Kdo skutečně pochopil Korán

Vznešený Alláh na konci nejdelšího verše v Koránu říká:

وَاتَّقُوا اللَّهَ ۖ وَيُعَلِّمُكُمُ اللَّهُ ۗ وَاللَّهُ بِكُلِّ شَيْءٍ عَلِيمٌ ‎

„A bojte se Boha, vždyť Bůh vás věru učí a ví o všech věcech.“ (Bekara: 282)

Ve stejné súře na jiném místě také říká:

الَّذِينَ آتَيْنَاهُمُ الْكِتَابَ يَتْلُونَهُ حَقَّ تِلَاوَتِهِ أُولَٰئِكَ يُؤْمِنُونَ بِهِ ۗ وَمَن يَكْفُرْ بِهِ فَأُولَٰئِكَ هُمُ الْخَاسِرُونَ

„Ti, jimž jsme dali Písmo a kteří je čtou způsobem pravdivým, ti v ně uvěřili, zatímco ti, kdož v ně nevěří, ti ztrátu utrpí.“ (Bekara: 121)

Podle učenců arabského jazyka výraz يتلونه jetlúnehu, tedy „správně ho čtou,“ použitý ve výše citovaném koránském verši, znamená následují jeho skutečné učení.

Není pochyby o tom, že nejdokonalejším v tomto ohledu byl nejlepší ze synů Adamových, Posel Boží Muhammed صلى الله عليه وسلم, o němž matka věřících ‘Áiša řekla: „Jeho povahou byl Korán.“¹

Jedním z těch, kdo Korán správně četli, byl jistojistě i nejlepší vykladač Koránu v generaci Prorokových společníků – ‘Abdulláh ibn ‘Abbás رضي الله عنهما, který řekl: „Pročítajíce Korán, věru najdu jeden verš a ten nejprve sám zcela pochopím a potom si přeju, aby z něj všichni lidé vyrozuměli to, co jsem z něj sám vyrozuměl.“²

Správné studium Koránu popisuje i Sufján ibn Ujejna: „Prvním stupněm získávání nauky je poslech, potom tiché a pozorné studium, potom praktikování naučeného a nakonec šíření naučeného mezi ostatní.“³

Hilál ibnu l-A’lá řekl: „Získávat nauku je náročný proces vyžadující značné úsilí. Vměstnat získanou nauku do své paměti je dokonce ještě náročnější, nežli původní proces jejího získání. Konat v souladu s naučeným je ještě odvážnějším krokem než samo memorování a vydržet v bezpečí následky těchto činů v souladu s naučeným vyžaduje ještě větší úsilí a rozhodnost.“⁴

Toto platí pro všechny islámské nauky a obzvláště pak pro ty, které studují Boží Slovo.

Abu l-‘Álija vypráví, že jistý muž jednou poprosil Ubejje ibn Ka’baرضي الله عنه, jednoho z Prorokových společníků, kterého sám Prorok صلى الله عليه وسلم doporučil jako učitele Koránu, o radu. A Ubejj mu poradil následující: „Vem si za své vedení Knihu Boží. Buď spokojen s tím, aby byla tvým soudcem i tvým vůdcem. To je to, co ti zanechal tvůj Prorok صلى الله عليه وسلم. A ona se bude za tebe přimlouvat. Proto ji musíš poslouchat. Ona je svědek, o němž nikdy nebude pochyb. Je připomínkou pro tebe a posouzením čehokoli, co se ti kdy přihodí. A v ní najdeš zprávy o všem, co se týká tebe i o všem, co se stane až po tobě.“⁵

Ibnu l-Kajjim al-Džewzíja řekl:

„Není pro srdce nic užitečnějšího, nežli recitace Koránu provázená rozjímáním nad tím, co se recituje. Korán probouzí lásku, vysoké touhy a vznešené cíle, strach, naději, pokání, spoléhání se na Alláha, potěchu z dobra, oddanost vůči němu, spokojenost s tím, co nám Alláh dal, přináší nám autoritu mezi lidmi, umožňuje nám být vděčni Alláhu, trpělivě snášet zkoušky osudu a vše ostatní, co je nezbytnou podmínkou správného života a dokonalosti srdce. A podobně tomu z nás Korán odstraňuje všechny odsouzeníhodné charakterové vlastnosti a brání nám ve všech odpudivých činech působících zkaženost a zkázu srdce.“⁶

Velký vykladač Koránu Muhammed Amín aš-Šenkítí zprostředkoval tuto zkušenost:

„Někteří učenci výkladu Koránu říkávali: „Oddali jsme se pečlivému studiu Koránu, věnovali jsme se mu a ponořili jsme se o něj. A najednou jsme byli ještě i v tomto pozemském životě zahrnuti rozmanitými požehnáními všeho druhu.“⁷

Na následujících řádcích bude mým cílem vyzdvihnout tři klíčové aspekty správného následování Koránu tak, jak je zachováno v praxi správně vedených učenců islámu napříč generacemi muslimské ummy.

1. Bohabojnost (arab. التقوى at-takwá).

Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه řekl: „Nenechej se zmýlit někým, kdo jen recituje Korán. Jeho recitování jsou jen slova. Dívej se raději na to, zda se podle Koránu chová.“⁸

Osmán ibn ‘Affán رضي الله عنه ohledně své náboženské praxe řekl: „Nemám rád, když mi uplyne den či noc, aniž bych pohlédl na Boží Slovo,“ tj. uctíval Alláha recitováním Koránu, rozmýšlením o něm a praktikováním jeho nařízení.⁹

Uvádí se, že Husejn ibn ‘Alí رضي الله عنه nosil prsten, na němž bylo vyryto: „Dozvěděl ses, tak podle toho konej (arab.علِمت فاعمل ‘alimte fe-‘mel).“¹⁰

Aš-Ša’bí pravil: „Nauku získají jedině ti lidé, kteří v sobě spojí dvě charakteristiky – sílu rozumu a oddanost uctívání. Pokud je člověk rozumný, ale není oddaným uctívačem, pak by se mohlo říci, že vědění dosáhnou jen oddaní uctívači. Proto by možná ani nezkusil ji hledat. Pokud by však byl zbožným uctívačem, ale nebyl rozumný, pak by šlo říci, že vědění dosáhnou jen rozumní, takže by se on o její hledání ani nepokusil. Avšak obávám se, že nyní o tuto nauku usilují jen lidé, kteří nejsou ani jedno, ani druhé.“¹¹

Ajjúb as-Sichtijánímu jeho učitel Abú Kilába řekl: „Ajjúbe, když tě Alláh obdaří věděním, odvděč se mu uctíváním. Nechť nebude tvou jedinou starostí převyprávět nauku dál.“¹²

Ibn Wehb jednou před Málikem ibn Anasem zmínil hodnotu nauky a Málik poznamenal: „Nauka je dobrá, avšak spíše se starej o to z ní, co se tě týká od začátku až do konce tvého dne a od konce tvého dne až po jeho začátek. Toho se drž, shodně tomu konej a nepostupuj k ničemu dalšímu z ní.“¹³

Muhammed ibn Sálih al-‘Usejmín řekl:

„Bez ohledu na to kolik dobrých skutků vykonáš, nikdy se jimi nekochej. Věru tvých činů je příliš málo na to, aby vyvážily nároky, které na tebe Alláh klade!“¹⁴

2. Morálka (arab. الأخلاق al-achlák)

Abú Házim Selema ibn Dínár řekl: „Nestaneš se učencem, dokud nezískáš tři vlastnosti – zůstaneš bezúhonný oproti těm nad tebou, odvrhneš zpupnost vůči těm pod tebou a nedopustíš, abys prodal to, co ses naučil, za cokoli z tohoto světa.“¹⁵

Abú Ajjúb as-Sichtijání řekl: „Není nic špinavějšího, nežli hříšný recitátor Koránu.“¹⁶

‘Abdulláh ibn Mubárek vypráví, že mu Machled ibnu l-Husejn řekl: „Daleko více jsme potřebovali trochu dobrých mravů, nežli mnoho znalostí.“ Sám také řekl: „Třicet roků jsem se učil vznešeným mravům a teprve potom jsem dvacet roků studoval nauku. Nejprve přichází morálka a potom až nauka.“¹⁷ Také řekl: „Dobré mravy tvoří skoro dvě třetiny celého náboženství.“¹⁸

Muhammed ibn Sálih al-‘Usejmín řekl:

„Pokud hledač nauky neprokáže vznešenou morálku a ctnostné mravy, potom je jeho sbírání vědomostí marné.“¹⁹

3. Skromnost (arab. التواضع at-tewádu’)

Jahjá ibn Me’ín řekl: „Neviděl jsem nikoho jako Ahmeda ibn Hanbel. Doprovázeli jsme ho padesát let, avšak on se před námi nikdy nechvástal a vždy říkával: „My jsme ti nejvíce ubozí, pokud by Alláh nepřikryl naše chyby, byli bychom přede všemi odhaleni!“²⁰

Al-Fudajl ibn Ijjád řekl: „Čím více považuješ svůj hřích za nepatrný, tím větším se stává v očích Božích. A naopak, čím ho považuješ za větší, tím menším se stává v očích Božích.“²¹

Ibnu l-Kajjim al-Džewzíja řekl:

„Ten, kdo dobře poznal svoje ego, nemívá o sobě nikdy valné mínění. A ten, kdo si o sobě myslí až příliš, ten je největší ignorant, co se sebepoznání týče.“²²

Muhammed Sálih al-‘Usejmín zdůraznil důležitost starosti o své nitro a účtování se sebou samým, když řekl:

„Musíme si vždy dávat velmi dobrý pozor na naše srdce, zda je zdravé, či choré. Zda je překryto rzí, či zůstalo průzračně čisté. Budeš-li své srdce neustále očišťovat v pohledu tvého vztahu vůči Alláhu a tvého chování k lidem, získáš mnoho dobra!“²³

Jak se tedy pozná skutečný znalec Koránu?

Skuteční znalci Koránu, ti, kteří po Poslu Božím صلى الله عليه وسلم nesli na svých bedrech břemeno správného následování Koránu a žití života podle něj, byli nejpovolanější k tomu spatřit rozdíl mezi skutečným a falešným znalcem Koránu. Nechme proto promluvit právě je.

‘Alí ibn Abí Tálib رضي الله عنه řekl: „Nemám vám snad říci, kdo skutečně pochopil svou víru? To je ten, kdo nepřipravuje ostatní lidi o naději v Milost Boží, ale ani jim neumožňuje skrze nějaké kličky být vůči Alláhu nepokornými. Nepřiměje je k tomu, že se začnou cítit v bezpečí před lstí Boží. A nikdy se neodchyluje od Koránu. Není dobra v uctívání, které nezahrnuje pochopení víry. A není dobra ve snaze pochopit víru, aniž je provázena hlubokým porozuměním. A není dobra ve čtení bez rozmýšlení.“²⁴

Od al-Fudajla ibn Ijjáda se uvádí slova: „Korán byl zjeven proto, aby se podle něj lidé chovali, avšak oni se spokojili jen s recitací.“ Přítomní se ho zeptali: „A co to tedy znamená jednat podle něj?“ Fudajl odpověděl: „To, co Korán povoluje, musí i oni považovat za povolené a to, co zakazuje, musí i oni považovat za zakázané, musí dodržovat příkazy Koránu a držet se co nejdál od všeho, co Korán zakazuje. A musí rozjímat nad jeho ohromujícími informacemi a jeho moudrostí.“²⁵

A pravdu děl Abu l-Džewzá´ ar-Rabí’a, když řekl: „Pohnout těžkým břemenem je pro pokrytce těžší, než takto Korán číst.“²⁶

A to je podstata věci. Můžeš být totiž třeba i háfizem celého Koránu, zběhlým a dovedným ve všech způsobech jeho recitace, ale pokud nemáš sílu plnit koránské příkazy a vůli koránský duch vyzařovat do svého okolí, potom musíš své postoje přehodnotit a naučit se chápat Korán odznova a jinak. Skutečný znalec Koránu totiž nemůže být ten, kdo marní svůj čas nicneděláním a planým tlacháním, tráví své volné chvíle s těmi, kteří propadli pozlátkům tohoto světa, šíří mezi lidmi pomluvy a zavádějící zjištění a vysmívá se učeným lidem oddaným nauce. Takový si ze svého studia Koránu reálně vůbec nic neodnese. A pokud už, tak to u něj dlouho nezůstane a velmi záhy o to přijde. To proto, že Korán nečetl tím správným způsobem.

Prosím Alláha, aby nám umožnil stát se těmi, kdo skutečně chápou Boží Slovo, aby Korán byl jarem našich srdcí i světlem našich duší. Aby učinil Korán naší ústavou a zákoníkem, abychom následovali všechen jeho smysl v každém detailu, abychom se z něj naučili to, co z něj neovládáme, nezapomněli na to, co z něj už umíme, abychom se vším, co obsahuje řídili a Korán tak byl v Soudný den důkazem a přímluvcem pro nás a nikoli proti nám. Ámín!

1. V několika lehce odlišných verzích ho uvádí Ahmed v Musnedu, hadís č. 25813 a toto je jeho znění; Abú Ja’lá v Musnedu, hadís č. 4862; a at-Taháwí v Šerhu muškili l-ásár, hadís č. 4435 v delší formě. Jako sahíh ho doložil al-Albání v Sahíhu l-Džámi’, hadís č.4811.
2. Zaznamenal Ibn Hadžer al-‘Askalání ve Fethu l-Bárí, 1/46.
3. Zaznamenal Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá´, 3/283.
4. Zaznamenal al-Munzirí v at-Terghíbu we t-terhíb, podání č. 2165.
5. Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá, 1/393-394.
6. Viz Miftáhu Dári s-se’áda, 1/187.
7. Viz al-Asbu n-nemír min medžálisi š-Šenkítí fi t-tefsír, 2/531.
8. Zaznamenal al-Chatíb al-Baghdádí v Iktidáu l-‘ilmi l-‘amel, podání č. 109.
9.  Zaznamenal Ahmed v Zuhdu, podání č. 675.
10. Zaznamenal Ibn ‘Abdilberr v Džámi’u bejáni l-‘ilmi we fadlih, podání č. 1280.
11.  Zaznamenal Ibn Hibbán al-Bústí v Rawdatu l-‘ukalá, 1/9.
12. Zaznamenal Ibn ‘Abdilberr v Džámi’u bejáni l-‘ilmi we fadlih, podání č. 1279.
13. Zaznamenal al-Chatíb al-Baghdádí v Iktidáu l-‘ilmi l-‘amel, podání č. 165.
14. Viz Šerhu Rijádi s-sálihín, 1/575.
15. Zaznamenal al-Bejhekí v Šu’abu l-ímán, podání č. 1655.
16. Zaznamenal Chatíb al-Baghdádí v Iktidáu l-‘ilmi l-‘amel, podání č. 114.
17. Zaznamenal al-Baghdádí v al-Džámi’u achláki r-ráwí we ádábi s-sámi’, 1/122.
18. Zaznamenal Ibnu l-Džewzí v Sifetu s-safwa, 4/379.
19. Viz Šerhu Hiljeti t-tálibi l-‘ilm, str. 8.
20. Zaznamenal Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá, 1/181.
21. Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá, 8/427.
22. Viz Medáridžu s-sálikín, 1/189.
23. Viz Šerhu l-mumti’ ‘alá Zádi l-mustekni’, 4/22.
24. Zaznamenali al-Ádžurrí v Achláku l-‘ulemá, podání č. 45; a al-Chatíb al-Baghdádí v al-Fekíh we l-mutefekkih, 2/338-339.
25. Zaznamenal Chatíb al-Baghdádí v Iktidáu l-‘ilmi l-‘amel, podání č. 116.
26. Zaznamenal Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá´, 3/80.