Vyprávěl ‘Abdussamed: “Slyšel jsem Se’ída ibn ‘Atárida, jak plačíce, dokud neodešel, vyprávěl:
“Ísá ibn Merjem (Ježíš, syn Mariin), mír s ním řekl: “Dokdy budete následovat cestu těch, kteří chodívají v noci za tmy, zatímco žijete mezi zmatenými? Věru toho, co by mělo být z nauky vyhledáváno, je jen malá porce, zatímco toho, co by mělo být vyhledáváno z činu, je obrovitá hromada!“1
Vyprávěl Ibn Ma’mer: “Slyšel jsem Sufjána ibn ‘Ujejnu říci: ‘Ísá ibn Merjem řekl: “Pokud ti nauka vědění neprospěje, uškodí ti!” Tj. pokud podle něho nebudeš jednat, neprospěje ti, ale uškodí ti tím, že se stane důkazem proti tobě.“2
Ishák ibn Músá al-Ansárí slyšel Sufjána ibn ‘Ujejnu citovat, že ‘Ísá ibn Merjem pravil: “Zlí učenci! Položili jste si nad své hlavy vezdejší svět a svět onen jste svalili pod své nohy! Vaše slova jsou lékem, avšak vaše skutky jsou chorobou! Jste jako keř oleandru, těšíte ty, kteří na vás pohlédnou, avšak zabíjíte ty, kteří pozřou to, co plodíte!“3
‘Abdulghafúr ibn ‘Abdil’azíz vyprávěl od svého otce, jenž slyšel Wehba ibn Munebbiha říci, že ‘Ísá ibn Merjem pravil:
“Běda vám, uctívači vezdejšího světa! To, co hromadíte, je jako šíře slunečního jasu v oku slepce. Čím pro něj je, když stejně nemůže prozřít? A podobně není pro učence žádnou hodnotou mít mnoho vědomostí, avšak podle nich nejednat. Jak mnoho různých plodů roste na stromech, avšak zdaleka ne všechny jsou vhodné k jídlu. A kolik jen existuje učenců, avšak zdaleka ne všichni také praktikují to, co vědí.
Proto se mějte na pozoru před falešnými učenci, těmi, kteří se odívají do vlněných rouch a své hlavy ohýbají až k podlaze, mžourajíce zdola zpod závojů tak, jako pokukují mouchy. Jejich výroky protiřečí jejich skutkům. Kdo však čeká, že na trnitém křovisku se urodí sklizeň sladkých hroznů? Kdo čeká, že kolokvinta ponese trs datlí? Podobně i výrok nečestného učence neplodí nic, nežli faleš.
Věru pokud není velbloud svým pánem připoután k zemi, zvedne se a odejde vstříc své domovině. A věru pokud se podle získané nauky neřídí ten, kdo ji získal, ona opustí jeho srdce, osvobodí se od něj a uprchne, protože se o ni nestaral.
A věru neurodí se žádná úroda bez vody a dobré země. Stejně tak i víra není dobrá, dokud ji neprovází také znalosti a činy. Běda tobě, uctívači tohoto světa! Věru každá věc má své znamení, podle nějž je rozpoznávána a které slouží jako svědek buď pro ni, anebo proti ní. A věru náboženství má taková znamení tři – jsou jimi Víra, Nauka a Čin.“4