Koho považovat za učence

Posel Boží صلى الله عايه و سلم v jednom hadísu přirovnal rozdíl mezi učencem a zbožným k rozdílu mesi měsícem a hvězdami na obloze ve velikosti jejich spatřovaného svitu. Tím vyjádřil hodnotu učence v islámských naukách, protože zbožný a islámský učenec mají stejný společný cíl – přiblížit se k Alláhu, přičemž zbožný preferuje kvantitu uctívání a učenec kvalitu. Tím následuje koránský verš:

aby vyzkoušel, kdo z vás bude v skutcích nejlepší (Mulk:2)

Na základě tohoto nadepsal at-Tirmízí jednu kapitolu ve svém Džámi’ Sunenu slovy „Přednost fakíha nad zbožným“.

Je povinnost svůj dotaz vznést tomu, kdo očividně zná islámské nauky a zároveň je nejbohabojnější. Kdo vyzývá ke Koránu, Sunně a praxi prvních generací. Bavíme-li se o titulech a funkcích, jako doktor, profesor, magistr, imám, muftí apod., ty nemusejí být vždy směrodatné, i když obyčejně platí nepsané pravidlo, že člověk s vyšším titulem a funkcí je znalejší. Ale nejdůležitější je vždy znalost a bohabojnost, protože i u nás v ČR existuje několik lidí zastávajících funkci imámů, majících šarí’atské vzdělání z klasických muslimských zemí, i když spektrum pracovníků islámské osvěty je mnohem širší a i oni ostatní mají své místo. Nemůžeme ani je zanedbat a zúžit množství lidí pomáhajících islámské osvětě v této zemi, protože to by islámu a muslimům u nás vlastně uškodilo. Navíc jen několik těchto lidí, i když by si to určitě přáli, nemohou odpovědět na všechny existující dotazy, protože jejich čas a lidské možnosti jsou omezeny.

Jedním z největších důkazů našeho tvrzení je případ sahábů, nechť je s nimi Alláh spokojen, ze kterých mnoho vydávalo fetwy a nebyli všichni stejně dobře vzděláni v islámských naukách a každý z nich byl lepším odborníkem v určité oblasti. S učenci po nich je to stejné. Důležité je svou práci zakládat na správných principech a pracovat s upřímnými úmysly.

Příklad: Imám Muslim byl učedníkem imáma al-Buchárího, ale nedosahoval takových odborných kvalit jako on. Jednou se zeptal al-Buchárího o hadísu, kde se vzpomíná prosba za odpuštění při setkání. Al-Buchárí mu hadís převyprávěl včetně řetězce jeho tradentů a skrytých vad v něm a také o všech detailech tohoto hadísu. Muslim přišel k němu a políbil jej na čelo. Poté ho poprosil: „Dovol, abych ti políbil nohy, ó největší z učitelů! Tebe nenávidí jedině ten, jehož srdce je plno závisti. Říkám, že není na světě tobě rovného.“[1] I když toto řekl, imám Muslim sám působil i za života svého velikého učitele, al-Buchárího, a přednášel i o nejpodrobnějším aspektu islámských nauk – o nauce o skrytých vadách hadísů.

Co se týče rozdílů mezi učenci v dané otázce, přičemž rozporné odpovědi každého z nich jsou podloženy autentickými argumenty, pak se díváme, čí argumenty jsou silnější a jasnější, čí jsou zrušené jinými předpisy a čí jsou platné, jedná-li se o argumenty a předpisy obecné, nebo vztahující se k jedné zvláštní otázce. Na základě těchto, nebo alespoň některých dalších měřítek, lze téměř vždy určit, čí argumenty jsou, alespoň o malý kousek, autentičtější. Pokud však ani pod tímto prizmatem nemůžeme rozhodnout,  který z obou názorů by měl být preferovanější, pak existuje možnost, že jsou na autentických argumentech založeny oba názory, pokud ovšem nejsou vzájemně v jasné kontradikci. Ten, který nemá schopnosti rozhodnout o preferovanosti jednoho, či druhého názoru, bude následovat názor toho, koho považuje za učenějšího a bohabojnějšího.

Pramenem rozdílnosti názorů je rozdílné přijímání a znalost textů, rozdílné pojetí textů, nebo rozdílný pohled na ně, či přijímání, nebo nepřijímání určitých nástrojů metodologie islámské právní nauky. Proto je tak třeba tyto rozdíly také pochopit, ovšem nikoli je přijímat, protože v klasických islámsko-právních otázkách je vždy jen jediné řešení správné a toto správné řešení jsme povinni následovat. Jedinou cestou, jak toto správné řešení poznat je rozvážit veškeré argumenty podle jejich autenticity a relevance.

Někdy však Korán a Sunna něco zakazují, ale přijde nějaký učenec a pod určitými podmínkami přinese pro danou věc nějaká ulehčení. V takovém případě však nelze podobná ulehčení brát v potaz, protože stanoviska Koránu a Sunny v dané otázce jsou jasná, stejně jako konsensus, nebo názor sahábů, Alláh s nimi budiž spokojen – a tyto jsou silnější než názor jakéhokoli učence. Tedy pokud nějaký islámský učenec, nebo osvětář (arab. da‘í) říká něco, co odporuje argumentům z Koránu a Sunny, musí své stanovisko podpořit jasnějšími a věrohodnějšími argumenty, než ono předchozí, jinak bude toto jeho nové, přehodnocující stanovisko odmítnuto.

Důvody pro novodobá ulehčení, jako je změna dobových okolností, společnost, okolnosti politické a ekonomické, místní tradice apod., nejsou validní, protože základem je, aby lidé přizpůsobovali svůj stav v maximální míře šarí’e a nikoli šarí’u svému stavu. Následovat někoho, kdo vybírá jen ta lehčí, nebo naopak jen ta těžší řešení bez ohledu na jejich důkazy, nebo následovat názor učence i když se ukáže, že byl chybný, je zakázáno. Ibn Abbás říkával: „Těžko tomu, kdo následuje chybný idžtihád.“ „Proč?“ zeptali se jej přítomní. Odpověděl: „Někdy učenec odpoví na základě svého názoru a pak potká někoho, kdo je ještě učenější, nežli on, který mu objasní správné řešení, které on následně následuje, ale ten, který následuje jeho, zůstane v bludném přesvědčení.[2]“

Můžeme uzavřít, že vždy záleží od argumentů a ty ve valné většině nejsou stejně silné.

A Alláh nejlépe zná.

Odpovídal: šejch Safet Kuduzović

Zdroj: Kuduzović, Safet: Fetwe, pravne decizije – pitanja i odgovori, Džemat Hidžra, Stichting, 2009, str. 353-356 a 361-362 (redakčně upravováno, zohledněn stav v ČR)

---