčejně rostoucímu nájmu.7 K tomu je nutno připočíst socio-ekonomickou emancipaci muslimů, osobní a náboženské výhody pramenící muslimům z možnosti zvolit si lokalitu vlastního bydlení, včetně prevence vzniku sociálně vyloučených lokalit s obecně vyšší mírou kriminality, jež v západoevropských velkoměstech existují zejména na činžákových sídlištích s pronajímanými dělnickými byty, které dnes obývají především muslimští a další přistěhovalci.8
Velká většina učenců, kteří vydaly inkriminované fetwy o povolenosti úrokových hypoték na obytné prostory pro osobní potřebu, se opírá o argument zastávaný Abú Hanífou a jeho učedníkem Muhammedem aš-Šejbáním, že pro muslima, který z nějakého důvodu pobývá na území nevěřících spadajícím do kategorie příbytku války (arab. ار الحرب dáru l-harb), tj. v zemích většinově nemuslimských, kde neplatí šarí’a, nejsou v nich na veřejnosti patrné symboly islámu a nemají s muslimskými zeměmi žádné diplomatické dohody, je muslimovi dovoleno z majetku nevěřících získat cokoli, co muslimovi tito nevěřící sami osobně poskytnou shodně své libovůli a svým obyčejům a zvyklostem, byť by to zahrnovalo i úrokovu transakci. Muslim od nich tedy může převzít jimi poskytnutý výnos úroku, avšak nesmí ho na ně uvalit sám ze své vůle.9 Podobné stanovisko uvádí at-Taháwí od Ibráhíma an-Nech’ího a s jistou mírou zavrženíhodnosti i od Sufjána as-Sewrího.10
Tento svůj názor opírají výše uvedení učenci o stanovisko Prorokova صلى الله عليه وسلم společníka ‘Amra ibnu l-Áse رضي الله عنه, který toto dovoloval jak ve vlastním dáru l-harbu, tak i na územích nevěřících, kteří už s muslimy uzavřeli mírové dohody (tzv. příbytek příměří, arab. دار الموادعة dáru l-muwáde’a či příbytek smlouvy, arab. دار الصلح dáru s-sulh, resp. دار العهد dáru l-‘ahd). Obě tyto kategorie se totiž podle hanefíjců v otázkách trestního, obchodního a majetkového práva řídí pravidly platnými pro dáru l-harb.11 Doplňkovým argumentem pak může být úleva, kterou s jistou mírou zavrženíhodnosti dal Lejs ibn Se’ad nerovnocenným směnám zboží, např. otroků za jídlo, v podmínkách takových území, byť jsou v podmínkách šarí’atské legislativy nedovolené, pod podmínkou, že muslim tím získá reálný prospěch a zároveň nepůjde o podvod a nepodkope to důvěru mezi oběma stranami příměří či mírové dohody.12 Důkazem stoupenců tohoto názoru je, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم dovolil muslimům obchodovat s nepřátelskými židy Benú Nadír a odkoupit od nich odklad dluhu, což je de facto úrok.13
Tento názor ovšem odmítají všechny tři zbývající mezheby (málikovský, šáfi’ovský a hanbelovský) i Abú Hanífův učedník Abú Júsuf a to je upřednostněná a správnější (arab. راجح rádžih) pozice.14 K tomuto názoru se klonil i Ibn Tejmíja.
Pozdější vůdčí hanefíjská autorita a přední znalec detailů stanovisek tohoto mezhebu, Ibn ‘Ábidín ad-Dimeškí, věnoval detailům otázek obchodních transakcí shodně zvyklostem a obyčejům celé jedno své dílo, v němž sice píše, že „obyčejům a zvyklostem se v šarí’i věnuje pozornost a proto se může na jejich základě budovat předpis,“15 avšak své pojednání zakončuje slovy:
„Vše, co jsme uvedli o jednání shodně zvyklostem a obyčejů platí jen v situacích, kdy sám obyčej neprotiřečí šarí’i jako takové, např. tím, že by obsahoval úroky, nedovolené daně či cokoli tomu podobného.“16
Podobný výběr správnější pozice jako Ibn ‘Ábidín učinil mezi těmito protichůdnými názory svého mezhebu i další hanefíjec, Kemál ibn Hummám, ve třetím nejdůležitějším pramenném textu tohoto mezhebu.17 Proto není dovoleno, aby se muslim účastnil jakékoli úrokové transakce kdekoli, kdykoli, za jakýmkoli účelem a s kýmkoli, muslimem či nemuslimem.18
Na správnost tohoto upřednostnění ukazuje obecně hodně přísně a nekompromisně formulovaný zákaz úroků v Koránu i v Sunně, které přicházejí v obecném a všeobjímajícím znění bez formulovaných výjimek.
Vznešený Alláh praví:
يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا اتَّقُوا اللَّهَ وَذَرُوا مَا بَقِيَ مِنَ الرِّبَا إِن كُنتُم مُّؤْمِنِينَ ﴿٢٧٨﴾ فَإِن لَّمْ تَفْعَلُوا فَأْذَنُوا بِحَرْبٍ مِّنَ اللَّهِ وَرَسُولِهِ ۖ
„Vy, kteří věříte, bojte se Boha a zanechte poslední zbytky úroků, jste-li věřícími! Jestliže tak neučiníte, připravte se na válku od Boha a posla Jeho.“ (Bekara: 278-279)
Abú Hurejra رضي الله عنه slyšel Posla Božího صلى الله عليه وسلم říci:
اجْتَنِبُوا السَّبْعَ الْمُوبِقَاتِ
„Střežte se sedmi zničujících velehříchů!“
A mezi nimi vzpomenul také:
وَأَكْلُ الرِّبَا
„a pojídání úroků.“19
‘Abdulláh ibn Hanzala رضي الله عنهما uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:
دِرْهَمُ رِبًا يَأكُلُه الرَّجُلُ وهو يَعلَمُ أشَدُّ عِنْدَ اللهِ مِن سِتَّةٍ وثَلاثينَ زَنْيةً
„Jeden dirham úroku, který člověk vědomě zkonzumuje, je u Alláha horší, nežli šestatřicetkrát sesmilnit.“20
Beráa ibn Ázib رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:
الرِّبا اثنان وسبعون بابًا أدناها مثلُ إتيانِ الرَّجلِ أمَّه وإنَّ أربى الرِّبا استطالةُ الرَّجلِ في عِرضِ أخيه
„Úrok má dvaasedmdesát částí, z nichž nejmenší je jako když člověk sesmilní s vlastní matkou. A nejhorší lichvou je zabřednout do cti a důstojnosti svého bratra muslima.“21
Důvody upřednostnění fatew zakazujících hypotéky na osobní bydlení nad těmi, které je povolují, lze shrnout následovně:
1. Zatímco střecha nad hlavou a zajištění základního životního standardu je zcela jistě nezbytnou nutností (arab. ضرورة darúra) z hlediska ochrany majetku a osobní důstojnosti muslima, je přinejmenším sporné, zda má být zajištěna výhradně cestou osobního nabytí nemovitosti, obzvláště pak tehdy, když by tato snaha kolidovala s ještě větší nezbytností – ochranou jeho náboženského přesvědčení, která v žebříčku priorit stojí ještě výše než ochrana základního majetku a lidské důstojnosti. I nezbytné nutnosti mají své priority a pořadí, které nelze ignorovat. Nutnost nabýt vlastního bydlení hypotékou nelze vnímat jako krajní nouzi, dokud existuje jiný způsob získání nemovitosti či řešení bytové otázky a dokud k tomu nejsme přímo donuceni, shodně slovům Božím:
وَقَدْ فَصَّلَ لَكُم مَّا حَرَّمَ عَلَيْكُمْ إِلَّا مَا اضْطُرِرْتُمْ إِلَيْهِ
„Bůh vám již srozumitelně objasnil vše, co je vám zakázáno – leda jste-li donuceni.“ (An’ám: 119)
Zákaz úroků je obecně na minimálně stejné úrovni jako zákaz podvádět či cizoložit. Nikdo z relevantích islámských učenců takové jednání muslimům nepovolil s odůvodněním, že se nacházejí mezi nevěřícími, kteří jisté formy obojího tolerují. Navíc i pokud by k takové krajní nouzi došlo, nebylo by muslimovi dovoleno vybírat si typ a lokalitu nemovitosti, kterou si za hypotéku pořídí, ale musel by se spokojit s první nabídkou a pokrýt své aktuální potřeby nejmenší možnou měrou zakázaného jednání, shodně principu z Prorokova صلى الله عليه وسلم hadísu v podání Abú Hurejry رضي الله عنه:
فَإِذَا نَهَيْتُكُمْ عَنْ شَىْءٍ فَاجْتَنِبُوهُ، وَإِذَا أَمَرْتُكُمْ بِأَمْرٍ فَأْتُوا مِنْهُ مَا اسْتَطَعْتُمْ
„Pokud vám něco zakážu, zdržte se toho. A pokud vám něco přikážu, vykonejte to, nakolik jen můžete.“22
A v Muslimově verzi stojí:
مَا نَهَيْتُكُمْ عَنْهُ فَاجْتَنِبُوهُ وَمَا أَمَرْتُكُمْ بِهِ فَافْعَلُوا مِنْهُ مَا اسْتَطَعْتُمْ
„Toho, co jsem vám zakázal, se vystříhejte a to, co jsem vám přikázal, vykonávejte, nakolik jen dovedete.“23
Není tedy možno jen tak odvrhnout všechny důkazy pro kategorický zákaz a předložené argumenty tří mezhebů i druhého nejvěrnějšího Abú Hanífova učedníka k tomu. Snaha postavit tuto dovolující fetwu na základě ulehčení v rámci jediného mezhebu, které je i uvnitř něj odmítáno hned dvěma jeho velikány, je sama o sobě sporná.
- Viz jeho sbírka al-Fetáwá, 5/1974-1978, fetwa č. 717.
- Fetwy viz jeho dílo al-Fetáwá, str. 614-626.
- Viz Fetwa č. 42 z r. 1985 ve sborníku Rady.
- Celý text fetwy viz u al-Karadáwího, op. cit., str. 205-209.
- Viz Fikhu l-akallíjáti l-muslima, str. 178-179.
- Viz Ibid., str. 181-183.
- Viz Ibid. 184-185.
- Viz Ibid. 186.
- Toto stanovisko viz u as-Serachsího v al-Mebsútu, 14/98; a u al-Kásáního v Bedái‘u s-sanái’, 5/192.
- Viz Šerhu muškili l-ásár, 8/249, jako hasan a jako sahíh je ocenil indický hanefíjský učenec Zafer Ahmed al-Osmání v I’láli s-sunen, 14/350, který se sám vyslovil pro tuto zavrženíhodnost.
- Viz al-Osmání v op. cit., 14/148, který toto uvádí od Ibn ‘Áhida v díle al-Amwál, str. 146, přičemž všichni vypravěči až k ‘Amrovi jsou spolehliví. Nicméně to nečiní spolehlivým samo podání, neboť jeho řetězec není spojitý až k ‘Amrovi, protože mezi ním a dalším vypravěčem jeden vypravěč chybí (podání je tedy مرسل mursel), jeho spolehlivost není prověřitelná a nelze jím tedy nic dokazovat.
- Viz al-Osmání v op. cit., 14/147.
- Viz Muhammed aš-Šejbání v Šerhu s-sijer, 13/228-229.
- Viz as-Serachsí v op. cit., 14/98; a al-Kásání v op. cit., 5/192.
- Viz Šerhu ‘ukúdi rasmi l-muftí, str. 75.
- Viz Ibid., str. 80.
- Viz Fethu l-kadír, 7/38.
- Viz al-Medžmú‘, 9/391; a al-Mugní, 4/176.
- Hadís je muttefekun ‘alejhi, zaznamenali ho al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 2766, a Muslim v Sahíhu, hadís č. 89.
- Zaznamenali Ahmed v Musnedu, hadís č. 22007; al-Bezzár v Musnedu, hadís č. 3381; a Ibn Abí ‘Ásim v al-Áhádu we l-mesání, hadís č. 2759. Jako sahíh ho doložil al-Albání v Sahíhu l-Džámi’, hadís č. 3375.
- Zaznamenal at-Taberání v al-Mu’džemu l-awsat, hadís č. 7151. Jako sahíh ho doložil al-Albání v Sahíhu l-Džámi‘, hadís č. 3537.
- Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 7288.
- Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 1337.