Je podle islámu přijatelné tvrzení, že celý svět změníš, když změníš sám sebe?

Logo XXL

OTÁZKA: Četl jsem tvrzení: „Všechno okolo sebe změníš jen tehdy, pokud nejprve změníš sám sebe.“ Je toto tvrzení islámsky přijatelné? Existují nějaké koránské verše či hadísy, které by jeho smysl podporovaly?

ODPOVĚĎ:

Možná nikoli ve stejně explicitní podobě, ale ve své podstatě je toto dnes populární a široce rozšířené tvrzení podporováno argumenty z Koránu a Sunny. Lze říci, že člověk, chce-li změnit celý svět, musí se snažit nejprve změnit sám sebe. Platnost této všeobecné pravdy, kterou možno směle označit za Boží zákonitost či zvyklost na zemi (arab. سنة الله في الأرض sunnetu lláhi fi l-ard) omezuje jen vůle Boží. Z islámského hlediska bychom ji ještě lépe mohli formulovat takto: Začni od sebe, změň, co je v tvých silách a Alláh pak promění to, co je mimo dosah tvých možností a schopností.

Vznešený Alláh v tomto duchu pravil:

يَـٰٓأَيُّهَا ٱلَّذِينَ ءَامَنُوٓا۟ إِن تَنصُرُوا۟ ٱللَّـهَ يَنصُرْكُمْ وَيُثَبِّتْ أَقْدَامَكُمْ

Vy, kteří věříte! Pomůžete-li Bohu, On zajisté pomůže vám a upevní paty vaše! (Muhammed: 7)

Tento princip je dále rozveden na jiném místě:

وَلَيَنصُرَنَّ ٱللَّـهُ مَن يَنصُرُهُۥٓ ۗ إِنَّ ٱللَّـهَ لَقَوِىٌّ عَزِيزٌ ٱلَّذِينَ إِن مَّكَّنَّـٰهُمْ فِى ٱلْأَرْضِ أَقَامُوا۟ ٱلصَّلَوٰةَ وَءَاتَوُا۟ ٱلزَّكَوٰةَ وَأَمَرُوا۟ بِٱلْمَعْرُوفِ وَنَهَوْا۟ عَنِ ٱلْمُنكَرِ ۗ وَلِلَّـهِ عَـٰقِبَةُ ٱلْأُمُورِ

A Bůh vskutku pomůže těm, kdož pomáhají Jemu – a Bůh věru je silný, mocný. On pomůže těm, kteří – když jsme je upevnili na zemi – dodržují modlitbu a dávají almužnu a nařizují vhodné a zakazují zavrženíhodné. A Bohu patří konečné rozhodnutí o věcech všech. (Hadždž: 40-41)

Zde dále poukazuje na nutnost začít od sebe a od svého nitra a začít dodržovat své povinnosti vůči Alláhu, sobě, ostatním i zbytku světa, pokud si přejí, aby se věci odvíjeli způsobem, který je pro ně pozitivní a vyhnulo se jim to, co považují za nemilé a nepříjemné:

إِنَّ ٱللَّـهَ لَا يُغَيِّرُ مَا بِقَوْمٍ حَتَّىٰ يُغَيِّرُوا۟ مَا بِأَنفُسِهِمْ ۗ وَإِذَآ أَرَادَ ٱللَّـهُ بِقَوْمٍ سُوٓءًا فَلَا مَرَدَّ لَهُۥ ۚ وَمَا لَهُم مِّن دُونِهِۦ مِن وَالٍ

Bůh nezmění to, co je v lidu nějakém, pokud se tento sám nezmění; když Bohu se zlíbí postihnout něčím zlým lid některý, je nemožné to odvrátit a nebudou mít kromě Něho ochránce žádného. (Ra’d: 11)

Naopak, dokud lidé mění sami sebe k lepšímu a plní to, čím je jejich Stvořitel pověřil, vše se odvíjí tak, jak je jim po vůli a jejich situace se zlepšuje:

ذَٰلِكَ بِأَنَّ ٱللَّـهَ لَمْ يَكُ مُغَيِّرًا نِّعْمَةً أَنْعَمَهَا عَلَىٰ قَوْمٍ حَتَّىٰ يُغَيِّرُوا۟ مَا بِأَنفُسِهِمْ ۙ وَأَنَّ ٱللَّـهَ سَمِيعٌ عَلِيمٌ

A to je proto, že Bůh není takový, aby měnil Své dobrodiní, jímž omilostnil lid nějaký, pokud oni nezmění to, co je v duších jejich – a Bůh věru je slyšící, vševědoucí. (Anfál: 53)

Na jiných místech, chronologicky velmi raných, přikazuje Prorokovi صلى الله عليه و سلم nejprve měnit přímo sám sebe coby jednotlivce a potom postoupit směrem k ostatním:

يَـٰٓأَيُّهَا ٱلْمُزَّمِّلُ قُمِ ٱلَّيْلَ إِلَّا قَلِيلًا

Ty zahalený! Modli se v noci, kromě chvíle malé (Muzzemmil: 1-2)

يَـٰٓأَيُّهَا ٱلْمُدَّثِّرُ قُمْ فَأَنذِرْ وَرَبَّكَ فَكَبِّرْ وَثِيَابَكَ فَطَهِّرْ وَٱلرُّجْزَ فَٱهْجُرْ …

Ty rouchem přikrytý! Vstaň a varuj, Pána svého oslavuj, svůj oděv očišťuj, hněvu Božího se varuj … (Muddessir: 1-5)

فَلَا تَدْعُ مَعَ ٱللَّـهِ إِلَـٰهًا ءَاخَرَ فَتَكُونَ مِنَ ٱلْمُعَذَّبِينَ وَأَنذِرْ عَشِيرَتَكَ ٱلْأَقْرَبِينَ وَٱخْفِضْ جَنَاحَكَ لِمَنِ ٱتَّبَعَكَ مِنَ ٱلْمُؤْمِنِينَ

A spolu s Bohem žádné jiné božstvo nevzývej, abys nebyl z potrestaných, a varuj nejbližší své z příbuzných a rozprostři křídla svá nad těmi, kdož následují tě z věřících.(Šu’ará: 213-215)

V Sunně existuje skupina podání, která naznačují, že Alláh změní podmínky okolo člověka, který změní sám sebe a ačkoli podmínky, kterým bude tento člověk nucen čelit, nebudou nejpříznivější, Boží pomoc učiní tohoto člověka, který prokáže svou vnitřní sílu a rozhodnost, vítězem také nad nimi, byť by se to jevilo z vnějšího pohledu jako zcela nemožné.

Něco takového dosvědčuje i ‘Abdulláh ibn ‘Abbás رضي الله عنهما, když vyprávěl svůj slavný zážitek ze svého dětství, kdy si ho Posel Boží صلى الله عليه و سلم posadil do sedla za sebe a potom mu řekl:

يَا غُلاَمُ إِنِّي أُعَلِّمُكَ كَلِمَاتٍ احْفَظِ اللَّهَ يَحْفَظْكَ احْفَظِ اللَّهَ تَجِدْهُ تُجَاهَكَ

Střež svůj vztah k Alláhu, Alláh pak bude strážit tebe. Pamatuj na Alláha, Alláhovu pomoc pak najdeš před sebou, kamkoli zamíříš.[1]

Podle jiného podání řekl:

احْفَظْ اللَّهَ تَجِدْهُ أمامك، تَعَرَّفْ إلَى اللَّهِ فِي الرَّخَاءِ يَعْرِفُك فِي الشِّدَّةِ.

Střež svůj vztah k Alláhu, Alláhovu pomoc nalezneš před sebou, znej se k Alláhu v časech blahobytu, on se bude k tobě znát v časech nouze.[2]

Takový byl přesně i životní příběh Posla Božíhoصلى الله عليه و سلم a metoda, kterou během své životní mise používal. Nejprve měnil niterné přesvědčení sebe i vlastní způsoby a toto učil své následovníky. Teprve potom přistoupili k aktivní proměně tehdejší společnosti. Posel Božíصلى الله عليه و سلم kázal třináct let v Mekce a během tohoto období neexistovala celá řada společenských předpisů, které známe z každodenní islámské praxe dnes. Zekát, hidžáb, džihád ve smyslu válečnictví, nebo soudní nařízení přicházejí teprve v medínské době. Vznešený Alláh zvolil pro Svého milovaného Prorokaصلى الله عليه و سلم právě tuto metodu jakožto nejefektivnější a právě díky ní došlo k hluboké a nevratné celospolečenské revoluci, která změnila nejen Arábii, ale i celý svět a běh dějin lidstva v nejširším smyslu slova tak, jako žádná jiná podobná změna či reforma, ani předtím, ani potom. Toto dosvědčují také objektivní a nezaujatí nemuslimští dějepisci, historici, orientalisté a společenští vědci, filozofové a myslitelé. Člověk nemusí být nutně muslimem, aby pocítil alespoň odlesk Prorokova صلى الله عليه و سلم úspěchu, s jakým dosáhl svého cíle a změnil svět k nepoznání. A prvním krokem na cestě za ním nepochybně bylo změnit sám sebe a své smýšlení.

Např. francouzský spisovatel, básník a politik Alphonse de Lamartine ve svém díle Historie říše Turků (Histoire de la Turquie, 1854) ohledem Proroka Muhammedaصلى الله عليه و سلم napsal:

Pokud jsou třemi kritérii lidského génia vznešenost jeho záměrů, nepatrnost prostředků využitých k jejich realizaci a ohromující výsledky při ní, potom kdo by se mohl odvážit vůbec srovnávat kohokoli z velikánů historie s Muhammedem? Ti nejslavnější budovali jen armády, zákony a říše. Pokud už vůbec něco založili, potom šlo jen o materiální moc, která se velmi často několik roků potom zhroutila jim přímo
před očiḿa. Ale tento muž pohnul nejen armádami, zákonností, říšemi, národy a dynastiemi, ale také miliony lidí v jedné třetině obývaného světa. Nejen, že odstranil dosavadní oltáře, bohy a náboženství, myšlenky a přesvědčení, dokázal také pohnout dušemi lidí ….

Jeho velkodušnost, když nadobyl vítězství, jeho ambice, kterým byl celým svým srdcem oddán jediné ústřední myšlence, skutečnost, že nebojoval za nějakou říši, jeho nekončící modlitby, jeho mystické rozmluvy s Bohem, jeho smrt a jeho posmrtný triumf – toto vše ukazuje, že z jeho strany nikterak nešlo o žádný podvrh, ale o pevné přesvědčení, které mu dalo sílu znovunastolit své ústřední dogma. A toto dogma spočívá ve dvojím: Jedinosti a transcendentálnosti Boží. To první říká, jaký Bůh je a to druhé, jaký Bůh není. To první mečem svrhává z piedestalu všechna falešná božstva a to druhé uvádí nové myšlenky slovy…

Myslitel, řečník, prorok, zákonodárce, bojovník, dobyvatel myšlenek, obnovitel racionální víry, zakladatel dvaceti pozemských říší a jedné říše duchovní, to vše je Muhammed. Podle všech standardů, kterými lze měřit velikost člověka, se můžeme jen ptát – Je vůbec nějaká jiná osobnost větší, nežli byl on?

Jakožto muslimové jsme přesvědčeni, že nazvat Posla Božího صلى الله عليه و سلم géniem by v konečném důsledku bylo blasfémií degradující jeho status. Protože on byl něčím mnohem, mnohem víc. Byl věrozvěstem posledního Božího poselství, radostné zvěsti bohabojným a varování nepokorným, jeho ústy promlouval Jediný Pravý a Skutečný Bůh, jeho ruce konaly skutky v plném souladu s vůlí Boží, naplňujíce činy to, co hlásal svými ústy. A jeho nohy pevně kráčely cestou Boží tam, kam ho Vznešený Stvořitel vedl a posílal. Toto dodává myšlence proměny sebe, abych proměnil svět, hluboce spirituální rozměr.

Je smutné, že dnešní muslimové namnoze ignorují tuto Boží zvyklost a přirozenou zákonitost, kterou Stvořitel do světa vložil. Namísto toho mají sklon hledat chyby ve všech a všem okolo nich a ignorovat to špatné, za co jsou sami zodpovědní. Namísto svědomité sebenápravy je pak jejich odpovědí na zlo, se kterým se setkávají bezcílný a beztvarý hněv neschopných ztracenců bez myšlenek a plánu. Podněty a impulsy přijímají, aniž by sami nějaké vytvářeli. A nechávají svět, aby je vláčel a měnil k horšímu, místo toho, aby zevnitř měnili sami sebe a následně i oni sami táhli a měnili k lepšímu i své okolí. A Alláh nechť nám bude na pomoci.

Nechť Stvořitel žehná a dopřeje míru jemu, jeho rodině i jeho zbožným následovníkům až do konce věků, všem těmto bílým vránám, které mění sebe k tomu obrazu a vzoru, který si Stvořitel žádá, aby tím napravili svět podle Jím určených a daných zákonů poté, co ho rouhaví a hříšní zkazili. A nechť i my budeme takovými. Ámín!

Odpovídal: Alí Větrovec


________________________________________________________________

[1] Jako součást delšího hadísu zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č.2706 jako hasan sahíh.

[2] Jako část delšího hadísu zaznamenali Ahmed v Musnedu, hadís č. 2704; at-Taberání v al-Kebíru, 11/123, hadís č. 11243; as-Sacháwí v Makásidu l-hasana, str. 188; al-Išbílí v al-Ahkámu š-šer’íjeti l-kubrá, 3/333. Jako sahíh ho doložil al-Hákim v Mustedreku, hadís č. 6304.